Další nepodstatný informace asi shrnu. Jsem narozená jako Rak, moje šťastný číslo je šestka – jen v datumu narození mám tři (čarodějnice jak vyšitá, dejte si na ní pozor! :oD) – a doma mám jednoho psa, Bena. Člověčí miláček se zatím moc nerýsuje, kdo by co v tomhle našem zapadákově čekal, že? Můj starší bratr je občas ignorant a obecně splňujeme kvality klasické rodiny. :D. Můj život by nebyl bez hudby, bez sluchátek zaražených v uších nejdu upřímně ani vynést koš. No vážně, dokonce s nima i žehlím, uklízím a sedím v lavici. Lidi ve škole se mnou rovnou nemluví, už mi normálně předběžně klepou na rameno, jestli vnímám. :D. Poslouchám rock, a kdo četl mojí poslední jednodílku /Attention/ nejspíš pochopil, že moje oblíbená skupina je Guns n‘ Roses, přesněji Slash v roli kytaristy. I když to se asi na twincestblog nehodí. Každopádně starý kapely miluju a mezi ně přimíchávám některý z nových. Konec diskuze o zásobě písniček v mým iPodu, to by bylo na moc dlouho.
Když to vezmeme z gruntu, hraju na klavír, na akustickou kytaru se učím v místní umělecký škole, a na elektrickou jsem samouk. Ještě 12 let tancuju, takže v naší umělce jsem jako doma. Mezi gymplem a s tím spojeným učením se občas hodina na tancování nebo hodina na kytaře jeví jako fajn odreagování… :D. Prostě od malička vedená k hudbě… máma chtěla klavír, můj sen byla kytara. Podmínka byla hrát na akustiku, potom bude elektrika. Tak se mi rozrostla zásoba nástrojů, který vlastním :D.
A k tomu vzhledu… zrcadlům se většinou vyhnu, protože se ráno namaluju a upravím a připadám si krásná (ha :D), což znamená, že si ten pocit nechci kazit pohledem do zrcadla kolem dvanáctý nebo třetí odpoledne :D. Fotku sem dávat nebudu, budete si muset vystačit s nejvýraznějším rysem – hodně vlnitý, snad až kudrnatý, dlouhý, hnědý vlasy s červeným (teď už vybledlým, trochu vybledlým) melírem :D, představte si mě jako opici, nebo jako modelku, jak chcete :P. Ulítávám na rock nebo punk stylu oblíkání, ale když v něčem takovým přijdu do školy, koukají na mě tak, že to radši moc často nedělám. No páni, koukám, že na to, jak nerada o sobě mluvím jsem se docela rozepsala, prosím potlesk :D.
Ano, to je všeobecný rys mlčenlivých lidí, že pak když se někdo zeptá, vyleje se z nich vodopád. 😀 Tiché upejpavé děvče, že? 😀 Něco jako já. 😀 Máme společný to piáno, já deset krušných let, učitelka mi říkala Janičko, což jsem upřímně nenáviděla, kytaru, na tu mě učil brácha, pár akordů ještě dneska zvládnu, a Litvínov? Sice jsem v něm nikdy nebyla, ale chceš bývalý fanynce Luneticu říct, že nezná Litvínov? 😀 To je totéž, jako by fanynka TH neznala Loitsche nebo Magdeburk. 😀
Píšeš, že je ti šestnáct, což mě, nevím proč, překvapilo, čekala jsem, že budeš starší. Jak se taková šestnáctka dostane k twincestu a psaní povídek? Máš nějakou speciální cestičku nebo se prostě z fanynky TH stala fanynka twincestního psaní? Prošla jsi nějakým jiným fandomem, nebo je tenhle tvůj první? Co a jak ráda píšeš? Ještě něco se mám zeptat? 😀 Stačí, myslím, máš zase prostor.
