autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
Dostavím se rovnou do práce, abych pak mohl jít dříve domů. Když vejdu do domu, zuji se a jdu dál.
Je tu podezřelé ticho. Nakouknu do kuchyně. Tam nikdo. Tak vejdu, vezmu si z lednice colu a namířím si to do jídelny. Mám tu jakožto pracovník pití i jídlo zdarma. Ale moc tu samozřejmě nejím. Trávím tu kolem dvou hodin téměř denně. Jen občas si něco dám, když s holkama vaříme nebo pečeme. Nejčastěji je to dort, když tu má někdo z dětí narozeniny. Já vím, že vypadám jako gay, (vlastně jsem) ale mám vážně děti rád. Tohle je moje práce, a i kdyby se děcka rozhodla nachytat hlemýždě a pak uspořádat šnečí závody, budu to dělat s nimi. Ne proto, že bych musel. Takové věci bychom vlastně ani dělat neměli, ale mám rád, když jsou šťastní.
Vejdu do jídelny, kde sedí Patrick.
Je to pětiletý klučina. Neměl to zrovna lehké… Ne, že by nějaké z dětí tady mělo. Bydlel sám s maminkou. Byla prý nějak nemocná. Vychovatelka mi říkala, že byl v bytě zavřený s jeho mrtvou matkou pět dnů, dokud nepřišla sociálka kvůli tomu, že nebyl ve školce a nikdo o něm nic nevěděl. Dali ho sem, do dětského domova. Nikdy se moc nebavil s ostatními dětmi. Často si jenom rád kreslí, nebo něco vyrábí a hraje si s auty. Anebo každé odpoledne jako dnes se tady cpe perníky, které tajně krade ve vrchní skříňce. I když ho nachytali, na něj se ani nedá zlobit. Je to malý andílek, který na vás pokaždé udělá smutné dětské oči a pak se vám vrhne kolem krku.
Samozřejmě ten malý bobek měl špinavé ruce i pusu od čokolády a zrovna lovil v krabici další perník máčený v čokoládě.
„Copak to tu požíráš?“ zeptám se pobaveně a usrknu si z plechovky. Hned ostražitě zvedne hlavu a automaticky nahodí provinilý pohled. Jakmile uvidí mě, odhodí svůj nevinný výraz a zazubí se.
„Tomi!“ vyjekne nadšeně. Odhodí krabici, seskočí ze židle a rozběhne se ke mně. Jen se zasměju a kleknu si. Pak si všimnu jeho špinavých rukou. Okamžitě se narovnám a dám před sebe varovně ruce.
„Běž ode mě. Jsi špinavý od čokolády,“ řeknu se smíchem.
„Ale Tome,“ kuňkne smutně a natahuje ke mně ruce.
„Nejdřív si umyj ruce a pusinu,“ rozhodnu. Natáhnu se ke stolu a podám mu ubrousek. Začne si hned utírat ruce a pak i pusu. Když vidím, jak si dře čokoládu z pusy, kleknu si k němu a vezmu mu ubrousek z ruky. Trošku ho nalíznu a začnu mu to jemně čistit. On se chvíli šklebí, ale nakonec se mi vyvlékne a skočí mi kolem krku.
„Fajn, tak pojď, chlapáku,“ zasměju se. Vezmu ho do náruče a hodím špinavý ubrousek do koše.
„Včera jsi tu nebyl, Tomi,“ vyčte mi hned s nakrčeným nosíkem.
„Víš, jak jsem ti povídal o mé sestřičce Molly, tak včera jsem musel být s ní. Nebylo jí dobře,“ vysvětlím mu krátce. Nemá mu cenu vysvětlovat něco o její nemoci. Stejně by to nechápal.
„Aha,“ usměje se.
„A kdepak jsou ostatní?“ zajímám se.
„Jsou na zahradě a hřišti. Je tam ale nuda,“ pokrčí lhostejně rameny.
