Connect With The Devil 12.

„Stans, drahoušku, jsi v pořádku?“ Zeptal se Konstantine Jussepe, původem italský designér, se silným přízvukem. Pracoval pro Konstantine a zrovna dělal návrhy na další zakázku. Konstantine však nevypadala, že by vnímala jediné slovo z toho, co řekl. Po prvotním šoku z Franzova oznámení se zase snažila normálně navrátit do dění každodenního života. Nebylo to ale tak jednoduché, jak si myslela. Nemohla se soustředit a v hlavě se jí pořád přehrával ten neočekávaný zlom. Navíc se stále užírala myšlenkami na to, jestli je Franz právě s Alicií, a pokud ano, co spolu zrovna dělají.

„Promiň, dneska jsem roztržitá, nemůžu se vůbec soustředit.“ Promnula si Konstantine palcem a ukazováčkem kořen nosu. Jussepe přešel z opačné strany stolu ke Konstantine a chytil ji kolem ramen.

„Jsi úplně vyčerpaná, srdíčko, měla by ses šetřit, já nevím, dát si dovolenou. Kdy naposledy jsi měla volno? Pořád jenom pracuješ, doma tě určitě postrádají, tak proč si teď neužiješ nějaký čas s rodinou?“ Mrknul na ni Jussepe. Konstantine měla na jazyku odfrknutí, avšak náhle jí v hlavě blikl nápad.

„To je ono.“ Vyhrkla najednou, až sebou Jussepe leknutím trhnul. „Ty jsi génius.“ Popadla ho za tváře a vlepila mu na jeden líc mlaskavý polibek. Zůstal mu tam otisk po světle růžové rtěnce.

„Oh opravdu?“ Zakoktal zmateně Jussepe.

„To se ví.“

Konstantine si přehodila přes rameno kabelku, rozloučila se s Jussepem a zamířila rázným krokem do kanceláře Deiny, své šéfky. Vtrhla dovnitř jako uragán a s klepáním se neobtěžovala. Deina zrovna spisovala nějaký dokument na počítači a při prudkém otevření dveří nadskočila šokem na židli.

„Panebože!“ Přiložila si na hruď dlaň, zrychleně dýchajíc. „Chceš mi přivodit infarkt?“ Vyjekla trošku pisklavějším hlasem.

„Ne to jsem opravdu neměla v úmyslu, jenom s tebou potřebuju nutně mluvit.“ Obeznámila Konstantine Deinu.

„U všech bohů, co je tak naléhavé, že jsem kvůli tomu musela mít málem mrtvici?“

„Chci dovolenou.“ Dostala ze sebe Konstantine nedočkavě, skoro nenechala Deinu domluvit. Ta chvíli mlčela a poté se jí rozšířily zornice dalším šokem.

„Dovolenou? Teď? Stans, jestli sis nevšimla jsme uprostřed důležité zakázky, v tomto období si prostě dovolenou vzít nemůžeš.“ Rozhodila rukama, aby svým slovům dodala patřičný důraz.

„Nemůžu? Za celou tu dobu jsem měla volno jenom párkrát a snažila se zde být nepřetržitě. Tvrdě jsem pracovala a tohle má být uznání za tu dřinu?“ Rozčílila se Konstantine.

Za normálních okolností by pochopila Deinino rozčarování, ale aktuálně se nenacházela v situaci, v níž by si s tím dělala starosti. Všechno, na co myslela, bylo udržet rodinu za každou cenu pohromadě a těžko by to uskutečnila celodenním trčením v práci.

„Chápu, jsi unavená a volno si samozřejmě plně zasloužíš. Jenže se nemůžeš uprostřed rozdělané práce sebrat a jít domů. Takhle to jednoduše nefunguje. Až bude po všem, tak si klidně dovolenou vezmi, na jak dlouho potřebuješ.“

„Takže mi ji neschválíš?“ Blýskla Konstantine po Deině rozzlobeně očima.

„Je mi líto, nemůžu.“ Podívala se na Konstantine omluvně Deina.

