Cizinec 5.

Bill seděl za kuchyňským stolem, na sobě měl Tomovo oblečení, které mu bylo zatraceně velké. A to mu Tom půjčil svoje nejmenší pyžamo. Měl rád pohodlí, proto měl všechno alespoň o číslo větší, než ve skutečnosti potřeboval. Billovi to nevadilo; byl by schopen si na něco takového zvyknout. Tomovo pyžamo příjemně vonělo a on se cítil v bezpečí.

V ruce držel pero, kterým přejížděl po papíře. Jen tak si bezcílně čmáral, jak se snažil vzpomenout si na to, jak vypadají jednotlivá písmenka. Stejně jako u vzpomínek na svůj bývalý domov jeho gramotnost mizela v mlze. Byl stále víc nešťastný, strašně si chtěl na všechno vzpomenout. Nebo alespoň zjistit příčinu, proč se to děje. Z myšlenek ho vytáhlo velké chlupaté černobílé něco, co se najednou vřítilo dovnitř a opřelo se mu tlapami o klín. Natahovalo to k němu krk a vystrkovalo jazyk, jak se to snažilo olíznout Billovu tvář. Bál se. Chce ho to snad sníst? Nikdy ho nic nechtělo sníst… Se strachem v očích se díval na tu věc; naprosto zkameněl, nemohl se jakkoli hýbat. Křečovitě zavřel oči a čekal na bolest, kterou mu to určitě chtělo způsobit.

„Scotty! Scotty, přestaň!“ zvolal Tom, když prošel prosklenými dveřmi z terasy a uviděl svého psa, jak skáče po Billovi, který měl ve tváři vepsanou naprosto smrtelnou paniku. Nijak se Scottymu nebránil, ale bylo vidět, že to dělá čistě kvůli strachu. Tom neváhal a popadl psa za obojek. Stáhl ho k zemi. Scotty po něm vyčítavě kouknul, ale nijak svému pánu nevzdoroval. Vzpomínal si, jaké to bylo, když mu Tom uděloval základní výcvik jako mladému štěněti. Občas se to bez výprasku neobešlo a Scotty nechtěl být znovu trestán. Zakníkal a trochu zacukal hlavou, ale Tom ho nepouštěl.

„Bille? Je to v pořádku, už ho držím,“ promluvil konejšivě Tom a Bill pootevřel jedno oko. Když uviděl tu věc u Tomových nohou, mírně sebou cukl, ale zakázal si znovu zavřít oči. S otázkou v očích se podíval na Toma. Chtěl vědět, co je ta věc zač, a proč ji Tom drbe za uchem. Billovi to přišlo nechutné, skoro až zvrácené. Pěstoval si Tom doma skutečně takovou vraždící věc? Scotty by ani mouše neublížil, ale v Billových očích to bylo rozený zabiják, kterému pomalu odkapávala krev od zubů.

„Jo, eh, tohle… to je Scotty,“ usmál se Tom a podrbal psa na hlavě. Scotty spokojeně zamručel a vyplázl jazyk… Bill si překryl rukama oči. Rád by řekl Tomovi, aby si Scottyho odvedl zase někam pryč, ale bohužel nemohl říct ani ň.

„Bojíš se? Neboj se, on je naprosto neškodný,“ snažil se Billa utišit Tom. Pustil Scottyho obojek, ale prvně propálil psa pohledem, aby mu dal najevo, že jestli se pohne, ještě něco zažije. Přešel k Billovi, který už dávno neseděl na židli, nýbrž se tisknul v koutku místnosti a bojácně si zakrýval oči. Tom mu chlácholivě položil ruku na rameno a Bill ruce okamžitě spustil; oči vytřeštěné.

Už to tu bylo zase, Tom porušoval pravidla. Dotýkal se Billa, jako by byli svázaní, jako by si patřili. Billovi se to prachvůbec nelíbilo, protože on považoval pravidla za svatá, ale Tomův dotek ho příjemně uklidňoval a utlumoval strach ze Scottyho. Tom se na něj povzbudivě usmál. Stál vedle Billova levého boku, horkou dlaň položenou na jeho rameně. Věděl, že riskuje, když jemně obtočil prsty kolem Billova zápěstí, aniž by přerušil oční kontakt, který navázali. Zdálo se, že ani jeden nechtěl mrkat, i když Bill se mírně třásl. Tohle bylo poprvé, kdy vědomě překračoval pravidla a líbilo se mu to. Líbily se mu Tomovy doteky, a dokonce si přes svoji mírnou poblouzněnost ani nevšiml, že ruka, kterou Tom stále víc natahoval dopředu, se pomalu přibližovala ke slintajícímu Scottymu.

