autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
Další den jsem se probudil dříve než Tom. Nechal jsem ho spát a tiše vylezl z postele. Zašel jsem do koupelny a udělal si ranní hygienu. Nebavilo mě ani dýchat, abych byl upřímný. Nechtělo se mi nic. Líně jsem se obléknul do čistého oblečení a trošku se nakonec nalíčil. Tiše jsem proklouznul z koupelny přes ložnici ven. Nechtěl jsem ho probudit. Pořád jsem ve skrytu duše doufal, že se z toho všeho vyspí. Ale to je jen další známka toho, že jsem velký snílek.
Jakmile jsem sešel schody dolů, v obývacím pokoji už mě vítala Simone.
„Ahoj Bille, tak jak ses vyspal? Co Tom?“ starala se hned a vyloženě mě táhla do kuchyně. Posadila mě na židli a už stála s rukama založenýma na prsou a naslouchala mi. Nestačil jsem se divit, byl jsem ještě celkem rozespalý.
„No, takřka nic. Ještě spí. Večer jsem ho trošku snad uklidnil,“ šeptnu.
„Aha, aha… No, snad se z toho dostane. Udělám ti snídani, ano?“ nabídne mi hned.
„Ne, děkuji, zatím snídat nebudu,“ zakroutím hlavou. Sakra, idiote. Ona za to nemůže, na ni nesmíš být nepříjemnej.
„Ale no tak, přece mě nezradíš. Už pro tebe mám skoro nachystané tvé oblíbené latte,“ usměje se a pohladí mě po ramenu.
„No tak dobře,“ uculím se. Nakonec si latte uvaří také a jakou dobu mi vypráví o tom, co má dnes v plánu. Musím uznat, že je to velmi čiperná paní. Neustále někde poletuje. Oproti Gordonovi je velice společenská. No, každý jsme nějaký.
Asi po dvou hodinách, kdy jsem měl už hlavu jako pátrací balón, mi Simone oznámila, že se mi velmi omlouvá, ale že už musí jet, prý pojede ke své kamarádce. Bylo jí to snad opravdu líto, že ode mě musí odejít. Byla to vskutku hodná paní. I přesto, jak moc byla upovídaná a přehnaně starostlivá, jsem si ji oblíbil.
Rozloučil jsem se s ní a pomalu šel nahoru. Ani jsem vlastně nevěděl, co budu dělat. Zrovna když jsem vešel do pokoje, tak se Tom probouzel. Převalil se na břicho a zabořil si obličej do mého polštáře. Trošku jsem se usmál. Raději jsem byl ještě potichu, kdyby náhodou usnul znovu. Spokojeně polštář rukama objal a zívnul. Zdálo se, že se snaží ještě usnout. Jen jsem ho tiše pozoroval. Nedokázal jsem od něj odtrhnout pohled. Převalil se na druhou stranu a nespokojeně pomlasknul. Začal hmatat rukou po posteli, jako by něco hledal. Pomaličku jsem se k němu rozešel a posadil se na postel. Nakrčil obočí, pozvednul hlavu a přinutil se rozlepit oči.
„Spinkej,“ pošeptám potichu a pohladím ho po té ruce, kterou šmátral po posteli.
„Kolik je?“ broukne rozespale a protře si oko. Vždycky mi připadal tak strašně rozkošný, když se probouzel. Byl jako malý rozespalý kluk, kterému se ukrutně nechce do školy.
„Půl dvanácté,“ šeptnu.
„To už? Sotva jsem usnul, už jsem se zase probudil. V tom spánku to tak rychle utíká,“ postěžuje si a zívne.
„To máš pravdu,“ odsouhlasím. „Mám ti udělat snídani, nebo bys už raději oběd?“
„Mmm… nic. Je mi horko,“ padne zas hlavou do polštáře.
„Horko? To máš asi z těch peřin,“ brouknu.
„Ne, to je z toho zasranýho trika,“ zavrtí hlavou. Ospalýma očima si mě s malým úsměvem prohlížel.
„Tak si ho sundej nebo v něm jednoduše nespi,“ šeptnu a trošku se usměju taky. Na to ale jenom zabručí a zase zavře kukadla.
„Budeš ještě spát?“ obkreslím mu prstem rty.
„Mmm, už ne. Měl bych zvednout prdel a jít se osprchovat,“ povzdechne nespokojeně a trochu rty pootevře.
