Zeiten ändern dich 25.

„Řidičák nemáš dlouho, že?“ optám se, když vyjedeme.
„Co? Je to vidět?“ pousměje se.
„Ne, to ne, jen otázka,“ řeknu s úsměvem.
„Bojíš se snad?“ stočí ke mně pohled. S úsměvem ale zavrtím hlavou.
„Řidičák dlouho nemám. Což ale neznamená, že jsem neřídil už předtím.“
„Rebel.“
Tom se lehce zasměje a do chvilky už odbočuje do ulice, kde babička bydlí. Nejezdí vůbec špatně, ale na můj vkus trochu rychle.

„Budu tady hned,“ odepnu pás a podívám se na něj.
„V pohodě,“ přikývne a opře se více do sedadla.
Vystoupím tedy, a nesnažím se tvářit nijak uspěchaně, když vcházím dovnitř. Když za sebou ale zavřu dveře, okamžitě se vrhnu do kuchyně.
„Babi, prosím tě, dneska nebudu večeřet. Jedu na večeři s… kamarádem. Objevil se nečekaně, tak se omlouvám, že je to tak narychlo.“
„To je v pořádku, Bille, zvykla jsem si, že vy jste celá spontánní rodina. Kdy se nám vrátíš?“
„Pokusím se co nejdříve, ano?“
„Dobře,“ s úsměvem si ještě všimnu, jak babička nenápadně koukne z okna. Pousměju se a cestou nakouknu do obýváku, abych pozdravil dědu. Ten toho moc nenamluví, což se mi v tuhle chvíli hrozně hodí. Rychle vběhnu do pokoje a převléknu si jen kalhoty, které jsem si svou nešikovností odpoledne zašpinil. Nemohu se převlíkat víc, aby si nemyslel, že je to kvůli němu.

Do háje, Bille, nad čím tady uvažuješ?! On tě pozval jen na večeři, protože… Sakra, nevím, proč mě pozval, ale určitě to není ani z jednoho důvodu, kterým se zaobírám. Tečka.
Shlédnu se v zrcadle, a ač bych si jinak opravil alespoň trochu řasenkou oči, tentokrát to nechám být. Ne. Ať mi Tom chce cokoliv, není to rozhodně nic, kvůli čemu bych si tu řasenku musel poupravovat. Pousměju se do zrcadla. Mohl by mi někdo vysvětlit, jak je možné, že se právě chystám jít ven s Tomem? Kde má tu jistotu, že se vrátím do auta, a on nebude před domem jen tak čučet až do noci, a pak to vzdá? Možná mu tu jistotu dávám já tím, že za sebou právě zavřu dveře domu a pocítím na sobě zase příjemný večerní vzduch, když vylezu ven. Tak ho nechám stát s autem před domem jindy. Ha ha, jindy. Protočím oči ve svém vnitřním dialogu a s pousmáním si zase vlezu do auta.

„Hotovo?“
„Jestli nic nepotřebuju?“ Na to se Tom ale jen pousměje a opět vyjede vstříc městu.
Ok. Když mi ani po chvilce neodpoví, zkusím to jinak. „Říkals, žes se mnou chtěl mluvit, o čem?“ Jeho pohled na vteřinu s úsměvem na tváři spočine na mně, ale pak zase začne sledovat cestu. Lehce zavrtím hlavou a zasměju se. Stočím pohled z okýnka, a zlehka vydechnu. „Fajn, já jen, že na to, žes se mnou chtěl mluvit, jsi dost tichý. Dobře, pokusím se taky mlčet. Jen, můžu se zeptat, kam jedeme?“
Tom opět chvilku mlčí, než se začne smát. Nechápavě se na něho podívám. „Nic. Jen že mě fascinuješ. Vždycky už si myslím, že ti dojdou slova a ty ne, ty přijdeš s novými slovy a nejlépe z nich poskládáš celou otázku.“
„Jsem jen… upovídanější,“ pokrčím rameny. A taky pěkně nervózní!
„Jedeme pryč z centra. Za město.“
„Teď si nejsem jistej, jestli se smím ještě zeptat, proč až tam. Je tady plno jiných…“ začnu větu.
„Nechci potkat Andrease,“ pokrčí rameny, a dokonce se i pousměje. Nevím, co z toho sice usoudit, ale řekněme, že se nebudu vyptávat a budu čerpat z toho, co všechno mi řekl v sobotu.

