Vrah 11.

Zdravím, Twincesťačky. 🙂 Děkuju moc za všechny komentáře a doufám, že všem morbidním čtenářkám typu Dark Princess, Aurora, beepinka a podobně udělám radost. 😀 Jinak, co se týče narážek na Obsession, nečetla jsem to, takže se neopičím. 😀 Aby se autorka nezlobila. Je to jen moje tvorba. 🙂 Jo, a Terry, taky nemám ráda, když se dvojčátkům ubližuje, ale tohle bylo nutné. 😀

„Haló? Davide? Tady Tom.“

„Tome, už to vím, je to strašné. Veřejnost to naštěstí ještě neví, ale dozví se to. Bill… to je hrůza…“

„Není mrtvý, Davide. Já ho dostanu zpět. Hele, něco bych od tebe potřeboval.“

„Mluv.“

„Potřebuju všechny dopisy od fanoušků za poslední rok, které nebyly posílány od dívek, ale od mužů. Šlo by to?“

„Ale na co?“

„Šlo by to?“

„Nejlépe ještě dnes.“

„Dobře Tome, zkusím to.“ Tom jen kývl, i když to David nemohl vidět, když jen telefonovali, a hovor ukončil.

***

„J-Jaký trest?“ vyhrkl Bill. Dicky se jen tajemně usmál, odpoutal mu nohy a zvedl ho na ně tak, aby stál.

„To brzy zjistíš.“ Blonďák vzal do ruky jemný, černý šátek a zavázal Billovi oči, aby nic neviděl. Pak ho vzal do náruče a někam nesl. Černovláskův odpor jako by vůbec nevnímal. Když Billa po pár minutách opřel o zeď, sundal mu šátek a dřív, než stačil zareagovat, přitlačil se na něj a zvedl si ho za zadek tak, že Bill nestál na nohou, ale „visel“ ve vzduchu, jak byl vklíněn mezi jeho tělo a stěnu. Stáhl z něj tričko a zápěstí mu spoutal do okovů.

„C-Co chceš dělat?“ Bill se začínal doopravdy bát. Tenhle kluk to rozhodně neměl v hlavě v pořádku.

Dicky neodpověděl a jemně mu třel holou pokožku na bocích a vtiskával mu drobné polibky na čelo. Pak se přesunul na rty, laskal je a rukama se jemně dotýkal jeho bradavek. Jazykem přejel na jeho krk a pak níž na hrudník, přičemž rukama putoval na jeho zadeček. Billovi se to tak moc příčilo… Možná by nebylo zas až tak hrozné, že se s ním mazlí cizí kluk, ale ten pocit, že tohle by mělo patřit Tomovi, že tohle by měla být jejich chvilka, to ho neuvěřitelně štvalo.

„Nech mě, nechci s tebou nic mít,“ zavrtěl se Bill a pokusil se ho nakopnout. A Dicky se tentokrát nenaštval. Byl ledově klidný, možná až moc. Tenhle kluk, ať už byl naštvaný nebo klidný, Billa děsil. Tak nevypočitatelný. A tak nebezpečný.

„Ano, po tomhle už asi vážně chtít nebudeš.“ Bill nechápal, jak to Dicky myslel, ale jen co mu povolil pásek, začalo mu to docházet.

„Sakra, ne, to ne!“ vykřikl.

„Ale ano. Čekal jsem dost dlouho. Na tebe, na tvé tělo, na tvůj hlas. Konečně si vezmu to, co mi patří,“ vydechl blonďák a stáhl Billovi džíny.

***

„Díky, Davide, to byla rychlost.“ Tom si právě odnášel druhou krabici plnou obálek a pak se vrátil pro třetí.

„Tak, to by mělo být vše. Kdyby to mělo být od dívek, nestačil by mi na to ani kamion,“ ušklíbl se David. „Tak já jedu, jo a Tome, drž se. A prosím, žádné hlouposti.“

„Neboj se a ještě jednou děkuju,“ pousmál se Tom a vydal se s krabicí v náruči dovnitř. Měl tak trochu vztek. Jako by Billa už všichni považovali za mrtvého. Jako by se ze světa vytratila veškerá naděje. On není mrtvý, protože kdyby byl, Tom by to cítil. Zemřel by s ním, protože jeho srdce by se přeci muselo zastavit. Vždyť patřilo Billovi. Ne, on není mrtvý!

Posadil se na zem do obýváku a začal se probírat první krabicí. Každý dopis otevřel a zběžně projel text a hlavně podpis. Nic. V první krabici nebyl jediný podezřelý text ani Dickyho podpis. Když se pustil do druhé, byly už dvě hodiny v noci. Trvalo to neuvěřitelně dlouho. Asi 5 hodin. A to ho čekaly ještě dvě takové. Jen myšlenky na jeho milovaného bratra ho nutily, aby neusnul a pokračoval.

A pak se to stalo. Při čtrnáctém dopisu z druhé krabice jako by ožil. Poznával ten rukopis. Poznával ten podpis. Ano, to je dopis od Dickyho.

Tááák jo, přísahám, že teď už se vážně dočkáte. 😀 Nějak se mi to ještě nehodilo. 😀

autor: Rose