„No, to bys měl, ale nemusíš,“ pousměju se. Dál mu objíždím rty.
„Ale musím. Smrdím jako prase,“ dá mi na prst pusu. Zní už uvolněně. Aspoň bych řekl.
„Nesmrdíš,“ musím se trošku zasmát.
„Jsem ale zpocený,“ zamumlá.
„To máš z toho trika,“ podotknu. Stejně nechápu, proč to tričko má. Snad se tady nestydí. Nebo mi něco skrývá?
„Však já vím,“ zahučí.
„Nemám rád, když máš v noci tričko,“ přiznám.
„To jsme dva,“ povzdechne. Začne se zvedat, ale nakonec se mu ruce rozjedou jako štěněti a plácne sebou zpátky do peřiny. Zasměju se.
„Jsi tak… rozkošnej,“ usměju se a skloním se nad něj. Dám mu pusinku na tvář. Na rtech se mu vyrýsuje úsměv.
„Jo, tohle se mi líbí,“ pošeptám. Že by moje přání bylo skutečností?
„Co?“
„Jak se usmíváš,“ šeptnu.
„Usmívám se jenom díky tobě,“ oplatí mi šeptem.
„Nechápu proč,“ opřu si dlaň o jeho tvář a palcem ho začnu hladit.
„Protože mi dáváš svojí lásku,“ pootočí hlavu a líbne mě do dlaně.
„A vždycky budu, to je samozřejmé,“ usměju se sladce.
„Nezasloužím si tě,“ hlesne najednou. Všechen jeho úsměv v tu chvíli zmizí a vystřídá ho ten stejný prázdný výraz, který tam už sídlí pár dnů.
Proč by si mě neměl zasloužit? Spíš bych řekl, že je to naopak.
„Ne, tak to není,“ chytnu ho za ruku, „takhle nemluv,“ pošeptám. Zavře oči a vydechne. Posadí se a shodí ze sebe peřinu.
„Proč to říkáš?“ řeknu a dívám se na něj.
„Protože jsem hajzl,“ zakroutí hlavou. Bez nějakého dalšího slova se sebere a zamkne se přede mnou v koupelně. Zvednu se rychle z postele.
„Tome,“ stačím jen říct, ale marně. Zůstanu stát u dveří a jen do prázdna koukat. Uslyším zevnitř ránu a pak se spustí voda.
„Tome,“ řeknu víc nahlas a skoro až zoufale. Uslyším zevnitř nějaký kravál, ale on se mi neozve.
„Tome, prosím,“ řeknu nahlas. Mám strach. On je schopný snad všeho, když se naštve. Nic.
„Do prdele, ozvi se mi,“ řeknu už bezmocně. Ozve se další rána a Tomovy nadávky smíšené s pláčem. Svěsím hlavu a opřu se o zeď. Nevím, co říkat, co dělat. Všechno je špatně.
Dám se raději do stlaní postele. Všude okolo uklidím, i když tu prakticky na uklízení nic není. Podívám se na dveře od koupelny a pak se rozejdu rovnou z pokoje ven. Dojdu dolů do kuchyně a začnu vařit oběd. Se Simone jsem byl domluvený, že pokud budeme chtít, můžeme si uvařit, tak jsem to využil.
Asi za půl hodiny se mezi dveřmi objevil Tom. Jen jsem se na něj podíval a pak se vrátil ke krájení zeleniny. Nebudu mu dělat nějaké scény a už se vůbec nebudu asi na nic ptát. Stejně to nemá cenu. Navíc, když se zeptám, je na tom ještě hůř a to nechci.
„Sss, au,“ usyknul jsem. Samozřejmě jsem se říznul do prstu.
„Říznul ses?“ přijde ke mně hned a vezme mi nůž z ruky.
„To nic,“ pousměju se slabě a chytnu nůž do ruky také, aby mi ho vrátil. On mi ho ale doslova vytrhne z ruky a odloží ho.
„Ukaž mi to,“ vezme mi opatrně druhou ruku do dlaní. Nechám ho teda, aby se podíval. Teče mi krev po prstě dolů.
„Já si to jen opláchnu,“ šeptnu.
„Kouknu se po náplasti,“ řekne. Strčí mi ruku pod studenou vodu a odejde.
