Side by side 17.

Nasucho jsem polknul a od Fabiána se odtáhnul. Nechápavě jsem se na něj podíval, skousnul si ret. Tohle se nesmí dít, nemůžu mu ubližovat tím, že si to od něj nechám líbit. Ne za případu, že s ním city nesdílím. Nechci mu ubližovat. Podíval jsem se mu do obličeje, vydechl jsem a nervózně si skousnul ret. Co mám jen… Říct? Udělat? Je to průšvih a vážně velký. Jak jsem to mohl vůbec dopustit? Neměl jsem nic navrhovat, nyní vše vyplývá na povrch. Vážně jsem si ale nemyslel, že se tohle stane.

„Fabi, já…“ propletl jsem si v klíně prsty, „nesdílím tvoje city, omlouvám se ti,“ podíval jsem se mu do očí.

„Tušil jsem to. Jsem hroznej idiot,“ zamumlal a objal si tělo pažemi. Rozechvěl se, do očí se mu natlačily slzy. Natáhl jsem ruku, abych slané kapky zlikvidoval, on mi ji však odtáhl pryč. Nechápavě jsem zamrkal, s tázavým výrazem, vepsaným v mých očích, jsem se na něj podíval.

„Co to…?“

„Billy, nesnaž se mě prosím utěšit, je to pro mě tak ještě horší… Já se s tím smířím, nemusíš mít strach. Ty nemůžeš za to, že jsem se do tebe zabouchnul. Vyrovnám se s tím… Časem. Nedělej si kvůli tomu starosti, ano? Stejně bys se mnou nebyl šťastný,“ zvednul se a pohladil mě po paži, „já jsem rád, že jsi mi odpustil ten včerejšek. To mi ke štěstí stačí. A slibuju ti, že už nebudu žárlit,“ zhrzeně se usmál a zavrtěl hlavou. Vtiskl mi do vlasů jemnou pusu. Přivřel jsem oči a sklopil pohled. Pohladil jsem ho po paži.

„Dobře…“

„Prostě se netrap,“ pohladil mě po tváři, „já už půjdu, tak… Ahoj. Bude to lepší.“

Aniž bych stihl cokoliv říct, Fabián odešel. Pouze za ním klaply dveře a v pokoji se rozhostilo ticho. Zakroutil jsem hlavou a položil se na postel. Proč mi to musí dělat tak těžký? Proč mi sakra nedošlo, že tím, že se spolu budeme milovat… To může z jedné strany přerůst v něco víc? Stejně tak se to mohlo stát mně. Ale já bych asi neměl tolik odvahy jako můj nejlepší kamarád. Nedokázal bych mu to říct takhle na rovinu. Raději bych to dusil v sobě, protože bych se bál odmítnutí. Stejně tak se ale musel cítit i on. A já ho odmítl… Teď se bude trápit, jako kdyby nestačilo, co zažívá doma s tátou. To jsem mu měl ale lhát? Dávat mu falešné naděje? Řekl bych, že takhle to prostě bylo… nejlepší. Pouze doufám, že to neporušilo něco v našem přátelském vztahu, to bych vážně nerad. Určitě se bude chvat odtažitěji než doteď. To je pochopitelné.

Zakroutil jsem hlavou a objal jsem obrovského plyšového medvěda. Je toho na mě najednou strašně moc. Navíc takhle pár dní před Vánoci. Vážně, když se daří, tak se daří. Úžasný. Podíval jsem se na hodiny, jsou čtyři odpoledne. Kdyby bylo víc hodin, šel bych se už umýt a spát, abych tyhle problémy zaspal. Kdybych to ale takhle udělal teď, akorát bych se vyspal přes den a večer bych usnout už nemohl. Fajn, co mám ale celý zbytek dne dělat? Nechce se mi ho pouze proflákat, nic jiného mi ale podle všeho nezbude. Třeba bych si mohl pustit film, přečíst knížku… nebo cokoliv. To bych se ovšem ale musel soustředit! Jsem roztěkaný, takže to stejně nemá cenu, nic bych z toho neměl.

Přetočil jsem se na bok, plyšáka jsem stále objímal. Zabořil jsem obličej do jeho měkké kůže a frustrovaně vydechl. Zavřel jsem oči, snažil se vypnout. Bylo to ale málo platné, před očima se mi pořád míhaly tři obličeje. Tom, Fabián a Oliver. Ty první dva bych pochopil, ale proč sakra Oliver?! Promnul jsem si spánky, tohle opravdu není normální ani v nejmenším. Asi jsem se definitivně zbláznil. Potřeboval bych pryč, někam daleko, vypnout. Chci zapomenout na všechny problémy, alespoň na pár dní. Ale má vůbec cenu před problémy utíkat pryč? Jednou se pokaždé tak jako tak vrátím… A po návratu by to bylo ještě horší. Musím přečkat špatné období, věřím tomu, že se to celé zlepší.

