Who am I? 78.

TOM

Když jsem se ráno probudil, ležel jsem na břiše a obličej měl zabořený v polštáři. Bill ležel na boku, objímal mě a tiskl se ke mně. Objímal mě dokonce i nohama. Jednu měl pode mnou a druhou měl vpletenou do mých. Snad jsem mu je nějak nepřeležel. Spokojeně oddechoval a lehce se ze spánku usmíval. Musel jsem se usmát. Byl rozkošný. Tolik mi tohle chybělo… Konečně je zase u mě a já ho smím pozorovat, jak nevinně spí. Zívnu, protřu si oči a opatrně ho ze sebe sundám. Zvednu se z jeho nohy a trochu mu ji šoupnu. Jen nespokojeně zabručí, jako by věděl, že jdu pryč. Pootočí se a dál oddechuje. Dám mu pusinku na rameno a vylezu z postele. Zavřu dveře do ložnice a přesunu se do koupelny, kde vykonám ranní hygienu. Když jsem hotov, dojdu se do ložnice obléknout. Ačkoli už bylo 11, on stále spal jako nemluvně. Mohl bych mu udělat něco k jídlu… Jo, miluje sladký. Udělám mu palačinky.

Usmál jsem se a odešel jsem do kuchyně. Udělal jsem si těsto a potom začal péct palačinky. Jakmile jsem je měl hotové, namazal jsem je marmeládou, stočil je a postříkal je šlehačkou. Na tu jsem nasypal kakao. Chvíli jsem pátral v lednici, až jsem nakonec vzal jahody. Na menší talířek jsem jich pár dal a poté jsem na každou z nich nastříkal šlehačku jako čepičky. Každé jsem udělal s kousků čokolády očíčka. Asi jsem divný, ale pro Billa mě baví dělat takovéhle blbosti. Snad mu to udělá radost. Dal jsem je na tác k palačinkám. Udělal jsem mu už jenom latté, sobě čaj, dal je na podnos a přesunul jsem se do ložnice.

Vejdu do ložnice. Podívám se na Billa, zda ještě spí, a když zjistím, že ano, položím tác na stolek. Roztáhnu žaluzie a otevřu okno alespoň na mikro větrání. Ještě ho nebudu budit. Sednu si do křesla ke stolku a zapnu notebook. Napiju se čaje a vlezu si na mail. Nějaké reklamy, spamy. Ah, Robert… Co může chtít. Dlouho jsme se neviděli. Otevřu mail.

„Mhh, Tome,“ ozve se najednou za mnou Billovo nespokojené brumlání. Otočím se na něj. Jenom roztáhnul nohy a spal dál. Andílek… S úsměvem se otočím zpět a začnu si číst ten mail.

„Milý Tome, přeju ti všechno nejlepší do Nového roku. Prožijte s Billem krásné svátky plné radosti a pohody. Určitě pojedeš za rodiči, tak je ode mě pozdravuj. Doufám, že se tu s Billem někdy stavíte. Dovolil jsem si vám dát nějaký dárek k Vánocům. Stačí se podívat na svůj účet. Přeji ti pěkný zbytek roku.

S pozdravem, Robert.“

Zaraženě vydechnu. Sice trochu pozdě, ale přece jen. Hned si najedu na své konto, zadám pin a podívám se na uloženou částku. Přibylo mi tu rovných 100 000! No tak to mě poser na holý záda. Mám tu dost peněz, ale přece jen… 100 000€ navíc je dost. Ten chlap musí mít tak zasraně nahrabáno, když jenom k Vánocům posílá takové částky. Bože… Stále zaskočeně si usrknu teplého čaje a podrbu se na břiše. Bill za mnou zabručel znovu a zavrněl.

„Tomi?“ Otočím se k němu i s křeslem. Stáhnul ze sebe peřinu. Jen se nad tím usměju. Začne rukou šmátrat po posteli, jako by mě hledal. Potom zvedne hlavu a rozhlédne se po pokoji. Když mě uvidí, úlevně si oddechne.

„Ahm, ahoj,“ broukne.

„Ahoj,“ usměju se. Sám se podivím tomu, jak chraptím. Jsem si musel včera slušně vyřvat hlasivky. Zvednu se z křesla, zaklapnu notebook a přelezu si i s čajem k němu do postele. Hned se posadí a zakryje se po bříško peřinou.