„Fajn, potom odejdu. Když mi nepovolíš dovolenou ty, udělám to já sama!“ Konstantine se chvatně otočila na podpatku a zamířila k východu.

„Stans…“ Oslovení Deiny se ztratilo v hlasitém třísknutí dveří a ona si jenom povzdechla. ‚Co se to u všech čertů právě stalo?‘

…

„Mám hlad. To tady sakra nemáme nic jinýho, než zkaženou rybí pomazánku?!“ Přehrabával se Gustav vztekle v malé opotřebované ledničce krčící se v rohu jejich zkušebny. Kromě toho tam našel ještě z poloviny plesnivý sýr, rozevřenou nevábně zapáchající konzervu a prázdnou plechovku od piva.

„Všechno to sežral Ricki, na nás se nedívej.“ Kývnul Fred směrem ke zpěvákovi, jenž seděl na zemi vedle gauče, listujíc hudebním časopisem.

„Potřebuju růst, jsem z vás nejmenší a nejhubenější!“ Bránil se Ricki.

„Máš jenom komplexy z toho, že nejsi na některých místech tak vyvinutý jako my ostatní.“ Utrousil Bill ležící na gauči, jednu nohu vyzvednutou a opřenou o opěradlo, druhá mu spadala přes okraj pohovky. Na jeho břiše spočívala kytara, po jejíchž strunách líně přejížděl prsty a vybrnkával náhodné akordy. Fred se zachechtal a Ricki zdvihnul na Billa prostředník.

„Naser si.“

„Sere tě to, protože víš, že ani nikdy nebudeš.“ Poslal Bill Rickimu zákeřně vzdušný polibek a provokativně na něj mrknul. Ricki se ohnal a švihl Billovým směrem časopis. Ten však přeletěl nad ním a zasáhl bubeníka právě přicházejícího k pohovce do hlavy. Gustav se zamračil, přiskočil k Rickimu a přidusil mu krk.

„Kreténi.“ Zakroutil hlavou Fred a mávl nad nimi rukou.

„Mein Gotten, co kdybyste si tu předehru nechali na později a radši vymysleli, co budem kurva dneska dělat?“ Bill odložil otráveně kytaru stranou.

„Zahulíme.“ Zahuhlal Fred a již pěchoval sklíčko trávou. Bill hlasitě zasténal.

„Jako bysme to nedělali pořád. Už chcípám z pohledu na vaše vyuděný ksichty!“

„No hlavně ten tvůj je, jak kdyby ho maloval samotný Picasso.“ Vypláznul Ricki na kytaristu jazyk.

„Divím se, že vůbec víš, kdo to byl.“ Zkroutil Bill rty do úšklebku, zvednul se z pohovky, přehodil si přes ramena svoji koženou bundu a zamířil ke dveřím.

„Hej kam to jdeš?“ Optal se Fred a přes opar kouře kolem něj šlo vidět jen jeho obrovské afro.

„Za někým, s kým bude mnohem větší sranda než s váma třema vyhulencema.“ S tím za sebou Bill zabouchnul dveře. Fredy s nepřítomným pohledem pokrčil rameny a nabídl sklo Gustavovi. Ten protočil oči a odstrčil mu ruku.

„Jdi s tím svinstvem už do háje.“ Zabručel.

…

Tom poněkud vyčerpaně odložil sešit do matematiky a prohnětl si ztuhlý krk. Zanedlouho měli psát opět písemku a pro něj byla všechna ta čísla a vzorečky přehledné asi jako mraveniště. Přestože byla sobota, učil se s předstihem a již předem věděl, že to stejně nezvládne. Nejlepším pomocníkem by byl tahák, jenže jak si napsat tahák do matiky? Předtím to byly výsledky testu 100% zaručené. Tady se ovšem neměl čeho chytit. Rozhodl se tedy sepsat si alespoň od každého typu příkladu jeden, aby to přinejhorším mohl nějak spočítat podle vzoru. Zrovna ve chvíli, kdy si vystřihoval malý čtvereček papíru, na který to hodlal nějak vtěsnat, pronikl k němu otevřeným oknem známý zvuk. Zvuk motorového vozidla. Normálně by si toho nejspíš ani nepovšimnul a pravděpodobně by si myslel, že projelo nějaké auto. Avšak silný a bouřlivý zvuk Billovy motorky se mu vryl do paměti a poznal by ho kdekoli a kdykoli.

