autor: Little Muse & Majestrix
Odložení rozsudku
Z místnosti se začaly ozývat protesty a Bill měl stále rozhodně sklopenou hlavu, jak mu bylo nařízeno, protože tu reakci čekal. Tom seděl bez pohnutí po jeho boku, bez pochyb dělal to samé, a i když se na něj Bill mohl podívat, nedokázal by to.
„Žádáme soud, aby zamítl tohoto svědka,“ uslyšel Bill, stejně jak to předpokládal. „Nebyli jsme o něm informováni.“
Bill cítil, jak se Lord Linus posunul po jeho boku. „Nedávno nám byl poskytnut nový pádný důkaz,“ vysvětlil. „Lord Benjamin byl o svědectví informován až dnes ráno.“
Byla to jednoznačná lež a obě strany to věděly, dokonce i když to nevěděl Soud. Benjamin datapad přinesl dávno před dnešním dnem, za Billem přišel ještě dřív; dokonce ho osobně skrývali. Bill však věděl, že jediný způsob, jak chytit Brendana a Raphaela a jejich samolibého vordaie nepřipravené, je apelovat na to, že dřívější předvolání svědka nebylo možné. Raphael si zcela jistě všiml nepřítomnosti svého chotě v posledních dnech, ale absence po jeho boku přeci nepotvrzovala, že je na jejich straně.
„Dovolíme to,“ řekl po chvíli zamyšleně prostřední soudce.
„Pak, prosím, žádáme Soud o přestávku na diskusi o tom, jak přistupovat k tomuto svědkovi.“
Billův pohled se instinktivně stočil k Tomovi s otázkou, jak dlouho by mohla taková pauza trvat, ale když uviděl jeho výraz, ačkoli nebyl zrovna otočený k němu, uvědomil si, že má svou pozornost raději soustředit jinam.
„…Připouští se,“ souhlasil soudce a Bill cítil, jak Lordu Linusovi poklesla ramena, dokonce i když to neviděl. „Slyšení bude pokračovat za dvacet minut.“
Bill cítil, jak se napětí v místnosti náhle uvolnilo, stejně jako po posledním požehnání v Chrámu, znovunalezený klid po obřadu. Ale on neměl pocit, že by se mohl volně hýbat. Strach byl těžký, obklopoval ho jako voda a stejně tak na něj i tlačil; strach, že tahle pauza je zničí, strach z toho, že se setká na chodbě soudu s Brendanem a Raphaelem, strach z toho, že se podívá Tomovi do očí.
Ucítil ruku na rameni a zvedl pohled, byl si jistý, že je to Lord Linus, který je chce ponouknout k tomu, aby se šli ven uklidnit, ale namísto toho se na něj s nečitelným výrazem díval Tom. Jeho dlaň tiskla Billovu kůži a pokýval směrem k východu. Bill se zvedl, ani nezvažoval možnost, že by neposlechl, ale pak ta samá ruka chytla jeho a zabrzdila jej, z nejasného důvodu, dokud Bill neuviděl Brendana a Raphaela, jak jdou uličkou, sami odcházejí. Raphael je probodl pohledem a Bill se necítil provinile, když udělal to samé.
„Ignoruj ho,“ řekl mu Tom, ne ošklivě. Nepustil Billovu ruku, když se pohnuli a Bill cítil úlevu z manželova chování.
Nebyl potěšený, ale ani rozčilený.
Bill se rukou opíral o Toma, šli a jemu se konečně lépe dýchalo, potlačoval touhu položit si hlavu na Tomovo rameno. Lord Linus se belhal před nimi, Jorg a David za nimi, bylo ticho, až na mumlání těch, kteří také vycházeli ze soudní síně.
„Na to nemáš právo!“
Bill ztuhl a cítil tu samou reakci i z Tomova těla.
„Nemám na výběr. Malý rozdíl, ale rozdíl to je.“
I kdyby nesmělý nebo nepravdivý, byl to i tak mnohem sebevědomější projev, který by Bill kdy od nervózního Benjamina čekal. Nakoukl zpoza Lorda Lina a uviděl, jak rozčilený Raphael zírá na svého k smrti vyděšeného, ale rozhodného chotě. Jeho vlastní otec, který druhého muže ráno přivezl, stál na straně, nejistý a s kamennou tváří.
„Co se děje?“ ptal se Jorg stojící za Billem.
„Mluvil bys proti svému vlastnímu manželovi,“ pokračoval Raphael, částečně tázavým hlasem.
„Mluvil bych proti vinným.“
„Ty-“ začal Raphael, než mu jeho zlost nepovolila dokončit větu. Udělal výhrůžný krok vpřed a Bill viděl, jak se Benjamin nakrčil, měl čas uvědomit si, že se k němu Raphael nedostane, protože jeho otec vykročil a chytil Raphaela za ruku, již měl napřaženou, a vykroutil mu ji do velice ošklivého úhlu.