Odvrátil od Toma pohled až v momentě, kdy se jeho prsty zabořili do krátkých psích chlupů. Kouzlo okamžiku se naprosto vypařilo, Bill strnul v němém úleku. Nevěřícně zíral na svoji ruku, která křečovitě přejížděla po psí hlavě přesně tak, jak ji Tom navigoval. Bill jako by sám nad sebou už ani neměl kontrolu, vedení převzal Tom. Opět se začal uvolňovat; musel uznat, že Scottyho srst byla skutečně příjemná na dotek.

Všechno se podělalo v okamžiku, kdy Scotty vystrčil jazyk, aby Billa odměnil za překonání jeho strachu rozverným olíznutím jeho kůže. Bill v ten moment ruku stáhl k tělu, vyškubl se Tomovi, ruce si přitiskl k tváři a tělo k Tomovu hrudníku. Věděl, že porušuje pravidla, ale Tom je porušoval taky, a navíc se zdálo, že Tom je jediný, kdo ho před tou hroudou chlupů dokáže ochránit. Tom Billa starostlivě sevřel v náručí; zdálo se, že to je přesně to, co chlapec potřeboval. Bill mu zabořil tvář do ramene a znovu se rozvzlykal. Nebylo pochyb, že za jeden den je toho na něj až přespříliš.

°°*°°

Už se smrákalo a slunce odívalo krajinu v okolí Broken Manor do kouzelně rudé barvy. Postupně se skrývalo za vrcholky stromů v parku, takže park působil, jako by hořel. Celá ta krása se tu rozprostírala pouze pro chlapce, který seděl na zemi na terase a mhouřil oči proti skrývajícímu se slunci. Ještě nikdy západ slunce neviděl a ten pohled ho naprosto fascinoval, stejně jako většina ostatních naprosto obyčejných věcí, které na tomhle místě poznával. Poprvé za celý den se spokojeně usmíval, konečně mu bylo skutečně dobře. Nebyl schopen odtrhnout oči ani ve chvíli, kdy mu tiché odsunutí posuvných dveří prozradilo, že není na terase sám.

„Je to nádhera. Občas mám pocit, že Anglie má tu nejhezčí přírodu na světě. I když prší, a že tu prší skutečně hodně, má svoje kouzlo,“ zamumlal Tom a posadil se do proutěného křesílka. Sedával tu takhle skoro při každém západu slunce a vysedával tam dlouho do noci. Miloval počítání hvězd a miloval britskou přírodu, která se rozprostírala všude kolem. Zadíval se na Billa, který k němu zvedl pohled. Úsměv z jeho tváře se vytratil a nahradil jej neúprosný smutek. Přál si, aby Tomovi směl říct, jak působí okolní příroda na něj. Bylo toho tolik, co chtěl Tomovi říct, ale nemohl.

Přes svůj smutek si ani nevšiml, že Tom slezl ze svého křesílka a teď seděl na zemi vedle Billa.

„Bille, no tak, netrap se. Slibuju, že se zítra podívám po Písankách z první třídy, takže tě naučíme psát, a potom nějak objevíme i tvoji řeč, ano?“ zeptal se s optimistickým úsměvem Tom. Jen málokdy se mu stávalo, že by byl optimističtější než někdo jiný, ale Billovi by jeho vrozený pesimismus určitě nepomohl. Bill k němu zvedl pohled, který zarýval do svým prstů na nohou, a vděčně se usmál. Bylo hezké, že se Tom snažil udělat mu radost.

A tak se Bill poprvé skutečně odvážil porušit pravidla, i když by si to zvlášť on jako ten submisivnější nikdy dovolit neměl. Šoupal se hýžděmi po prkenné podlaze tak dlouho, dokud jeho bok nešel souběžně s Tomovým a dokud se vzájemně nedotýkali. Nebyla to žádná velká blízkost, ale i tak to byl pro Billa velký krok, který znamenal úplně nový začátek…

autor: Helie