Rychle přiskočil k oknu a nakoukl ven. Jeho oči se rozšířily poznáním. Kousek od jeho domu zastavil kytarista na svém pekelném stroji. Seskočil z motorky, sundal si helmu a zašmátral v kapse pro poloprázdnou krabičku cigaret. Tom se vzpamatoval z šoku a bleskovým tempem vyrazil z pokoje dolů po schodech, div se nepřerazil. Vyběhl před dům právě v okamžik, v němž si Bill zapaloval cigaretu. Kytarista zvedl pohled, a jakmile pár metrů od sebe spatřil zadýchaného Toma, sjel ho očima od hlavy až k patě a ušklíbnul se. Měl na sobě volnější tepláky a vytahanější starší tričko s rozpraskaným potiskem; dredy smotané v neuspořádaném chumlu a sepnuté na týle hrubou gumičkou. Vždycky nosil na spaní pohodlnější oblečení než normálně, a většinou se mu o víkendu nechtělo převlíkat. Poflakoval se v tomto outfitu pak celý den. Tom se podivil Billovu zkoumavému pohledu a shlédnul dolů na svoji postavu. Tváře mu studem zčervenaly a navrch k tomu měl každou botu jinou. Při tom spěchu nehleděl na to, co si obouvá, prostě vklouznul do nejbližších bot a s tkaničkami si hlavu nelámal. Bill došel ležérně až k němu a vyfouknul z úst kouř, jenž cestou k Tomovi natáhl do plic.

„Čau, panenko, vypadáš dost uspěchaně. To jsi se mě tak moc nemohl dočkat?“ Zahýbal Bill hravě obočím.

„Já-ne… byl jsem… ty- co tady…“ Koktal nesmyslně Tom u toho máchajíc ve vzduchu rukou, zírajíc na Billa, ne však do jeho očí. Bill si poupravil límec na své kožené bundě.

„Oh, to mi to tolik sekne, že si úplně ztratil řeč? No dneska nebudeš první, komu moje pěkná tvářička připadá jako umělecké dílo.“ Bill si vzpomněl na Rickovu poznámku o Picassovi a ušklíbnul se.

„Co tady proboha děláš?“ Dostal ze sebe konečně Tom po urputné snaze spolknout obrovský knedlík v krku, který mu kompletně ucpal hlasivky.

„Projížděl jsem kolem, a co by to bylo za slušnost, kdybych se zdejchnul a ani nezaskočil pozdravit svou oblíbenou panenku.“ Mrknul na Toma kytarista, a tomu se rozlilo teplo v podbřišku. Nemohl popřít radost z nečekané Billovy návštěvy. Vlastně jeho první instinkt, když běžel ven, byl skočit staršímu muži kolem krku a pocítit jeho přítomnost na vlastní kůži, aby se ujistil o tom, že je skutečná. Tento hloupý nápad však vzápětí zavrhl. Už tak ho Bill dost popichoval, nepotřeboval tento fakt ještě přiživovat.

„Někdo tě tu může vidět.“ Sykl a rozrušeně se rozhlídnul kolem.

„Potom se půjdu seznámit.“ Řekl kytarista ledabyle a žmoulal mezi palcem a ukazováčkem filtr cigarety. Většina lidí držela cigaretu mezi ukazovákem a prostředníkem. Vypadalo to více elegantněji, ale Bill ji pokaždé držel tak jako teď, nebo mu jen ležérně visela v koutku úst mezi pootevřenými rty.

„Bille.“ Zaúpěl Tom.

„Pojď se se mnou projet.“ Nereagoval Bill na Tomovo varování.

„Nemůžu se jen tak sebrat a někam jet. Navíc takhle.“ Poukázal na sebe Tom.

