autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
Nákupy se Simone byly doopravdy zajímavé. Zjistil jsem, že je na světě člověk, který je na nakupování ještě horší než já. Dokonce i mě bolí nohy z toho, kolik krámů jsme prošli. Každopádně byla to zábava. Simone mě nenechala chvilku chladným. Snad bych i řekl, že na mně poznala, že se něco děje. Pořád se mě snažila rozveselit, vyhledávala samá pěkná témata ke konverzaci, a jakmile jsem se někde zasekl, přišla pro mě s nějakým kouskem oblečení a už mě hnala do kabinky. Největší šok pro mě byl, když mi přinesla pletený svetr se soby. Nevěděl jsem, jak se vymluvit, jen abych si ho nemusel ani zkoušet. Přímo mě odstrašoval.
I když jsem se sebevíc snažil, nekazit jí náladu, a aspoň trošku si ty nákupy s ní užít, moc dobře to nešlo.
Když jsem neuvažoval o tátovi, byl jsem myšlenkami pořád u Toma. Nechápal jsem jeho chování v posledních pár dnech. Hlavně od té doby, co jsme tady, v Americe. Pořád se mu tak rychle mění nálady. Přijde mi, jako by nevěděl, co chce. Jednou byl mazlivý a milý, jen co jsem se otočil, už byl odtažitý, protivný a nemluvný. Nevěděl jsem, co už udělat, aby to bylo správně. A moje nervy už to přestávaly zvládat. Nechtěl jsem se litovat, ale vážně jsem měl hlavu plnou táty a nechtěl jsem se ještě nervovat a užírat tím, zda jsem Tomiho náhodou nenaštval. Nechci po něm, aby mi stál za zadkem a staral se o mě. Jen jsem si myslel, že mi teď vážně bude oporou, jako jsem se snažil být vždy já jemu. Ale zřejmě jsem se snažil špatně.
Možná jsem pro něj celou dobu jen přítěž, ne opora. Možná je to všechno špatně, já jsem ta velká chyba v jeho životě. Měl bych se asi začít chovat jinak. Jenže… jak?! Projevuju city a zájem o něj moc nebo málo?
Když jsme se vrátili, v domě byl klid a ticho. Gordon byl ještě v práci a Tom byl asi nahoře. Pomohl jsem Simone odnosit veškerý nákup. Něco do kuchyně, něco k ní do pokoje. Bylo toho poměrně dost. V hloubi duše jsem doufal, že teď přijdu za Tomem, políbím jej, popovídáme si a všechno bude fajn. Šel jsem proto hned od Simone do našeho pokoje, ale když jsem vešel, nebyl tam. Podíval jsem se tedy do koupelny, ale tam také nebyl. Zamračil jsem se a šel dolů.
„Neviděla jste tu Toma?“ zeptám se Simone, která už si vaří čaj.
„Ne, Bille, neviděla. Pokud není nahoře, tak není doma,“ vydechla.
„Ah tak, děkuju,“ brouknu a rozejdu se zase nahoru. Jen co dojdu do našeho pokoje, zavřu za sebou dveře a posadím se na postel, vezmu si mobil a zavolám mu.
„Tu-tu-tu-tu-tu, volaný účastník je dočasně nedostupný, prosím zanechte vzkaz nebo zavolejte později…“ ozve se.
Sakra… Proč má vypnutý mobil? Možná se mu jen vybil. Ale… ani mi nenapsal, nezavolal, že by někam šel. Jít ho hledat je zbytečné, nevyznám se tady a je to přehnané, takže mu budu zkoušet jen volat.
S touhle myšlenkou jsem přežíval a válčil po zbytek odpoledne až do večera. Pořád jsem mu volal, ale marně. Nebral to. I Simone se mě ptala, zda o něm něco nevím, ale mou stálou odpovědí bylo, že ne. Byl jsem vynervovaný. Vůbec jsem nedokázal souvisle přemýšlet. Jsem na něm tak moc závislý. Potřebuju vědět, že je v pořádku.
Možná šel za kamarády, které tu možná má. Nebo se šel jen projít.
Téměř celý den jsem proseděl v pokoji. Zabalil jsem veškeré dárky, které jsem mu nakoupil, a jen čekal. Vlastně mi ani nic jiného nezbývalo.
Až kolem osmé večer se otevřely dveře, a to mě donutilo odtrhnout pohled od okna. Venku byla tma jako v pytli a hustě sněžilo. Byl na to krásný pohled, ale já to ani nevnímal.
