autor: xoxo_Lady
Zdravím!:)
Nejdříve bych se chtěla omluvit všem čtenářům této povídky, že díl posílám tak opožděně. Důvodem je, že se kromě této povídky věnuji ještě jedné další, a taky jsem dost pracovala na finálních částech této – mimochodem, už se ke konci znatelně blížíme!;)
Užijte si další díl, děkuju všem za krásné a velmi povzbuzující komentáře a přeji pěkný den.
Noc byla chladná, během chvilky se nebe zatáhlo. Přesto že se otravný vítr proháněl po střeše jako puštěný ze řetězu, Bill s Tomem zůstávali. Nedokázali v tuhle chvíli Elizabeth opustit, i když už tady s nimi nebyla. Chtěli zůstat alespoň na několik posledních momentů s jejím spícím tělem.
Tom netušil proč, kromě zármutku z jejího odchodu cítil také něco dalšího. Něco nečekaného a nebezpečného svíralo jeho hruď. Snad jakási zlá předtucha? Varování? Ale před čím? Srdce mu bilo jako splašené, nedokázal jen sedět vedle Billa a nic nedělat. Procházel kolem střechy, už na pohled působil nervózně, jak si poklepával prsty o stehno a skousával si ret. Nechtěl Billa zbytečně děsit, nechtěl vyvolávat paniku ani v sobě, ale nedokázal to uvnitř udržet. Plazilo se to ven, rvalo se to na povrch. Měl tendenci pospíchat, nemarnit čas. Proč? Co mu ten čas krátilo?
„Bille!“ výkřik se ozval snad ve stejnou chvíli jako ohlušující výbuch. Celá budova se otřásla v základech, zem jim nadskočila pod nohama. Nestačili si ani uvědomit, co se děje, otřes ještě ani zcela neustal, když ucítili další, silnější poryv síly. Jako by jim někdo podkopl nohy, nechal je upadnout a ještě je nadpřirozenou silou držel při zemi. Neviditelná ruka jim bránila vstát a zjistit, co se děje. Dělila je od sebe příliš velká vzdálenost na to, aby se mohli chytit za ruku a ujistit jeden druhého, že se jim nic nestane. Ne když jsou spolu.
Tom se opatrně doplazil k okraji, využil toho, že nastal klid. Široko daleko se jen ozývala předešlá rána, jinak bylo však ticho. Když se ale naklonil a pohlédl dolů, zamrazilo jej v zátylku natolik, že kdyby právě stál, určitě by se mu podlomila kolena. Byl silný a statečný, ale nebyl připravený na to, co spatřil. Kdesi v dálce viděl řadu mužů, utíkali proti jejich vesnici se zapálenými pochodněmi, všelijakými zbraněmi, slyšel ještě zdánlivě tiché výstřely a viděl nablýskané nože a dýky. Věděl, co to znamenalo. Vedlejší vesnice zaútočila.
Přesně tohle si plánoval. Tohle měla být jeho chvíle, kdy se pokusí o útěk. A byl si téměř jistý, že to vyjde. Byl odhodlaný pro to udělat cokoli. Ale ne teď, ne s Billem. Ten měl být dávno v bezpečí, slíbil to, jak jemu tak sobě. Nemohl riskovat jeho život. Nemohl riskovat Billův a Ashin život. Všechno mělo být jinak, mělo to být přesně tak, jak si vysnil a naplánoval. Tak proč se to najednou tak zvrhlo?
Jedno věděl jisté. Nesmí se vzdát. To v jeho plánu rozhodně nebylo.
Měl několik málo vteřin na to, aby si promyslel svůj další krok. Několik zatracených a drahocenných vteřin, po kterých přišla další palba, tentokrát ne na věznici, ale na samotnou vesnici. I když bylo
vojsko ještě daleko, první domy to zasáhlo. Odtrhl pohled, aby se mohl střetnout s Billovýma vystrašenýma očima. Byl vyděšený, ležel přikrčený na zemi vedle Elizabeth, jeho zrychlený dech cítil i přes tu dálku a téměř cítil, jak rychle mu bije srdce. V tu chvíli se v něm začala vařit krev, adrenalin pomalu vyprchal z uzavřených prostor. Vypustil napovrch svou odhodlanost, agresivnost a schopnost bojovat za své blízké až na pokraj všech sil. Bojoval by, i kdyby už žádné síly neexistovaly.