Tak dobře, ty si asi podobně ukecaná jako já, beru na vědomí. 😀 Piáno bylo devět let, ale byly doby, kdy jsem si rvala vlasy a chtěla skákat z okna, protože po devíti letech začne člověk ty klapky vážně nenávidět. 😀 (tak nějak, já vzteky kopala do spodní desky a třískala pěstma do kláves, slyšel to celej panelák 😀 J.) Ironií je, že teď, když už nemusím cvičit a hraju si jen to, co chci, mě to najednou baví. :D. (tak to mě teda ani náhodou! :o))
Lunetic jo? Mám kamarádku, která je zná – znala – osobně a má plnou půdu plyšáků, který jí jako dítěti dávali 😀 (a pak co dělají s tím, co jim někdo hodí na stage, že?). No, vychrtlík s kloboukem, kterej má dost podobný vlasy jako já — objem dělá dojem 😀 – je na twincestblogu vážně jen podle jména, i když pletky s Axlem se nedají vyloučit :D. A jeho placku ti možná začnu i závidět, já jí ještě nesehnala. 😀 Ale dobře, končím, vzhledem k tomu, že teď sedím na biologii se asi vrhnu na odpověď na druhou otázku. Kdy na mě ta učitelka přestane tak blbě koukat? 😀
Můj věk překvapuje dost lidí, protože – upřímně – vypadám starší a chovám se jako starší. Což je asi i důvod, proč si v naší společnosti, jako je třída nebo gympl, hledám dost špatně lidi, který jsou na podobný úrovni. Pár se jich ovšem najde :). Povídky jsem psala už jako malá, což bylo spíš jen takový to zkoušení na papír vytrženej ze sešitu, nikdo to snad ani nečetl. Potom jsem toho na dost dlouho nechala a upřímně, znovu jsem začala jedině díky twincestblogu.
Když to vezmu vážně pořádně, Tokio Hotel jsem poslouchala jako malá, ovšem jen kvůli mojí sestřence, kterou jsem v tu dobu vážně obdivovala (zní to divně, když to takhle napíšu :D). Vím, že moje oblíbená písnička byla Durch den Monsun, a že se mi hrozně líbil ten černovlasej kluk, co tam zpíval. Nic víc si nepamatuju, bylo mi asi jedenáct. Každopádně, když sestřenice přestala jezdit k nám do Litvínova, vykašlala jsem se na celý TH a tři roky si žila v blažené nevědomosti. K jejich hudbě jsem se vrátila až ve čtrnácti, kdy jsem projížděla youtube, a najednou na mě vyskočila stará, známá Durch den Monsun. Jasně, pustila jsem si jí a jako starší jsem už ocenila, že to vážně není tak hrozný. 😀 Ale do nový závislosti na Tokio Hotel jsem spadla znova až díky Spring nicht, která mě v tu dobu vážně okouzlila. Stáhla jsem si celou diskografii a hledala novinky, vzápětí jsem si zase začala rozumět s kamarádkou, která bydlí přes ulici – zarytá fanynka TH, která teď čte tenhle rozhovor a chce mě zabít, hádám. 😀
Takže se ze mě stala fanynka TH. To by bylo. Jenže co twincest, že? 😀 Byla to doba, kdy jsem byla nemocná a už jako jejich fanynka okouzlená Tomem – tím starým, dredatým 😀 – jsem hledala jejich fotky. A co na mě nevyskočilo? Povídka Forever Yours od Lostmickey. Bez dechu jsem to přečetla a začal kolotoč nekonečnýho množství povídek, který jsem na twc blogu četla. Četla jsem ve škole, v noci pod peřinou, celé dny jsem koukala do počítače. Počáteční závislost, co byste chtěli. 😀
Píšu pomalu, vím to o sobě, a málokdy dokončím povídku, kterou začnu. Po několika nedopsaných jsem se rozhodla, zarytě jsem si předsevzala, že nikdy sem už nepošlu povídku, která nebude dopsaná nebo jí třeba do konce nebude chybět jeden díl. Je to těžký dodržet, ale zatím se mi to daří. Opravdu nechci zklamat lidi, kteří začnou mojí povídku číst, a já jim budu muset říct, nezlobte se, došly nápady. A ani nechci dopisovat násilím, když nevím co, to potom většinou nestojí za nic. A navíc další věc, píšu ráda o tématech, který znám, mám dost velký problém pěkně napsat něco, o čem nemám až takový přehled. Ale zvládnu to, když musím. 😀 Je to nejspíš blok mnoha autorů, psát o věcech, které nezažili, dobře a přesně. Navíc je tu tvůrčí blok, kdy si moje inspirace znenadání a naprosto bez varování odjede na dovolenou a mně zbude rozepsaná povídka a nervy, když nevím, jak jí dopsat. Múza je nepředvídatelná a karma je svině. 😀
