Pouliční štěně II – Ve svitu lamp 4.

Šílenství znamená, že má člověk příliš bystrý mozek a ostatní to nechtějí pochopit.

Bill seděl na židli u okna ve svém pokoji, nepřítomný pohled upíral ven. Jeho ruka hbitě přejížděla po papíře, který jemně šustil do ticha pokoje. Bill nevěnoval papíru nejmenší pozornost, jako by v ruce nedržel žádnou tužku a pouze čmáral na sklo, jako byl zvyklý.

„Kreslíš?“ zeptala se Jessica, která ho přišla zkontrolovat, než odejde do práce. Měla z toho nepříjemný pocit, nechtěla Bill nechávat většinu noci samotného. V odpověď jí přišlo pouze pokývání hlavou. Bill stále ještě nemluvil. Začínala se obávat o jeho duševní zdraví. Stále jen posedával ve svém pokoji a mlčky zíral z okna. Když ho přišla zkontrolovat, většinou ani neodpověděl.

„A ukážeš mi to?“ zeptala se jemně. Přiblížila se k Billovi o pár kroků, ale on si blok s papíry přitiskl k hrudníku. Když znovu zaskočeně poodstoupila, přetočil o list dál.

Ještě to není hotové. Načmáral rychle na papír. Potom. Dopsal ještě a ukázal papír Jessice. Přikývla. Popravdě, nečekala kladnou odpověď.

„Dobře. Budu se těšit,“ usmála se nejistě. „Musím jít do práce. Zvládneš to tu sám?“ zeptala se ještě.

„Ano,“ zašeptal Bill.

„Fajn. Hlavně nikam nechoď,“ prohodila ještě, než opustila pokoj. Už neviděla, jak se chlapcovy prázdné oči vrací zpátky k výhledu na město.

Zevnějškem možná mohl působit, že po pohledu do tváře smrti zešílel, ale ve skutečnosti měl v hlavě všechno pečlivě srovnané. Vypínal své tělo, aby se lépe mohl soustředit na myšlenky. Přesto měl však přehled o všem, co se dělo kolem něj. Nikdy Jessicu neignoroval, věděl o každém slově, které jeho směrem bylo vypuštěno, ale on neměl náladu na ně odpovídat.

Sklonil pohled k obrázku. Tyčil se na něm vánoční strom, na který se snášely drobounké sněhové vločky. Bill kreslil výhled z okna, aniž by o tom věděl. Pomáhalo mu to třídit myšlenky do správných šuplíků. Opět rozpohyboval tužku po papíře, aby hrubému náčrtu dodal konečnou podobu. Tentokrát obrázku věnoval veškerou možnou pozornost, aby ho zbytečně nezkazil.

*

Uběhlo poměrně hodně času a venku už dávno padla tma. Pořady pro malé děti v televizi už byly také dávno u konce. Bill stále ještě seděl u okna a sledoval vánoční stromeček, který ve tmě zářil. Porovnával ho se svým výtvorem a na rtech se mu usazoval spokojený úsměv. Nikdy by nevěřil, že se mu něco takového povede. Nikdy v sobě ani nehledal nějaký talent. Neměl k tomu důvody.

Když uléhal do postele, stále se usmíval.

*

Jessica se nad ránem vrátila domů. Byla zmožená jako každé ráno po práci. Dnes to navíc bylo extrémě nechutné. Už dlouho nemusela na pokoj, fungovala spíš jako tanečnice pro potěšení oka nenáročného zákazníka. Tentokrát si o ni však někdo řekl a ona se z toho stále ještě nevzpamatovala, i když to bylo už nějaký ten čas zpátky.

Nepřítomně odhodila kabelku na botník. Ani si nevšimla chlapce, který seděl v rohu místnosti a trpělivě ji pozoroval temně hnědýma očima, kolem kterých se už zase třpytily černé oční stíny.

„Jessi?“ zeptal se Bill tiše. Nešeptal, ale stále byl jeho hlas velice slabý a nezvykle vysoký. Jessica nad tím zvukem nadskočila úlekem. Přiložila si ruku na hrudník.

„Bože, Bille, ty mě chceš zabít!“ zavyla zoufale. „Jak to, že nespíš?“

„Nejsem malé dítě,“ šeptl Bill v odpověď a zvedl se ze země. Došel k vypínači a místnost naplnilo světlo žárovky.

Jessica zalapala po dechu, když viděla jiskřičky v jeho nalíčených očích a spokojený úsměv na jeho rtech. Zničehonic měla Billa plnou náruč. Pevně ji objímal a doslova jí kvičel do ramene.

„Bille? Stalo se něco?“ zeptala se zmateně. Bill se od ní odtáhl a chytil ji za ruku. Celou cestu do svého pokoje horlivě přikyvoval. Postavil Jessicu před okno, ve kterém stále ještě zářil vánoční stromek. Vtiskl jí do ruky obrázek.

Jessica zírala na obrázek a porovnávala ho s výhledem ven. Bill by přísahal, že ji za celou dobu neslyšel dýchat.

„To je nádherné,“ vydechla konečně, v očích jí perlily slzy, což Billův úsměv ještě roztáhlo. „Když jsem kupovala ten dárek, nenapadlo by mě, že máš takový talent. Je to skutečně moc krásné,“ rozplývala se nad obrázkem.

„Děkuji,“ zašeptal Bill a tváře se mu zbarvily do růžova.

„Mimochodem, ty se někam chystáš?“ zeptala se Jessica starostlivě a odložila obrázek na parapet okna. Bill zavrtěl hlavou.

„My se někam chystáme. Půjdeme na nákupy a najdeme mi práci,“ zašeptal v odpověď Bill.

„Bille, já… dneska jsem naprosto zničená z práce. Potřebuji si odpočinout. Běž na nákupy sám,“ usmála se. „A práci ti klidně seženu.“

„Vážně?“

„Ano, u nás v baru se uvolnilo jedno místo. Samozřejmě místo barmana. A ty jsi před tím dělal v džus baru, ne?“ Bill přikývl. Nebyl si jistý, jestli by se mu práce v nevěstinci líbila, ale rozhodně se tam chtěl podívat. Už to byl nějaký čas, co sedával v jeho stínu, ale byl si jist, že na oslňující neony nikdy nezapomene.

„Jdu si lehnout, už se pomalu neudržím na nohou. Dobrou, Bille, a užij si to venku,“ prohodila Jessica, objala ho a odebrala se do svého pokoje, kde sebou okamžitě plácla na postel. Bill ještě dlouho po jejím odchodu přemýšlel, jestli má skutečně jít ven, nebo radši zůstat doma.

autor: Helie