„Jak ses vyspal? Nějak chraptíš…“

„Dobře. Jo, asi jsem včera moc křičel,“ zasměju se. Pohladím ho po rameně. „Jak ses vyspal ty?“

Uculí se. „Dobře, moc dobře,“ broukne. Dám mu pusu na tvář a natáhnu se ke stolku pro tác. Položím ho před nás.

„Udělal jsem snídani, ale jelikož je půl dvanáctý, máme to napůl jako oběd,“ řeknu mu na vysvětlenou. Chvíli na to vykuleně kouká.

„Tohle jsi dělal? To je… nádherný,“ usměje se sladce. Ah, ten jeho úsměv… Za to mi ta práce stála. „Děkuju,“ líbne mě na tvář.

„Doufal jsem, že ti udělám radost snídaní až do postele. Nudil jsem se, tak jsem udělal takovýhle malý stvoření z jahod,“ zasměju se. Jednu vezmu a přistrčím mu ji k pusince.

„Jsi úžasnej,“ prohodí a pohladí mě po tváři. „Hmm, vyčistím si napřed zuby, okay?“

„Dobře. Mám to odnést do kuchyně nebo obýváku?“ položím ji zpět na talíř.

„Víš co? Počkej tu na mě i s touhle skvělou snídaní a obědem,“ usměje se sladce. Dá mi pusu na čelo a potom se vyhrabe z postele. Nahý zaběhne do koupelny. Jen se nad ním zasměju a dál popíjím čaj. Asi po deseti minutách se Bill vrátí.

„To sis tak dlouho čistil zuby?“ zeptám se pobaveně a natočím k němu hlavu.

„Noo, ještě jsem se česal a tak,“ zasměje se a posadí se zase na postel.

„Co ještě?“ pozvednu obočí. Nevěřím, že 10 minut mu zabralo čištění zubů a česání.

„No, přestříkal jsem se deodorantem, a trošku se opláchnul,“ zasměje se.

„No jasně. Ale oblíknout ses nemohl, viď,“ přimhouřím naoko káravě oči.

„Když mně je takhle tak pohodlně,“ rozvalí se po posteli.

„Ne, ty seš jenom provokatér, Bille Trümpere… Kaulitzi,“ ušklíbnu se.

„Zopakuj to jméno,“ pošeptá a zachumlá se do peřin tak, že leží na bříšku a má povystrčený zadek.

„…Bille Trümpere-Kaulitzi,“ usměju se. Přisednu si blíž k němu, pohladím ho po zadečku a přistrčím k puse první jahodu.

„Zní to hezky,“ usměje se a pootevře pusu. Strčím mu jahodu do pusinky a poté si olíznu prsty.

„A budeš si chtít nechat i své jméno, nebo jenom moje?“ zeptám se zaujatě a také si vezmu jednu jahodu.

„No, přemýšlel jsem o tom a nevím. Co bys udělal ty?“

„Já být tebou, tak si nechám obě jména. Jsi jediný Trümper. Byla by škoda to jméno nahradit Kaulitzem, hm?“ pousměju se na něj vlídně a pohladím ho po nahých zádech.

„No právě. Chtěl bych mít jen tvoje jméno, ale už kvůli tátovi bych si chtěl ponechat i své,“ povzdechne a přivine se ke mně. Vezme si jahůdku a dá mi ji k puse. Přijmu ji do pusy.

„Víš, napadlo mě… Jsme oba kluci, takže bychom si mohli nechat svá jména, ale zároveň si vzít jméno toho druhého. Oba bychom byli Trümper i Kaulitz. A až bychom měli děti, šířila by se obě naše jména,“ usměju se nad svým geniálním nápadem a spolknu jahodu.

„To je hodně dobrý nápad,“ usměje se. „Taky jsem o tom uvažoval.“ Strčím mu do pusy jahodu, aby mi nemohl skákat do následující řeči.

