Darované srdce 2.

Ahoj twincesačky. Tak tu pro vás mám druhý díl srdíčka. Jak jsem plánovala, tak mi to nevyšlo, a hned na druhý díl vyšel velký skok od doby, kdy byl Billí na operaci. Jsem ráda za povzbuzující komenty, ve kterých jste byli z prvního dílu naprosto unešení. Tak trochu jsem v to doufala, i když byl první díl psán v takovém pochmurném duchu. Ale není všem dnům konec.

P.S.: Omlouvám se za takovou dlouhou odmlku, ale nějak mi psaní nejde tolik. Budu se snažit co nejvíc psát a nebojte, srdíčko neskončí pátým dílem. Spíše naopak. Chystám hodně dílů, které se vám snad budou líbit 😉

V ztemnělém pokoji ležel na posteli chlapec a v ruce držel fotku malé holčičky. Nikdy totiž na tu holčičku nezapomněl. Ani nechtěl. Jeho nenávist sice byla menší, ale stále nezapomněl slova otce jeho zemřelé kamarádky.

„Kim, tolik mi chybíš,“ šeptal směrem k fotce, kterou držel v ruce. „Jak jen mohli tvoje srdce jen tak někomu dát? Vím, že mu to možná pomohlo, ale proč jsi musela umřít zrovna ty,“ mluvil dál.

„Tome?!“ ozvalo se ze spodního patra jejich domku.

Maminka Simone se jen usmívala, ale nikdy nezapomněla na den, kdy málem o mladšího syna přišla. Ten den se jí vracel v nočních můrách, ale vždycky je zahnala faktem, že její syn žije, a to je hlavní.

I Andreas si ten den pamatoval. I to, jak seděl u jeho postele a držel ho tenkrát za ruku.

A to byl možná důvod jejich stěhování. Jednak to měl Bill blíže do nemocnice na kontroly, které měl jednou do roka, a jednak, že v tom městě bydlela rodina té, jejíž srdce bije v Billově hrudi. Její rodiče si přáli poznat toho, co dostal srdce jejich holčičky. Pak se ti manželé, kteří měli později dalšího potomka, stali přáteli Trümperových.

Jelikož byla neděle, tak to pro ně bylo ideální. Protože hned další den nastupovali do nových škol. Bill si musel dodělat poslední ročník na střední, jelikož toho moc zameškal, a Andreas nastupoval na Magdeburskou vysokou školu. Hlavně proto, že už kdysi poslal přihlášku. A navíc byl začátek nového roku, ale diky tomu stěhování ani jeden z chlapců nenastoupil do školy. To se mělo odstěhováním z jejich rodné vesnice změnit.

Jejich otec už byl asi hodinu v novém domě a zařizoval nastěhování nábytku. Ten zbyýí měli ještě v domě a taky pro ten přijedou stěhováci, ale to už by tu nikdo neměl být. Navíc byl ten koupený dům o mnoho větší než jejich dosavadní.

**

Nadine, Tomova matka, zatím seděla u okna a sledovala práci stěhováků u protějšího domu. Měla v plánu pak nové sousedy přivítat. Ale spíš si dělala starosti o svého syna Toma. Sice byl jedináček a měl přátel dost, ale věděla, že v jeho srdci je neskutečně prázdno. A to už od té osudné noci, kdy jejich dlouholetý známý Liank jim přišel oznámit, že jeho žena s dcerou měli nehodu. Té osudné noci se právě v Tomově malém srdci rozhořela nenávist. Také proto, že jeho první dětská láska zemřela a její srdce dostal jakýsi malý umírající chlapec. Nikdy od nich nechtěla slyšet jméno toho chlapce. Věděla, jak dokáže být Tom zlý, když někoho nenávidí. Nechtěla, aby ten chlapec trpěl za něco, co vlastně nezpůsobil a za co nemohl.

Viděla muže, který právě stěhováky peskoval. Asi hlava rodiny. Třeba mají děti. A kdyby byli v Tomově věku, mohl by se s nimi spřátelit. Potřeboval zpestření. Jeho život provázela právě zmiňovaná nenávist.

**

Tom potřeboval vypadnout z domu. Ani ve snu nebyl zvědavý na nové sousedy. Klidně ať to jsou nějaké roštěnky, jemu to bylo jedno. Zase jel za rodiči jeho kamarádky Kim. Potřeboval být někde, kde mu ji to připomínalo. I když si rodiče Kim později zadělali na další, a kupodivu holčičku, tak sice ji měl rád, ale spíše ji ochraňoval, než ji měl rád. Možná, když byl malý, tak se tenkrát ujišťoval, že neskončí jako Kim. Ale když tam přijel, připadalo mu, že oba dospělí jsou v jiné náladě než obvykle.

„Dobrej!“ pozdravil je oba.

„A proč jste z toho tak šťastní? Já bych nikdy nebyl,“ zajímal se.

Tím, jak ho vychvalovali, se mu dělalo zle. Vždyť on má srdce jejich dítěte. Měli by ho nenávidět. Ale oni ho mají rádi, a ještě se rozplývají nad tím, jakej je. Musel odtamtud pryč. Rychle se s nimi rozloučil a šel tam, kde ho nikdy nikdo nenašel. Na jeho tajné místo. Místo, kam se chodil odreagovat a vypnout.

Když tam došel, lehl si do trávy a přemýšlel nad tím vším.

**

Bill akorát dobaloval poslední kousky oblečení. Už se stmívalo. Přesně v tuhle dobu měli vyrazit k novému domovu. Andreas seděl na předním sedadle, ale pořád Billa kontroloval. Sotva naložili kufry a vyrazili, začal být Bill unavený. Nevěděl, čím to bylo. Byli sotva v polovině cesty a Bill usnul. Andreas se každou chvíli otáčel, aby měl jistotu, že bratrovi nic není. Věděl, že už je dospělý, ale jelikož věděl, co má Bill za sebou, dával na něj pozor pořád. Dokonce byl takovým jeho ochráncem, když ho děti odmítaly přijmout. Andreas byl tak nejen bratrem, ale i nejlepším přítelem.

„Mami, myslíš, že je dobrý ho hned posílat do nový školy?“ zeptal se starostlivě Andreas své matky.

autor: Terry Kaulitz