Doppelleben 37.

Od mého nevinného výkřiku do tmy uplynulo už pár dnů, v jejichž průběhu se nedělo nic zvláštního, nic důležitého, co by stálo za připomínání, ale fakt, že Tom totálně zazdil můj nápad, mě mrzel celou dobu, a on poznal, že se mnou něco je, ale takticky to celou tu dobu zamlčoval, bylo to tabu.

„Tome,“ zakňučel jsem, když dobrou hodinu seděl před televizí a náruživě hrál nějakou stupidní videohru.

„Minutku, za chvíli to mám,“ zabručel, zatímco s vášní střílel do nějaké postavičky, ze které stříkaly vnitřnosti.

„To říkáš už půl hodiny!“

„No, ale teď jsem to myslel vážně, podívej,“ s úsměvem odložil joystick na stolek a plácnul si do stehen. „Tak, o čem jsi chtěl mluvit?“

„O ničem,“ vzdal jsem to s povzdechem. „Jen dnes přijde Natálie i s malou.“

„A kdy?“ překvapeně mu vylétlo obočí.

„Kolem třetí, musím nachystat nějaké občerstvení, ale doma nic není, tak jsem si myslel, že bychom mohli zajet někam nakoupit rychle. Nepotřebuju toho tolik, jen něco pro mrňouse a Natálii něco na chuť, víš jak je úchylná na tu zdravou výživu, tu doma nemáme.“

„Vím, že máme doma kuskus!“ nadšeně vypískl.

„Ten chci uvařit k večeři, možná ho zapéct se zeleninou a nějakým kořením,“ pokrčil jsem rameny.

„Rozhodně to zní lépe, než moje topinky se skořicí,“ se smíchem přikývnul.

„V receptu jsou i kuřecí prsa, ale doufám, že se mi podaří nahradit je nějakým kořením. No nic,“ vyskočil jsem na nohy a popadl kabelku. „Pojedeš se mnou, nebo bych měl jet sám?“

„Jedu s tebou,“ hbitě se postavil. Z věšáku si sebral klíčky od auta a z botníku peněženku s doklady, a dřív, než jsme vylezli ze dveří, mě jemně políbil, aby neměl nutkání na veřejnosti.

Paní Kreuzerová nám vesele mávala z balkonu, hned jak jsme opustili hlavní vchod, i se svou neteří, která jí byt věnovala, jak jsme se nedávno dozvěděli. Byla to neuvěřitelně optimistická dáma těsně před čtyřicítkou, která sršela nekonečnou energií a elánem. Radost ze života jí rozhodně nechyběla, až jsem kolikrát měl podezření na omamné látky v její krvi, ale nikdy se nic nepotvrdilo.

S Tomem jsme vyjeli na cestu k obchodu, který naštěstí nebyl od našeho bytu příliš daleko, necelých deset minut. Jako už několikrát v poslední době, i dnes se tu objevilo několik dívek, které zoufale toužily po našem podpisu. Když jsme podepsali poslední památníček a snědou ručku, konečně jsme zalezli do supermarketu. Okamžitě jsem zamířil k oddělení s ovocem a zeleninou, kde jsem si hromadně nabíral do košíku. Jahody, borůvky, broskve, nektarinky, všechny druhy paprik, okurku, rajčata a další putovaly do našeho košíku, abych z nich mohl doma vykouzlit něco, co by vyhovovalo malé i Natálii, ale nezapomněl jsem přihodit i několik druhů bonbonů a brambůrek, a kdyby to neprošlo přísným okem Natálie, alespoň bych měl čím zacpat pusu Tomovi, kdyby měl zase řeči na moje jídlo. Když jsem přihodil i zmrzlinu a nějaké čerstvé pečivo, spokojeně jsem kývnul na Toma, že můžeme jít zaplatit.

Po zaplacení jsem začal věci skládat do tašek a s lehkým úsměvem sledoval Toma, jak na košíku brázdí parkoviště. Jezdil všude kolem se zběsilým smíchem, pár lidí ho zvědavě okukovalo, další bez ostychu fotografovali.

„Tome!“ křikl jsem na něj.

„Co?“ se smíchem se ohlédl.

„Můžeme jet, potřebuju připravit občerstvení!“

„Dobře,“ hbitě zastavil své pohyby. Košík nechal stát na svém místě a rychlým krokem ke mně došel.

„Bavil ses?“ pohladil jsem ho po rameni.

„Musíme koupit domů košík!“ přitakal.

„A kde chceš jezdit?“

„Na střeše,“ podíval se na mě, jako kdyby to byla jasná věc.

