Spolu s Tomem však odešel veškerý smysl jeho bytí. Zaklonil hlavu, byl poslední předvánoční večer a Jessica naposledy odešla do práce, aby si mohla vzít na vánoční svátky dovolenou. Bill znovu osaměl, i když sám se sebou trávil většinu času, kdy mu byla Jessičina přítomnost k dispozici. Nikdy o ni nestál, radši se sám zaobíral svými pocity.
Do jeho výhledu se vetřela dvojice lidí. Drželi se za ruce a žena si spokojeně opírala hlavu o rameno svého přítele. Tvářili se spolu dokonale šťastně, oba samý úsměv. Bill jen seděl, opíral se hlavou o sklo a sledoval dvojici, jak míří někam potemnělou ulicí. Jejich štěstí ho bolelo na srdci. Rozzuřeně udeřil dlaní o sklo. Proč on nemůže být šťastný?!
Seskočil z parapetu. Měl toho právě dost. Teď půjde ven a stráví noc ve městě, zapomene na minulost a bude si znovu užívat svého života, který se naprosto k nikomu nepnul. Vytáhl ze skříně zimní bundu a vyrazil ven. Bezcílně se potloukal zimním městem, jehož ticho narušoval jen sníh, který křupal Billovi pod podrážkami.
Dál se potloukal městem bez jediného cíle. Přišlo mu, jako by město vůbec neznal. Nemělo pro něj naprosto žádný význam a každé místo, které znával, mu akorát připomínalo jeho. Nechtěl na něj myslet, protože on už do jeho budoucnosti nepatří a nikdy patřit nebude.
Bill se zatoulal k parku. Byl tak ztracený ve vlastních myšlenkách, že si toho ani nevšiml. Jen tak procházel po vyznačených cestičkách v zimním království. Z černého nebe se snášely mírumilovné vločky a zachytávaly se v krátkých černých vlasech, o jejichž úpravu se už nějakou dobu vůbec nestaral. Dokonce ani nalíčený nebyl. Neměl pocit, že by měl být hezký, protože doma ho stejně vídala pouze Jessica.
Jeho kroky ustaly, zastavil před lampou, která vrhala na kousíček parku své mdlé světlo. Na vrcholku se třpytily sněhové krystalky. Jen pohled na jemně zasněženou lampu mu hnal slzy do očí. Rychle k ní došel a podřepl do sněhové nadílky, která ji bez výjimek obklopovala. Bolestně zavřel oči a dotkl se zamrzlého kovu.
Ještě stále bylo teplé počasí i za večerů, však sotva před pár dny začalo září. Nikde se nepovalovaly chomáčky sněhu, k zemi se snášelo pouze kouzelně zbarvené listí. Mezi tím vším seděl chlapec s černými copánky, oči zavřené. Zády se opíral o starou narezlou lampu, která do noci vlívala alespoň trošku světla. Očekával chlapce s čupřinou černých vlasů, který se rozjařeně rozběhl někam do hlubin parku.
Černovlasý chlapec se pomalu začal vracet zpátky k lampě, kde spokojeně odpočíval jeho přítel. Oběma se na rtech rozlévaly spokojené úsměvy. Černovlásek se k chlapci tiše připlížil a uvelebil se mu na klíně. Úsměvy na obou tvářích se ještě rozšířily. Černovlásek se nahnul ke svému příteli a jemně mu rty přejel přes lícní kost. Chtěl zajít dál, chtěl se dotknout jeho rtů, ale stále ještě nevěděl, jestli vůbec smí.
Odtáhl se a jeho přítel nespokojeně otevřel oči.
Slzy se po Billových tvářích řinuly v proudech a dopadaly mezi mrazivé chomáčky sněhu. Tak přesně tohle si nepřál… vzpomínky na něj ho ničily jako nikdy nic. Jediná osamělá lampa probudila příval vzpomínek, které se snažil dusit v sobě. Vzlykal do poklidného nočního parku a jeho nářky si nikdo nedovoloval narušovat.
Dlouhou dobu seděl ve sněhové nadílce a opíral se čelem o vymrzlý kov tvořící spodní část lampy. Slzy na jeho tvářích už dávno podlehly mrazu a proměnily se v jemné třpytivé krystalky, které dodávaly chlapecké tváři mystický nádech. Byl zahloubán hluboko do sebe a nevnímal nic kolem. Jako by promočené oblečení nebodalo do jeho kůže, jako by se mu mráz nezarýval do hloubky kostí.
Nic nemohlo vytrhnout jeho mozek zpět do reality, nic nemohlo zbořit stěny jeho maličkého světa. Ta jediná bohem zapomenutá lampa otevřela bránu v jeho srdci a nechala veškeré zadržované pocity proudit ven. Postupně si Bill začal uvědomovat, že ho k životu vlastně vůbec nepotřebuje. Vyrůstal bez jeho něžné lásky, tak proč by jeho život nemohl prostě jít dál ve věčném zapomnění?
V kapse promočených kalhot začal vyzvánět mobil. Bill by si toho ani nevšiml, kdyby vyzváněcí tón tolik nenarušovat ticho potřebné k jeho rozjímání. Zašátral po zdroji narušitele jeho klidu.
Další příval slov Bill utnul. Nehodlal se vracet domů, ani kdyby z nebe začaly padat trakaře…
autor: Helie
🙂
Ani nevíš jak jsem ráda, že pokračuješ!! Zbožnuju tu povídku a doufám, že dopadne líp než první série. =o)
[2]: I já jsem ráda, že pokračuji 😀 Neboj se, slibuji, že tentokrát budu hodná… Konec už mám naplánovaný naprosto do detailu… 😀
Mě je Billa tak moc líto..:(( Tohle si nezaslouží, takhle se trápit… Doufám, že se z toho dostane.. Teď ještě do toho všeho bude nemocnej..:// Měl by jít domů, kdybych byla Jessica, dotáhla bych Billa domů..:D I když neví, kde je, ale to je jedno..:)) Prostě mi je ho líto a doufám, že se to časem zlepší..:))
Nádhernej díl..:)) Plnej emocí..:) Nikdy tě nepřestanu obdivovat..:) To jak píšeš, to je prostě nádherný..:))
Teším se na další dílek..:)) ♥