„Dobře, tak jdeme za nimi. Budu tam s tebou, ok?“ navrhnu.
„To už bude lepší,“ usměje se sladce. Vím, že je nerad s ostatními sám. Mě má ale rád. Mají mě všichni tak nějak rádi. Holt to s dětmi umím. Nezakazuju jim tohle a tamto, protože by se to nemělo. Čím víc jim to budu zakazovat, tím víc to budou dělat a to podle mě nemá smysl. Dělám s nimi, co chtějí. Oni časem zjistí, co by měly a co ne. Samozřejmě, že je někdy musím pokárat, ale nějak to nepřeháním. Mají ze mě i tak respekt. Přesuneme se na zahradu. Jakmile sejdu tři schůdky, rozhlédnu se a vydechnu. Jsou tam opravdu všechny děti z domova. Lítají, hází po sobě věci, skáčou, div nelezou po stromech a piští. Starší děcka sedí vzadu u stromů na lavičkách a něco tam řeší a smějí se. Podívám se, kde je vychovatelka. Ta jenom stojí opodál a div si nerve vlasy. Už je to starší paní a očividně jí děcka přerůstají přes hlavu. Jako by vycítila můj pohled, koukne se mým směrem a téměř uslyším, jak jí spadne balvan ze srdce.
„Děti, podívejte, kdo tu je!“ vykřikne okamžitě, aby se jich zbavila. Všechny děti zpozorní a podívají se mým směrem.
„Jé, to je Tom!“ … „Tome!“ … „Tomi, ty jsi tady!“ – Tohle rozhodně byla malá Lucy. Nikdo nepiští jako ona. Většina těch děcek se zvedne a rozběhnou se ke mně, aby se se mnou přišly přivítat. Oli a Maxík se mě snaží chytit za nohy. Lucy se mi snaží vyšplhat na záda.
„Nechte mě,“ začnu se smát a snažím se je setřást. Dlouho tam spolu blbneme, až jim nakonec uteču. Dojdu dozadu k lavičkám pozdravit i starší děcka. Všechna děvčata mi hned věnují jejich sladké úsměvy a mrkání řas. Neví, že jsem gay. Čtou si nějaké Bravo a smějí se nad nějakými trapasy.
„Ahoj,“ řeknu jim jen všem hromadně, usměju se a opřu se u kluků o lavičku.
„Zdár, Tome,“ pozdraví mě nejstarší Julian.
„Čau, co to tu máte?“ zajímám se. Zadívám se na časopis, který Adam drží v rukou. Vypadá to jako… Playboy?! „Jak jste k tomuhle přišli?“ zděsím se. No dobře, už jsou starší, ale i tak… Kdyby tohle viděla vychna, tak zpráská mě, že jsem jim to dal. Což jsem v žádném případě neudělal! Na Playboyi mě nic nepřitahuje. Holky nejsou pro mě. Natáhnu se a vytrhnu mu ho z ruky.
„Tome, nekaž nám srandu. Koukni na ní. Vždyť má solidní kozy,“ snaží se mi Julian hned ten časák sebrat. Ucuknu rukama a zadívám se na stránku, kterou si prohlíželi. Tý holce je vidět div ne do žaludku. Vydechnu a protřu si oči.
„Jo, to fakt má,“ řeknu raději jen nakonec se smíchem a vrátím jim to. „Jestli to u vás ale najde vychna, tak si mě nepřejte.“
„Já věděl, že seš kámoš,“ mrkne na mě Julian spiklenecky.
„To víš, že jo,“ zasměju se jen. Zavrtím nad nimi hlavou a jdu pryč. Jsou to puberťáci, tak co. Já taky jako teenager čuměl na nahý ženský. Díky časákům jsem vlastně zjistil, že to se mnou nic nedělá.
„Holky, viděly jste, jak se Tom ke klukům zachoval? Ani jim nevynadal. Oh, já vám říkala, že je úžasnej,“ uslyším za sebou z holčičí lavičky Sarah.