Poslední poznámka, píšu nejradši o dvojčatech ve starý podobě, což jsou černý vlasy a dredy. Nevím proč, ale Tomův nový styl rasta copánků a podivného chmýří na způsob vousů mi nevoní o nic víc než blonďatý Bill. 😀
Ó jé, plyšáky od Luneticu, jo? No jo, ale to je let, to máš to samý, jako by mi někdo za dvacet let přines Billovy trencle na rakev 😀 Účinek žádnej, to už nejspíš ani nebudu vědět, kdo to byl. 😀 Ale takový známosti se vždycky hoděj, slyšela jsem, že se chlapci vracej. Ovšem beze mě, já jsem na zajíce, takový starý kusani ženatý už mě nezajímaj. 😀
Jdeme na třetí otázku. Psalas, že nerada píšeš povídky z prostředí, které dobře neznáš. To mám taky, proto si vymýšlím vlastní svět, abych si tam mohla určit svoje pravidla 😀 Napadá tě nějaké téma, které si netroufáš napsat právě z těch důvodů, že o něm nevíš dost, a nabídla bys ho někomu ke zpracování? Nebo si svoje nápady střežíš a čekáš, až ty zkušenosti přijdou? 😀 Na LiveJournalu, kde je velká komunita twincestních autorek, mají dokonce takovou burzu, kde jedna navrhne téma, prostředí, nějaký podrobnosti, úchylárny, kdo s kým a tak, a někdo jiný se toho tématu chopí a napíše to na jeho výzvu. Myslíš, že by se to v Čechách ujalo taky? Byla bys radši vyzyvatel nebo vyzvaný?
K první části otázky, mám dojem, že by se to možná i ujalo, ale nevím, jestli by se našlo tolik autorek ochotných nabízet témata, která samy vymyslely. Možná že ano, to asi objektivně neposoudím, protože já bych byla asi z těch, kdo by možná nabídly téma, ale ty podrobnosti už by v tom moc nebyly. Mám totiž hrozný problém, že mě napadne skvělý téma, ale nějak mi uniknou podrobnosti, a to, jak to má vlastně celý skončit. Potom se zaseknu uprostřed a povídka zůstane nedopsaná. Burza témat by proto pro mě sloužila spíš jako inspirace a možná bych to brala jako výzvu napsat něco podle jakési ‚předlohy‘, a zároveň podle sebe. Nevím, ještě jsem se upřímně nesetkala s tím, že by mi někdo řekl téma a já bych podle toho vymyslela povídku. Spíš mi nápady přináší život sám o sobě, situace, ve kterých se ocitnu a situace, které si prožiju. Čímž myslím skvělý dny bez jedinýho mráčku i moje melancholický nálady, kdy si pustím rockový balady a upadnu do vlastního světa. No jo, rodilej melancholik. 😀
A téma, na který bych si netroufla? No nevím, možná povídky s dětmi? Nemám děti v povídkách moc ráda, stejně jako nečtu m-preg a nevyznám se ve výchově dětí – sotva vychovám psa – takže moje povídka o dětech by byla velmi zkreslená a sama bych se za ní nejspíš styděla. Taky neumím psát femslash, jak jsem nedávno zjistila, prostě mi to s holkama nejde. 😀 Čím to je, na to jsem nepřišla, ale svět klasickýho slashe je mi bližší.
A další otázka… jo, to je složitější. Nebo možná jednoduší. Můj život se docela často řídí podle hesla Rock n‘ Fuck n‘ Roll, ulítávám na starých kapelách z dekády 70. – 90. let. Prostě mi ta hudba přišla jiná, nebylo v ní tolik elektroniky a všichni si vystačili s mikrofonem a lampovým kombem. Takže s novodobou MTV na mě moc nechoďte, děkuju. 😀 A ty zpěváci taky uměli líp zpívat.
A filmy, filmy… na rádoby vtipný, romantický komedie koukám zřídka, většinou stejně pod pohrůžkou smrti, nejradši mám psychologický dramata nebo psycho thrillery. Taky historický filmy neházím do jednoho pytle, občas i nějakou tu slušnou komedii. Mám jen pár zamilovaných filmů, když už se ptáme na tu filmotéku, jako Zkrocená hora, Requiem za sen, Černá labuť nebo Dorian Gray. Z českých filmů jsem skoukla s chutí tak Gympl a Bastardy. A abych nezapomněla na nepochopitelný film Mr. Nobody :D. Myslím, že tenhle výčet vám o mojí osobnosti řekne dost a dost.