„Tome…“ vydechnu, když ho konečně vidím. Ostražitě se na mě hned podíval. Rychle zase sklopil hlavu a zavřel za sebou dveře. Hned jsem vstal a kouknul se na něj. „Měl jsem o tebe starost,“ vydechnu. Nic neřekl. Nevěnoval mi jediný pohled. Jenom se rychle svlékal. Nechápu, co se děje, proč mi neodpovídá.
„Stalo se něco?“ zeptám se tiše.
„Nic,“ zavrtí okamžitě hlavou a podívá se na mě.
„Volal jsem ti. Měl jsem starost, kde jsi a tak, víš?“ řeknu vlídně.
„Jo, mně se… vybil iPhone,“ polkne nasucho a roztěkaně se rozhlédne po místnosti.
„V pohodě. Jen jsem se o tebe bál. Tome, promiň, ale co se děje?“ přistoupím blíž k němu.
„Nic,“ usměje se a couvne ode mě, „jdu do sprchy,“ vyhrkne ze sebe a zmizí za dveřmi koupelny. Zamkne se. Zůstanu tam stát jako opařený.
Nejen, že se mnou nemluví, ale couvá ode mě, a ještě se zamkl? Tohle není normální.
Posadím se na postel a jen čekám, až přijde. Rád bych si s ním promluvil, ale tuším, že se mnou asi mluvit nebude chtít. Trvalo dost dlouho, než se dveře odemkly. Tom z nich vykoukl, jako by snad čekal, že budu spát. Jen jsem se na něj podíval a pokusil se o lehký úsměv.
„Nepotřebuješ něco? Nemáš hlad?“
„Ne,“ šeptne. Vejde do pokoje úplně. Nebyl mokrý jako obvykle. Měl na sobě triko, dokonce i tepláky. On, který spí nejradši nahý nebo v boxerkách? Všechno mi to přišlo divné. Nikdy se takhle nechová. Naposledy byl takhle ‚jiný‘, když přijel od… Alberta.
„Dobře,“ řeknu a začnu si pohrávat s prstýnkem. „Co-co jsi dělal celý den?“
„Zdobil jsem stromek,“ hlesne. Dojde k posteli a vleze do ní. „Pak jsem se byl projít. Byl jsem v pár krámech.“
„Aha,“ pousměju se. „A koupil sis něco?“
„Ne.“ Přikryje se až po hlavu a přetočí se na bok. „Jsem unavený, takže půjdu spát. Dobrou.“ Unavený… To chápu. Ale aby mi nedal jedinou pusu, nepohladil mě a nevěnoval mi jediný pohled, to se ještě nestalo.
„Dobře, promiň. Já jsem si chtěl jen popovídat, jak ses měl a tak,“ vydechnu rychle a zůstanu na něj koukat. Je ke mně zády a tak daleko… Nic neřekne. Vytáhne si peřinu tak vysoko, že téměř není vidět a obejme polštář.
„Tak, dobrou noc,“ řeknu rozpačitě.
„Dobrou.“ Uslyším tlumeně. Bylo mi do breku.
Co jsem mu jen udělal? Proč se mnou zase nemluví a zase se mi tak moc vzdaluje? Kdy tohle všechno ustane? Zhasnu lampičku, aby ho to světlo nerušilo, a vstanu. Rozejdu se do koupelny. Zavřu se a teprve teď si rozsvítím. Svléknu se a vlezu si pod sprchu. Celkem dlouho stojím pod horkým proudem vody a nechávám po sobě volně stékat vodu i slzy. Je toho už moc. Napřed to s tátou, potom s Tomovými rodiči. Nakonec Tom přijde, téměř se mnou nepromluví a je odtažitý. Jakmile se umyju, vyjdu ven a osuším se. Když se převléknu do čistých boxerek a zhasnu, rozejdu se zase zpět do pokoje. Jdu opravdu hodně tiše, abych ho neprobudil. Vlezu si do postele a podívám se směrem k němu.
Co se mu teď asi honí hlavou? Co se vlastně stalo? Udělal jsem mu něco? Nerozumím tomu ani v nejmenším. Možná je na mě naštvaný, ale to by byl nevrlý a protivný, ale to není. Přijde mi spíš šokovaný, naprosto nevyrovnaný. Jen nedokážu vyčíst z čeho. Ani nebyla možnost to vyčíst. Všechno se semlelo tak rychle.