„To je dobré,“ stačím říct. Opláchnu si to a pak si prst strčím k ústům a začnu si krev vysávat. Během chvilky je Tom zpět i s náplastí v ruce.
„Oh, necucej to, Bille,“ povzdechne a vytáhne mi prst z pusy. Znovu mi ho strčí pod vodu a začne mi ho opatrně oplachovat vlastním prstem.
„Nemusíš to zalepovat, to nic nebude. Ale když vařím, bude to asi lepší. Děkuju,“ uznám a nechám ho. Sleduju ho, jak se při tom tváří vážně. Nakonec vodu vypne a opatrně mi prst otře do svého trika. Poté vezme náplast a pečlivě mi ji přes ranku přelepí. Dá mi na prst malou pusu.
Obdivuju, jak je dokonale jemný a něžný. Nedokážu popsat to, když se mě dotkne. Je to tak zvláštní, jako by mě v jeden okamžik spaloval mráz, a přitom jsem žhnul žárem.
„Děkuju,“ pošeptám znovu a zadívám se na něj, „už to ani nebolí,“ šeptnu.
„Pomáhá to?“
„Pomáhá,“ pohladím ho druhou rukou po tváři. Pousměje se a začne mi na prst pokládat něžné pusinky.
„To nemusíš,“ zasměju se a chytnu ho po chvilce za bradu. Ruku mi pustí a pohlédne mi do očí. Zadívám se na něj. Jen nasucho polknu a čekám, co udělá.
„Kde jsou všichni?“ zeptá se.
„Tvá maminka jela ke kamarádce, táta nevím a Adam… netuším, zřejmě odjel,“ brouknu.
„…aha,“ pousměje se.
„Proč?“ šeptnu.
„Jenom se ptám. Nikoho jsem neviděl ani neslyšel. Kromě tebe, samozřejmě,“ vysvětlí mi.
„Jo,“ usměju se jenom. Nahnu se k rozvařenému jídlu a trošku to promíchám. „No, za chvilku bude oběd a pak, máš nějaký plán?“
„Možná bychom se spolu mohli projít městem. Zítra už nebude čas,“ přistoupí ke mně.
„Budu rád,“ nadechnu se a prohlédnu si ho. Jen se pousměje a zahledí se na jídlo. „Máš hlad?“
„Nijak zvlášť,“ přizná.
„A dáš si aspoň trošku, nebo mám ti udělat něco jiného?“ hned se nabídnu.
„Proč bys měl? Víš, že sním všechno. Obzvlášť věci, co vaříš ty,“ zasměje se trochu.
„No, možná máš chuť na něco jiného, proto se ptám,“ usměju se.
„Ne, to je dobré. Dám si to samé co ty,“ ujistí mě. Opře se u mě o linku a opět pootočí hlavu k hrnci, jako by zkoumal, co je všechno uvnitř. Nakrčí trochu nos. Sleduju ho.
„Okay,“ brouknu jenom a dál si prohlížím jeho výraz. „Neboj se, nic špatnýho jsem tam nedal.“
„Já se nebojím. Vím, že nemáš v plánu mě otrávit jako Sněhurku,“ uchechtne se a podívá se na mě.
„Vidíš tu snad jablko?“ zasměju se.
„Jed jde dát i do jiných věcí, než je jablko,“ ušklíbne se.
„Grrr, otrávím tě,“ udělám na něj škleb a pak se pousměju, „ty víš, že bych to neudělal,“ obejmu ho rukou kolem krku.
„Vím. Protože bych ti moc chyběl,“ usměje se.
„Jo,“ vydechnu a nahnu se k němu. Dám mu pusinku na rty. Radši pomalu, než aby mě odmítl znovu.
„A byl bys moc smutnej,“ pošeptá mi do rtů.
„Ano a hlavně,“ vtisknu mu drobný polibek, „bych se musel otrávit taky, protože bych bez tebe nemohl být a víš proč?“
„Proč?“ podívá se mi do očí.
„Protože tě miluju,“ řeknu naprosto vážně.
„Já tebe taky.“ Políbím ho ještě jednou a sjedu mu dlaní po krku.
„Jsi moje všechno, Bille, a já se bojím, že o tebe přijdu,“ pošeptá.
„Nepřijdeš,“ stisknu jeho ruku. Většinou jsem to byl já, kdo tvrdil, že o něj přijde. Nevím, proč se to najednou otočilo. Zajímalo by mě, co ho nutí nad tímhle přemýšlet.
