Pouliční štěně II – Ve svitu lamp 22.

Stáří je samo o sobě podobné chorobě, která se však nedá vyléčit a jednou stejně postihne každého…

Bill skládal své věci do skříní a na tváři mu pohrával úsměv. Tolik mu tohle všechno chybělo. Nejvíce se mu však líbila myšlenka, že jen kousek od něj je Tom, že za ním kdykoliv může přijít, že s ním může mluvit, kdykoliv se mu zachce. Ta představa se mu líbila snad ještě víc, než když se sem stěhoval poprvé. Jejich odloučení bylo příliš dlouhé a příliš bolestné, aby po sobě nenechalo žádné následky. Oba si vážili přítomnosti toho druhého a oběma se to líbilo.

Do Billova příjemného zasnění proniklo tiché zaklepání kloubky prstů o rám dveří. Bill se usmál na Toma, který stál ležérně opřený o rám a klepal do něj prsty. Druhou ruku měl strčenou v kapce příliš velkých kalhot a na rtech mu pohrával příjemný úsměv.

„Zbytek věcí můžeš vybalit později. Měl by ses začít chystat, za chvíli jedeme na večeři. Jsem zvědavý, jak Linda zareaguje. Určitě jsi jí taky chyběl,“ zaculil se šibalsky Tom. „Počkám na tebe v obýváku, tak potom přijď.“ Bill přikývl a Tom se odšoural od svého pokoje.

Bill se rychle převlékl a nalíčil. O pár minut později už sbíhal schody do spodního patra bytu. Nijak dlouho se nezdržovali, už tak měli zpoždění. Šli by pěšky, kdyby Tom Billa neupozornil příliš pozdě. I tak Tomovo auto zastavilo na příjezdové cestě pět minut po půl sedmé. Henry nesnáší nedochvilnost… Tom Billovi otevřel dveře a pomohl mu vystoupit z auta, čímž si vysloužil roztomilý rozpačitý úsměv.

Tom zazvonil. Chvíli se nic nedělo, ale brzy jim přišla otevřít vždy usměvavá Linda. „Tome! Už jsem se bála, že nepřijdeš,“ usmála se a objala svého adoptovaného syna. Zarazila se, když přes jeho rameno zahlédla osobu s černými vlasy, která nervózně stála opodál.

„Bille!“ vykřikla Linda nadšeně a okamžitě se hrnula k chlapci, aby i jeho sevřela v náruči. Bill jen rozpačitě stál a nechal se objímat. „Nečekala jsem, že přijdeš i ty. Taky jsi mi to mohl říct, Thomasi!“ zabručela a bouchla laškovně svého syna do ruky. „Ale samozřejmě jsi mezi námi vítán, Bille.“

„Mami, máme hlad. Nezdržuj to. Henry se určitě bude čertit, když nezasedneme ke stolu.“

„Už teď se čertí. Odmítla jsem mu naservírovat, dokud nepřijdete,“ ušklíbla se Linda a za ruku táhla Billa dovnitř.

„Jediným štěstím je, že Bella se dnes k naší večeři nepřipojí. Když jsem jí řekla, že přijdeš, Tome, najednou měla na noc něco neodkladného,“ protočila Linda oči. „Bohužel, nebo spíše naštěstí, jsem nachystala i porci pro ni, takže je jídla dost.“ Tom protáčel oči, čemuž se Bill akorát musel smát. Vždycky měl Lindu rád. Ta žena byla naprosto ideální matkou. O to větší škoda byla, že nikdy nemohla mít vlastního potomka. Nikdy si však nestěžovala. Milovala svoji rodinu nadevše, a kdykoliv se objevil někdo jako Bill, s radostí jej přijala pomalu jako svého. Sotva nechala Billa zout boty a už ho zase držela za ruku a táhla do jídelny.

„Henry, podívej, jakou máme vzácnou návštěvu,“ vypískla Linda a mávala rukama Billovi nad hlavou. Henry v čele stolu jen protočil oči, ale vstal, aby si s Billem potřásl rukou.

„Rád tě zase vidím, mladý muži,“ usmál se na Billa a sevřel jeho ruku. Bill měl pocit, že mu v ní přeházel kostičky, jak pevný stisk Henry měl. Potřásat si s ním rukou každý den znamenalo doživotní rehabilitace.

„No tak, Bille, nestyď se! Posaď se přece!“ popoháněla ho Linda ke stolu. Tom to všechno sledoval od futer se smíchem ve tváři. Bill se zdál mezi jeho rodiči tak roztomile ztracený. Tom miloval své rodiče. Pro někoho, kdo na jejich chování není zvyklý, by museli vypadat naprosto šíleně, ale u Billa se toho Tom bát nemusel. Vždyť on je dobře znal. Bylo pochopitelné, že z něj mají Tomovi rodiče, obzvlášť pak Linda, takovou radost.

