Doppelleben 36.

„Tomi, já chci domů medvídka!“ prosil jsem, zatímco jsem rychlým krokem šel ke dveřím, na které někdo bušil.

„Já ti musím stačit!“ se smíchem odpověděl. Rozesmál jsem se a prudce otevřel dveře, div mi v ruce nezůstala klika. Rty se mi zasekly a úsměv mi ztuhl na tváři, když jsem spatřil osobu nesměle přešlapující na prahu.

„Ahoj, Chrisi,“ zamumlal jsem a hlouběji se zavrtal do županu.

„Ehm, ahoj. Promiň, že jdu neohlášený, ale neměl jsem jistotu, zda bys mi zvedl telefon, tak jsem požádal Andrease, aby mi dal vaší novou adresu.“

„O čem to mluvíš? Proč bych ti neměl zvedat telefon, Chrisi? Pojď dál,“ nechápavě jsem poodstoupil ode dveří, aby mohl projít.

„Děkuju,“ jemně se usmál. „Chtěl bych s tebou mluvit.“

„Můžeme jít do kuchyně,“ pokynul jsem mu rukou, aby mě následoval, a při cestě jsem strčil hlavu do obýváku s oznámením, kdo přišel. Tom překvapeně vykulil oči a div nevylil kávu, když zjistil, kdo že nás to poctil návštěvou. Pokrčil jsem rameny a dál pokračoval do kuchyně s Christianem v patách.

„Posaď se. Nechceš něco k pití? Tom před chvílí uvařil bílou kávu.“

„Tak tu bílou kávu, děkuju.“

V rychlosti jsem nám oběma nalil plné hrnky a posadil se proti němu vyčkávaje, co důležitého se mi snaží říct.

„O čem jsi chtěl mluvit, Chrisi?“ vzhlédl jsem k němu, když nijak nereagoval a stále zíral do desky stolu.

„Víš, s někým jsem se seznámil a vzhledem k tomu, co bylo mezi námi, jsem to s tebou chtěl probrat,“ tiše zamumlal.

„Chrisi, to, že jsme spolu nějakou dobu byli, neznamená, že mám právo mluvit do tvých nynějších vztahů. To už je tvoje věc.“

„Jde o Andrease,“ vyhrkl.

„Oh,“ překvapeně jsem vydechl. Beze slova jsem na něj doslova zíral a snažil se v hlavě mezi vzpomínkami najít chvíli, kdy se to mezi nimi rozpoutalo. „No, ale stejně nemám právo ti do toho mluvit.“

„Přesto to s tebou chci probrat, Bille. Vím, že Andreas je tvůj blízký přítel a nechci, aby to, že s ním teď jsem, mezi vámi způsobilo nějaké problémy nebo tak.“

„Chceš říct, že kdyby řekl, že mi to vadí, tak by ses s ním rozešel?“ nechápavě jsem na něj zamrkal.

„Chci tím říct, že bych si dával mnohem větší pozor, a ano, asi bych s ním omezil svůj kontakt.“

„Bože, Chrisi! Tohle bys vůbec neměl říkat. Jsi ochotný pro blaho ostatních obětovat všechno, a to vůbec není dobré, protože to všechno děláš na úkor sebe. Musíš si uvědomit, že i ty máš právo na štěstí, nehledíc na to, že by to někomu mohlo ublížit,“ trpělivě jsem ho pohladil po ruce.

„To ale neodpovídá na mou otázku,“ něžně ke mně vzhlédl.

„Má odpověď je, že máš jít a být šťastný,“ usmál jsem se.

„Bille…“

„Myslím to vážně,“ skočil jsem mu do řeči. „Jdi a buď šťastný, Chrisi. Andy je skvělý člověk, určitě vám to bude klapat a já vám to přeju.“

„Vážně?“ nesměle se usmál.

„To víš, že jo. Vůbec se na mě neohlížejte, já budu… Ne. Já jsem v pohodě.“

„Díky, Bille. Jsi skvělý člověk,“ pohladil mě po vlasech a bez dalšího otálení spěšně odešel.

Pohodlně jsem se opřel do židle a zadíval se z okna. Venku se pomalu stahovaly tmavomodré mraky předpovídající silnou bouřku. S prvním mohutným bleskem jsem se sebral a chvatně se vydal za Tomem. Stulil jsem se mu do náručí a uklidňoval se tlukotem jeho srdce.

„Andy to dal dohromady s Chrisem,“ zamumlal jsem po nějaké chvíli.

„Vážně?“

„Jo. A víš, co ti řeknu? Já jsem za ně šťastný. Oba našli to nejlepší, co mohli, v tom druhém. Bude to určitě skvělý pár.“

„Nemrzí tě to?“ pohladil mě po zádech.

„Ne,“ pomalu jsem vydechl. „Jsem jen překvapený, netušil jsem, že se mezi nimi něco odehrává. I když teď, když o tom zpětně přemýšlím, určité indicie tam byly, trávili spolu opravdu hodně času, společné nakupování, večeře, procházky. Možná i proto se se mnou Chris tehdy rozešel,“ zašeptal jsem.