Když dorazíme před dost dobře vypadající restauraci, pocítím v sobě ještě větší nervozitu. Ale musím zachovat chladnou hlavu. Jak to, že Tom je tak v klidu? Sakra.
Už jen když vystoupíme, začnou se nám věnovat samí milí lidé. Ke stolu nás usadí milá slečna, která nejen že skvěle vypadá, ještě skvěle zvládá svou práci, a během chvilky už máme s jídelními lístky před sebou i objednané pití. Tom ale zůstává po celou dobu sedět přesně tak, jak jsme přišli.
„Je něco špatně?“ trochu nervózně se na židli zavrtím.
„Ne, vůbec ne. Jen jsem se rozhodl ti ty otázky počítat. Tohle je první,“ mrkne s úsměvem a přisedne si blíže ke stolu, o nějž se opře.
„Nemusíš na ně odpovídat, pokud nechceš.“
„Nemyslím to zle, jen mě jimi vážně fascinuješ. Klidně se ptej, jsem otevřenej člověk.“
„To jsem rád, nesnáším pokrytectví.“
„Jo, měl jsem tu čest zjistit, že nemáš problém, říct někomu něco do očí,“ nasadí úsměv.
„Nesnáším pokrytectví převážně od doby, co mi doktor do očí tvrdil, že mamka bude v pohodě.“

„Co se vlastně stalo?“ položí mi po chvilce opatrně otázku. Vydechnu a na vteřinku zavřu oči. „Je v pořádku pokud to nechceš říct.“
Lehce zavrtím hlavou, jakože to v pořádku není, a nadechnu se k odpovědi, když mne ale někdo vyruší.
„Máte vybráno?“ Oba synchronizovaně vzhlédneme k číšnici.
„Máš rád ryby?“ pohlédne Tom na mne s ledovým klidem. Jen přikývnu a sleduji ho po celou dobu, co naprosto suverénně, aniž by užil jídelního lístku, objedná jídlo oběma. Název bych nejen nevyslovil, ale hlavně jen těžce identifikoval, co že se pod ním skrývá. Ona si ale vše bez mrknutí oka napíše, a s milým úsměvem na tváři odkráčí.

„Je neschopná.“
„Co? Mně přijde milá.“
„Ne, ty jsi mluvil. Měla by umět vystihnout správnou situaci kdy přijít a ne přerušovat hovor. To se prostě nedělá. Copak je to nikdo neučí?“ s lehce nakrčeným čelem se krátce koukne jejím směrem. Pak ale jeho výraz zjemní a lehce na mne kývne. „Pokračuj,“ řekne tím nejvlídnějším tónem.
Pousměju se. Rád bych věděl, jak tenhle kluk vždy ví, co je správné v dané chvíli. Není on nějaká nadpozemská bytost? Nebo že by se to vše skrývalo jen v jeho slušnosti? Těžko uvěřit.
„Uff. Bylo to kvůli špatné antikoncepci. Krvácení už nikdo nezastavil,“ řeknu velmi stručně.
„Nechápu.“
„Nevím, jak bych to nejlépe popsal. Prostě dostala špatnou antikoncepci, kterou její tělo nesneslo a taky na to prudce reagovalo. Nebylo jí dobře a krvácela,“ musím lehce přivřít oči a nadechnout se, tudíž větu na vteřinu přeruším. „A než jsme ji odvezli do nemocnice, ztratila hodně krve. Víceméně ale už při příjezdu nám řekli, že jedeme pět minut po dvanácté.“