„Myslím, že je načase, abys odešel, Lorde Raphaeli,“ řekl Gordon klidně. Menší z mužů vypadal rozhořčeně, prskal, když se snažil z nepohodlné a bolestivé pozice vykroutit.
„Tohle přeháníte, Lorde Gordone. Pusťte mě!“
„Když slíbíte, že Lordu Benjaminovi nic neuděláte.“
„Je to můj choť; budu s ním zacházet, jak budu chtít! Vy nemáte-„
„Pánové, je tu nějaký problém?“
Všichni se ohlédli a uviděl za sebou jednoho ze soudců. Gordon pustil Raphaela, který zasyčel a promnul si zápěstí.
„Ne, žádný problém, Úředníku,“ řekl Lord Brendan klidně. „Jen temperamentní konverzace, která se trochu vymkla z rukou.“
Úředník nevypadal přesvědčeně. „Pauza je ukončena, pánové. Vraťte se prosím na svá místa.“
Úředník nevypadal přesvědčeně. „Pauza je ukončena, pánové. Vraťte se prosím na svá místa.“
Bill se podíval na otce, zatímco ho Tom jemně táhl zpátky dovnitř. Zdálo se, že pauza trvala sotva minutu, ale nepříjemný pocit v Billově žaludku stačil o trochu ustoupit.
Vrátili se zpátky na svá místa, Gordon a Benjamin teď byli mezi nimi, ani se neobtěžovali posadit, stejně se budou muset brzy znovu zvednout. Očekávali pokyn, zatímco se Soudci vraceli dovnitř.
„To přerušení ještě neskončilo,“ zamumlal Lord Linus Billovým a Tomovým směrem a Bill se zamračil, když následoval vordaiův pohled, kde Raphael něco špital svému poradci.
Zanedlouho se vskutku ozvalo: „Žádáme o odročení, abychom si mohli řádně připravit obranu proti tomuto svědkovi.“
Nikdo nevypadal překvapeně a Bill se cítil jako hlupák za to, že jeho to překvapilo. Lord Linus vypadal nespokojeně, ale ne šokován. Omluvně se na Billa podíval a Bill nevěděl, jak na to zareagovat.
„Vyhovuje se. Slyšení bude pokračovat zítra v poledne.“
Lord Linus si ztěžka povzdychl. „Myslím, že nejlepší bude,“ řekl a otočil se na ně, „když půjdete domů a odpočinete si. Vedl… sis dobře.“ Podíval se na Billa, ten unaveně pokrčil rameny. „Za daných okolností.“
Bill ucítil otcovu ruku na lokti a zastavil se. „Odvezu Lorda Benjamina zpátky do sídla, než s ním bude Raphael chtít znovu mluvit.“
„Děkuji, otče,“ řekl tiše, stiskl mu ruku a Tom ho popostrčil dopředu. Bill se díval na Gordona, jak přešel k Benjaminovi, aby mu tak zatarasil výhled na Raphaela, který právě odcházel.
„Jsi připravený vrátit se ke mně?“ zeptal se zdráhavě.
Benjamin přikývl a usmál se. „Lorde Gordone, jste opravdu laskavý. Tohle bylo únavnější, než jsem čekal, takže ano, opravdu bych si už šel odpočinout.“
Gordon mrzutě přikývl a zachytil se zamračením Billův pohled. Jeho zamračení byla pouze reakce na Billovu stěží kontrolované pobavení. „Co je tak směšného?“ zeptal se rychle.
„Jen jsem ti chtěl ještě jednou poděkovat za tvou oběť, otče. Vím, že to musí být přítěž, chránit Lorda Benjamina.“
Gordon zamrkal a zavrtěl hlavou. „Není přítěž a ocenil bych, kdybys ztišil svůj hlas, aby neslyšel takovou lež.“
„Samozřejmě,“ zamumlal Bill s těžce potlačitelnou radostí. „Opravdu se moc omlouvám za svou domněnku.“
„To bys měl. Zítra se tu uvidíme.“ Přikývl Gordon a šel za Benjaminem, který si povídal s Lordem Davidem.
Bill se usmíval, když je sledoval, jak odcházejí, a potlačil zívnutí.
„Unavený? Nedivím se ti,“ zamumlal Tom, když k němu přistoupil blíž. „Dnešek byl dlouhý a unavující.“
Bill souhlasně přikývl. „Tome, ohledně mého svědectví… jsem-„
„Teď není vhodný čas ani místo. Promluvíme si, ale ne tady.“ Jeho hlas byl rozhodný, ale ne zlý.
