Zeiten ändern dich 28.

V pátek už do školy jdu s přesvědčením, že když se Tom neukázal dva dny, zůstane to stejné i dnes. K mému milému překvapení se ale během druhé hodiny otevřou dveře, a on vejde v celé své kráse. Prohodí jakousi pro mě nesrozumitelnou větu u stolu profesorky a posadí se do své lavice vedle Andrease. Stihnu ještě zaznamenat, že se začali spolu bavit, než pohled raději vrátím před sebe. Mám to brát jako hrozbu, že se spolu baví? Co to skýtá, opětná změna Tomova chování s návratem kamarádství? Nebo bych měl přestat být tak paranoidní a nezajímat se?

Po dalších dvou hodinách se máme přestěhovat do jiné učebny, ale než si sbalím věci, jsem ve třídě skoro poslední. S výdechem za sebou vezmu ještě mikinu a vydám se po chodbě ke schodům, abych se dostal do té správné učebny. Než mám ale vůbec šanci ke schodům dojít, jsem zatažen do učebny hudby a už jen slyším, jak za mnou prásknou dveře. Ani mě nepřekvapí, když stojím tváří v tvář Andreasovi, a těm zbylým dvěma.

„Tak tys mi, myslím, nerozuměl,“ řekne Andreas, pevně mě svírající za lem trika u krku. „Řekl jsem vyhýbat se mu, ne přesný opak!“
Polknu a s těžkým dechem jen očima sjedu ty dva. Samozřejmě, viděli mě s Tomem, a nemohl jsem počítat, že to jen tak projde. Vzdám veškerou naději, že bych zde mohl dostat milost.

„Nic jsem neudělal.“
„Nic?“ optá se Georg a složí si ruce na prsou.
„Jděte už do háje! Tom nestojí o vaší společnost! Chováte se jako žárlivý puberťačky,“ pronesu i na mě dost sebejistě, a už vůbec kdo ví, co je na tom pravdy.
Pokusím se Andreasovi vymanit, ale to už se k němu přidá i Gustav.

„Tak žárlivý puberťačky, ty buzno, jo?“ Pocítím už jen bolest v podbřišku, když mne tam trefí jeho koleno. Bolestí pevně semknu oči a lehce se skloním, když mne ale Andreas vší silou narovná a předá svou pozici Georgovi, který mi ochotně zkroutí ruku. Vyjeknu bolestí a jako v omráčení mu ještě stihnu odplivnout do tváře. Jeho stisk přidá na síle, stejně jako jeho hlas, ale ten nejsem už schopný vnímat, protože mne Gustav obdaruje ještě minimálně dvěma ranami do břicha.

„Pusť ho!“ zaslechnu náhle nový hlas v místnosti, a když povolí stisk jak Gustava, tak i Georga, sesunu se v bolestech po zdi na zem. V hlavě mi hučí, jako by mi měla každou vteřinu prasknout, a o křečích v břiše ani nemluvím. Nejsem schopný do detailů vnímat dění kolem mne, ale to, že se počet osob v místnosti omezil, zaznamenat stihnu. Slabě pootevřu oči plné slz, a zastihnu akorát scénu, kdy Tom přitlačí Andreasem na zeď a chvíli ho tam tak přidrží. „Myslíš, že takhle to bude lepší?!“
Andreas mu jen odstrčí jeho ruce a ledabyle odkráčí, když jsem ale nucen oči bolestí opět zavřít, díky dalšímu bodnutí křeče.
„Můžeš sedět? …Bille, mluv se mnou,“ slyším jakoby mlhavě Tomovo naléhání. Přes hučení hlavy zaslechnu vždy jen určitou část, a tak na souhlas, že alespoň vnímám trochu z jeho hlasu, otevřu zas opatrně oči a pokusím se posadit. „Co tě bolí? Řekni mi, co všechno tě bolí.“
„Břicho,“ zmůžu se akorát na jedno strohé slovo.
„Ok, hele, odvezu tě k doktorovi, dobře? Ale musíš mi říct, zda jsi schopný vstát.“
„Ne! Proboha, Tome, doktora ne!“ Slovo doktor mne dokáže postavit na nohy v jakémkoliv stavu. Doktory k smrti nesnáším. Nemůže mi tohle udělat.

„Bille! Musí tě někdo vidět!“
„Ne! Nech mě! Nechci nikam!“ odsunu se od něho, se snahou se postavit, ale bez úspěchu, takže se s novým pláčem schoulím v bolestech.
„Šílíš? Co když…“ začne větu, ale pak to vzdá. Přišoupne se o ten kus blíže ke mně a já se s pláčem zhroutím na jeho rameno, aniž by mi ho byl nabídl. Je mi jedno, co si teď myslí, jeho úmysly o nemocnici, ale já potřebuju hlavně vědět, že tu někdo je. Někdo, o koho se mohu opřít v naději, že mě uchrání od všeho zlého už navždy.
Mezi vzlyky mne napadá jedna jediná otázka, proč to udělali, ale nejsem schopný ji vyslovit. Jeho odpovědí na vše mi pro tuhle chvíli postačí jen fakt, že mne jeho ruce lehce obejmou a pohladí po zádech.
„Nemůžem tady zůstat. Musíme vypadnout, než kdokoliv něco zjistí,“ řekne po chvilce ticha protkaného jen mým občasným vzlykem.
„Nemůžu,“ škytnu.
„Co nemůžeš?“
„Nemůžu teď jet domů, a už vůbec ne…“ zavřu prudce oči, když mne opět bolestně píchne v oblasti žaludku.
Tom se mírně odtáhne a prohlédne si mne. „Fajn, nechceš do nemocnice, nechceš domů, a ve škole zůstat nemůžeme. Je tu jediná možnost, ale musíš jít. Pomůžu ti.“
„Jaká možnost?“ s těžkým nádechem si setřu hřbetem ruky krapet slzy, které ale stejně svévolně reakcí na bolest stékají.
„Nebudu tě přece tahat někam násilím. Musíš se ale pokusit postavit.“ S jeho pomocí se tedy skutečně postavím, a ač to není úplně nejlepší, pravdou je, že zmizet vážně musíme, než tu bude další hodina. „Super.“
Otočím se ještě, abych sebral svou tašku, tu ale Tom pohotově sebere a znovu mne plně podepře. Vylezeme na poklidnou chodbu a vydáme se ven k jeho autu. Nestihl jsem si ani všimnout, že už zvonilo. Jako by na tom teď tak záleželo.