„Můžeš dělat, cokoli chceš. No tak, panenko. Buď pojedeš, anebo to zakempím před vaším barákem a udělám si tady malý piknik, dokud si to nerozmyslíš. Třeba se bude chtít někdo přidat.“ Ušklíbnul se vychytrale Bill a Tom zakňučel.

„To má být výhružka?“

„Zrovna takhle bych to nenazýval. Je to taková přátelská dohoda, něco za něco.“ Usmál se Bill nevině.

„Přátelská dohoda, huh? Už ti někdo řekl, jak jsi příšerný?“ Zabublal Tom zamračeně.

„Ne, protože já umím být jenom nepřekonatelně úžasný.“ Odvětil nonšalantně Bill.

„Proč mě to nepřekvapuje.“ Odfrkl si Tom mírným úšklebkem. „Fajn, pojedu s tebou. Ale musím se převléct. Počkáš na mě, prosím, na konci ulice? Prosím?“ Podíval se Tom Billovi do očí. Byly pořád stejně intenzivně tmavé s tou ďábelskou neposednou jiskrou uvnitř.

„Ať ti to netrvá moc dlouho.“ Bylo všechno, co Bill řekl a zamířil zpět ke své motorce. Tom se pousmál a rychlým tempem se vracel do domu. Přejíždělo přes něj nadšení odshora až dolů. Cestou do pokoje si dokonce párkrát poskočil. Byl rád za kytaristovu přítomnost. Pravda, taky se jí zčásti obával. Přesněji řečeno svých reakcí na Billovu blízkost. Doběhl ke skříni a pár chvil se v ní přehraboval. Nakonec se rozhodl pro tmavě červené upnuté tričko s černobílým potiskem a úzké světle modré džíny. Vlasy si rozpustil, strčil si do kapsy mobil, klíče od domu a úprkem pelášil dolů, oznámit svůj odchod Adušce. Musel znovu zalhat a nakukat jí o setkání s kamarádem ze školy. Úmyslně nepoužil Ericovo jméno, jelikož by se ho potom mohla vyptávat. Eric by ho samozřejmě kryl, avšak požadoval by vysvětlení a Tom ještě nebyl připravený mu o Billovi říct.

„Mmm to ses pro mě tak vyfešákoval?“ Přejel Bill Tomovu siluetu pohledem, jež se rozhodně nedal nazývat nevinným bez postraních úmyslů, a jazykem si olíznul spodní ret. Tomovi se do tváří dostala horkost, což zapříčinilo jejich zrudnutí.

„Takhle chodím oblečený normálně.“ Snažil se říct nezaujatě, ale zněl spíše roztřeseně. Bill si toho všimnul. Lidé z něj byli často vyvedení z míry, a proto měl na tohle dobrý čuch.

„Tak to by sis měl dávat velkýho bacha.“ Řekl Bill, pomalu přecházejíc k Tomovi, čímž ho donutil couvat. Zabrzdila ho až motorka, do níž narazil zády.

„P-proč?“ Zakoktal nervózně. Cítil se jako gazela v pasti, ke které se blíží hladový tygr. Bill přistoupil těsně k němu a opřel si ruku z každé strany vedle Tomových boků o sedadlo motorky. Tomovi se zastavil dech, srdce rozbušilo nejmíň o 100 obrátek rychleji a pocítil mírnou slabost v kolenou. Bill se naklonil k jeho uchu a vydechoval na něj svůj horký dech.

„Protože pokud balancuješ nad rozlitým benzínem se zapálenou sirkou, můžeš jenom hádat, kdy ta sirka spadne a vzplane oheň, který tě pohltí.“ Zašeptal Bill chraplavým hlubokým hlasem.

Tom nasucho polknul a přivřel oči. Tohle na něj bylo příliš silné kafe. Zapomněl intenzitu, s jakou kytaristova blízkost působí, a taky co všechno může způsobit. Najednou u sebe necítil to sálající horko, a to ho donutilo otevřít oči. Bill od něj stál o pár kroků dál a podával mu helmu. Tom zalapal po dechu, jako by ho do této doby někdo držel pod vodou, a pořádně se nadechnul. Ještě stále mohl zachytit závan Billovy vůně. Roztřesenými prsty od něho převzal helmu a nasadil si ji na hlavu. Zapnout se mu ji podařilo až na několikátý pokus.