„Samozřejmě.“ Přikývl Bill a následoval svou rodinu k teleportům. Když tam dorazili, Gordon s Benjaminm už byli dávno pryč; strohé zahrady soudu byly už prázdné.
Bill nevěděl, jestli se ještě těší domů nebo ne.
~*~
„Omlouvám se.“
Benjamin pustil Gordonovu ruku, když vystoupil z teleportu do zahrad Madleemu, a zvedl překvapený pohled.
„Kvůli čemu?“ ptal se.
„Věděl jsem, o co tvému manželovi jde, když k tobě přistoupil; měl jsem ho zastavit dřív.“
Benjaminovo zmatení se změnilo ve vděčnost a zavrtěl hlavou. „Všichni jsme věděli, o co mu jde. Není vaše zodpovědnost zastavovat ho, i když si cením toho, že jste to udělal.“
„Ne tak brzy, jak bych chtěl.“
„Dost brzy.“ Sklopil Benjamin hlavu. „Nechci, abyste si myslel, že děláte méně, než byste měl, když toho děláte přespříliš. Už tak vám za tolik vděčím.“
Gordon se při té lichotce cítil až moc nervózně. Proklínal svého syna a jeho… domněnky. „Jen s tebou soucítím, toť vše.“ Jestli to bylo všechno, nevěděl, ale nepotřeboval, aby se Billovo podezření změnilo ve veřejný fakt. „Vím, co to jsou manželské problémy… a zklamání s tím spojené.“
„I kdyby,“ řekl Benjamin. „Vy… udělal jsem víc, než by udělala většina.“
„Bylo mi potěšením,“ ujistil ho Gordon, ani zdaleka to nebyla lež. „Nemohl bych takového hosta, jako jsi ty, nechat v potížích.“
Benjamin se začervenal a Gordon se cítil zahanbeně, když si uvědomil, že je rád, že se červená kvůli němu. Nejistě si odkašlal a ukázal dál na pozemek.
„Takže…“ řekl. „Můžeme?“
Benjamin přikývl a nechal Gordona, aby ho vedl.
~*~
„Máš hlad?“
Bill se nad tou otázkou zamyslel, zrovna když jeho žaludek začal protestovat. „Řekl bych, že ano,“ řekl ostýchavě. Tom se usmál a vzal ho za ruku, v tichosti šli do kuchyní.
Bylo tam ticho a přítmí, všechny plotny už byly vypnuté a vychladlé. Bill tady ještě nikdy nebyl, když už bylo po pracovní době a všichni spali.
„Chodívával jsem sem, když si už všichni mysleli, že spím,“ řekl Tom spiklenecky. Otevřel lednici a nandal na tác nějaké zbytky od večeře; voňavý purd, sýr kooda a kořeněné klobásky, hroznové víno, jahody a nadýchaný chléb luy.
Bill seděl na lince a jeho žaludek kručel v očekávání. „Už jsem si myslel, že půjdu spát bez jídla,“ přiznal se a rychle se zakousl do kousku purdu. Ten chutný kousek povzbudil jeho chuť k jídlu, a tak si rychle vzal dva kousky chleba a udělal si sendvič.
Tom se usmál a zavrtěl hlavou. Následovalo příjemné ticho, a pak… „Vím, že si myslíš, že jsem na tebe naštvaný kvůli té vzpomínce,“ ozval se Tom poté, co spolkl poslední kousek klobásky. Bill ztuhl a také polkl.
„Měl bys právo být,“ řekl zdráhavě.
„Nemyslím si, že mám sílu na to, abych tvrdil, že můj žaludek při tom odhalení neudělal kotrmelec, obzvláště když tam byli moji rodiče a Soud to všechno viděl… ale tentokrát jsem se už nerozzlobil. Pokaždé se snažím si říct, že dokážu, abys mě miloval stejně tak, jako jsi miloval jeho,“ dokončil Tom jemně větu.
Bill se díval na svého manžela a zamrkal pryč slzy. „Miluji tě,“ řekl, hlas chraplavý. Přitáhl si Toma blíž a objal ho kolem krku, pak ho něžně políbil.
Tom na chvíli zaváhal, ale pak se do Billova polibku s výdechem naklonil. „Zvládneme to, Bille.“
„Věřím ti,“ zašeptal v odpověď.
~*~
Kdyby býval neměl Billa v náručí, pak by ho to neprobudilo.
Ale Bill v jeho náručí byl, a to, jak se převaloval, vytáhlo Toma ze spánku, aniž by o to usiloval. Zamrkal do temného pokoje, snažil se rozeznat své okolí. Měl pocit, jakoby si právě teď lehnul; určitě ještě nebyl čas ke vstávání.