„Bille! Jen klid, zůstaň tam, kde jsi!“ křikl po něm, vyškrábal se na nohy a přikrčeně běžel ke schůdkům vedoucím ze střechy. Slyšel, jak za ním Bill volá, jak se vyděšeně ptá, kam jde a prosí jej, aby ho nenechával samotného. Snažil se nevšímat si toho a pokračoval ve své cestě. Rychle proběhl chodbou, jeho dusavé kroky se ozývaly ve všech chodbách a koutech a spící krysy se vzbudily a poplašeně pištěly a běhaly mu pod nohama.
„Poplach! Všichni do boje! Útok!!!“ křičel, jak nejvíc mohl. Nestačil ani doběhnout ke konci chodby, kde jej čekalo strmé schodiště, a věznicí se ozvaly stovky dalších spěšných kroků, zvuk nabíjejících se pistolí, řev agresivních pirátů. Chtěl jít bojovat za svou vesnici, za svůj lid. Tak moc si přál, aby byli Bill a Asha v bezpečí, nejlépe někde za mořem, a on se mohl přidat k pirátům a udělat pro své
rodné místo cokoli, co by bylo v jeho silách. Ale teď měl jiný úkol. I když pro něj byla vesnice, všechny ty nevinné děti, ustrašené matky, odhodlaní otcové, více než důležité, Bill a Asha byli jeho rodina. A on se musel postarat o svou rodinu!
Sejmul prvního, na koho narazil. Nezajímalo jej, že je to muž, kterému by měl bojovat po boku. Okradl ho o veškeré zbraně, nechal jej tam ležet a utíkal zpátky. Ještě nikdy necítil takový strach, ještě nikdy jej nic nepohánělo více než nyní. Běžel o závod s časem a byl si jistý, že zvítězí. Ne proto, že by si tak věřil. Byl si tím jistý proto, že věděl, co všechno je schopen udělat pro Billa. Neexistovalo pro něj nic jiného než on, nic jiného než to, že ho musel zachránit. Musel vyhrát pro něj, pro jeho život.
První, co udělal, když zase spatřil Billa, bylo, že si v duchu představil jeho smích. Představil si, jak se šťastně usmívá, jak se usmívá díky němu. Poté jej objal. Zabořil obličej hluboko do jeho vábivé, osobité vůně, které se nemohl zbavit ani ve snu. Vnímal jeho osobu, vnímal vše, pro co dnes měl bojovat. Dodával si sílu a odvahu jeho přítomností, a přitom jej utěšoval, i když měl sám panický strach a klepala se mu kolena. Ale Bill byl důležitější, musel uklidnit jeho, ne sebe. Na Tomův strach nebyl čas. Ne teď, když mohl být Bill v nebezpečí.
Držel jej tak pevně, a přitom tak něžně. Dával do jejich objetí vše, celé své srdce, celou svou duši. Věděl, že to bylo možná naposledy, co ho má tak blízko. Bylo důležitější, aby byl Bill v pořádku a v bezpečí, než aby byl s ním. Nebyl čas přemýšlet o tom, že ho už nikdy neuvidí, až uskuteční svůj plán. Bylo důležité, aby jej uskutečnil, aby jej zachránil. Jen tak bude moct žít beze strachu, i když se zlomeným srdcem.
„Tomi… mám strach… co se to děje… netuším… já…“ šeptal vyplašeně do jeho hrudi, schovával se u něj jako vyplašené zrovna narozené štěně. Všude kolem panoval zmatek, křik, hukot, šílenství. On se to všechno snažil utlumit v jeho objetí. Tiskl se k němu a byl odhodlaný se jej už nikdy nepustit. Když budu u něj, nic se mi nestane. Všechno pak bude v pořádku. I kdybych měl zemřít, je to v pořádku. Je přece se mnou, promlouval k sobě v duchu.