Dalších nastávajících deset minut v autě bojuji akorát s bolestí a tichem v sobě. Jsem hrozně rozklepaný, šokovaný a mírně si připadám jako v jiné dimenzi. Pravděpodobně je to vše z celé té situace. V hlavě mi, kromě všeho ostatního, běhají myšlenky na Gordona, co mu řeknu. V tomhle stavu vážně nejsem schopen mu do tváře tvrdit, že jsem naprosto v pohodě. Auto náhle zastaví před obrovským bílým domem.
„Pomůžu ti ven,“ řekne rychle, a obchází už auto, než stihnu reagovat.
„Zvládl bych to,“ řeknu, když už mi pomáhá. V tu chvíli se mi ale podlomí nohy, takže jeho pomoc musím ocenit. S naším příchodem do zahrady se k nám přiženou dva velcí psi. Povšimnu si, že je jeden celý černý a druhý světle hnědý, ale nedostanu moc prostoru k dalšímu zkoumání, protože je Tom hned okřikne a oni se poslušně oba ihned stáhnou.
Zavede mne dovnitř, kde bych se v jiných situacích zvědavě rozhlédl, ale tentokrát jsem schopen se spokojit jen s tím, že je zde všude příjemně cítit skořice.
„Lehni si tady.“ Dovede mne k prostornému gauči.
„Není to ale…“ chytnu se rychle za břicho, když mne v něm opět píchne, „blbý? Není přece tvá povinnost..“
„Lehni si, prosím.“
„Ale… co tvoji rodiče a tak, nemůžu tady přece…“ nedokončím záměrně větu.
Tom se pousměje, když se pod jeho vedením na gauč posadím. „Buď bez obav, tady se běžně neukáže nikdo 24 hodin.“ Snad až starostlivě mne jeho pohled sjede, a ještě starostlivěji zní pak jeho hlas, když mi podává deku. „Na, teplo ti trochu pomůže. Hned ti přinesu něco na bolest.“
„Dobře.“ Cítím se, jako bych měl zimnici, ale přitom mi není nijak. Nedokážu se přestat třást a nedokážu odehnat z těla ten divný tlak připomínající kámen v břiše, jako když má člověk z něčeho strach.

„Co to je?“ kouknu se na tabletky, které mi Tom přinese se skleničkou vody.
„Účinná pomoc. Zkus to, uleví se ti. Vedlejší účinky? Preferuji, že nemoc či bolest se má zaspat.“ Po chvilce mého váhání pozvedne obočí. „Bojíš se?“
„No…“ zaváhám, pak ale tabletky zapiju a lehnu si zpátky. Respektive zkroutím se tak, jak mi křeč v břiše dovoluje. „Máš psy. Jak se jmenují?“
Tom lehce odstrčí posuvný stolek a sedne si na podlahu čelem ke gauči. „Basta a Sam.“
„Jsou krásní,“ řeknu s jakýmsi hřejivým pocitem.
V popředí domu cvaknou dveře a Tom zbystří. „Dneska je pátek?“ S řečnickou otázkou vstane a vydá se směrem k vchodovým dveřím. Pak už slyším jen tlumený rozhovor dvou lidí a cosi mi začne mírně tlačit na víčka. On mi vážně dal nějaké uspávací léky? A to s nějakým úmyslem? Zavrhnu raději všechny své myšlenky, a rozhodnu se popřemýšlet a provést důležitější věc. A tou je, zavolat Gordonovi dřív, než po mně začne pátrat policie po celé republice. Jsem nucen vymyslet si historku, že jsem se rozhodl strávit ještě den v útulku a dorazím večerním spojem. A než dotelefonuji, Tom se vrátí.

„Volal jsi domů?“ zeptá se, když hovor ukončím.
„Myslel jsem, že bych je měl informovat.“ Opatrně řeknu, když mne přepadne opětovně křeč, a když mě již silně tlačí únava způsobená léky.
„Dobře. Hodím tě pak, kam budeš potřebovat. Jak se cítíš teď?“
Zavrtím nesmyslně hlavou. „Jsem z těch léků dost unavenej.“
„To je dobře. Řekl jsem Mary, aby tě nerušila. Chodí sem uklízet.“
„Jak jsi mě vůbec našel v té třídě?“ zeptám se už trochu stěží.
„Protože jsem s Andreasem předtím vedl nehezkej rozhovor. Taky jsem si všiml, že ti trvalo, než si vyšel ze třídy. A pak jste se neobjevoval ani jeden, mohl jsem jenom tušit, ale šel jsem vlastně na jistotu.“
„Já jen nechápu, že čekali,“ vydechnu, abych trochu zahnal tu únavu, „než přijdeš do školy ty. Měli takového času bez tvé přítomnosti.“
Tom pohledem mírně uhne kamsi za mne. „Z vlastní zkušenosti vím, že vlastně chceš, aby o tom někdo věděl.“
„Exhibicionismus.“
„Asi tak.“
„Nechutný,“ pípnu jen, když už má víčka udržím stěží otevřená.

autor: Mintam

betaread: Janule