Billův nos ho nepohodlně tlačil do krku a jeho choť maličko zanaříkal. Tom cítil, jak jím projel blesk vzrušení a silně ho potlačil. To neznělo jako škádlení.
Tohle byla úzkost.
„Bille,“ zašeptal, odtáhl se, aby se mu mohl podívat do obličeje.
Bill se neprobudil.
„Bille,“ řekl Tom znovu, tentokrát hlasitěji. Zatřásl mu s ramenem. „Probuď se, je to jen sen.“
Jakmile ta slova vyslovil, i když je myslel vážně a nepřemýšlel o nich, Tom věděl, že nejspíš nemá pravdu. To uvědomění ho uhodilo jako tlaková vlna, když si přiznal, že panikaří, a opatrně zvedl ruku k Billovu obličeji, přiložil mu palec k oku a zvedl mu víčko.
Bill okamžitě zamrkal, jeho oko bylo čisté a rozrušené. Tom se odtáhl, nevěřil, že důvěrně známá teplá hnědá byla jejich barovou předtím, než se otevřely.
„Bille?“ řekl a jeho choť na něj znovu zamrkal.
„Všichni jsme v nebezpečí.“
autor: Little Muse & Majestrix
překlad: LilKatie
betaread: Janule & modrozelená
Žeby vize?
Ani nedokážu popsat, jak jsem ráda, že se Tom nenaštval.
Krása <3
Tyjo to je drama pořád 😀 Ale ne, vážně mě to baví, tyhle díly jsou samé vzrůšo 🙂 Gordon s Benem… ti jsou fakt sladcí :)♥ Z toho něco bude 🙂
Děkuji ♥
Ups…. ten konec…. bojím se fakt hodně…. jinak jsem ráda, že se nezlobil…. moc ráda….
Na Toma som hrdá, prekvapilo ma, že sa nenahneval, ale som zato vdašná. Som zvedavá či mal Bill víziu. Ďakujem za preklad
Tom…. wasn't angry ? :O I thought they will break up… but no. Tom wasn't angry and didn't scream as I waited. He took it very well. That's amazing but really surprising. It means their love is so poverful and strong :)! They really will get through this.
That's how I understand this story – they were supposed to grow to get where they are supposed to be. They have grown already and still, they are growing, getting stronger, gaining wisdom and experience. That is exactly what I love abot this story so much – that maddeningly slow growing process that drags you along landscapes of ruins, mistakes, regrets, shame, pain and misery and which purifies you inside out provided there is love and in their case there has been:-)
Jsem čím dál, tím víc napnutá, jakým směrem se ještě tohle bude vyvíjet a je mi divně z té myšlenky, že se blížíme pomalu, ale jistě k úplnému závěru!:(
Naprosto skvělá povídka. Perfektně vydefinované postavy, promyšlený děj, skvělá atmosféra.
Každopádně můj neskonalý obdiv a dík patří LilKatie – dík za tvůj čas, za tvou ochotu a za tvůj neskonalý talent. Protože bez tebe by požitek ze čtení tohohle skvostu byl mnohem menší.
další vize..další nebezpečí..další zvednutí mého krevního tlaku. není možný mě napínat pořád do nekonečna, tahle povídka mě snad bude stát zdraví. 😀
tak já se přiznám, že mě stejně jako Billa překvapilo, že se celý soud protáhne. myslela jsem, že se to za dva díly zvládne a já se nebudu muset dlouhodobě nervovat. 😀
definitivně jsem vzala Toma na milost. velice mě svým jednáním u soudu překvapil. zachoval rozvážný úsudek a dekórum. jsem na něj pyšná. 🙂 ušel obrovskou cestu k tomu, aby se z něj stala hlava domu a oddaný manžel. 🙂
a vypadá to, že Gordon našel v Benjaminovi zalíbení, to je další milé překvapení. 🙂 moc bych mu to přála.
a mohly by autorky ulehčit mé zvědavosti a prozradit, co se asi tak přibližné skrývá pod Billovým oblíbeným jídlem „purd“? 😉
[9]: Nejsem sice autorka, ale jestli si to dobře pamatuju, kdysi mi Michelle říkala, že to snad autorky zmiňovaly, a je to prej něco jako druh ryby, takže takovej nějakej jemnej lososík nebo tuňáček. 😀 Snad je to tak správně. 🙂
Wow, Tom je opravdu můj hrdina 🙂 Nemůžu uvěřit tomu, jak skvěle celou tu věc s Bushidem vzal. Nevím, jestli bych já byla takhle klidná. Jsem na něj opravdu moc pyšná!!!
A co ten konec? Jejda, co ještě přijde?