Řekla bych, že z výše zmíněného budete znát všechno, nebo alespoň většinu, přesto to vřele doporučuju, protože jsou to věci, které si opakuju pořád dokola, podle nálady. Našlo by se toho víc, až moc na to, abych to tu vypisovala, stejně by vás to nebavilo a nejspíš byste to přeskočili :).
No jo, zastávka v Loitsche. Představa, že si zrovna koupím kus, kam chodili třeba pánové při čekání na autobus na malou, není moc lákavá. 😀 Až taková fanynka zase nejsem. 😀 Stačila mi představa, že to, co provozuje Tom na stage v Praze, není z flašky. 😀
Někde výš jsi psala, jak ses dostala k twincestu, vlastně díky nemoci, nepřišlo ti to tehdy ani trochu divný? Mělas s tím někdy nějaký potíže, že máš ráda téma kluků s klukama? Přijde mi, že je to už docela dost rozšířenej fenomén, tuhle jsem dokonce viděla náhodně v televizi rozhovor s nějakou slashařkou z fandomu HP, mluvila o tom, co to vlastně slash je. Ví někdo u vás doma o tomhle tvém úletu? Co třeba starší brácha? 😀 Nevyhrabal ti někde v šuplíku nebo ve složce v počítači pěkně peprnou scénku? 😀 Kdo všechno kolem tebe o tomhle tvém koníčku ví?
První řádky první povídky mi přišly… jo, hodně divný, ale potom jsem si řekla, že když už, tak už. Jakmile jsem to dočetla, začala jsem číst další a další slashe a twincesty a rázem mi přišly divný spíš klasický hetero povídky. 😀 Prostě mě už hetero číst nebaví, přijde mi to ohraný, a i když to rozhodně není pravda, přijde mi, že ve slashi toho jde mnohem víc vymyslet. Máš pravdu, že dneska už je slash rozšířenej, autorek je čím dál tím víc a témat ubývá. Mám dojem, že dneska už je snaha udělat ze všeho slash. 😀 Což neznamená, že mi to vadí. Nejvýraznější je asi fandom HP, což jsem si nikdy netroufla psát. 😀 Harryho jsem totiž četla, ale zdaleka ne tak podrobně a tolikrát, abych o tom mohla napsat kvalitní povídku, kde by seděly informace.
Svoje tajemství twincestu si vážně docela střežím, protože co se týče rozšířenosti v našem městě, znám tři lidi včetně mě. Jeden spolužák se mě jednou zeptal, co píšu, a když jsem mu odpověděla, že twincest, nechápavě se zeptal, jestli je to něco jako incest mezi dvojčaty. Vážně nechápu, jak mu tohle došlo, obvykle takhle bystrej není. 😀 Každopádně jsem nad tím mávla rukou a rozhodla se, že dál to moc šířit nebudu. Litvínov není tak velký město a jako na úchyla tu na mě některý lidi už koukají. 😀
A doma? Moje máma sice chodí okolo mě s notebookem, když píšu, nakoukne mi jen orientačně přes rameno, jestli nečučím do facebooku. Když zjistí, že píšu povídky, jen zakroutí hlavou a radši se dekuje. Kdyby se dozvěděla, co píšu, nebo si to dokonce přečetla, mám pocit, že bysme měli větrání v okně v podobě mýho obrysu. Nebo by to s ní rovnou šlehlo. To víte, psycholožka. Mýho tátu naopak nezajímá, co celý dny dělám, a brácha se přes všechny svoje snahy do mýho zaheslovanýho notebooku nedostane. I když by chtěl, protože všechno, co mi může omlátit o hlavu, vítá i ve svým věku s otevřenou náručí. 😀 Urejpanej po tatínkovi. Myslím, že naši párkrát viděli nějaký montážky od Majky, ale byly to jedny z těch, který se nezavírají pod perex, takže to nekomentovali. 😀 Vlastně tu jsou jen dvě holky – ta jedna už mě teď chce zabít podruhý -, který čtou moje povídky dřív, než je pošlu na blog. Jinak si nemyslete, je tu plno úchylů, ale já jsem asi jinej úchyl, nebo nevím. 😀