„Víš, zase jsem tak jednou uvažoval… A došlo mi, že až budeme mít děti, tady je nebudeme mít kam dát. Co kdybychom se přestěhovali? Mohli bychom si koupit nějaký domek, nebo si ho nechat postavit podle vlastních představ,“ povím mu. On se ale trošku rozkašle. „Neříkám teď hned, ale někdy… Někdy bychom… Bille, ty bys se mnou nechtěl děti?“ posmutním. Nikdy jsem se ho ani nezeptal, jestli má rád děti. Možná si myslí, že není ten typ, co se může starat o dítě. Možná nechce děti. Možná… je nechce se mnou… Dá si ruku před pusu a pak polkne.

„No právě,“ vydechne a odkašle si. „To je můj sen – mít s tebou děti,“ šeptne. „Tohle všechno je jeden krásný sen, který se mění v realitu.“

„Takže bys se mnou chtěl děti?“ vyhrknu ze sebe nadšeně.

„Chtěl,“ usměje se.

„To je tak úžasný! Přemýšlel jsem, že bychom si mohli adoptovat nějakého černouška z Ghany, nebo Etiopie, nebo Libérie! Měli bychom doma krásnýho černouška!“ začnu mu hned nadšeně vyprávět. Bill se jen usmívá a poslouchá mě.

„Tak strašně mile mě překvapuješ,“ šeptne potom a pohladí mě po tváři.

„A jako další dítě bychom si mohli adoptovat nějaký miminko z Kambodži. Kdybys viděl ty miminka!“ vypísknu a snažím se vylézt z postele, abych mu mohl na notebooku ukázat nějaké fotky.

„Počkat, počkat. Já bych chtěl nějakou holčičku z Malajsie,“ řekne.

„Ta je hned kousek vedle. Mohli bychom si založit charitu a potom bychom jezdili ty drobečky očkovat. Vždycky bychom si nějaké dítě přivezli. Za chvíli bychom měli dětí plný barák,“ zatleskám vesele. Vezmu notebook a skočím k němu do postele. Jen přikyvuje a usmívá se.

„Tak ukaž,“ broukne a nahne se ke mně. Položím tác na stolek, aby se tu nepletl, a otevřu notebook. Shodím na lištu konto a začnu hledat v jiném prohlížeči nějaké fotky.

„Můžu k tobě?“ naznačí, jestli by si hlavu mohl opřít o moje rameno. Hned si ho přitáhnu až k sobě a dám mu pusu.

„Jinak tě mám pozdravovat od Roberta. Poslal nám takový malý dárek k Vánocům,“ ušklíbnu se ironicky. Konečně najedu na nějakou stránku charity.

„Wow, děkuju,“ usměje se. „Jaký dárek?“

„Jenom 100 tisíc euro na konto,“ řeknu sarkasticky a najedu na fotky.

„Eh,“ vypadne z něj jen zaraženě.

„Jo,“ zasměju se. „Ten chlap musí mít nahrabáno jak svině, když jako vánoční dárky rozesílá 100 tisíc éček.“ Nebo je možná poslal jenom mně…

„No, to asi jo,“ ušklíbne se. „To jsem nečekal.“

„Napadlo mě, že bych začal pracovat,“ přiznám.

„Kde bys chtěl pracovat?“ broukne se zájmem v hlase.

„Byl bych obchodník. Zkupoval bych byty po Berlíně a pronajímal je. Já bych se asi v normální práci zbláznil,“ nakrčím nos. Představa, že bych denně byl v butiku jako Bill a snášel tam Marthu, mě zabíjí. Vzdal bych to po třech dnech.

„Aha,“ usměje se. „To nezní špatně, naopak.“

„A ty bys mi dělal sekretářku, lásko,“ zasměju se a políbím ho.

„Já?“ zasměje se. „Tak to si vybíráš vážně toho pravého.“

„Maturitu máš, tak o co jde,“ zavrtím pobaveně hlavou, ale to už konečně najdu fotky, které jsem hledal. Byly to fotky dětí. Přitáhnu k nám notebook blíž a začnu je pomalu projíždět.

„To je dokonalá holčička,“ ukáže na jednu malou černošku.

„Takový krásný afrodinamo. A ty ručičky,“ zasměju se. „To bychom to ráno česali spolu.“

„A stejně bychom to nezvládali,“ zasměje se. Dám mu pusinku a popojedu o další kousek, až mě zaujme malé miminko. Rozkliknu ho, aby se fotka zvětšila.

