Cizinec 17.

„Můžete otevřít,“ zamumlal a odstoupil kousek dál, aby si to Simone mohla náležitě vychutnat. Potutelně se uculil na Toma, když si před něj stoupl, a zády se opřel o jeho hrudník.

„Můžeme?“ zeptal se Tom a zasunul klíčky do zapalování.

„Povídej, jaký je Londýn,“ dožadoval se Bill. Tom se pousmál. Bill ho přemlouval celou cestu, ale on mu to nechtěl prozradit. Ostatně stejně by krásu Londýna nedokázal popsat. Navštívil ho už mnohokrát, ať už za dědečkova života nebo po jeho smrti, ale stále pro něj nenacházel slova. Samozřejmě byl hrdým Němcem, který nejvíce obdivoval města ve své zemi, ale Londýn byl okouzlující. Stejně jako celá Anglie. Ta země v sobě chovala jisté živočišné kouzlo. Dřímala v ní čirá magie, která okouzlila každého, kdo vstoupil na anglickou půdu a nechal se polapit jemnými úponky, které ho vtahovaly do nitra všeho. Ostatně důkazem toho, že Anglie dýchá magií, byl samotný Bill. Kdyby tomu tak nebylo, nikdy by se jen tak nezjevil na pozemku Broken Manor.

„Za chvíli už uvidíš sám,“ pousmál se Tom. Bill si jen odfrknul a založil si ruce na hrudníku. Když on tak nerad čekal! Rozhodl se, že volný čas, kterého měl při cestě přebytek, bude věnovat něčemu užitečnému. Například zkoumání přírody za oknem. Tom se musel smát, když Bill nalepil nos na sklo a kdykoliv viděl něco zajímavého, vypískl. Když se příroda kolem auta neměnila a dle Billova úsudku byla skoro až nudná, broukal si spolu s rádiem. Tom by přísahal, že Bill ty písničky nikdy neslyšel, ale přesto naprosto přesně vystihoval svým hlasem jejich melodii.

Tomovi Bill chvílemi připomínal malé dítě. Neposedně se kymácel na sedadle spolujezdce a neustále vymýšlel nějaké neplechy, kterými by si urychlil to podle něj nekonečné čekání. Bylo na něm jasně znát, že se na poznávání nových míst moc těší. Ale Tom ho chtěl napínat co nejvíce. Proto ještě zastavil na benzínce, kterou měli po cestě. Odepnul si pás a dusil smích, když si Bill s nepříjemným překvapením vrytým do tváře prohlížel benzínovou pumpu. Samozřejmě netušil, že Tom udělal ještě jednu původně neplánovanou přestávku.

Tom, jakožto gentleman, mu přišel otevřít dveře. Chtělo se mu smát z toho, jak se Bill urputně snažil maskovat své zklamání, jen aby Tomovi neublížil. Tom ho něžně chytil za ruku a táhl k obchodu, který je už v dnešní době snad u každé benzínky. Tahle byla však ještě rozšířena o malý bufet. Tom Billa usadil u jednoho ze stolečků a došel jim k pultu pro něco na zub. Neuvědomoval si to, ale po cestě mu vyhládlo. Přece jen, Simone dnes nevařila a palačinky v nich zmizely už před nějakou dobou. Ke stolečku se vracel s podnosem se dvěma hrnečky čerstvé kávy a se dvěma bagetami. Bill se rozhlížel všude možně. Nejvíce ho zaujal muž u vedlejšího stolečku, který se probíral denním tiskem. Na hrudník mu padaly dlouhé vousy, které ostře kontrastovaly s jeho holou pleší.

Tom si musel hlasitě odkašlat, aby na sebe stáhl Billovu pozornost. Přistrčil k němu podnos a sedl si naproti němu. Za zarytého ticha se najedli, a když dojedli, byl Tom první, kdo se zvedl. Bill na něj nechápavě koukal.

Bill se lepil na okýnko ještě víc než kdy předtím. Tom opatrně kličkoval přeplněnými ulicemi. Bill je s vyvalenýma očima sledoval, sledoval ruch na nich. Snažil se zapamatovat si alespoň jeden rys z každého člověka, kterého míjeli, ale brzy mu všichni začali splývat v jednu velkou změť. Přesně takovou, kterou míjeli v přeplněných ulicích. Všichni se vyžívali ve sluníčku, které je jednou za čas pohostilo svojí září. Slunečných dní spolu s podzimem ubývalo a Angličané si jich vážili více než čehokoliv jiného. Déšť možná mohl některým dobrodruhům připadat krásný či magický, ale pro ně už to byl zažitý, nudný, neustále se opakující stereotyp.

Tom hledal místo před oblíbeným hotelem. Potřeboval někde zaparkovat, ale zdálo se, že Londýňané a turisti jsou dnes až přehnaně aktivní. Nikdo se nechtěl vozit v autech, když měli možnost užívat si slunce. Když konečně nějaké místo našel, bylo dva bloky od jejich hotelu. Tom se Simone zde měli oblíbený hotel. Nikdy při svých toulkách po Londýně nenavštívili žádný jiný. Tenhle jim plně vyhovoval. Navíc se ještě nikdy nestalo, že by neměl alespoň jeden pokoj volný.

Tom vzal z auta jejich pět švestek, do druhé ruky čapnul Billa a spolu s ním se proplétal ulicí k jejich hotelu. Nestál v rušnějších částech, takže i ulice byly méně zalidněné. I tak mu neušel obdiv, se kterým se Bill pozastavoval nad každým, kdo kolem nich prošel. Občas nadšeně vykřikl nějakou poznámku na účes, oblečení, výšku, barvu očí, či cokoliv jiného, jindy naopak zkroušeně vyzdvihl nedostatky dané osoby. Tom s naprosto rudou tváří neustále zrychloval. Nadávky uražených místních zřejmě neprocházely Billovýma ušima. Tom se uklidnil, až když se za nimi bezpečně zavřely hotelové dveře.

Na recepci stála starší paní s prošedivělými vlasy a drobnými brýličkami posezenými zhruba v polovině nosu. Působila spíš kantorským dojmem než jako věčně usměvavá a příjemná recepční.

„Jeden pokoj bychom volný měli. 483, v posledním patře. Jsou to páté dveře po levé straně od výtahu. Nelze je minout. Zaplatíte předem, nebo ještě nevíte, jak dlouhý bude váš pobyt?“

autor: Helie