„Jedem?“ Pozvedl Bill obočí a naskočil na motorku. Tom se nezmohl na víc, než tupé přikývnutí a posadil se za něj. Když pod sebou znovu ucítil tu koňskou sílu, zachvěl se. Ovinul Billovi ruce kolem pasu, a ten poté přidal plyn. Nevěděl, kam jeli a bylo mu to docela jedno. Hlavní byl fakt, že vůbec jeli a řidičem byl Bill. Tom tentokrát nebyl sto vnímat krajinu. Vlastně nic kolem. Soustředil se pouze na Billovu blízkost a absorboval do sebe jeho teplo a vůni. Po docela dlouhé jízdě, kdy se jen tak projížděli bez konkrétního cíle, Bill zastavil kousek od nádraží, kde jezdily jenom nákladní vlaky. Bylo tam dost prostoru a hlavně stín s lavičkami pro odpočinek. Bill seskočil z motorky, zmoženě se protáhl a plácl sebou na lavičku. Svoje dlouhé nohy natáhl před sebe, zapálil si cigaretu a relaxačně se opřel. Hodil očko po Tomovi, který stále z motorky neslezl, a pozvedl obočí.

„Tobě se na ní nějak líbí.“ Uchechtl se pobaveně. Tom si zapřel dlaně o sedadlo a mírně se předklonil.

„Jo, líbí. Nikdy jsem nečekal, že by to mohlo být tak fajn. Před tebou jsem na motorce nikdy nejel, to už víš. Táta mě neučil řídit ani auto. Nedělal se mnou věci, co tátové se svýma dětma obvykle dělají.“ Semknul Tom rozmrzele rty, jak se mu vzpomínky na jeho dětství vracely. Nebylo nutně špatné, jen osamělé. Měl kolem sebe sice služebnictvo a Erica, ale rodiče jsou rodiče. Ti se nahradit nedají. Bill se na Toma zamyšleně bez přestání mlčky díval. Toma ten pohled začínal znervózňovat. Vlastně by bylo jednodušší spočítat chvíle, kdy ho Bill neznervózňoval.

„Co?“ Usmál se nejistě kytaristovým směrem, vyhýbajíc se přímému pohledu do jeho očí. Bill si vložil cigaretu do koutku úst, postavil se a líně došel zpátky k Tomovi.

„Posuň se dopředu, budeš řídit.“ Řekl naprosto klidně.

„Cože? Zbláznil ses?“ Vyhrknul s vykulenýma očima Tom. „To já ne-nemůžu, neumím to a…“ Koktal překvapeně.

„Proto se to naučíš, abys to uměl.“ Mluvil Bill na Toma jako na malé dítě, jemuž matka vysvětlovala, že písek není k jídlu. „A teď přesuň svůj pěknej malej zadek dopředu. Nebo ti s tím mám pomoct?“ Vydechl Bill kouř nosem a na tváři se mu usadil neposedný výraz. Tom sklopil stydlivě pohled a sklouznul po sedadle dopředu.

„Tohle je směšné, vždyť vůbec nevím, co mám dělat.“ Rozhodil Tom rukama.

„Když zavřeš tu svou rozkošnou tlamičku a necháš mě ti to vysvětlit, tak se to i dozvíš.“ Mrknul na něj Bill a odpinknul dokouřenou cigaretu na zem. Tom se podivil, jak mohla doletět tak daleko a přemýšlel, jestli by to taky takhle uměl.

„Měl bys být poctěn, na řízení mojí krasavice nesmí nikdo ani pomyslet.“

„Vážně? Ještě nikomu si ji nedovolil řídit?“ Poklesla Tomovi čelist v údivu.

„Kdybych to udělal, tak by tady pravděpodobně už nestála.“ Zašklebil se Bill při představě, že by měl nechat svoji lásku v rukou jednomu z jeho „přátel“, těch packalů.