„Neboj se, Billy, jsem s tebou,“ zašeptal do jeho vlasů a vtiskl mu rychlý, a přitom silný polibek na čelo. „Slibuju, že se ti nic nestane, ale musíš udělat vše, co ti řeknu, ano? Slib mi to, udělej to kvůli mně.“ Palcem zdvihnul jeho bradu, aby se mu mohl zhluboka podívat do očí. Jejich oční kontakt byl pro něj důležitý.
„Slibuju, Tomi. Jen ať je už konec, chci pryč, chci být s tebou někde hodně daleko, daleko od tohohle. Jen s tebou…“ slzy se mu samovolně spustily z očí. Ani se je nesnažil zastavit. Nemělo to smysl, plakal přece kvůli nim. Moc dobře věděl, že se brzo odloučí, cítil to někde hluboko ve svém srdci a bolelo to tak silně a prudce, až z toho popadal dech.
„Neplakej, broučku. Všechno bude dobré. Já ti zase slibuju, že ti tohle tvé přání splním, ano? Udělám, cokoli budeš chtít, ale jen když mě poslechneš, ano? Je jedno, co to bude, uděláš to, protože si to přeju.“ Oddechoval zprudka, jak silně mu bušilo srdce a jak hluboko se do jeho hrudi zabodávala ostrá břitva. Naposledy si k sobě přitiskl to křehké tělo černovlasé panenky. Hladil jej po havraních vlasech, nyní rozcuchaných, ale stejně mu to zatraceně slušelo. Byl nádherný. Dechberoucně kouzelný. A on si jej chtěl pamatovat právě takhle.
Druhou rukou jej popadl za pás a přitáhl si jej na klín. Byl lehounký jako pírko či teplý vánek. Utěšujíce se, s ním pohupoval, chvíli broukal jakousi melodii přímo do jeho ucha. Rty se přitom letmo dotýkal o jeho kůži, ochutnával ji po ždibečku a nemohl se nabažit. Chtěl jej políbit, tak moc. Ale ještě nepřišla ta správná chvíle, věděl to.
„Billy… Na chvíli se budeme muset odloučit-„
„Ne, ještě ne!!“ vykřikl dřív, než stačil doříct. Chtěl se vymanit z jeho pevného držení, aby jej mohl zachytit dřív, než odejde, nadobro zmizí z jeho života. Ale Tom ho nenechal, stále jej držel pevně a nehodlal jen tak pustit. Palcem pohladil jeho bledou líci, přejel po lícní kosti a přesně tam položil své rty.
„Ššššš… neboj se, jen klid. Ještě ne, slibuju. Potřebuju, abychom se na chvilku odloučili. Jen na chvilku, slibuju ti to! Musíš… musíš zachránit Ashu. Utíkej jako o závod, doběhni do našeho domku, popadni ji do náručí a snaž se dostat co nejdál od vesnice, rozumíš? Co nejdál to půjde! Až budu moct, najdu si vás. Jen musíš jít pořád na východ, přímo k pobřeží. Tam na mě počkej, ano?“
„Tomi… nezvládnu to!“
„Zvládneš, důvěřuju ti jako nikomu jinému. Musíš, ano?“
„Kde budeš ty? Nechceš jít dolů bojovat, že ne?“
„Zlato, musím. Je to můj domov, vyrůstal jsem s těmihle obyvateli od svých sedmi let. Musím bojovat za svůj lid. Nemůžu jinak, vyčítal bych si to celý život, i když vím, že tady dnes zemře spousta lidí. Chci pomoct. Dovol mi to.“
„Buď opatrný, ano? Nechci tě ztratit, Tomi.“ Oříškové pohledy se na zlomek vteřiny spojily. Řekly si vše zatím nevyslovené, i to, co nechtěly nikdy prozradit. Už nebyl čas něco prodlužovat či tajit. Pokud něco měli udělat, bylo to teď a tady, nikdy jindy. Byla to poslední šance všeho a ničeho.