„Víš, že se mnou můžeš mluvit, že ano?“

„Samozřejmě, proto ti to říkám, Tomi. Říkám ti všechno,“ zdvihl jsem hlavu a vlepil mu polibek. „Vážně mě nemrzí nic z toho, co se stalo. Ale vážně mě štve ta bouřka!“ pevněji jsem se k němu přitiskl, když se venku ozval další hlasitý hrom i s bleskem. Už odmala jsem měl strach z bouřek a tahle, se silným přívalovým deštěm mé fobii zrovna nepomáhala.

„Neboj se, doma ti nic nehrozí,“ s úsměvem mě pohladil ve vlasech.

Během okamžiku světla zablikala, pak zablikala ještě jednou, než nakonec zhasla úplně. Tom chytil mé roztřesené ruce do svých, něžně je líbal a já byl vděčný, že nevidí jiskry strachu v mých očích, jelikož by si myslel, že jsem absolutní srab, přestože to byla věc víceméně všem jasná.

„Soustřeď se na mě,“ něžně mi zašeptal do ucha, když se ozval další hrom a já lehce nadskočil. Hned poté mi ušní lalůček skousl a ruce obmotal kolem mého krku. Zasténal jsem, jazykem mi kroužil na krku, abych neměl šanci uniknout jeho spárům, protože dobře věděl, co pro to udělat.

„Tomi?“

„Hm?“ přesunul se z krku na rty.

„Chtěl bych na tebe vidět,“ zašeptal jsem mezi polibky. Beze slova se natáhl a kdesi něco zmáčknul, tudíž náš kouzelný krb se rozhořel jasným plamenem. Omámeně jsem milimetr po milimetru sledoval Tomovu tvář a prstem přejížděl po nejmenších detailech jeho tváře, přes husté řasy, až jsem skončil na piercingu v levém koutku jeho rtů. Ovládán zvláštní směsicí touhy a lásky jsem vsunul jeden prst mezi ty dva měkké polštářky a s přivřenýma očima slastí sledoval, jak ho Tom líbá a olizuje.

„Bože můj,“ vykřikl jsem zoufale. Prst jsem bleskově vysunul a nahradil ho svým jazykem. Drze jsem ho líbal, zatímco Tom z nás sundával župany. Když jsme byli kompletně nazí, náruživě jsem ho na sebe stáhl, aby mě mohl obklopit svým pevným tělem. Naše penisy se o sebe třely a já se nemohl zbavit dojmu, že k životu potřebuju jen to, aby se mě Tom dotýkal.

„Bille, můžu?“ přidušeně mi zasténal do rtů.

„Musíš!“ zaskučel jsem, když se jeho penis otřel o můj vstup. Vzhledem k tomu, že jsme nepoužili žádný gel, ani mě Tom nepřipravil, vstupoval do mě velmi pomalu a opatrně, a možná díky tomu, krbu a zuřící bouřce byl ten zážitek o mnoho intenzivnější. Mé vzdechy tlumil ve svých rtech, rukama pevně držel mé boky a dál pokračoval ve vstupu do mého těla. Když byl ve mně až na doraz, s hrdelním stenem hlavu opřel vedle mé, zatímco uklidňoval své tělo, aby ke mně nebyl neurvalý a hrubý. Po několika okamžicích urputného uklidňování našich dechů do mě začal v krátkých intervalech přirážet. Nohy jsem obmotal kolem jeho boků ve snaze mít ho v sobě ještě hlouběji.

„Ještě pořád máš strach z bouřek?“ zamumlal mi do krku, který se snažil označkovat rudými flíčky.

„Dnes večer ne, ale kdo ví, zda zítra ten strach nebudu mít znovu?“ trhavě jsem vykoktal mezi vzdechy. Fakt, že venku za našimi okny stále zuřila silná bouře doprovázená přívalovým deštěm, mi byl protentokrát úplně ukradený a já byl vážně vděčný, že Toma napadl tenhle způsob, jak mě zbavit strachu.

„Díky bohu, že nejsi dívka, byl bys už tolikrát těhotný,“ s úšklebkem do mě tvrdě přirazil až nadoraz. Hlasitě jsem vykřikl, ale vzápětí se rozesmál Tomově poznámce.

„S bříškem by mi to náhodou slušelo,“ zašeptal jsem, když Tom sjednotil svoje přírazy s pohyby na mém penisu a pomalým tempem nás přivedl k vrcholu.

„O tom samozřejmě není žádných pochyb,“ unaveně se na mě položil.

Objal jsem ho kolem pasu a krouživými pohyby ho hladil po zádech, abych uklidnil jeho i můj velmi zrychlený dech. Když ze mě Tom vystoupil, pevněji jsem ho k sobě přitiskl, aby neměl v úmyslu někam zmizet.

„Chtěl bych miminko,“ tiše jsem mu zamumlal do ucha, ale moje slova byla zbytečná, protože Tomovo nepatrné kývnutí svědčilo o tom, že už dávno spí.

autor: Saline A.