„Ten je dokonalej,“ šeptnu s úsměvem. „Vidíš ty nohy? Toho, když si někdo vezme, bude z něj fotbalista.“

„Vypadá to tak,“ usměje se. „Má hezký očíčka.“

„Dokonce stejný odstín jako my dva,“ zasměju se. No jo, pochopitelně, že má černoušek hnědé oči, když není Jamajčan nebo nějaká světlá výjimka.

„Jo, naprosto,“ uculí se. Přilehne si blíž ke mně. „Chtěl bys holčičku nebo chlapečka?“

„Chtěl bych oba a mnohem víc. Chci alespoň 5 dětí,“ usměju se. Při představě, že máme s Billem krásný dům za městem a běhá nám po něm spousta dětí, se mi tělem rozlévá krásný pocit štěstí.

„A kdybys mohl mít jen jedno?“ zkoumavě se na mě podívá.

„No…“ nakrčím obočí. Kdyby chtěl Bill holčičku, měli bychom holčičku. Kdyby chtěl chlapečka, tak chlapečka. „Chtěl bych to, co bys chtěl víc ty. Nezáleží mi na tom, jestli to bude holka nebo kluk. S klukem bych mohl hrát fotbal, učit ho různý věci, ale holčička by byla zase taková moje prdelka. Já nevím… Chtěl bych oboje.“ Tohle téma mě dělá opravdu šťastným. Jsem rád, že si plánujeme společnou budoucnost. Usmívá se s každým mým slovem víc a víc. Pak se ke mně nahne a políbí mě.

„Budeme mít dětiček, kolik jen budeš chtít,“ usměje se. Pohladím ho po tváři a s úsměvem ho párkrát políbím, dokud se neodtrhnu.

„Ale všechno popořadě. Nejdřív svatba, potom dům a pak děti,“ pošeptám.

„V tom případě jsme to už teď pokazili,“ zasměje se. Nic jsme přece nepokazili. Nechápavě pozvednu obočí.

„No… Vztah, svatba, sex, dům a děti,“ uculí se. „Trošku jsme to s tím sexem prohodili.“ Chach, to v dnešní době ještě někdo praktikuje?

„Ale víš, co bude zlý? Až budeme mít děti, nebudeme se moct už tolik milovat. Hlavně nebudu moct tak řvát jako včera. Bolí mě z toho v krku,“ zasměju se. „Už jen z toho důvodu můžeme ještě pár let počkat.“

„Počkat, a hlavně si to teď ještě užívat,“ líbne mě. Kývnu na souhlas. Začnu ho něžně líbat. Poodsune notebook trošku dál a chytne mě za týl. No jo… Ale jsme gayové… Co když… Odtrhnu se od něj a narovnám se. Trošku strne.

„Promiň.“

„Ne, neomlouvej se. Jen víš… Jsme gayové a já mám strach, že ty děti nás nebudou mít rády. Co když se jim ostatní děti budou posmívat, že mají rodiče homouše. A když si budeme takhle adoptovat děti z ciziny, co když se budou mezi sebou ty děti nenávidět. Co když si bude nějaké připadat méněcenné a tak… Mám z tohohle strach,“ povzdechnu a posmutním. „Nesnesl bych, aby mým dětem někdo ubližoval, posmíval se jim a šikanoval je. Když se smějí mně, je mi to jedno. Je mi fuk, jak na mě lidi na ulicích koukají, ale u těch dětí…“

Bill jen mlčí a přikyvuje.

„Máš pravdu,“ vydechne potom. „Ale tomu se musíme postavit jak my, tak naše děti. Musíme jim všechno vysvětlit. Bohužel, tohle tahle láska obnáší,“ pošeptá smutně a posadí se také, ale trošku stranou. „Vidíš, to je právě ono. Kdybys měl holku, můžeš mít i děti, které si přeješ a všechno by bylo v pořádku.“ Ach ne… Měl jsem raději mlčet.

„Ale já nechci nikoho kromě tebe. Já věřím, že to zvládneme. Vychováme si děti tak, aby tomu rozuměly. A když se jim budou jiný děti posmívat, tak těm smradům sešlehám prdel rákoskou, že si už nikdy nedovolí na moje dítě otevřít hubu. Neboj se. Všechno se dá řešit,“ usměju se na něj povzbudivě.

