Vrah 13. (konec)

Překvapení? No, nějak už se mi ten konec hodil. 😀 Teď už konečně zjistíte, kdo tipnul konec dobře a kdo ne. Tak si to pořádně užijte. 🙂

Protože byla noc, nebyla moc velká šance, že ho někdo zastaví, a hlavně nebylo skoro nic vidět, tak jel vážně hodně rychle. Strach o Billa mu zamlžoval jasné myšlení, ale to, že ho zase uvidí, ho popohánělo vpřed.

Jel už asi 20 minut a blížil se. Teď už jen projížděl kolem popisných čísel a hledal to správné. 89. No tak, kde je 89? 83, 84, jo, už se blížím. Srdce mu poskočilo radostí, když konečně uviděl ono číslo 89. Prudce zabrzdil a bleskově vyběhl z auta. Přelézt plot už byl ten nejmenší problém. V tom mu zazvonil mobil. Tom v duchu zanadával, ale když se podíval na display, srdce se mu div, že nezastavilo. Velkým písmem mu na něm zářilo: Maminka

Roztřeseně hovor přijal.

„Ahoj zlatíčko, tak jakpak se máš? Nemůžu se dovolat Billovi. Je v pořádku?“

„Jo, je, jen… no, spí u Andyho, tak… asi si prostě nevšiml, že jsi volala…“

„Dobře, tak ho ode mě pozdravuj, až se vrátí.“

„Jasně…“

„Tome, co se děje? Zníš ustaraně.“

„N-nic. Všechno je v pořádku. Kdy se s Gordonem vrátíte?“

„Za týden. Ještě ti to řeknu přesně.“

„OK, už se na t-tebe těším.“

„To já na tebe taky andílku, tak se opatruj a já zase zavolám. Pa pa, miluju tě.“

Tomovi se nahrnuly slzy do očí: „Já tebe t-taky, mami…“ Pak rychle ukončil hovor, mobil si zastrčil do kapsy a po plotě se svezl na zem.

Co když je Bill už mrtvý? Co když ho Dicky zabije taky? Co bude jejich maminka dělat? Oba její synové budou mrtví…

Ale Bill není mrtvý, našeptával mu tichý hlásek v jeho hlavě. Tom prudce zatřásl hlavou. Tím, že se tady bude klepat strachy, Billovi vážně nepomůže.

S opět odhodlaným výrazem se zvedl a rázným krokem se vydal ke dveřím. Vzal za kliku a pokusil se je otevřít. Samozřejmě byly zamčeny. Obešel celý dům, jestli někde náhodou není zadní vchod. Ze strany narazil na malé, kamenné schůdky, které vedly kamsi dolů. Opatrně je sešel a ocitl se u nízkých, dřevěných dveří. Vzal za kliku a doufal, že se mu poštěstí. A stalo se tak. Dveře se jako zázrakem otevřely.

Potichu vešel dovnitř, ale všude byla tma. Nechtěl na sebe upoutat pozornost, tak nerozsvěcel. Svítil si jen mobilem. Potichu prošel celé patro, ale všude bylo jen různé harampádí. Pak si všiml točitých schodů pokrytých linoleem. Vyšel je a ocitl se u dalších dveří. Opatrně vzal za kliku a otevřel je jen na škvírku, aby mohl nakouknout, co tam je. Viděl jen mdlé světlo, které zřejmě způsobovala televize. Otevřel tedy dveře víc a šel krátkou chodbou, která se na konci rozdvojovala. Světlo šlo z leva. Nenápadně tam tedy nakoukl. Světlo skutečně způsobovala televize, která byla puštěná, a naproti ní byl gauč, na kterém někdo ležel a spal. Tom tu osobu neznal, ale podle blonďatých vlasů a věku kolem 20ti let si tipnul, že je to právě Dicky.

Tiše se tedy vydal na druhou stranu. Tam byla kuchyně. Přešel k lince a stoupl si k nástavcům s velkými noži na maso a podobně. Jeden nůž vzal do ruky a zamyslel se.

Měl dvě možnosti. Buď mohl jít a ubodat Dickyho k smrti, nebo využít toho, že spí, zavolat policii a mezitím jít hledat Billa. Pevněji sevřel rukojeť nože, ale nakonec si ho vzal jen na obranu a vydal se hledat svého brášku.

Procházel už čtvrtý pokoj a další už tu nebyl. Začínal propadat panice. Co když už tu Dicky nebydlí? Co když se vloupal k někomu cizímu, kdo jen jako Dicky vypadá? Co když to je on, ale Billa už zabil a někam odvezl?

Jeho černé myšlenky ale rozřízl tichý vzlyk.

„Ano, ano,“ pomyslel si, „prosím, ať je to Bill.“ S novou nadějí se vydal za hlasem. Ten ho vrátil zpět dolů po těch točitých schodech, ale šel z druhé strany, než kde byl Tom. Vrátil se tedy zpět do místnosti, kterou poprvé vešel a přitiskl ucho ke dveřím, které byly hned vedle vstupních, a kterých si předtím vůbec nevšiml. Bylo to ohromné bludiště.

Otevřel ty dveře a nakoukl dovnitř. Vypadalo to jako kamenné vězení. Podlaha z chladných, hladkých kamenů a stěny byly jako v jeskyni. Hrozné. A to nejhorší bylo jeho dvojče připoutané k jedné stěně.

„Bille…“ šeptl opatrně. Bill vypadal vážně zuboženě. Byl nahý, celý od krve, na těle spousty šrámů. Jeho oblečení se válelo opodál.

Černovlásek vyplašeně zvedl hlavu a něžně se usmál: „Tome… Je hezké, že se mi o tobě, alespoň zdá. Víš, moc bych si tě přál mít u sebe. Chybíš mi.“

Tom k Billovi přešel a jemně ho pohladil po tváři: „Bráško, já jsem tady. To není sen.“ Bill se na něj, však nadále díval takovým tím smířeným pohledem, ve kterém se zračil klid a odevzdání. Ten pohled se Tomovi nelíbil. Bill by měl věřit. Měl by bojovat.

„Proč mi nevěříš?“ vydechl mu Tom do ucha. Pak začal hledat klíč od okovů. Nemusel hledat dlouho, protože byl hned u dveří zavěšen na háčku. Když mu uvolnil pouta, zesláblý Bill se mu okamžitě zhroutil do náruče.

„Asi už ti věřím,“ špitl a nechal se opatrně položit na zem.

„Zvládneš se sám obléct?“ dal mu Tom do klína oblečení, které posbíral po zemi.

„Snad…“ kývl Bill. Tom mezitím vytočil policii a šeptem jim řekl adresu.

„Budou tady do 10ti minut,“ dřepl si k Billovi, který už si navlékal tričko. Dredáč ho objal kolem ramen a jemně ho políbil do vlasů. Bill pozvedl hlavu a zadíval se Tomovi do očí. Do těch očí, které byly tak podobné těm jeho. Do očí, které ho vždycky podržely nad vodou, které mu ukázaly lásku. Rty se pomalu přiblížil k těm Tomovým. Ten dlouho nečekal a spojil je v polibek plný něžnosti, pochopení a hlavně lásky. Tahle chvíle byla tak dokonalá. Takhle to mělo být.

A takhle to bude už napořád.

KONEC

Tak, ani nevím, kdo vlastně tipoval happy end. No, jak píšu skoro u každé povídky, kterou čtu nebo sama píšu, já prostě na smutné konce nejsem. Neříkám, že vás jednou nepřekvapím, ale tady už jsem měla happy end naplánovaný tak nějak od začátku. 😀

autor: Rose