Zdravím všechny 😀 Není to tak dávno, co jsem ukončila první sérii Pouličního štěněte. A protože jsem naprosto beznadějný případ, nevydržela jsem to bez něj dostatečně dlouho, takže pomalu začala vznikat i druhá série 😀 Doufám, že mě neukamenujete za změnu stylu psaní 😀 Nedokázala jsem se smířit s tím, že bych ve Štěněti měla psát očima Billa, když si ho prostě vždycky pojím s Tomem =) Nelekněte se, prosím, prvních několika dílů 😀 Všechno dopadne tentokrát dobře (pokud mi opět nerupne v bedně jako u první série :D). Snad budete s druhou sérií spokojení =) Helie =)
Uklidňoval se tichým pobrukováním, které uvolňovalo jeho věčně napjaté tělo. Pozoroval tiché vločky, jak se v jemné chumelenici snáší k zemi. Uprostřed náměstí stál vánoční strom, který podporoval noční zář města. Vánoce se blížily, ale on neměl nejmenší chuť na nějaké rozjařené slavení.
V jeho hrudi stále ještě zela ohromná díra, nebyl schopen se se vším srovnat. Už to bylo několik měsíců, ale on stále ještě nenacházel chuť k životu. Opřel se čelem o chladné sklo. Toužil splynout se zimní nadílkou, zmrznout v nočních mrazících a už nikdy se nevrátit. Bylo by mu dobře…
Z jeho sebedestruktivních myšlenek ho vyrušil dívčí hlas.
Chlácholivě mu položila ruku na rameno, ale on se stále neotočil.
Bill už stokrát přemýšlel, že by šel někam ven, že by znovu okusil chuť městského života, ale vždycky si to dřív nebo později rozmyslel. Jessičin byt ho izoloval od bolesti, která ho ve městě mohla potkat, a on zde byl spokojený. Tady na parapetu okna se nemusel bát, že by ho někde potkal. Tady nemusel riskovat ještě větší množství bolesti.
*
Uteklo dalších několik týdnů, Vánoce už pomalu klepaly na dveře. Bill stále ještě vysedával na okně pokoje, který mu Jessica za menší poplatek propůjčila. Dělili se o byt rovným dílem, ale Bill jen málokdy využíval ostatních místností. Znovu kreslil obrázky na sklo a pobrukoval. Nevnímal plavovlasou dívku, která postávala ve dveřích jeho pokoje. Upírala na něj starostlivé pomněnkově modré oči, které by se daly přirovnat ke skleněným kuličkám, tvořícím očka mrkacích panenek. Nervózně polkla a přešlápla z nohy na nohu.
„Bille? Koupila jsem stromek… nechci ho zdobit sama,“ začala váhavě a chlapec na ni poprvé po dlouhé době upřel prázdný čokoládově hnědý pohled. Už jen to bylo dobré znamení. „Nikdy jsem stromek sama nezdobila, většinou jezdím na Vánoce k rodičům, ale od té doby, co dělám tuhle práci, rodiče se mě zřekli,“ vyprávěla Jessica dál a sedla si na Billovu postel. „Pomůžeš mi s tím?“
Vstala z jeho postele a zářivě se usmála. Nečekala, že by Bill souhlasil. Naposledy vyhlédl z okna a slezl z parapetu. Vyšli spolu z pokoje v naprosté tichosti. Jejich kroky vedly do obývacího pokoje, kde stál o zeď opřený strom. Jessica už vyndala všechny krabice s vánočními ozdobami a vyskládala je na podlahu. Podala Billovi stojan na stromeček a zapla rádio, aby nepracovali v naprostém tichu.
Dlouho pracovali v tichosti, ale když se Jessica začala vlnit do rytmu hudby a házet po Billovi cukrátka, nálada se uvolnila… Ztuhlost Billova těla konečně povolila a on se začal smát. Když smích z jeho úst vyšel poprvé, Jessica se zarazila. Tenhle zvuk jí byl naprosto cizí, nikdy neslyšela Billa, že by se smál. Nechtěla, aby propadl znovu depresím, smích mu slušel.
Dozdobovali stromek posledními kouličkami, které se leskly na dálku. Jessica posbírala krabice a Bill se zatím chopil vysavače, aby sklidil jehličí a pozlátko, které bylo rozmetané všude po pokoji. Když dokončili všechnu potřebnou práci, natáhli se oba na gauči a spokojeně sledovali vánoční stromek, který byl ozdoben skutečně umělecky.
„Co by sis přál k Vánocům?“ přerušila Jessica ticho. Přemýšlela nad tím už dlouho. Billova nálada znovu poklesla na bod mrazu.
„Odmítl by mě a znovu by to bolelo. Vždyť jsem to byl já, kdo od něj utekl. Nemůžu se jen tak vrátit s prosíkem. Ani moje ego by to nedovolilo,“ namítl Bill. „Děkuju za příjemný večer, Jess,“ zamumlal a znovu se ztratil do svého pokoje…
autor: Helie
Bobek Bill. 🙁
Konečně je tu pokračování… už jsem se těšila, až se dozvím, jak to pokračuje… ale teda zatím je to smutný 🙁
A já jsem se konečně dočkaláá..:p :)) No já mám radost..:)))
Sice to začíná dost smutně, ale uvidíme, jak to bude dál..:) Každopádně je to jako vždy parádní..:)) Je mi líto Billa..:( Musí to být hrozný, takhle se trávpit… Tom samozřejmě taky, ale nwm… u Billa mi to přijde jiný, takový horší..:)
No prostě naprostá dokonalost a já se nemůžu dočkat dalšího dálu..:) Jsem strašně zvědavá, jak to s tima dvouma bude dál..:)
Nemyslím si, že by Tom Billa odmítnul..:)) Myslím, že by byl rád, ale já být na Billově místě, tak bych tam asi taky nešla..:D
Najprv sa stratil na celých 8 rokov a teraz s tým začína znova 🙁 je mi to ľúto.
Druha řada to je fajn jdu číst.
Je mi ľúto, že sa Bill tak trápi 🙁 ale predsa len by mohol nájsť trochu odvahy a prísť za Tomom,ako navrhla Jess.