Vlastně mám s twincestem spojenou jen jednu trapnou scénku a k všeobecnýmu překvapení to nebyl brácha, kdo na mě něco vyhrabal. Byla to doba, kdy jsem si ještě ve škole zmenšovala na psaní povídek písmo na osmičku a dávala si to na malej jas, aby nebylo vidět, co píšu. Jenže jeden z těch nechápavějších mi vzal počítač a na celou třídu přečetl jednu část. Zrudla jsem v tu dobu asi až na prdeli a nebyla jsem chvilku schopná sebrat mu ten noťas. Potom jsem se vzpamatovala a seřvala ho na tři doby, ale to už ze mě měli stejně všichni prdel. Chvilku trvalo, než to utichlo. Ale přežila jsem to, k psaní jsem se vrátila a nelituju toho. 😀 Teď už píšu ve škole normálně, před učitelem jen zhasnu obrazovku a všichni okolo mě se postupně učí, že do notebooku se mi nekouká. A i kdyby… ať se podívají, když to doma nemají. 😀
No jo, spolužáci, to je samostatní kategorie, a zrovna tak starší bratři, taky jednoho vlastním. Už je to teď teda dědek, ale když jsme byli mlaďoši, tak klidně obětoval deset minut času na to, aby se co netišejc dostal do pokojíku, kde já ležela na břiše na posteli a hltala nějakou knížku, aby na mě mohl zařvat a skočit, zaklapnout mi knížku bez záložky, abych nevěděla, kde jsem skončila, polštářem mi přikrejt hlavu, abych se dusila, a když jsem se konečně z jeho pasti za pomoci zakázanejch chvatů dostala, sedl si mi na břicho, ruce mi držel a pouštěl mi slinu do ksichtu. 😀 No já ječela… vždycky jí srknul zpátky, hajzl, znáte ten trik. 😀 Jednou po mně hodil šipku z býčího oka, zapíchla se mi do stehna. Sourozenecký radosti. Jednou napíšu o svojí rodině, myslím, že to bude dobrá tragikomedie. 😀
5.
Svoji minulost jsi nám už tak nějak nastínila, ale co tvá budoucnost? Máš nějaký touhy, sny a cíle, kterých chceš v životě dosáhnout? Vysněný povolání? Budeš rocková hvězda nebo tanečnice, nebo se chceš vdát, a mít čtyři haranty?
Tak jestli myslíš svojí otázku na budoucnost vážně, jako že to vypadá že jo, mám dvě možnosti :D. Buď ti lhát, anebo napsat pravdu a rudá až na prdeli čekat, kdo všechno se mi bude smát :D. Tak co, Janule, po jaký odpovědi toužíš? 😀 (Samozřejmě pravdu a nic než pravdu! :-D) Mimochodem, můj bratr mě jednou hodil do sněhu, přišpendlil mě snowboardem na zem, abych se nemohla hejbat, a zasypal mi hlavu sněhem, to dělá moc rád. 😀 Takže jo, znám sourozenecký radosti, i když můj bratr je už 30ti letej, pořád se chová jako pubertální pako. 😀 Malý dítě, o který se musím starat, když se opije a je jen na jeho sestřičce, aby ho dostala do bytu a uložila do postele :D. Tak jsem se zase vykecala, pro jednou na geografii :-!, a teď ti asi odpovím. 😀Nejsem si jistá, jestli mám psát pravdu, ale asi jo. Z týhle otázky by se asi vyvinula pěkná nuda, kdybych vám tvrdila, že chci být právník, nebo zubař, což bych možná i tak trochu chtěla. 😀 Přeskočíme asi moje dětský sny, kdy jsem toužila být čímkoli od princezny, přes veterináře až po žokeje. Milovala jsem koně a hledala jsem práci, kde bych mohla dělat s nima. Jenže mě to přešlo a moje zájmy se změnily. Mámě pořád tvrdím, že budu dělat zubárnu – ono to tak asi vážně dopadne -, jenže můj sen je trochu jinde. 😀
No vida, to jsem se ale trefila do zajímavýho tématu, ani jsem to nečekala. 🙂 Myslela jsem to samozřejmě vážně, ačkoliv to byla trochu nadsázka, člověk nikdy neví. Sranda to může být, ale každý touží po něčem jiným, myslím, že všichni máme nějaký to míň reálný přání v kapse, zrovna já chtěla být zpěvačka. Taky jsem vyhrávala na táboře pěvecký soutěže :-D, takže to tak až úplně šíleně nereálný nebylo, ale pak přišla první Superstar, a já teprve pochopila, co je to „umět zpívat“. Takže až někdy v pětatřiceti mi docvaklo, že by ze mě žádná extra zpěvačka nikdy nebyla. Sen mi zůstal, ale už si ho nikdy nesplním. 🙂 Zato princezna jsem teda nikdy bejt nechtěla 😀
6.