Téměř jsem leknutím nadskočil, když mi zavibroval u hlavy mobil. Sáhl jsem po něm, otevřel jsem příchozí zprávu. Odesílatel je… Tom. Fajn, tak to mě vážně zajímá, proč mi píše, co chce.

AHOJ BILLE. MRZI ME, CO SE STALO. ANI NEVIS, JAK MOC. VERIS MI TO? LITUJU TOHO, NECHCI, ABY NASE PRATELSTVI TIMTO SKONCILO. KDYBYCH VEDEL, KDE BYDLIS, PRISEL BYCH TI TO RICT DO OCI. TAKHLE TI ALE MAXIMALNE MUZU NAPSAT ZPRAVU. ODPUSTIS MI, PROSIM?

Už poněkolikáté jsem si četl jednu a tu samou zprávu. Tom se mi omlouvá. Chce, aby to mezi námi bylo dobré. Dokonce by i přišel, kdyby věděl kam. To je vážně milé. Ale co mám udělat já? Nemůžu si rozhodně hrát na mrtvého brouka, to by bylo neférové jednání.

Otevřel jsem tedy novou zprávu, skousnul jsem si ret. Musím mu odpovědět, ale… Co mám napsat? Vůbec netuším. Nechci, aby to znělo zle, ale ani aby to bylo takové, jako kdyby se nic nestalo. Alespoň prozatím. Informaci jsem pořád nevstřebal.

AHOJ. ME TO TAKY MRZI. DEJ MI JENOM TROSKU CASU, ABYCH TO MOHL VSTREBAT. BYL BYCH TI ZA TO VAZNE MOC VDECNY.

Ještě jsem si zprávu přečetl, než jsem se odhodlat odeslat ji. Teď už to nevrátím, ale myslím si, že to nemůže vyznít nějak špatně. Zpráva není podlejzavá ani uražená… Je prostě taková, jak se momentálně cítím. Věřím v to, že se to urovná. Ale až si ustálím všechny myšlenky a ujasním si, co vlastně očekávám. Chci snad, aby přede mnou padl na kolena, líbal mi nohy a prosil o odpuštění? To rozhodně ne. A jak řekl Tom, vinna bude… na obou stranách. Asi jsem vážně jednal nefér.

DAM TI TOLIK, KOLIK BUDES POTREBOVAT. TIM PADEM… ASI NEPLATI NASE PONDELNI SETKANI, HADAM-LI DOBRE.

Pondělní schůzka. A do prdele. Na tu jsem dočista zapomněl. A to jsem se na ni vážně těšil. Zaváhal jsem. Chci Toma vidět… Nebo ne? Něco mi říká, že jo, něco jiného mi tvrdí pravý opak. Co vlastně chci? Nudit se doma, zaobírat se smutky… Nebo poznat Toma blíž? Stiskl jsem tlačítko pro odpověď. Napíšu prostě to, co mi jako první přijde na mysl. Ať je to cokoliv, protože ta volba bude správná. Bude to přesně ta, po které toužím.

CHTEL BYCH TE VIDET.

V PONDELI, V 15:00 NA NAMESTI U KASNY. VYHOVUJE?

Zamrkal jsem. Tak to byla… vážně rychlá odpověď. Jako kdyby čekal, co odepíšu. Ale byl by tak rychlý, i když bych napsal, že ho vidět nechci? O tom vážně pochybuji. Soudím jen dle sebe, nevím, jak by na tom byl on. Každopádně… Už máme domluvené místo i přesný čas, i kdyby se cokoliv dělo, nemůžu nyní couvnout. Neslušelo by se to.

VYHOVUJE, BUDU TAM.

Odsouhlasil jsem a položil si telefon na břicho. Zavřel jsem oči a ruce si dal pod hlavu. Odepíše i na tohle? Když nad tím zauvažuji, chtěl bych, aby přišla další zpráva s jeho jménem.

TESIM SE. 🙂

Na tohle jsem už neodepsal, nevěděl jsem co. Nevím, jestli se vlastně těším… Možná ano, ale nechci to ventilovat světu. Ne, nesmím se těšit. Kdykoliv se na něco těším, zákonitě se to posere. Bylo to tak pokaždé, maturitní ples mojí domněnku ještě více utvrdil. Sice jsem nevěděl, že tam Tom bude, ale těšil jsem se na celkový průběh.