Pozvedl dlaň, jemně se dotkl Billovy bledé pleti. Pohladil jej konečky prstů, dával si záležet na tom, aby přetrval jejich oční kontakt. Chtěl se mu alespoň na chvíli ještě dívat upřeně do očí. Prozkoumat v nich každé zrníčko tajemství.
„Billy. Běž, prosím. Běž, jinak tě už nikdy nepustím!“ pobízel ho, i když jej opouštěl nerad, byť jen na chvilku. Posílal ho do nebezpečí a děsilo jej to, ale neměl na vybranou. Potřeboval, aby zachránil jeho Ashu. Měl o ni strach a nejradši by utíkal sám, popadl ji do své náruče a odnesl někam hodně daleko. Stejně jako Billa. Už nikdy je nechtěl pustit.
Avšak nemohl pro svou holčičku jít. Musel být tady. Musel sejít dolů a nebojácně se dát do boje, ochránit svůj lid a pomoct co nejvíce to bude možné.
Utíkal, popadal dech, běžel jako o závod. O závod se životem jemu blízkému člověku. Věděl, že Asha je v nebezpečí, už dávno mohla být mrtvá anebo ji nemusel najít vůbec. Neměl však čas na podobné myšlenky, pouze se držel v naději a doufal celým svým bytím. Tiše se v duchu modlil za Tomovu holčičku, modlil se za Toma samotného, modlil se za sebe, aby stihl doběhnout včas, aby mu v její záchraně nic a nikdo nezabránil.
Zrak měl rozmazaný, viděl jen oranžové šmouhy ničivého ohně. Vysoké plameny se hnaly vesnicí rychlostí světla, pohlcovaly příbytky a domovy stovky rodin, které teď bezbranně pobíhaly vesnicí, netušíc jak se zachránit, kde najít úkryt. Neměli se kam schovat, široko daleko vládl jen dlouhý pás pouště. Ač si Bill takové myšlenky zakázal, hlavou mu proběhlo, že jsou jejich životy už teď ztracené. Věděl, že dřív či později zemřou. Ale stejně měli alespoň malinkou jiskřičku naděje. Viděl muže, jak statečně bojují, jak brání své děti a manželku. Snaží se ochránit svou rodinu, i když věděli, že je vše ztracené a že se jim to povede jen na pár minut, možná hodin. Později si je stejně najdou, závistivý nepřátelský kmen nezanechá jediné dítě či dospělého na živu. A pokud nebudou surově zabiti, zemřou hlady, žízní či samotou. Neměli se kam uchýlit, kde začít znova. Tohle byl konec. Smutný a tragický – tak jako sám život.
Když tak probíhal kolem všech těch lidí, zaslechl ve své hlavě známou melodii. Přebila všechen ten křik bezbranných dětí, jejichž oči byly zalité slzami, jejich tváře zkřivené strachem, přebila dokonce i veselé hlasy nepřátel, kteří si boj náramně užívali. To všechno se najednou ztlumilo a on jen viděl všechny ty tváře jako jednu velkou šmouhu, přes kterou se vkrádal zlostný oheň. Avšak žádná melodie nemohla překrýt tu paniku, bolest, ten strach a utrpení. To všechno viselo ve vzduchu, v prachu a kouři. Dýchal bolestivou tragickou událost, která se mu odehrávala před očima, a on se nemohl slitovat a pomoci. Musel jít dál, neohlížet se kolem. Musel zachránit svou holčičku, už nebyl čas na nic jiného. Je to má holčička stejně jako tvá, zašeptal v duchu a tím přislíbil, že pro její záchranu udělá cokoli. Zemřel by pro ni, stejně jako by zemřel pro Toma. Jeho život neměl žádnou cenu, záleželo jen na těchto dvou osobách, kterým v tuto chvíli hrozilo to nejhorší, co si kdy uměl představit.
A pak ji spatřil.