No jo, ta holka po mně jede od začátku, co tu jsem. Chudák děvče.
„Ten je dokonalej. Chci ho,“ uslyším další dívku. Podle přízvuku v tom poznám Chou I-fan. Jen pobaveně zavrtím hlavou a vrátím se k prckům na skluzavku, abych je ohlídal. Opřu se tam a sleduji je, jak si všichni hrají a smějí se. Tohle je pro mě ráj. Díky těmhle dětem žiju. Oni jsou můj život. Jejich smích a veselé obličeje.
„Tomi!“ vypískne mi někdo u nohou a pověsí se mi na nohu. Patrick, můj brouček. S úsměvem ho vyzvednu a začnu s ním dělat letadýlko. Začne šíleně ječet a smát se. Jakmile to ostatní spatří, utvoří se u mě fronta žadonících sluníček, že chtějí také letadýlko. Začnu je všechny střídat. Každé dítě má svůj příběh, každé je nějaké. Ale já je mám rád všechny.
Když jsem se vrátil z práce domů, moje nálada o něco klesla. Vlastně klesla o hodně. Ačkoliv jsem věděl, že tam na mě čeká moje milovaná sestřička, věděl jsem, že ona nikdy nebude stejná jako ty děti v domově. Nikdy nebude běhat, klouzat se na klouzačce a vyvádět s ostatními. Dokud tu s námi bude, bude upoutána na nás a své lůžko nebo vozíček. Povzdechnu a vyjdu schody do patra. V koupelně si umyju ruce, opláchnu si obličej, a poté se utřu. Dojdu do Mollyina pokojíku. Uvidím ji ležet v posteli s ovladačem v ruce. Kouká se na nějakou pohádku.
„Ahoj, zlatíčko,“ usměju se.
„Ahoj, Tomi,“ věnuje mi svůj dokonalý úsměv. I přesto, že nemá to, co ostatní děti, umí se usmívat stejně jako oni. Dokonce i víc. Řekl bych, že přibližně ví, co ji čeká. Ale ani tak nesmutní. Pokaždé se na mě usmívá, jako by bylo všechno v pořádku. Přál bych si, aby bylo. Sevře se mi bolestivě hrudník, ale pokusím se ovládnout. Proč jí kazit tu radost. Ať se usmívá, dokud tu je. Vždycky jsme se s mamkou snažili jí dát všechno, co potřebuje a co si přeje, aby i tak měla krásné dětství. Myslím, že Molly si to dobře uvědomovala. Pokaždé, když ji, berušku, vidím takhle bezmocně ležet, chce se mi brečet. Mám chuť se vším mlátit, křičet a na všechno se vysrat s tím, že už dál nemůžu. Ale to nesmím. Musím být silný a držet své emoce na uzdě. Nejen proto, že pracuji s dětmi, ale nechci, aby se Molly kvůli mně zbytečně něčím zatěžovala. A máma mě potřebuje. Oba víme, že jednoho dne Molly odejde a zbudeme tu sami. Na ni nám zůstanou jenom vzpomínky…
„Kdy odešla maminka?“ zeptám se jí.
„Asi tak před deseti minutami,“ odpoví stručně. Když si představím, co se mohlo za těch 10 minut stát, zvedá se mi žaludek. Musíme si s mámou upravit rozvrh, aby nebyla Molly nikdy sama. Ji by ale mohli vyhodit z práce, nemůže si to dovolit. Takže je na mně, abych na tom zamakal. Když se už nebudu vídat s Brianem a ze školy budu chodit rovnou do práce, mohl bych to stíhat. Povzdechnu si a rozejdu se k její posteli.
„Co ti je?“ zeptá se smutně.
