Phantom of the Opera 20.

Tom:

Uteklo zhruba půl roku… Pití se stalo legálním, cigarety jakbysmet. Bylo nám 18, ale já svoje narozeniny neslavil doma. Všechno se odehrávalo tak, jak jsem chtěl. Narozeniny jsem se souhlasem mámy slavil ve městě v jedné malé zapadlé restauraci s příjemnou atmosférou. Bylo příjemné na ně vzpomínat, protože jsem se konečně dokopal k tomu, abych Christine někam pozval. A dokonce to šlo daleko lépe, než bych čekal. Všechno šlo jako na drátku a já si konečně dovolil být šťastný.

Dnes večer se v Opeře opět mělo hrát některé ze starších představení, které ještě neviděli všichni. Zdálo se, že se Fantom najednou odmlčel. Nepřibývaly nové opery, a dokonce ho údajně ani nikdo neviděl. Občas jsme měli možnost zahlédnout ho v jeho lóži nebo někde poblíž jeviště, ale teď nebyl nikde.

Naposledy jsem na sebe kouknul do zrcadla a usmál se. Poslední dobou jsem si dával na svém vzhledu záležet. Popadl jsem malý batoh v rohu pokoje a utíkal k domovním dveřím. Na příjezdové cestě už stálo nastartované Gordonovo auto a za volantem seděl on. Čekal na mě, aby mě dovezl do práce. S úsměvem jsem naskočil na místo spolujezdce. Spolu jsme se vydali vstříc kouzlu Národní opery.

Bill:

Uběhla spousta dní, které jsem strávil zavřený doma. Nedokázal jsem se čelem postavit tomu všemu. Tom se se mnou z nějakého důvodu přestal bavit, a dokonce ani narozeniny jsme neslavili spolu. Vždycky jsme je slavili spolu a vždycky jsme si slibovali, že ani osmnáctiny nebudou výjimkou. Naopak jsme to chtěli rozjet ve velkém stylu. Místo toho dal přednost Christine. Nedokázal jsem se dál dívat na to, jak ho pomalu ztrácím. Už dávno měl přijít čas Romea a Julie, ale já nedokázal psát. A dokud nebyla opera hotová, logicky se nemohla začít trénovat a hrát.

Seděl jsem na okně a sledoval, jak Gordonovo auto pomalu opouští příjezdovou cestu. Vezl Toma do Opery, která, jak se zdálo, dokázala úspěšně přežít i beze mě. Auto pomalu mizelo ulicí a spolu s ním i naděje, že se o mě Tom zase začne o trochu víc zajímat. Od té doby, co jsem utekl, abych unesl Christine, se se mnou pořádně nebavil. Jako jediný mi nejspíš neodpustil, že jsem utekl. A tak si každý žil svůj život po svém… Beze mě.

Odvrátil jsem se od okna, v očích mě štípaly slzy. Pohled mi uváznul na kousku papíru, který čouhal z hromady knížek. Seskočil jsem z parapetu a natáhl ruku po papírku. Opatrně jsem ho vymanil z jeho zajetí a prohlédl si pravidelné řádky notového papíru doničeného od věčného gumování. Tolik jsem si přál, abych to mohl vrátit. Abych se směl vrátit do Opery a znovu být vítaným jako dřív. Zapomněli na mě? Nepotřebují mě?

Tak jako tolikrát se mi zastesklo po onom úžasném prostředí, které mě dokázalo zbavit všech problémů a dokázalo mě učinit šťastným. Kam se jenom poděla moje hra? Hra, ve které byl každý pouhou figurkou? Zahodil jsem papírek někam do prostoru a přešel ke skříni, u které jsem poklekl. Připadal jsem si jako věřící, který se modlí ke svému Bohu, když jsem vytahoval malou černobílou masku z její bezpečné skrýše.

V momentě, kdy se dotkla kůže na prstech, uvolnil jsem se. Na rtech se mi vykreslil nepatrný úsměv; stále byl lepší než slzy prolívané za poslední měsíce. Do žil se mi znovu vlívalo odhodlání dokázat Tomovi, že to já mám stát po jeho boku a ne nějaká Christine… Figurky mého protihráče se už dávno hýbaly po poli a teď byl čas pro můj tah. A první důležitý tah, který jsem musel udělat, bylo přemístění do Opery…

*

Zaparkoval jsem motorku kousek od dívčího internátu. Zaťukal jsem na jeho dveře, a když mi nikdo nepřicházel otevřít, posloužil jsem si sám. Všichni herci se chystali v maskérnách na své představení a internát zel prázdnotou. Procházel jsem jeho chodbami a naslouchal klapání podrážek o leštěnou kamennou podlahu. Snad ještě nikdy jsem tu nezažil takové ticho… o to víc mě atmosféra fascinovala.

Zabočil jsem chodbou k utajeným dveřím, odkud jsem se dostal do místnůstky za zdmi kaple. Odložil jsem si věci a převlékl se. Pokud se mám vrátit, požaduji, aby to bylo velkolepé. Na malém líčícím stolku ležel dopisní papír a svíčka s pečetidlem. Z kapsy kalhot jsem vytáhl propisku a začal na papír psát stručný vzkaz, který bych měl doručit co nejdřív. Jeho platnost byla neuvěřitelně omezená.

Tom:

Stál jsem za barem a povídal si s Mary, když vtom se kolem prohnala brečící Christine. Už bylo dávno po představení, ale já se ještě nějak neměl k odchodu domů.

„Kam běžela?“ zeptal jsem se Mary.

„Vypadá to, že na střechu,“ odpověděla nezúčastněně. Dál jsem se nezdržoval a rozběhl se za Christine. Utíkala po schodech vzhůru a stále výš. Nikdy jsem v těchhle místech nebyl. Zničehonic se zarazila u dveří, které rozrazila a zase zabouchla. I já jimi prošel.

Stála tam, na okraji střechy, a bolestně svírala ruce kolem trupu. Po tvářích jí tekly slzy. Bokem se opírala o jednu ze soch, které zdobily střechu Opery. Tiše jsem přistoupil k ní, ale nic jsem neříkal. Čekal jsem, dokud mi to neřekne ona sama.

„Já už takhle dál nemůžu, Tome,“ zašeptala. „Je zpátky…“ Rozklepanou rukou mi podala dopis. Teprve až teď jsem si všimnul, že v druhé ruce drží růži s černou páskou. Nikdo netušil, co se Christine stalo, když byla pryč, ale od té doby měla z Fantoma rozhodně respekt. Dokonce osobně došla za Firminem s žádostí o placení jeho služeb.

„Neublíží ti… Už se ti nic nestane,“ snažil jsem se ji uklidnit. „Nedovolím mu to.“

autor: Helie