Usnul jsem až k ránu. Nemohl jsem v noci vůbec spát. Pořád jsem přemýšlel o tom, co se to děje. Byl jsem bezradný a bezmocný. Vím, že co se stalo, z něj jen tak nedostanu. Navíc to z něj tahat nechci. Když jsem se probudil, bylo kolem deváté. Tom už vedle mě nebyl. Bože, ať je doma, prosím. Rychle jsem vstal, udělal si ranní hygienu, hodil na sebe tričko a první džíny, které mi padly do ruky, a šel jsem dolů. Došel jsem až do kuchyně. Když jsem ho tam viděl, trošku se mi ulevilo.
„Dobré ráno,“ pozdravím jej. Snažím se být příjemný a milý, i když jsem skoro nespal.
Pootočí se na mě. Chvíli na mě kouká, až kývne. „Ahoj.“
Opřu se o linku a založím si ruce na hrudi. Až teď si všimnu, že má trošku nateklý ret. Pral se? Líbal se s někým celý den nebo co? Co když vážně za někým byl…
„Jak ses vyspal?“
„…dobře. Ty?“ řekne tiše. Sklopí hlavu k jídlu a hrabe se vidličkou ve vajíčkách.
„No, nic moc,“ přiznám raději a natočím si sklenku vody.
„Aha…“ hlesne. Cinkne jenom příbor.
„Nechci z tebe nic tahat, ale řekneš mi prosím, co se stalo?“ Nedokážu to v sobě už dál držet. Prostě jsem se ho zeptat musel. Na chvíli se zastaví, až se na mě podívá. Výraz v jeho očích je tak jiný.
„Nic se nestalo. Neboj,“ usměje se.
„Chováš se opravdu jinak, než kdykoli jindy. Zvlášť včera, když jsi přišel,“ vydechnu.
„Jenom… jsem to přehnal s trávou,“ řekne a zavrtí hlavou. „Cestou zpátky jsem narazil na jednu takovou hospodu. Měli tam trávu, tak jsem to zkoušel. Asi to na mě bylo moc silný. Promiň, jestli jsem ti přidělal nějaké starosti.“
„S trávou,“ povzdechnu a zadívám se na něj. Nezdá se mi, že by se zhulil. „To je v pořádku, ale… strach jsem o tebe měl.“
„Promiň,“ sklopí provinile hlavu.
„Neomlouvej se,“ otočím se k němu zády.
„A jaký byly nákupy? Vybrali jste si s mamkou něco?“ zeptá se.
„Jo, bylo to dobré,“ šeptnu a semknu k sobě pevně oční víčka.
„To jsem rád…“
„Chyběl jsi mi,“ otočím se k němu a pohlédnu na něj.
Zvedne ke mně hlavu. „Ty mně taky, Bille.“ Udělám dva kroky k němu.
„Udělal jsem ti něco? Jsi na mě naštvaný?“ smutně si ho prohlížím. To napětí mezi námi je tak zatraceně cítit.
„Ne, neudělal. Nemám důvod být. Všechno je v pořádku, ano?“ pousměje se a zvedne se. Pokývám hlavou a kouknu se mu do očí. Potom sjedu na rty a znovu mu vyjedu pohledem na ty jeho hluboké čokolády, ve kterých se vždy topím.
Sakra, proč má ty rty tak napuchlé…
„Dobře, já jsem měl jen strach,“ povzdechnu.
„Omlouvám se. Měl jsem se ozvat,“ přistoupí ke mně a pohladí mě po tváři.
„Vybil se ti iPhone, nemohl jsi nic dělat,“ sklopím hlavu a opřu se do jeho pohlazení. Ať se děje cokoli, já se na něj vážně zlobit nedokážu.
„Příště si budu hlídat stav baterie, jo?“ šeptne.
„Jo, to by bylo fajn,“ trošku se pousměju a přistoupím k němu blíž.
„Dobře…“ Bříšky prstů ho pohladím po ruce, kterou mě hladil.
„Miluju tě,“ broukne najednou. Zadívám se mu hluboko do očí, ani na okamžik neuhnu pohledem. Možná si všechno jen nalhávám.
„Taky tě miluju,“ pošeptám.
„Já vím,“ hlesne. V jeho očích bylo něco zvláštního.
„Tak si to pamatuj, ano?“ pohladím ho po tváři a dál se mu do těch očí vpíjím. Potřebuji z nich dostat odpověď na neurčitou otázku. Přikývne a skloní pohled.