„Co, když ano…“
„Ne, nemysli na to, ani nad tím neuvažuj. Je to naprosto zbytečné. Já tě neopustím,“ pošeptám.
„Co kdybych udělal něco hrozného?“ hlesne.
„Co hrozného?“
„Cokoliv, co pokládáš za hrozné.“
„Snažil bych se to s tebou řešit,“ pousměju se. Zadívá se mi do očí. „Nemysli na takové věci. Provedl jsi snad něco hrozného?“
Pootevře rty, aby se nadechl k odpovědi, ale nakonec se ke mně přiblíží a dychtivě mě políbí.
Tak moc se v poslední době vyhýbá odpovědím.
Oplatím mu to a pousměju se.
„No, neodpověděl jsi,“ uculím se. Beze slov mi vplete prsty do vlasů a druhou rukou mě majetnicky obejme tak, jak už mě dlouho nedržel. Naléhavě se mi vpije do rtů. Nemám šanci už něco řešit. Začnu ho chtivě líbat a tulit se k němu. Opět se snažím co nejvíc si užít každičkého jeho doteku. Opře si mě o linku, a ještě zvýší intenzitu našich polibků. Byl najednou tak dychtivý a vášnivý. Nešlo to odmítat. Líbilo se mi to a užíval jsem si to.
Objal jsem ho kolem krku a líbal ho stejně tak vášnivě jako on mě. Jazykem mi vklouzl do pusy a začal mě hluboce líbat, až mě přinutil zaklonit trochu hlavu. Zafuněl jsem trošku až nosem. Byl najednou tak moc vášnivý, drzý. Chytnul jsem ho za tváře a naklonil trošku hlavu. Tisknul si mě k sobě, a zároveň mě tlačil k lince. Rukama mi tiskl boky, když začal kroužit svým jazykem kolem mého. Neudržel jsem se a trošku jsem mu vzdychnul do pusy. Byl jsem po něm tak chtivý. Boky jsem šel proti těm jeho. Jednu nohu jsem pokrčil a zapřel si ji o jeho stehno. V tu chvíli to přestalo. Ačkoli mě stále líbal, už se tolik nesnažil a pomalu to ztrácelo dosavadní kouzlo.
Jako by se snad bál zajít někam dál.
Raději jsem si zase stoupnul normálně a začal ho líbat hodně něžně a pomalu. Chvilku to trvalo, ale nakonec mě opět začal tisknout. Pohyboval líně rty, snažil se především zapojovat jazyk. Držel si podivný odstup. Reagoval jen na něco. Proto jsem raději spolupracoval jen tak, jak chtěl on. Nedělal jsem nic víc. Chtěl jsem, aby mi on ukázal, co chce. Dál jsem ho líbal hodně lehce a jazykem jemně strkal do jeho. Pohladil mě po tváři, až si mě jemně přichytil. Líbal mě opravdu pomalu a něžně. Projevoval tentokrát tu svoji něžnou stránku, ne tu sexuální. Což bylo zvláštní. Ale mně se to líbilo. I přesto, jak jsme byli oba divocí, jsem měl tohle někdy rád, a upřímně – někdy jsem to vyžadoval. Trošku jsem se do polibků usmál a jazykem mu přejel po rtech. Vzal mě za týl a dal do polibků víc. Vyhledal moji ruku, kterou stiskl lehce v dlani. Byl jsem za to tak rád. Bál jsem se, že už mě nechce, že jsem mu odporný nebo něco horšího. A on je teď najednou jemnější než kdykoli jindy.
Dal jsem do toho veškerý cit a lásku. Naklonil jsem hlavu na druhou stranu a začal mu vtiskávat jen drobné polibky, které jsem vždy zakončil příjemným mlasknutím. Tiše zafuněl, položil si moji ruku na hrudník, kde má srdce, a uchopil můj obličej do dlaní. Párkrát se nosem otřel o můj, až mě nakonec začal naléhavě líbat stejně jako na začátku. Držel mě jako kousek skla, o který se bál. Líbal tak nádherně, motala se mi i hlava. Byl jsem jím naprosto omámený. Přitulil jsem se k němu jako k plyšovému medvídkovi. Jazyk jsem přestal používat a dával si záležet na rtech. Pod rukou jsem cítil, jak splašeně dýchal. I on měl problémy ohlídat své tělo, ale zatím se mu to dařilo. Vychutnával si každý můj polibek, jako by byl poslední. Snažil se ve svých dotycích i polibcích vyjádřit všechnu svoji lásku a náklonnost, kterou ke mně choval. Trošku jsem mu na to místo, kde skrýval své srdce, dlaní zatlačil, a pak ho tam jemně pohladil. Snažil jsem se mu v každém doteku a polibku ukázat, jak moc ho miluju. Že každičká buňka v mém těle je zapálená jen pro něj. Viděl jsem, a hlavně cítil, jak se ode mě nechtěl odtrhnout. Ani on nechtěl, aby to skončilo. Jenomže se odtrl od mých rtů a splašeně vydechl.