„Tome, ty si taky sedni, ať můžu začít podávat,“ poručila Linda svému synovi. Tom se ušklíbl. Myslel si, že o něm matka ani neví. Poslušně se posadil vedle Billa, který po něm vrhl zoufalý pohled. To Toma rozesmálo ještě víc. Linda zatím na stůl přinesla velkou keramickou mísu s polévkou. Každému nabrala na talíř a všichni se s tichým popřáním dobré chuti pustli do jídla.

„A jak se tak pořád máš, Bille?“ chtěla vědět Linda. Myslela, že Billa už nikdy ve svém domě neuvidí.

„Teď už dobře,“ usmál se Bill.

„Teď?“ zeptal se zvědavě Henry. Myslel, že chlapec Billova věku ještě nemůže mít žádné starosti. Stále ještě považoval Billa, Toma i Bellu za bezstarostné děti, které neznají ani kousek ze všech nepříjemností, které život dokáže připravit.

„Tati, myslím, že Bill se k tomuhle tématu nechce vyjadřovat,“ zasáhl rychle Tom, když viděl, jak se z Billova obličeje vytrácí barva. Bill pod stolem automaticky nahmatal Tomovu ruku. Sevřel mu prsty tak silně, že se Tom musel hodně ovládat, aby nevykřikl nebo alespoň nezkřivil obličej do bolestné grimasy.

„Um, Bill se nastěhoval zpátky ke mně,“ zamumlal Tom, aby co nejrychleji změnil téma. Po Billově reakci si nikdo nedovolil nic říct.

„Vážně? To je skvělé,“ usmála se Linda přívětivě. „Doufám, že se teď budete stavovat častěji. Mimochodem, Tome, není od tebe hezké, jak ses zachoval k Belle, ale o tom si promluvíme později. Nechci nám kazit chuť. Jen by mě zajímalo, proč jste se tu tak najednou objevili, chlapci. Říkal si, že se musíš na něco zeptat Henryho, nemám pravdu?“ otázala se Linda Toma.

„Ano, máš. Tati, jedna naše známá hledá práci a nemůže ji sehnat. Má problémy s nájmem, tak jsem si říkal, jestli by se nějaké místo nemohlo najít u tebe ve firmě. Ta žena nám hodně pomohla, rádi bychom jí teď na oplátku také pomohli.“

„Dej jí na mě moje číslo, domluvím si s ní schůzku a uvidíme. Ve firmě se vždycky nějaké místo najde, když se dobře hledá,“ mrknul Henry na Toma.

*

Po večeři se všichni kromě Henryho usadili ve velkém obývacím pokoji. Henry se vrátil do své domácí kanceláře dodělat ještě pár drobností, aby kolem půlnoci mohl ulehnout do postele s čistým svědomím, že udělal všechno, co se od něj za jeden den očekávalo. Linda postavila na skleněný konferenční stolek šálky s čajem a posadila se mezi Billa a Toma.

„Vlastně jsem hrozně ráda, že jste tu oba, chlapci. Mám pro vás hodně důležitou zprávu a jsem ráda, že budete spolu, když vám ji řeknu, abyste jeden druhého podporoval. Obávám se, že to pro vás nebude zrovna příjemná zpráva. S Bellou to hodně otřáslo, když jsem jí to říkala.“

„Povídej,“ vyzval Lindu Tom. Linda vzala každého z nich za ruku. Hladila je palcem po hřbetě, zatímco se uvnitř sebe přemlouvala, aby chlapcům sdělila smutnou zprávu, se kterou do vily nad ránem přišel mladý pošťák.

„Nepochybuji, že si oba pamatujete na Matku z dětského domova, ve kterém jste oba byli. Dnes nad ránem nám od ní přišel dopis. Je velice těžce nemocná a ráda by vás oba ještě viděla. Psala to mě, protože doufala, že jsi Billa našel, Tome. Zřejmě na ni dolehlo její stáří a doktoři už dokonce odmítají její nemoci léčit. Je to sice divné, ale všichni už se tak nějak smířili s tím, že Matka brzy umře,“ zašeptala do hrobového ticha Linda. Oba chlapci byli bílí jako stěna, ve tvářích vepsán úlek. Jako na povel se oba začali překřikovat, že chtějí o Matčině stavu vědět více informací, ale Linda jim bohužel nemohla více informací poskytnout. Sama jim řekla všechno, co věděla. Zbytek už si chlapci museli zjistit sami.

Lidé do našeho života přicházejí a většinou zase odcházejí, aniž by po sobě zanechali jakékoliv stopy. Je však hrstka lidí v životě každého člověka, jejichž odchod zanechá na duši velké rány. Avšak jen málokdy můžeme jejich odchodu zabránit…

autor: Helie