„Ale to nic, beruško. Jenom jsem unavenej,“ pokusím se usmát, ale nejspíš mi to moc nevyjde. Náhle si mě prohlédne starostlivým pohledem. V tu chvíli vypadala tak dospěle a moudře, až jsem se málem neudržel a rozbrečel se při myšlence, že ona nikdy nebude dospělá. Nadzvedne peřinu, abych si k ní vlezl. Bez protestů jsem si k ní vlezl do postele a položil si hlavu na polštář. Trochu se přetočila a začala mě hladit po vlasech, jako by snad tušila, co se se mnou děje, jako by mě snad chtěla utěšovat. Podívám se jí do očí a položím si dlaň na její drobnou ručičku. Hráze emocí se protrhnou. V očích ucítím slzy. Molly se bolestně zablýskne v očích.
„Promiň mi to,“ zašeptám ihned a zavřu oči. Nikdy jsem se vůči nikomu necítil tak provinile. Ví, jak je všechno špatné, já jí tu brečím a ona se mě ještě snaží utěšovat? Jsem patetický… Tohle nemůžu. Rychle zamrkám a posadím se. „Co kdybychom dneska dělali něco jiného, než koukali na pohádku?“ snažím se odvést řeč.
„A co?“ zeptá se polohlasem. Znovu zněla tak chytře a smířeně, jako by nemohla dělat nic jiného, než jen ležet. Skoro celý život jenom sedí, polehává nebo leží. Nějak to chce oživit… Až pak mě napadne dobrý nápad. Nedávno jsme v domově dělali pěveckou soutěž a hráli také karaoke.
„Umíš karaoke?“ zazubím se.
„Co to je? To je nějaký jídlo?“ pousměje se.
„Zní to trochu jako japonský jídlo, to máš pravdu,“ zasměju se. „Ale není to tak. Chceš to zkusit? Určitě tě to bude bavit.“
„…dobře,“ svolí po chvilce váhání. Usměju se, vylezu z postele a vezmu ji do náruče. Přenesu ji dolů do obýváku a posadím ji na gauč. V rychlosti zapojím mikrofon a najdu DVD. Dám ho do přehrávače. Dám jí mikrofon a pustím to. Během chvilky už začne hrát nějaká písnička a na obrazovce se objeví slova písně.
„Tak spusť,“ zasměju se. Sednu si na zem k jejím nohám a začnu zpívat, abych ji podnítil k tomu, aby také začala. Netrvalo to dlouho a začala pět do mikrofonu. Jen jsem se zasmál, zvýšil hlasitost a začali jsme pořádně zpívat. Užili jsme si spolu pěkný večer, hodně se smáli a dělali spoustu blbostí. Nakonec jsem nám udělal večeři, vykoupal ji a uložil. Lehl jsem si k ní a během chvilky i s ní v náručí usnul. Díky všem těm dětem a Molly jsem za celý den neměl ani na chvíli možnost myslet na Briana, natož Billa. Myšlenky ve snech ale už tak ovládat nedokážu. Znovu jsem se setkal se svým Snem.
Sedím v parku na lavičce. Kolem mě jsou listnaté stromy a jejich listy se válejí po zemi ve všech pastelových barvách a odstínech. Projede kolem mě žena s kočárkem a usměje se na mě. Věnuji jí krátké zkřivení rtů a znovu se rozhlédnu. Uslyším zatroubit auto z nedaleko vzdálené vozovky. Všechno je normální… Lidi, auta, děti na hřišti opodál piští a lezou po prolézačkách. Zklamaně povzdechnu. Další nudný, bezvýznamný sen. Myslel jsem, že budu znovu s Billem… Svěsím hlavu a začnu proplétat prsty. Náhle se trochu pohne lavička. Všechen ruch města utichne. Jediné, co zaslechnu – výdech dotyčného vedle mě. Pomalu vzhlédnu. Jakmile uvidím Billovy dokonalé rysy obličeje, poskočí mi srdce radostí.