Jako by nevydržel se mi dívat do očí.
„Proč uhýbáš?“ Nic neřekne. Několikrát zamrká.
„Tomi,“ šeptnu potichu a sjedu mu prsty na bradu. Podívá se mi do očí.
„Pověz mi, co tě tak trápí a užírá,“ hladím jej.
„Ale nic. Jenom mám špatný pocit z toho, jak se k sobě v posledních dnech chováme, víš,“ povzdechne smutně.
„To já taky,“ přiznám. „Možná by bylo dobré si o tom promluvit a snažit se to urovnat. Zvládli jsme spolu už tolik věcí, proč bychom nedokázali tohle,“ pošeptám vlídně.
„Promiň mi to. Všechno,“ šeptne. Obejme mě a přitiskne se ke mně. Je zase tak moc zranitelný a křehký. Nechci, aby byl smutný, aby ho něco trápilo.
„Lásko, neomlouvej se mi. Vždyť tohle je náš společný problém, nemůžeš za to ty, jen ty,“ vydechnu, a hned ho obejmu také a začnu ho hladit po zádech.
„Mrzí mě to,“ pošeptá.
„Bude to v pořádku, ano? Bylo toho na nás oba teď moc,“ vlípnu mu polibek na krk. Zachvěje se a stiskne mezi prsty látku mého trika.
„Pššš,“ pošeptám a začnu jej konejšivě hladit po hlavě, jak to má rád. „Bude zase dobře.“
„Nechtěl jsem,“ pošeptá sotva slyšitelně a začne tiše vzlykat. Jen jak to dořekne, hlavou mi proletí několik přímých možností. Ale nechci na to ani pomyslet.
„Co jsi nechtěl?“ pošeptám a přitisknu ho k sobě víc. On ale neodpoví. Začne plakat.
„Tomi, Tomi, no tak, neplakej,“ tisknu ho k sobě, jak to jen jde a hladím ho. „Uklidni se a pověz mi to.“ Vrtěl hlavou a silně mezi prsty držel látku mého trika. Bezmocně vzlykal, zatímco jeho slzy dopadaly přímo na můj krk. Nevěděl jsem, jak ho utišit. Byl tak rozechvělý.
„Lásko, neplač, prosím,“ šeptal jsem.
„Promiň,“ vzlykne a začne se odtahovat.
„Ne, neomlouvej se.“ Když se trošku poodtáhne, začnu mu otírat vlhké tváře. „Co se stalo? Pověz mi to,“ řeknu. Tak rád bych mu pomohl, ale já nevím jak, když mi nepoví, co se stalo.
„Já… nic,“ polkne a vzlykne. „Jen je toho nějak moc. Nevím, co se to děje.“
„Bude to dobré, zvládneme to, ano?“ pohladím ho. Nastavím mu náruč, aby si ke mně mohl znovu vlézt.
„Půjdu se vysmrkat, dobře? Za chvíli má přijet Adam, tak ať nevypadám jako ubulená mařena,“ pousměje se a otře si tváře.
„To víš, že jo, běž. Ahm, Adam?“
„Můj brácha.“
„Aha,“ pousměju se.
Má bratra? Nikdy se o něm nezmínil. Jméno Adam ve spojitosti s jeho rodinou mi nic neříká. „Tak běž, já to tu zatím poklidím,“ pohladím ho po paži. Když odejde, dám se do uklízení kuchyně. Moc tam toho na uklízení sice není, ale i tak.
Co o něm ještě nevím…?
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 4
Doufám, že to Billovi brzy řekne a že mu to Bill odpustí… moc pěkná kapitola
ja toho toma proste…. ach.. idiot je to strašný…
to by se asi Bill divil… 😀 co ještě neví.. 😀 🙂
No jako tenhle díl mě opravdu málem dostal….Ne jen že jsem měla infarkty, ale jakoten strach z toho, kdy se to provalí a Bill jej bude chtít opustit….:-( No šílený…. Ale i když je to TAK smutné tak se mi to moc líbilo, jako každá kapitola tohoto skvostu…:-):-) Jen doufám, že to bude všechno v pořádku…:-) Moc to klukům přeji…:-) tak snad to bude dobré..:-):-):-):-)
Honem další…:-):.-)
jo tak tráva, na to mu sere Bílej Tesák. to mu tak věřím, at okamžitě vytáhne, s kým byl či od koho dostal po tlamě!!!