„A mně to dovolíš? Jak to?“ Ptal se Tom s radostnýma jiskřičkama v očích. V hrudi ucítil hřejivé teplo. Přelil se přes něj pocit hrdosti, že mu Bill svěří něco, na čem mu záleží. Pro tohle je potřeba důvěry a Tom se cítil důležitě, významně. Nikdy mu nikdo takový pocit nedal.

„Neustálým mluvením se toho moc nenaučíš.“ Vyhnul se Bill odpovědi a nasednul za Toma. Ten se ošil. Jistě, byl Billovi takhle blízko při každé jízdě, jenže tohle bylo něco jiného. Teď seděl Bill za ním a měl kontrolu. Kytarista Tomovi položil dlaně na boky a opřel si bradu o jeho rameno. Tom hustě polknul, žaludek se mu začal kroutit a v konečcích prstů pociťoval slabé brnění. Štíhlé mozolnaté ruce s dlouhými prsty s oprýskaným černým lakem na nehtech, ho na bocích pálily jako žhnoucí kov právě vytažený z pece. Billův dech se tříštil o Tomův krk a jemu vstaly do jediného všechny chloupky, co na těle měl. Jestli si před chvilkou myslel, že nebude schopný řídit, tak teď to věděl na 100 %.

„Otoč klíček do první polohy.“ Promluvil potichu Bill.

„Hmm?“ Zamumlal Tom absolutně omámený kytaristovými doteky.

„Otočíš ho jen do poloviny, ne celou cestu, okey?“ Upřesnil Tomovi Bill, a ten přikývnul.

„Dobře.“ Zatřepal mírně hlavou pro vzpamatování. „Takhle?“ Zeptal se nejistě po splnění daného úkonu.

„Uh-hm.“ Brouknul Bill. „Teď tímhle nastartuješ.“ Tom zmáčknul, kde mu Bill ukázal, a ozval se bouřlivý zvuk, jak se motorka probudila k životu.

„Wow. Co dál?“ Optal se vzrušeně Tom.

„Zmáčkni spojku.“ Bill chytil Tomovu ruku a položil mu ji na spojku. Tom se zachvěl, Billův stisk byl pevný, drsný, mužný a teplý.

„Tady dole nohou zařadíš jedničku.“ Kopnul Bill Tomovi lehce do paty.

„Mám na to prostě jen šlápnout?“

„Jo, šlápnout ne dupnout, takže zlehka, zlato.“ Upozornil Toma. Pár takových expertů viděl a nerad by to zažil v praxi i na své milované krasavici.

„Pusť ji a přidej plyn.“ Bill se natáhnul dopředu a obě své dlaně položil na ty Tomovy. Takové tintítko jako on by to sám neuřídil, a on by nerad skončil s natlučeným zadkem.

„Já jeduuuu.“ Vyhrkl Tom nadšeně.

„Očividně.“ Uchechtnul se Bill. „Přidej trošku.“

„Coo? Už tak jedu dost rychle.“ Vykulil Tom udiveně oči a byl rád, že to zvládal v téhle rychlosti. Bill se rozesmál naplno. Moc často to nedělal, v Tomově přítomnosti se snad nikdy takhle nezasmál, co si vzpomínal. Jeho smích byl hluboký, melodický a krásně dozníval v uších. Tom ho nemohl vidět, jelikož musel dávat pozor na cestu a docela ho štvalo, že tenhle okamžik zmeškal. Zrychlil tedy, ale u téhle rychlosti se zastavil. Na vyšší už si netroufal. Nic by se nestalo, to věděl. Dokud s ním byl Bill, tak ne. Nevěděl z jakého důvodu a proč se to stalo za tak krátkou dobu, avšak cítil k němu důvěru.

…

„Děkuju za všechno, vážně jsem se bavil.“ Řekl Tom a skousnul si ret. Bill ho přivezl zpátky domů a právě stáli na konci ulice.

„Se mnou se nikdy nemůžeš nudit, panenko.“ Mrknul na Toma kytarista.