„Antikoncepce.“
„Jo, antikoncepce. Nikdo si neuvědomuje co je to za svinstvo! Je to ten největší hnus, co jsou do sebe ženy schopny cpát. Vážně, jen nikdo na tohle riziko neupozorňuje. Nikdo si nezjistí stav dotyčné předem, než jí něco předepíše. Ne, dneska se na to kašle. Nejde tu o to, že je to nejlepší lék na nechtěné těhotenství, ale v první řadě je to hnus! Chlapi si to neuvědomujou, je jim fajn, že to ženská bere, oni nemusí na sebe brát žádnou odpovědnost, nemusí do sebe nic z toho cpát. A vůbec je mi z toho zle. Gayové jsou si aspoň rovni, jsou na tom nejlíp, nemusí se bát žádnýho nechtěnýho těhotenství, žádná antikoncepce, nic.“ Tom se znatelně pousměje a já ho jen opatrně sjedu pohledem. „Tu poslední větu zapomeň.“
„Dobrý, chápu tvé rozhořčení. Jen jsem o takovém případu nikdy neslyšel.“
„Ne, o tomhle se nemluví, protože je to podstatné. Takže jsi jeden z těch, co nutí všechny ty holky, se kterýma spí, aby ony braly prášky, aby se zbavil svědomí?“
„Který holky tím myslíš?“ zasměje se, což mne zarazí. Chce tu ode mne vyjmenovávat celou tu přehlídku, o které je slyšet všude ve škole?
„Všechny ty, se kterýma si spal. O kterých je slyšet dennodenně ve škole.“
„Takže i ty si necháš tohle vše napovídat?“
„Ne, já jen že…“

„Ok, vezměme třeba ten poslední případ. Anna.“
Anna, samozřejmě. Ani jejímu příběhu jsem se nevyhnul, a popravdě, nejsem zrovna nadšen slyšet to story ještě jednou a od Toma. „Nepotřebuju slyšet podrobnosti. Dostalo se toho ke mně dost, a to jen díky tomu, že jsem ráno přišel do školy a omylem se vyskytl poblíž té její skupinky.“
„Seš taky ten, co si myslí, že s ní něco mám?“
Pokrčím rameny.
„Fajn, takže bys to měl slyšet. Ten její několikahodinový sex, jak to popisovala celé škole, netrval ani sekundu, a i kdyby, ona by ani tý sekundy schopná nebyla. Mermomocí se na mě celou noc věšela, a já doufal, že do rána zmizí, stejně jako celá její parta kamarádek. Ale nestalo se, takže jsem chtě nechtě ji musel vzít domů, nechtěl sem ji tam v jejím stavu jen tak nechat samotnou. Když se mi povedlo oba nás dovést domů, byl jsem dost utahanej, a ona cestou od dveří do obýváku stihla ze sebe nepochopitelně doslova strhat asi polovinu toho, co měla na sobě…“

„Tome, nejsem si jistej, že chci…“
„Jen poslouchej. V obýváku sebou jakž takž už mimo smysly hodila na gauč, a vzhledem k únavě jsem nechal její věci tak, jak byly, a odešel spát k sobě. Ráno přišel domů otec, vyhýbal se shovívavě obýváku, i jejím věcem se zkušeným nadhledem. Jenomže když se se mnou pak střetl tváří v tvář na schodech od mého pokoje, byl v šoku z toho, že se nenacházím tam, kde se mnou počítal. Stejně tak by byli v šoku všichni, co Anně tu historku žerou.“
„Ona to popisovala ale více barvitě,“ uchechtnu se.
„Můžeš si to taky představit barevně, měla tyrkysový tanga,“ řekne, pokrčí rameny a napije se.
Chvíli na něho jen zírám, a pak se nezabranitelně dám do smíchu.

autor: Mintam

betaread: Janule