„To víš, že jo. A spadneš dolů, vždyť tam není žádné hrazení.“

„Něco vymyslím,“ rozesmál se, načež nasedl do auta, abychom mohli vyjet.

***

Vesele jsem lechtal malou Christinu, se kterou jsme se odporoučeli na zem, zatímco Tom s Natálií seděli nad kávou u stolu a něco zaujatě řešili.

Natálie s Chris tu byly už pár hodin a já jsem ani neměl čas si s Natálií promluvit, protože jsem si okamžitě začal hrát s Chris. Byla nadšená z každé drobnosti, kterou jsem vymyslel, a absolutně si zamilovala hru, kdy jsme se navzájem krmili ovocem a říkali si jeho názvy. Párkrát jsem to doplnil nějakým rýmem, který mi odvděčila potleskem.

„Strejdo Bille!“ kousla mě do prstu, když jsem ji prstem chtěl pošimrat na nose. „Už ne, nebo se počůrám,“ stydlivě sklopila hlavu.

„No fuj!“ se smíchem jsem odstrčil ruce od ní a odsunul se. „To se mi teda vůbec nezamlouvá, ty čuňátko.“

„Za to můžeš ty!“ vykřikla na sebeobranu.

„Já? Já nemůžu za nic, já jsem hodný,“ rozesmál jsem se. „Jestli se ti chce čůrat, tak tě odvedu na záchod, chceš?“

„Jo.“

„Tak pojďme,“ chňapl jsem ji za ruku a rychlým krokem ji odváděl na záchod. Vesele si tleskala rukou o nohu a usmívala se. „Co budeš chtít dělat teď?“ zvedl jsem si ji na ruku, když byla vyčůraná i s umytýma ručičkama.

„Budeme si zpívat?“ položil jsem ji na gauč a sedl si vedle ní. S výrazem hlubokého zamyšlení si podepřela bradu a dívala se na mě, až se po nějaké době její tvář začala rozjasňovat, jak jí na mysl přicházela ta správná píseň.

„Zazpíváme si Symphonie od Silbermond?“ nadšeně se usmívala.

„Ale já neznám text, drahoušku. Ale počkej, můžu ho najít na internetu,“ pohotově jsem vytáhl notebook a zadal si název písně. Sice jsem věděl, o jakou píseň jde, měl jsem ji rád, ale text mi nebyl příliš známý a raději bych měl pevnou půdu pod nohama.

Když jsem si text našel, začal jsem potichu zpívat, aby se Chris mohla lépe připojit. Po první sloce, kdy mě nechávala zpívat samotného, se připojila a já nestačil zírat. Ve svých pěti letech měla neuvěřitelně nádherný a vyvinutý hlas, přičemž výšky zvládala naprosto bezchybně. Ta dívka by to jednou mohla dotáhnout hodně daleko, ale bylo potřeba, aby svůj hlas rozvíjela a nezanevřela na to.

Po skončení písně jsem mohl sledovat její rozjařený a šťastný úsměv. Vlezla mi do klína a objala mě kolem krku, přičemž mi na tvář vtiskla polibek.

„Děkuju.“

„Nemáš zač. Co kdybychom si šli popovídat s maminkou a Tomem?“ pohladil jsem ji po vláscích.

„Odnes mě tam,“ něžně mi poručila.

„Tak pojď,“ se smíchem jsem ji zvedl a pomalu šel do kuchyně.

Toma s Natálií jsme zastihli při záživném rozhovoru, kdy nadšeně diskutovali o nové Audi. Tiše jsem se posadil vedle Toma, s Christinou stále pověšenou kolem krku, ale nijak jsem se nesnažil zapojit do konverzace.

„Už jste skončili s hrami?“ usmála se po chvíli Natálie.

„Skončili a stihli jsme si i zazpívat,“ přitakal jsem.

„Tom vás byl zkontrolovat,“ rozesmála se. „Když přišel zpátky, měla jsem vážné obavy, že se rozbrečí.“

Zatímco Natálie se hlasitě smála, já se otočil k Tomovi a tázavě se na něj díval. Mlčky pokrčil rameny a krátce se pousmál, ale moc dobře věděl, že to nenechám jen tak a budu se ho na to ptát znovu, aniž bych ho nechal utéct bez odpovědi.
„Nat? Myslím, že malá mi usnula na ruce, ale nechci se hnout, abych jí nevzbudil,“ něžně jsem Chris pohladil po zádech.

„Jasně. Tak pojedeme domů,“ ochotně přikývla. V rychlosti sbalila všechny jejich věci a šetrně mi odebrala spící Christinu z náručí. Nespokojeně zabručela, ale spala dál. Po rozloučení jsem beze slova odešel do kuchyně, následován Tomem.

autor: Saline A.