„Pálí se to.“ Proč to vždycky něco pokazí, proč?!
„Ach jo,“ povzdechnu a rychle k tomu doběhnu. Jídlo zamíchám, a nakonec sporák vypnu. Pootočím se na něj. Stál tam a zíral před sebe. Byl nějaký zaskočený. Jídlo jsem už nechal jen tak zvolna dodělávat. Přistoupil jsem zpátky k němu. Pohladil jsem ho po tváři.
„Kéž by tak šlo vyjádřit, co k tobě cítím.“
„Jo,“ pošeptá na souhlas.
„Věř mi, že bych pro tebe dal život,“ zadívám se mu vážně do očí. Kdyby se stalo cokoli a já tohle mohl udělat, udělal bych to bez rozmyšlení. Kdyby potřeboval cokoli, dal bych mu to, abych mu zachránil život. Protože on si to zaslouží.
„Takové věci neříkej,“ šeptne, a když se nadechuji, raději mě utiší polibkem.
„Je to pravda,“ řeknu potom, co mu polibek oplatím. Na to nic neřekne. Pohladím ho po tváři a trošku se usměju. „Tak co, najíme se?“ brouknu.
„Jo,“ odkývá a odtáhne se.
„Nandám ti to,“ natáhnu se do skříňky pro talíře a nandám mu jídlo. Vyndám mu příbor a dám mu to ke stolu. „Tak dobrou chuť, snad to bude k jídlu.“
„To ti hned povím,“ pousměje se a usadí se. Nabere si, pofouká to a strčí si to do pusy. Kriticky se na mě podívá.
„Špatný?“ brouknu smutně. No, to snad ne. Ještě mu to nebude chutnat. Dneska asi nebude můj nejlepší den.
„Je to dobrý, dělám si srandu,“ zasměje se. To je celý on. Odloží příbor a čeká, až si přisednu k němu.
„Já bych tě…“ zasměju se a nandám si také. Přisednu si k němu.
„Dobrou chuť,“ popřeje mi.
„I tobě,“ usměju se na něj a začnu jíst. Tom stejně tak.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
Oh!!! Další další!! začíná se blýskat na lepší časy???:-) doufám, že ano..:-)
už by to mohlo aj skončiť :D:D ale super , dufam že už mu to konečne povie..
no nevim, ale Bill by to nějak mohl už poznat, ne? 😀 chci nějaký drama! 😀 😀
Myslím, že to Bill prostě pozná =oD Nebo to Tom vyklopí…no jestli se to dozvý tak doufám, že mu odpustí. Moc pěknej díl už se těším na další
Skvělý díl, mám ráda to napětí, kdy to vypadá, že Tom se už už prozradí, ale nakonec zbaběle vycouvá. Dokážu si představit tu bitvu, co se v člověku odehrává, když se rozhoduje co je správné a co snadné.
Celkově je tahle povídka vzrušující a nesmírně ráda ji čtu. Vlastně jsem přečetla všechny díly najednou za dva dny :)) A těším se na hromadu dalších :))
Já naopak doufám, že mu to neřekne..stejně jako Tom mám obavu, že tohle asi jen tak nejde odpustit..ale láska -zvlášť ta mezi nima – je silnější…snad. Jinak žeru ty jejich romanticky laděný chvilky. 🙂
Ahoj, mas krasnej blog podivej se na http://www.mine-craft.blog.cz 🙂
Tom by to mohol, konečne vyklopiť, ulavilo bysamu, a prestal by trápiť seba, ale aj Billa.