„Jo, to máš pravdu,“ vydechne, „zvládneme to,“ pootočí se ke mně.

„Však to říkám,“ usměju se. Vezmu do rukou přívěsek na jeho krku a přejedu prstem přes diamant. „Ten diamant tam není bez důvodu, a ty to víš,“ pošeptám, načež ho druhou pohladím po tváři.

„Já vím, má svůj význam,“ usměje se trošku. „Mám pořád tendenci ho tisknout.“

„A já mám stále tendenci tisknout tebe,“ zakřením se. Se smíchem se na něj položím a obejmu ho. Snad mu alespoň moje dementnost vrátí opět úsměv do tváře.

„Mhh, to mi vůbec nevadí,“ zasměje se a obejme mě také.

„Neboj se. My to zvládneme. Máme na to společně celý život,“ pošeptám a láskyplně se mu vpiji do rtů vlastními.

„Jo,“ oddechne mi už do úst a začne mě něžně líbat.

Dám stranou peřinu, přitisknu se až k němu a začnu ho hladit po boku, přičemž mu polibky se vší něhou oplácím. Chytne mě za tváře a začne se mi do rtů vpíjet víc. Pomalu ho položím do peřin a skloním se nad ním. Zapřu se rukou vedle jeho těla a druhou ho začnu hladit po bříšku. Sjedu níž na podbřišek a pomalu se blížím k jeho penisu. Trochu píchá. Pobaveně se nad tím usměju. Není to u něj zvykem. Pokaždé je dokonale hladký. No jo, ještě ani nebyl ve sprše. Zavrtí se a spokojeně oddechne.

„Mhh, musím se oholit, promiň,“ broukne.

„Myslím, že bych se smířil i s tím, kdybys měl bobra,“ zasměju se. Kousnu ho hravě do rtu a zatahám za něj. Začne se smát, takže si rtem trošku trhne.

„Nee, to nikdy!“

„Vím, že ty nikdy. Proto to říkám,“ začnu se smát s ním.

„Musím ti něco říct,“ řekne pak naprosto vážně. Ježiš… S čím na mě zase vyskočí…

„S tímhle na mě nechoď. Jak tě znám, bude to zas nějaká ptákovina,“ zavrtím pobaveně hlavou a odtáhnu se, aby tedy mohl mluvit.

„Jsem tak strašně rád, že se holíš,“ povzdechne a začne se smát.

„Jako bych to neříkal,“ zasměju se. Slezu z něj. Vezmu si jednu palačinku a začnu ji jíst.

„Dokážeš si představit, kdybys mě kouřil a zabořil by ses do obřího bobra?“ řekne znechuceně. Při té představě nakrčím nos.

„Já jím, Bille,“ zamlaskám káravě.

„Pardon,“ zasměje se. „Dobrou chuť, miláčku.“

„Ty se taky najez. Tohle je tvůj oběd. Nic jinýho ti dělat nebudu,“ zasměju se. Vezmu další palačinku a hodím mu ji na bříško. Šlehačka se mu po celém rozpleskne. Tomu se začnu šíleně smát. Ten jeho výraz. Haha.

„Ty…“ nedořekne radši ani. Zvedne tu palačinku a začne ji jíst. „Slízneš to?“ zatáhne bříško. Vymáchám si v té šlehačce prst a olíznu ho. Zakřením se na něj a dojím svoji palačinku.

„Tome, Tome,“ povzdechne, „mm, ale máš to dobrý, šikovnej,“ usměje se.

„Já nikdy netvrdil, že neumím vařit,“ prohlásím pobaveně. Skloním se k němu a slíznu mu z podbřišku všechnu šlehačku. Poté mu zajedu do pupíku. Hned zatáhne bříško a zaculí se.

„Ani jsem to neřekl… Haah, to lechtá!“ Se smíchem mu to otřu rukou a začnu si ji olizovat. Podívá se na svoje bříško.

„Ani si už neumím představit, že bych ty tetování neměl,“ broukne a otře si z hvězdičky šlehačku.