„…chyběl jsi mi,“ koukne se na mě. Sklopí trošku oči a sjede si mě pohledem. Opravdu to řekl? Chyběl jsem mu… To tak krásně hřeje…
„Ty mně taky. Bál jsem se, že tě dnes neuvidím. Přišlo mi to jako další z milionu snů,“ usměju se. Sjedu pohledem ke své ruce, kterou se vydám k Billovu stehnu, kde má položenou ruku. Jemně ho pohladím po zápěstí, a poté ho za ni vezmu. Přisedne si trošku blíž ke mně a stiskne mi ji.
„Já také. Jsem tak rád, že jsi tady, že jsme tady spolu, my dva,“ usměje se sladce a nahne se ke mně. Dá mi lehkou pusinku na rty, a ještě se pak rty o ty mé otře. Jeho ruce jsou sice studené, ale rty jsou teplé a tak dokonale měkké. Zmocní se mě pokušení vpít se do nich s takovou vervou jako posledně. Nasaji jeden z jeho sametových polštářků a s veškerou něhou ho dlouze políbím. Ach jo, tolik mi chyběl. Mám pocit, jako by byl součástí mého života už po mnoho let. Cítím se s ním tak dobře. Nemusím tu s ním myslet na žádný z mnoha problémů, které mám v životě. Můžu tu s ním snít a užívat si to, aniž by to mělo nějaké následky. No… možná Brian je malý problém. Ale ten sem teď nepatří. Jsem se svým Snem.
Bill hned spokojeně oddechne a oplatí mi to. Nasaje mi něžně spodní ret a obkrouží ho jazykem. Začne mě opatrně líbat. Líbá mě tak opatrně, snad až moc, jako by se snad bál, že mě díky těmto polibkům ztratí. Ale mě přece neztratí. Nikdy. Přitáhnu si ho víc k sobě a na důkaz svých citů k němu ho začnu líbat o trochu vášnivěji. Pohladím ho po tváři a vydechnu. Otřu se nosem o jeho a začnu ho líbat dychtivěji.
Líbám se se svým snem a jsem do něj bezmezně zamilovaný i za tak krátkou dobu. Copak jsem se už opravdu zbláznil? Obmotá mi paže kolem krku a začne mě hladit bříšky prstů po šíji. Je tak neskutečně jemný. Po chvilce mě donutí zpomalit a věnuje mi několik maličkých polibků. Všechny přijímám s veškerou oddaností. Nakonec se odtrhnu – ačkoliv nechci – a podívám se mu do očí. V dlaních si přidržím jeho andělský obličej, jako by to snad byl nějaký dar z nebes. Možná i je. U něj nacházím útěchu, lásku i pochopení. On je jediný, kdo mě dokáže osvobodit od všeho trápení a problémů.„Asi jsem blázen, když tohle říkám, ale jsem do tebe šíleně zamilovaný,“ zašeptám.
Ježiš, zněl jsem stejně směšně jako v těch slaďáckých filmech. Ale co, je to sen. Nikdo mě neposlouchá. Víc patetické je, že jsem blázen do svého Snu, do někoho, kdo ani neexistuje. Bože… Pootevře rty a sleduje mě. Jeho výraz je tak zvláštní, jako by se mu chtělo plakat a smát se zároveň.„To je tak… hezké,“ pošeptá nadšeně. Jen se usměju a znovu ho dlouze políbím. Ne že bych čekal, že mi také řekne, že mě miluje. Je to jenom sen. Navíc… kdo by tak mě mohl milovat. Není na mně nic k vidění a v chování také nejsem zrovna hvězda. Jsem obyčejný. Naprosto.
„Ale já… já jsem taky zamilovaný,“ oddechne pak. Nebo snad… Oh, přeslechl jsem se. Trošku se poodtáhnu a povytáhnu obočí. „Do tebe,“ poznamená. Bože… Opravdu mě miluje. To je tak nádherný. Hřeje mě to až u konečků prstů. Každý okamžik s ním je nezapomenutelný. Sny obvykle zapomínám, ale s ním si pamatuji každou vteřinu.