Panebože kdy už konečně skončí tohle napínání :D…nebo radši ne..radši ať nekončí :)Je to úžasná povídka 🙂
To napínání mě jednou zabije 😀 užasný díl ♥
se divím že to z něj ještě nevypadlo ale stejně mám tušení že se to brzo stane….. no mam co delat abych napětim nepraskla dil od dilu cekam kdy mu ujede jen malickost ale on zatim mlci a statecne stejne to bude muset rict 🙁 jen tak dál těším se na další <3 miluju tuhle povidku <3
jééééminenky! chudák Bill,nič nevie,Tom je divný…ale aspoň sa to tu črtá na lepšie časy…i ked…stále je tu to: TOM TY SI STRASNY DEBIL!
snažím sa prísť na to, akým spôsobom Tom myslí, chápem že je možno stále zmätený alebo naštvaný na seba za to čo urobil, ale akosi neberie na vedomie ako to vníma Bill. A tiež som trochu mimo z tej jeho náhlej zmeny, bojím sa že je to len pretvárka aby si Bill myslel že je všetko v poriadku, lenže pretvarovať sa nemôže navždy, všakže. Raz to musí prasknúť a myslím že to bude v tej najnevhodnejšej chvíli. Akosi sa neviem rozhodnúť či chcem aby mu to Tom povedal alebo by si to, ako sa hovorí, mal zobrať do hrobu. Len dúfam, že ak mu to povie, tak to Bill nejak pochopí… (aj keď na jeho mieste neviem neviem či by som to pochopila) hrozne sa teším na ďalší diel, ako to všetko dopadne 🙂
Užísná povídka 😉 jen mě trochu (hodně) naštval Tom … myslím že mu to dlouho nevydrží a Billovi kápne božskou :/ 🙂 pochybuju že si to nechá pro sebe už z toho co tam mele a co mu Bill říká 😉 Vidím to tak → že jak mile mu to řekne tak asi pujdou nachvili do sebe jen doufám že mu to odpustí … i když v tomhle byl Tom hajzl je mi ho i docela líto ale aspoň že přiznal chybu sám sobě 😉 nemžu se doškat dalšího dílu ….
no tak už se vyžvejkni, ty chudinko jeden!!! Bill byl na tom hůř a to se zas tak moc neřešilo… jen s tím ven a doufám, že ti Bill na úvod jednu střelí, než se usmíříte!!!
nebo že by ve městě potkali toho Tomova amanta a on na ně všechno vychrlil? 😉
Tak nějak si přeju, aby na to Bill přišel a pěkně si sbalil věci a od Toma odešel, protože s nim ho teda nic moc dobrýho nečeká.. =/ Tom je dost psychicky labilní a měl by se jít léčit, protože tohle chování není normální… obdiv k Billovi, že už ho neposlal do háje.. jinak hezkej díl a sem zvědavá, jak se z toho Tom vyseká =)
Ty mě chceš zabít,nebo to je jen špatnej vtip?! 😀 Takhle mě napínat,a vždycky když to vypadá,že už to řekne,tak z toho vycouvá,a navíc pak musíme čekat TAKHLE DLOUHO 😀 na jeho další náznak doznání se! To neni fér,víš to? 😀 Ae je mi líto Toma i Billa…nedovedu si představit jak se Tom musí trápit,a jak si to musí vyčítat,a Bill zas nechápe,a všechno si vyčítá,ačkoliv za to nemůže…psycho-horror pro oba :/ 🙁 Ae stejně mi Tom přijde pořád děsně Sweet,a Billy jako takovej troubík :DD
Rozhodně je to ta nejlepší povídka,co sem tu kdy četla.jen tak dál!!! 🙂
Dokonalé jako vždy =)) A je mi líto Billa, že Tom nechce víc než polibky, buď mu to má říct, nebo prostě nechat být.. Ale takhle se oba tak trápí 🙁 Už teď chci další díl! 😀
Nejradši bych byla, kdyby se to Bill všechno dozvěděl, sbalil si svoje věci a odešel. Protože je od Toma dost hnusný jak Billovi ubližuje. Ještě ke všemu, když Billovi umře táta a Tom udělá tohle. Hnus, hnus, hnus.
Nooo jooo už se to začíná rýsovat :-)) Pěkně další dílek 🙂
Jsem zvědavá, kdy Tom prozradí, že Billa podvedl.Doufám, že mu to odpustí, protože je vidět, že to Toma opravdu mrzí 🙁 Ale neměl to dělat no 😀