„Svatá pravda.“ Pokýval Tom hlavou a nečekaně Billa objal. Ten zaskočeně vykulil oči a nevěděl, co dělat. Nakonec jen Toma poplácal lehce po rameni. Bylo to krátké objetí a skončilo tak rychle, jako začalo. Tom mu tím chtěl vyjádřit svoje díky, za to, co pro něj Bill udělal.

„Tak, kdy mám zase očekávat tvůj vzácný příjezd?“ Pozvedl Tom hravě obočí. Bill si odkašlal, čímž si pročistil krk a své mírné vyvedení z míry zamaskoval úšklebkem.

„Proč si myslíš, že se ještě někdy objevím?“

„Kdo jiný by se vypořádával s tvými náladami a provokováním?“ Vyběhl s ním Tom a nevinně se usmál.

„Krapet jsme tady zdivočeli, panenko. Kterej bastard ti sakra naočkoval takový druh vztekliny?“ Zašklebil se Bill a pobaveně kroutil hlavou.

„Znáš ho. Dokonce s ním musíš trčet celé dny. Nechápu, jak to můžeš vydržet.“ Nadhodil Tom dramatický tón.

„Určitě nebude tak špatný.“

„Ne, máš pravdu. Je příšernýýý.“ Řekl Tom zpěvně.

„Ty máš asi hodně rád keře s trním hm?“ Poznamenal najednou Bill a s klidem si zapálil cigaretu.

„Já? Proč bych měl?“ Podivil se Tom a nechápal smysl kytaristovy otázky.

„Protože tam brzo skončíš, jestli budeš pokračovat.“ Vtáhl Bill cigaretový kouř do plic a Tomovi sklouzl pohled na keře divokých růží za plotem zahrady jednoho domu.

„No někdy má i světlé chvilky.“ Dodal spěšně.

„Oh yeah?“ Ušklíbnul se starší muž a vypláznul špičku jazyka.

„Budu muset jít.“ Brouknul povadle Tom. V nejmenším se mu nechtělo.

„Kdo tě drží?“ Pokrčil Bill ledabyle rameny a Tom zafuněl.

„Beru to zpátky, je to pěkný necita.“ Otočil se k němu uraženě zády a náhle vyjeknul leknutím, když ztratil pevnou půdu pod nohama. Bill se k němu totiž zezadu přikradl, pevně jej chytil a vyzvedl do vzduchu. Tom cítil Billovu hruď natisknutou na svých zádech; silné svalnaté paže ho pevně tiskly, a on se nemohl ani pohnout. Bylo to tu znovu. Ten pocit závratí a mdlob. Bill si s ním pohodil a naznačil přehození přes plot. Tom sebou škubnul a nepochyboval, že by to udělal. Koneckonců, byl to Bill a on přece nikdy neblafoval.

„Ne, prosím. Promiň, promiň, promiň, jsi ten nejúžasnější, nejchytřejší a nejlepší člověk na světě.“ Dostal ze sebe Tom trhaně.

„To už je lepší.“ Položil ho Bill zpátky na zem. Tom trochu zavrávoral. Bill ho k sobě za ramena otočil a přiblížil se obličejem těsně k tomu jeho. „Příště si dávej pozor, co z té své nabroušené pusinky vypustíš. Se mnou si nezahrávej, miláčku.“ Přejel Tomovi palcem po rtech a kývnul mu na rozloučenou. „Měj se, panenko.“ Potom jen nasedl na svou motorku a byl fuč, než by řekl švec. Tom si přiložil prst na rty, ještě několik minut zíral na místo, odkud Bill odjel, a posléze se vydal loudavým krokem domů. Bylo to jako sen. Stále nemohl uvěřit, že v kytaristově společnosti strávil skoro celý den. Měl své nálady a byl z poloviny kousavá zákeřná mrcha, a přesto ho Tom chtěl znovu vidět. Snad k tomu brzy dostane příležitost.