„Co na to říct… Já jsem… šťastný. Strašně mě to těší,“ vydám ze sebe trochu zaraženě, usměju se a líbnu ho.
„To já taky,“ pošeptá a začne mě znovu líbat. Okamžitě začnu spolupracovat a začnu mu oplácet každičký polibek tak láskyplně, jak to jenom zvládnu.
„Chci tu s tebou zůstat věčně. Klidně bych se všeho vzdal,“ zašeptám bezmyšlenkovitě mezi polibky. Až poté si uvědomím, jak by bylo těžké zanechat mamku, Molly, dokonce i Briana, přátele ze školy a děti z domova tam dole… spíš v realitě, zatímco já bych si tu s Billem snil svůj perfektní život.
„To neříkej, přál sis to a splní se to, uvidíš,“ usměje se. Cože? Co se splní? Už se vážně nevzbudím?! To-to nemůže! Já vím, že jsem to řekl, ale… Co Molly? Co máma? To jim nemůžu udělat!
„Co se splní?“ vydechnu.
„…budeme spolu,“ oddechne a políbí mě.
„Tady?“ pípnu, aniž bych mu polibek opětoval nebo snad dokonce oplácel. Nechci dávat najevo svůj strach a zděšení, ale je to sen… ne realita.
„Ty chceš skutečnost a přál sis to.“ Oh, díkybohu… Okamžitě s veškerou silou zaženu svůj strach i obavy, protože není důvod se obávat. Ačkoli nevím, jak chce splnit to, abychom spolu byli ve skutečnosti… Hm… divný. Nadechnu se, ale uslyším z dáli pípání a něčí hlas. Ihned se rozhlédnu.
„Ne, ne, ještě ne,“ chytne mě za ruku. Někdo do mě strčí. Zhluboka se nadechnu, ale nemůžu se probrat. Usnul jsem přece u Molly. Co když… Ježiši, jenom to ne! Bill se ke mně nahne a několikrát mě políbí.
„Ještě… chviličku,“ pošeptá. Molly, Molly, Molly. Můj vnitřní hlas ve mně téměř křičel.
„Musim jít. To je Molly,“ snažím se ho od sebe odstrčit. „Bille, pusť mě, sakra! Musím za ní!“ Najednou se mě prudce pustí a vypaří se. Lidé kolem se začnou znovu hýbat. Všechno je jako předtím, než přišel.
Otevřu oči a ihned se podívám vedle sebe na kašlající Molly.
„Zlato, zlato, co ti je?“ začnu hned panikařit. Její sledovač tepu nepříjemně piští. Na noc ji na něj vždy napojujeme, aby nás to vzbudilo, kdyby se cokoliv dělo.
„Já… špatně se mi dýchá,“ zachroptí. Ihned rozsvítím lampičku na stolku a posadím ji.
„Mám ti přinést inhalátor nebo něco? Co mám, zlato, udělat?“ strachuji se a hladím ji po zádech. Ještě párkrát zakašle, až se uklidní a zhluboka se nadechne, až v ní trochu zachrčí.
„Už je to dobrý. Asi jsem jenom blbě polkla,“ pousměje se omluvně, jako by se snad trápila tím, že jsem se vzbudil a strachoval se o ni. Úlevně si oddechnu a pomalu ji zase položím do lehu.
„Nejspíš jsi špatně polkla slinu,“ řeknu tiše a pohladím ji po vlasech.
„Asi jo,“ odsouhlasí a vmáčkne se mi pod ruku. Obejmu ji.
„Takže uznáváš, že ve spánku slintáš?“ šeptnu rýpavě, abych trochu odlehčil situaci.
„Né,“ zasměje se.