Tak když už jsme na tu slávu tak hezky narazily, opravdu si přeješ být slavná, jako jsou třeba TH? Neříkám, že je teď jejich sláva nějaká extra, Evropa už na ně vcelku zapomněla a Amerika si ještě nevšimla, že tam jsou :-D, ale ty začátky v Německu musely být šílený. Dovedeš si představit sebe v takový roli? Peníze, vysněná práce, ale taky neustále za zadkem bodyguard, každý tvoje slovo, pohyb, chyba komentovaný na internetu. Dáš si kruh do nosu, lidi se můžou zbláznit, jak ti to nesluší, obarvíš si vlasy, uděláš si tetování, okamžitě se dozvíš, jak šíleně vypadáš, v dnešní době z tebe určitě udělaj slashaři skvělou dvojici s tvou kámoškou zpěvačkou a šoupnou vás spolu rovnou do postele 😀 Dokážeš se do tý role vžít a představit si, jaký to je? Nejsou ty rovnátka nakonec fakt lepší? 😀 Já vím, naprosto blbá otázka. 😀
Mluvila jsem nedávno s jedním klukem, co má kapelu, se kterou vystupuje tady v klubech po ústeckým kraji, a říkal, že je to něco neuvěřitelnýho, když si člověk už vážně na tu stage stoupnout musí a musí mluvit s lidma. Nejsou zase tak slavný, aby se to dalo rovnat se slávou TH 😀 – ale stejně je to dobrej poznatek. Možná tam jednou budu stát já a bude se mi v tu chvíli hodit každá informace. Jasně, že jsem už na podiu stála, tancujeme představení scénického tance, nebo vystupujeme na plesech, ale to se nedá rovnat už vůbec. Největší strach bych asi ve chvíli, kdy bych s kytarou vyšla na podium, měla z toho, že se mi rozklepou prsty a já radši zdrhnu, měla bych strach, že se nějak zaseknu. Ale stejně bych měla v sobě odhodlání to zvládnout, abych všem, co tomu nevěřili, dokázala, že na to mám.
Klidně bych se tu ještě rozepsala o tom, co si o Kaulitz dvojce 2011/ 2012 myslím, ale to dělat nebudu, už tak se budu obávat smrti ukamenování komentáři. 😀
Každopádně bych si to přála a za několik let se možná dozvíte, jestli jsem nakonec neprohlásila ty rovnátka za lepší volbu. 😀
7.
Na závěr rozhovoru máš možnost doporučit čtenářům nějakou svoji povídku, kterou třeba nečetli, a zároveň se nám svěř, jestli teď zrovna něco píšeš, nebo se chystáš psát.
Já si taky píšu dvojčata tak, jak je mám ráda, a pokud možno se snažím ignorovat blonďatýho – houmles – Billa a Toma, kterej si nechává růst po celým obličeji to kraťounký chmýří. Takže moji twins jsou od roku 1989 – 2009 :D. A stejně si myslím, že nový povídky ze starších období moc lidem nevadí, naopak je ještě někteří vítají – já 😀Jak už jsem nahoře psala, moje první povídka byla jednodílka Zoom into me. I po tý dlouhý době mám dojem, že je celkem povedená, jako jediná měla hladkej průběh psaní, kdy jsem se nikde nezasekla. Potom přišly pokusy o nějaký vícedílky, který bohužel nedopadly, protože ty nápady nebyly moje. Lituju, že jsem to nedopsala, ale vážně to nešlo, byla by to nechutná slátanina. Tak jsem se na nějakou dobu uchýlila na jednodílky, nejpovedenější je asi Vous Provocateur, nejnovější je již asi zmíněná Attention. Povídky vážně píšu jen s momentálním nápadem, není to vynucený, takže témata všech se většinou ochomýtají kolem mého života, z jakýhokoli směru to jde.