Odložil jsem mobil na noční stolek a zachumlal se do peřiny. Trošku jsem se pousmál, rozhodl jsem se tak, jak by mi poradila mamka. Určitě by chtěla, abych na schůzku šel. Bude mít radost, až jí to povím. Samozřejmě, že bych za ní mohl jít hned, nebo si ji zavolat sem nahoru a znovu to s ní probrat. Určitě bude chtít vědět, proč odcházel Fabián se slzami na tváři, budu jí to muset objasnit – a z tohoto důvodu svoje svěřování odložím na déle, protože o tom nechci v tuhle chvíli mluvit.

***

„Zlatíčko…“ slyšel jsem spíš vzdáleně. Víc jsem objal plyšovou potvoru a zabořil nos do plyšových chlupů. Nespokojeně jsem zamumlal, a zase zpátky semknul rty v malou čárku.

„Billy, od rána jsi nejedl… Pojď se navečeřet.“

Zase ten hlas, nevím, kam ho mám zařadit, a proč mě vlastně vůbec budí. Neochotně jsem pootevřel oči, světlo mě zabolelo. Znovu jsem je zavřel. Ne, vážně teď nebudu vstávat.

„Nech mě prosím spát,“ zabručel jsem. Bude to asi mamka, kdo jiný by mě budil kvůli jídlu? Navíc takhle… opatrně. Možná ještě táta, ale tohle je ženský hlas. Fajn, musí prostě pochopit, že jsem unavený… A chci se vyspat. Nebo spíš nechci myslet nad realitou a proto spím Tak jako tak… Vstávat odmítám.

„Ne, musíš něco sníst. Tak honem,“ odkryla ze mě peřinu. Tak tomuhle se říká týrání nevinných! Nemůže mě přece nutit vylézt z postele… Nechci odsud jít, mám jí tak pěkně vyhřátou a je mi tady vážně příjemně.

„Nemám hlad,“ schoval jsem hlavu pod polštář. Nekompromisně mi ho vzala, hodila ho na zem. Teď mě už nic neschová. Nakrčil jsem nos a posadil se. Prsty jsem si upravil ze zvyku vlasy a podíval se na ni. Ve tváři má vítězní výraz. Ještě aby ne, že ano.

„Dáš si alespoň něco malého, ano?“ přisunula mi blíž vozíček a pomohla mi dostat se na něj. Zazíval jsem. Jak jsem si myslel, že bude hloupost, abych spal přes odpoledne, tak jsem stejně rychle od toho názoru upustil. Určitě bych spal až do rána, kdyby mě nevzbudila.

„Uhm…“ zabručel jsem.

„Nehraj si na medvěda,“ zasmála se, „je to sice roztomilý, ale už nejsi malý,“ rozcuchala mi vlasy a vozíček chytila. Vezla mě pryč z mého pokoje. Opřel jsem si hlavu a ruku a přivřel oči. Řekl bych, že cestou usnu.

„Kdybych byl medvěd, mohl bych prospat celou zimu. Šťastná to zvířata.“

Jenom se zasmála a pohladila mě po rameni. Nic víc mi na to neřekla. Dovezla mě do kuchyně, přisunula ke stolu a postavila přede mne skleničku s pomerančovým džusem. Na talíř mi nandala rýži a polila ji omáčkou. Začichal jsem a spokojeně si olízl rty. Voní to nádherně. Jestli to tak bude i chutnat, tak bych klidně obětoval i spánek z celé noci.

„Voní to dobře, děkuju,“ olízl jsem si rty a uchopil jsem příbor. Začal jsem pomalu jíst, vychutnával si každé sousto.

„Děkuju, dobrou chuť, zlato,“ popřála mi a věnovala se skládání nádobí do myčky. Sjel jsem mamku pohledem, dal si do pusy další rýži a kousal. Mohl bych říct o Tomovi. Fabián ještě počká.

„Děkuju,“ zahuhlal jsem s plnou pusou a polkl, „uvidím se zítra s Tomem. Dohodli jsme se. Ve tři máme sraz na náměstí,“ uculil jsem se.

Mamka ustrnula v pohybu a chvilku mlčela.

„To je přece úžasný, zlatíčko… Jsem strašně moc ráda, že se uvidíte.“

„To já taky, asi…“ pousmál jsem se. Dospěl jsem k názoru, že se opravdu na zítřejší den těším.

autor: Catherine