„Přemýšlel jsem, že bych si nechal udělat tetování,“ nadhodím, co on na to. Olíznu si poslední prst a kleknu si.

„Jo? Jaké? Kam?“ zajímá se hned.

„Ještě nevím přesně kam, ale nejspíš zespodu na zápěstí. Nechal bych si tam nějakým ozdobným písmem vytetovat tvé jméno,“ usměju se. Skloním pohled ke svému zápěstí a přejedu si přes něj prstem druhé ruky.

„To bys fakt udělal? To by se mi líbilo,“ šeptne.

„Nejsem zrovna zastánce tetování, nikdy mě to nelákalo. Ale tohle bych si nechal udělat,“ podívám se na něj.

„Taky bych si nechal vytetovat tvoje jméno.“ Páni, to by bylo krásný. Byl by to další důkaz toho, že věří v naši věčnou lásku.

„Vážně? A kam?“ zeptám se s úsměvem.

„Abych pravdu řekl, to přesně nevím, ale to zápěstí by bylo fajn…“ Nad tím se jen usměju a podám mu další palačinku. Také si jednu vezmu a zakousnu se do ní. Všechno se náhle zdá být tak fajn… Spokojeně dál leží a papká.

„Mhh, co budeme dneska dělat?“

„To vůbec netuším, ale ty půjdeš do sprchy. A nezapomeň se oholit,“ zasměju se.

„Neměj obavy,“ zasměje se.

„Normálně…“ povzdechnu. Musím si mu postěžovat, jak jsem nešikovný. „Tomu neuvěříš, co se mi ráno stalo ve sprše.“ Začnu si stahovat tepláky. Boxerky pod tím stejně nemám.

„Co?“ koukne se na mě hned.

„Jsem se holil a najednou jsem se říznul. Hele,“ ukážu mu malé říznutí pod podbřiškem. Vypadá to jen jako neškodné říznutí. „Teklo ze mě krve jako z vola,“ fňuknu naoko tragicky.

„Chudáčku,“ šeptne uznale a nahne se nade mě. Jemně mě k tomu místu líbne. Spokojeně se zavrtím a zasměju se.

„No, co se směješ?“ broukne a přejede mi po tom místě jazykem. Syknu a ucuknu pánví.

„Tohle nedělej, nebo mě máš na svědomí,“ natáhnu si zas se smíchem tepláky.

„Proč? Bolí tě to tolik?“ zamračí se a posadí se.

„Ne, vzrušuje mě, jak mě lížeš,“ přiznám pobaveně.

„Jo, tak tebe to vzrušuje,“ klekne si na čtyři a hravě si skousne spodní ret. Ah, už to s ním zase rajcuje.

„Bille, nedívej se takhle na mě,“ začnu se smát a couvnu od něj.

„To s tebou dělá co?“ prohne se v zádech.

„To ve mně vyvolává strach,“ začnu se smát ještě víc.

„No, tak… to se toho už nedočkáš,“ broukne. Zůstane klečet na dvou a otočí se. Ladně se zvedne z postele a rozejde se do koupelny. Milostpán se urazil a nastrkuje mi najednou prdel. Ale když já se urazím, tak je hned svět vzhůru nohama.

„Nebuď taková netykavka, Bille,“ protočím oči.

„Kdo je netykavka?“ zasměje se. Zajde do koupelny, ale nedovře dveře. No jo, najednou zas uraženej není. Bože. Tímhle mě fakt jednou přivede do hrobu.

„Ale nikdo, prosím tě,“ zamumlám. Sklidím notebook, ustelu postel a odnesu tác do kuchyně. Bezva, takže jsem se s tím vším dělal naprosto zbytečně. Nevypil latté, snědl sotva dvě palačinky a pár jahod. Zbyla toho víc jak polovina. Naštvaně otevřu koš a všechno to do něj smetu. Latté vyliju a dám hrnek do myčky. I kdyby si chtěl dát dýl, což on chtít nebude, už to nebude tak dobrý. Sundám si ze skříňky krabičku cigaret, které jsou určené pro nouzi, a jednu si vyndám. Zapálím si, sednu si ke stolu a začnu klidně kouřit. Snažím se přestat, ale nic není hned.

autor: *Mischa* :o* & Turmawenne