Taky jsem napsala dvě spoluautorský vícedílky za spolupráce CHrisTHi a Tiny :). Ale o těch moc mluvit nechci, spíš chci mluvit a o vícedílce, kterou mám rozepsanou a jsem plně odhodlaná jí dopsat. Mám už skoro i vymyšlený konec, je to trochu fantasy v moderním světě. 😀 Nevím, jak to zrovna mě napadlo, ale nějak to přišlo a já jí chci dopsat. Název ještě nemá, banner taky ne, ale snad se jí tu dočkáte :). Musíme všichni doufat, že moje múza opět neodjede na dovolenou a já se zdárně doberu konce :).
Ještě jednou gratuluju všem, kdo si přečetli celej tenhle rozhovor a uvolili se alespoň trochu víc poznat další z autorek tady na blogu. 🙂 Doufám, že jsem vás neunudila k smrti a že jste se aspoň trochu zasmáli, když už jste si ochotně zkrátili večer o tu čtvrthodinku. 😀 Ne, vážně, děkuju všem čtenářkám, vím, že nepíšu moc zpráv ke svým povídkám s poděkováním, ale je to tím, že to posílám vcelku, ne po dílech, takže nemůžu moc reagovat na ohlasy, jedině v podobě komentářů. Proto jsem ráda, že moje povídky čte tolik lidí a že ani jedna zatím nikdy nezůstala bez ohlasu. Díky :).
A děkuju taky Januli, nejen za to, že vede tenhle blog – což je podle mě naprosto obdivuhodný a měla by dostat nějaký ty zásluhy 😀 – ale že mi nabídla tuhle možnost rozhovoru. Twincestu zdar a všem ochotným autorům povídek třikrát sláva. 🙂
Tak, já taky děkuju za rozhovor, bylo to fajn a zábavný, doufám, že povídku zdárně dopíšeš až do konce a pošleš i s bannerem. 🙂 Budeme se těšit. Mezitím koukej hezky studovat, ať se na tu zubařku dostaneš, přece jen je to lukrativní obor, tam by sis mohla vydělat na nějaký to vybavení a pak vlítnout s krásnýma novýma porcelánovýma zubama na stage a všem to tam ukázat. 🙂 Ne jako Bill s těma jeho veverčákama. 😀
ooo super 🙂 Litvínov znám 😀 dokonce i Most kde jsem pečená vařená a to doslova :D..bylo by dobré udělat takovej minisrazík :)kdyžtak fb Tobi Kaulitz :)..jinak rozhovor super 🙂 zrovna jsem neměla co dělat a tohle bodlo 😀
U toho jsem se fakt pobavila =D
Jeden z nejlepších rozhovorů, co jsem četla 😀
Tak jsem se zase zasmála 😀 úžasný rozhovor.
Zaujímavá osôbka Gossip Girl (mimochodom ja som ani netušila, že taký seriál existuje 😀 možno ho na Slovensku nedávali :)) a veľmi pekný rozhovor. Bavili ma všetky otázky a odpovede. Gossip: držím palce aby sa Ti ten sen splnil.
Janule: Lunetic? Mali sme doma tričko na ktorých boli, alebo to boli Back street boys? Pamätám si, že na ňom bola blond hlava ségra si ho kúpila od kolotočiarov na jarmoku 😀 Ja som si vtedy kúpila tričko s Mickom Jaggerom 🙂
Skvělej rozhovor:) a zrovna od autorky, která mě v poslední době zaujala nejvíc. Tvoje povídky mám opravdu ráda, nejvíc mě chytla asi Estranged, hodně se mi líbíla i Jesus of Suburbia:)a samozřejmě také Attention, kterou jsem si teď přečetla znovu, ta je prostě skvělá:)…jo už se těším na další tvoje počiny:)
Děkuju všem za komentáře, rozhovor mě vážně bavil a jsem ráda, že sem snad pobavila i vás 🙂 Díky všem 🙂
XOXO, GossipGirl
Zubařka? Rocková hvězda je mnohem důležitější :DA ne, vážně tě nezabiju, říkám to veřejně, ale neslibuju 😀 Věz,že všichni podporujem tvou múzu a držíme minutu ticha za tvých 10 rozepsaných nenarozených povídek, které jestli je dopíšeš budou překrásné :)):D Mám tě ráda 😉 :)))
Bloudím po netu a hledám inspiraci – zde jsem zabloudil jen proto, že je to prý nejsledovanější blog.
Dokonce ani zcela nechápu, o co tady jde. Ale úroveň stránek je profesionální – design i obsah: vzor pro mně asi nedostižný.
Dočetl jsem zatím jen tento rozhovor a musím hodnotit: SUPER!