…

Mezitím, co Tom trávil čas venku s Billem, Konstantine došla domů z práce a dala Irmě na dnešní den volno. Rozhodla se sama po dlouhé době uvařit večeři. Kdysi vařila excelentně, ale za ta dlouhá léta, kdy žila s Franzem, se kuchyni vyhýbala obloukem. Nevěděla, jestli si ze svých dřívějších kuchařských dovedností něco pamatovala, a tak se to rozhodla otestovat. Služebnictvo bylo tímhle jejím náhlým činem vyvedeno z míry a šuškali si mezi sebou, že se paní domu nadobro pomátla. Tom zamířil do kuchyně jako obvykle, když odněkud přišel, pozdravit služebnictvo. To, co tam však spatřil, neočekával ani ve svých nejbujnějších představách. Všude byl nepořádek a zmatek. Nad tím vším stála jeho matka se zamazanými tvářemi a zástěrou uvázanou kolem pasu.

„Ma-mami?“ Vydal ze sebe překvapené vyjeknutí. Konstantine se otočila a zářivě se na Toma usmála.

„Ahoj, miláčku, jdeš právě včas. Pokouším se tady dát dohromady večeři. Vyšla jsem ze cviku, ale to všechno napravím.“ Přišla k Tomovi, uchopila do umouněných dlaní jeho obličej a lípla mu na tvář velkou pusu. Tomovi málem vypadly oči z důlku. Tohle musel být další z přízraků, jež se mu dnes zjevily. Jenom nevěděl, jestli to byl přízrak dobrý nebo naopak. „Pojď, můžeš mi pomoct míchat omáčku.“ Popostrčila ho Konstantine k elektrickému sporáku a strčila mu do ruky vařečku. Tom začal zkoprněle míchat a neustále po očku sledoval svoji matku.

„Ty dneska nepracuješ?“ Zeptal se po pár minutách opatrně.

„Ne a už ani nebudu. Mám pocit, že jsem tak nějak dala výpověď.“ Zasmála se Konstantine a Tom nechápal zdaleka nic. Jeho matka a výpověď? Ona přece svoji práci miluje. Nebo to již není pravda?

„Ja-jak to? Stalo se něco?“ Tom byl nyní opravdu skutečně vyděšený. Nevěděl, kdo byl ten člověk vedle něj, ale jeho matce se zdaleka nepodobal.

„Nic, zlatíčko. Ta práce mě prostě přiváděla k šílenství. Nebyla jsem skoro nikdy doma.“ Tom v duchu opravil slovo skoro nikdy na nikdy, nahlas ovšem nic neřekl.

„A co teď budeš dělat?“

„Budu doma, trávit více času s tebou a tvým otcem. Všechno se spraví, uvidíš.“ Pokývala hlavou a zněla, jako by o svých slovech chtěla přesvědčit spíš sama sebe. Vrátila se ke krájení zeleniny a Tom potichu pokračoval v míchání. Ticho v místnosti protínal jenom zvuk nože projíždějícího skrz zeleninu, a zapnutá digestoř.

„Mami?“ Pípnul Tom a díval se bezradně do hrnce. „Ta omáčka začíná nějak houstnout?“

„To je fajn, to je znamení, že je hotová. Odstavíme ji tady bokem, ukaž.“ Přiskočila k Tomovi a odstavila hrnec na kraj. Pokračovala v přípravě jídla a Tom jí sem tam s něčím vypomohl. Jídlo v konečné fázi nevypadalo tak vábně a nastrojeně jako od Irmy.

„Je to výborný, mami.“ Usmál se Tom s plnou pusou, když bylo jídlo naservírováno a oni společně usedli ke stolu. Právě s mámou nejenom večeřel, ale i vařil, a tak chuť moc nevnímal. Nebyl to kulinářský zážitek, ale jíst se to dalo, a to bohatě stačilo.

„To jsem ráda. Na první pokus po tak dlouhé době to není špatný, co?“ Mrkla na něj. Tom jenom zakroutil hlavou. „Já se do toho zase dostanu. Teď na to bude času habaděj.“ Tomovi šokem málem zaskočilo. Jeho matka se chystala vařit znovu? ‚Kdo jsi a co si udělala s mou mámou?‘ Pomyslel si.

autor: Emilia