Klečela na zemi, v prachu, jenž se na ni snášel. Klečela, byla k němu zády a on si všiml jejích útlých holých ramenou, jak se nezastavitelně třásly. Možná to byla jen jeho představa, jelikož ji v tom hluku nemohl slyšet – ale zaslechl její zdrcené vzlyky. Její pláč mu dral srdce, zněl tak smutně, že se k ní málem přidal. Klečela, pohled upřený před sebe, na dřevěný domek, který se pod štiplavými plameny kácel jako domeček z karet. Klečela, a plakala nad ztrátou svého domova.
A on nemohl udělat nic víc, než ji popadnout do své náruče. Ani se ho nepolekala, ve chvíli, kdy si ji přitiskl na své tělo, poznala to teplo a bezpečí. Přilnula do jeho náruče jako právě narozené dítě ke své matce. Ležela v jeho rukách, brala si plné hrsti toho pocitu bezpečí a lásky.
Unášel ji někam daleko na východ, dál než mohla dolehnout palba, než mohly dosáhnout plameny, než mohl kdokoli přiběhnout a jen tak mu ji ukrást z náruče.
Unášel tu čistou dětskou duši a mlčky jí sliboval, že se postará o ni a o její život. To dítě bylo ztracené, nemělo nic a přesto všechno. To všechno byla pouhá láska dvou hodných duší, a to bylo to jediné, co ke štěstí potřebovala.
autor: xoxo_Lady
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 6
Pane bože….Já jsem něco čekala,ale tohle…to mě ani ve snu nenapadlo..Je to šílené =´(! Celý díl mi tlouklo srdce tak rychle! Ta bolest..to odloučení…Strašné..:(((!!!!!!
Tahle povídka je dokonalá a dnešní díl mi totálně nahání hrůzu. Oni musí přežít! Všichni tři! Tom je určitě najde..určitě s nima uteče…! Musí to tak být. Jsem zvědavá..!
Ach ta láska – nejdůležitější energie světa!:-* Naprosto překrásné, cítím tam hrozně moc z Brianovy knihy. Oproti prvním dílům to na mě působí mnohem jinak, mnohem emotivněji! Možná vím, proč. Bill a právě narozené štěně. Bože. Doufám, že se Tomovi NIC nestane a brzo bude se svým Billem v bezpečí!!!!
Toto, som naozaj nečakla. Bojím, sa o Toma Billa a Ashu. Dúfam, že všetci traja budú b poriadku.
[1]: Děkuji za tvůj další komentář!:-) Myslím, že můžu prozradit alespoň to, že se nemusíš tak moc bát. Moje malé já je sice milovníkem tragédií a vyžívá se v bolestivých koncích, ale zde jsem zvolila trochu něžnější taktiku. Snad by se tady ani nic jiného nehodilo.:) Mimoto – nechala jsem ti "u mě" další komentář, sic opožděně, ale přece!♥:D
[2]: Zlato, ta věta o nejdůležitější energii světa – ta je překrásná!:-* A musím ti dát za pravdu, nikdy jsem nečekala, že by mé myšlenky mohly být při konci povídky tak odlišné. No, Brian se mi do hlavy dostal natolik, že tak pak vypadá i mé psaní.;) Děkuji ti zlato!:-*
[3]: Věř, že ani já sama jsem nic z toho nečekala. Ale život a naše cesty jsou nevyzpytatelné a čím jsou těžší a strmější, tím je pak neočekávané štěstí krásnější a tím více si ho vážíme!;)
Ladynko,
opět krásný díl.
Sny a plány se, bohužel, dokážou zvrtnout ve vteřině, v okamžiku, a tehdy, kdy to nejméně čekáme. To je život.
Líbilo se mi, jak se Tommy stará o svou rodinu. Nic mu není víc svaté, než Asha a Bill, pro které by položil svůj život. Nádherný důkaz lásky, přímo dar lásky. Tom věděl, že vítězství má cenu Billova života…
Billův pláč, společné okamžiky a Tommyho důvěra v Billa, mě dojaly. Stejně jako "MELODIE STRACHU A BOLESTI"!
Obraz na konci, který viděl, mě rozplakal. Klečící statečná malá holčička. Konec je dechberoucí!
Doufam že se zachráněj a setkaj z Tomem.Tva povídka je uchvacujíci.