„Ale ano. Molly slintá,“ začnu se jí schválně pošklebovat a lochtat ji. Hned se začne smát a pištět. Raději toho nechám, abychom nevzbudili mámu. Dám jí pusu na čelo a zahrabu ji do peřiny. Až když usne, uvědomím si, co se stalo. Byl to jenom záchvat kašle, protože se zakuckala. Nemohla dýchat. Ale co když další záchvat bude jiný? Co když další záchvat už bude právě ten poslední?
„Bože můj…“ zašeptám do ticha a semknu k sobě oční víčka. Pevně ji obejmu a zadržím na chvíli dech. Co jsme komu jenom provedli…
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Krásný…vážně si neumím představit co tam bude příště moc krásná kapitola
ja nechci at ta mala umira, Tom na tom potom bude hodne psychicky spatne a myslim, ze ani Brian ho neutesi, nebo tak neco .. 🙁
Ale nejlepsi jsou jeho sny, kdy on se setkava s Billem .)
Jsem se lekla… se těším na další díl.. 🙂
Uujjj , chudáček Molly , je mi tý holčičky tak moc líto :((( .. Hamánek malej , Nejlepší ty kluci , uplně je vidím jak se tam div nepoperou kvůli časáku :-DD) Jinak Tománek to hezky umí s dětmi :-)) Krásný! Další dílek 😉
Skvělý. Doufám, že Tom co nejdříve potká Billa i v realitě :))
Jak si hraje s těma dětma, to je krásný! =)
A ten jeho sen byl tak dokonalý, konečně si vyznali lásku <3 Ach, co já bych za takový sen dala! 😀 <3 Zezačátku jsem furt čekala kdy se objeví Brian a pak mi bylo líto, že v tom díle neni. Ale ten sen to všechno vynahradil =)
skvělý díl. Tomova práce se mi moc líbí:-)! Chudák Molly..chudák Tom a jeho mamka..ach jo…fakt co komu udělali tvl..:/ tohle je strašný…čekat na ten den,kdy Molly odejde..Je mi jich všech tak líto!!!!! Jinak moc se mi líbilo,jak si řekl se svým Snem,že se milují…krásné<3..doufám,že Bill už bude brzo v realitě…řekla bych,že Tom by to dost potřeboval..s Billem je klidnější..a nemyslí na tyhle věci,co ho tíží. Taky jsem teda zvědavá,jak dopadne "vztah" Toma s Brienem..jestli teda nějaký budou mít nebo budou dál spolu jenom kvůli sexu..nebo spolu nebudou vůbec..,i když u tý poslední možnosti zatim teda nevim. Tomovi na něm záleží. Uvidíme. Moc se mi líbí,že je ta povídka taková ze života!
Chudinka Molly… tohle musí být hrozně těžký :'(
Chudinka Molly, mne je tak ľuto, že je chorá.
Je mi veľmi ľúto, Toma a jeho maminky, Ale Tom je úžasný a v strasne dobrý a laskavý.
Je mi teda Molly vážně moc líto, chudáček malá. Tom a jeho máma z toho musí být asi hodně vyděšení a musí být hodně silní.
Taky s emi líbilo to v tom dětském domově, vážně povedený s tím časopisem.
Celý díl byl vážně skvělý 🙂
Chudáček Molly..:( Je mi jí líto..:( Líbí se mi jak se o ní Tom stará a jak má rád ty děti, to je krásný..:)
Nádhernej dílk, nádherná povídka..;) Těším se na další..;)*
Sny s Billem jsou roztomilý, ale bojím se toho, až bude skutečnej….
Chudinka Molly, bojím se o ní… :'( A ty holky v děcáku, jak ho nabalujou :D. Typický. 😀 A už se těším, až bude Bill reálný. 🙂 A myslím si, že po tom, jak ho Tom odmítl, na něj bude Bill možná trochu naštvaný, tak si ho Tom třeba bude muset udobřit. 😀
Chudinka Molly..:-(