Zeiten ändern dich 41.

„Co se děje?“
„Ta písnička,“ řeknu jen a v tu chvíli se mi jasně vybaví situace, při které jsem ten song slyšel. Ten polibek v autě, když jsme byli v Berlíně. No jasně! „Musím zjistit její název.“ Urychleně vstanu a málem Nelly porazím na schodech, když se rozuteču do pokoje k počítači, kde se na stránkách rádia snažím nalézt název právě hraného songu. „Paramore, the only exception,“ šeptnu s úsměvem a po těle se mi rozleje příjemné teplo při vzpomínce na ten žhavý polibek.
„Kvůli čemu jsi tak pospíchal?“ přijde ke mně zezadu Nelly a zvědavě se snaží přes mou ruku nahlédnout do počítače.
„Hledal jsem jednu písničku.“
„A jakou? Pustíš mi jí?“
„Jo,“ řeknu jen a už začnu vyhledávat, kde bych si ji mohl poslechnout.
„A co je s tou písničkou?“ přijde mezitím zvědavý Gordon, a stoupne si přesně za Nelly.
Se zasmáním se po nich ohlédnu a s nádechem kliknu na play. Úžasný! Cítím se, jako bych právě seděl v tom autě, a podvědomě vnímal ten song. Dokonce si téměř okamžitě dokážu vybavit Tomovu vůni tak jasně, že mám pocit, jako by tu někde vedle mě byl.

Po asi půl minutě ale zahlédnu, že se Nelly zašklebí a koukne se na Gordona. „Mně se ta písnička nelíbí, já jim nerozumím, co zpívají. Jdu si hrát.“ A stejně tak rychle, jak to řekne, vystřelí z mého pokoje.
„Tak copak o to, nejhorší není, ale ani z ní nepadám na zadek, možná kdybych znal okolnosti?“ naznačí nenápadně Gordon a mě to donutí se jen usmát.
„Jen má co dočinění s Tomem, to je celé. A víš ty co? Taky bych si docela rád vyslechl podrobnosti včerejší párty,“ otočím se k němu a pozvednu obočí.
„No vlastně, Nelly říkala, že si s ní mám přijít hrát, takže bych…“ naznačí se smíchem, ale už nečeká, že ho prudce chytím za ruku a jemně do něho strčím, abych ho donutil se posadit.
„Hej!!“ se smíchem dosedne a vyvalí na mě oči.
„Já se taky ze všeho musím zpovídat, teď seš na řadě ty,“ řeknu milým tónem a nastražím uši.

Poslední týden ve škole si připadám přímo úžasně. Nejenže vím, že brzy bude konec všemu, ale hlavně je Tom hrozně pozorný a každou volnou chvilku mi věnuje. Už se ani nezaobírám otázkou, jak to bude po prázdninách, až budeme každý na jiné škole. Ne, netrápí mne to. A pak mám strach o tom uvažovat, abych něco nezakřikl. Něco nepřivolal.
Krásný pocit mi ovšem hned na to zkazí středa. Prostě nic hezkého u mne netrvá věčně! Z ranního pozdravu Toma mám pocit, že nemá jen blbou náladu, ale že mě i nerad vidí. Celý den se mi vyhýbá, a když se ho snažím odchytit ve volné chvíli před poslední hodinou, abych se ho zeptal, co se stalo, odbude mne jen blbou odpovědí, že nic.
„Nic? Vždyť… snažíš se mi vyhýbat. Co jsem udělal?“ nedá mi to a s prosbou mu kouknu do očí.
On ale pohledem uhne. „Bille, nic jsi neprovedl. Neřeš to, prosím. Beztak ti to teď nechci vysvětlovat.“
Zůstanu na jeho chladnou tvář koukat a jediné, na co se vzmůžu, je polknout a přikývnout. „Ok.“
„Nech to být. Jen dneska potřebuji být sám, fajn?“

Když ale po posledním zvonku vylezu před školu, naskytne se mi pohled, jak asi dnes bude Tom trávit čas sám. Nejenže při telefonování vypadá, že je dost rozhozený, ještě k němu do auta před mým zrakem nastoupí ta blondýnka. Ta blondýnka, kterou svým způsobem znám, ale ve skutečnosti mi jen někoho připomíná! Jen stále nevím koho. A potom, kde ta se tady vzala?! S výdechem si promnu jemně čelo, a když mi Tomovo auto zmizí z dohledu, vystoupím ze stínu školy úplně, abych se vydal na cestu ke školce.

Poslední den školy, co jsem se Toma raději už na nic neptal, jsme s Gordonem na škole vyřídili všechny papíry kvůli přechodu do školy ve Wolmirstedtu a odjeli domů. Mám hrozný pocit, ale nevím, co bych měl dělat. Zavolat mu, když se on, který tuhle situaci nastolil, nepokusil mne dva dny ani pozdravit? Dneska si odjede s Andreasem, pravděpodobně i tou blondýnkou na kemp, a…
Vejdu domů a začnu se vyzouvat. Stavěl jsem se ještě den před mým nástupem v místním obchůdku, kde mám každoročně brigádu. Mírně se zarazím, když je doma naprosté ticho.

„Kde je Nelly?“ nakouknu do kuchyně, kde zadumaně Gordon sedí, a nezvedne ani pohled.
„Balí si.“
„Aha,“ trochu zdrženlivě opustím kuchyni, abych se podíval za Nelly do pokoje. Je to trochu divný. Nelly stejně tak zadumaně sedí na posteli a kouká na kus papíru v ruce. „Nelly, co se děje?“
„Asi nic. Nevím, taťka mi tohle dal do ruky, ať si podle toho zabalím, ale když já nevím, co se tam píše,“ pokrčí s povzdechem ramínky.
„Cože?“ nevěřícně na ni kouknu, pak se jen na patě otočím. „Přijdu ti hned pomoct, ju? Dej mi chvilku.“ Seběhnu zase po schodech dolů a opřu se o stůl naproti Gordonovi. „Uvědomuješ si, že Nelly neumí číst a ty jí vrazíš seznam, ať si podle toho zabalí? Co se stalo?“
Gordon jen pozvedne pohled a chvilku na mě zírá, než mu asi dojde, co jsem řekl. „Ježiši!“ chytí se za čelo a chce vstát, když ho ale zarazím.

„Pak to s ní zabalím. Ty mi první řekni, co se stalo.“
„Nic se nestalo.“
„Zbláznili jste se všichni? Hodláte mi v jednom kuse nalhávat něco, co jasně vidím? Něco se stalo, co?“
„Jak všichni? Bille,“ osloví mne s výdechem a pak jen zavrtí hlavou, „dej mi čas, než ti to řeknu, ano?“
„Jaký čas? Gordone, co se děje?“
„Všechno je v pohodě. Přísahám, že ti to řeknu co nejdříve. Jen nemůžu hned. A potom,“ nadechne se a pokusí se o úsměv, „nechtěl jsi dnes jít na ten závěrečný večírek?“
„Jak může být všechno v pohodě?“
„Bille, věř mi.“
Vydechnu a uhnu pohledem. „Rozmyslel jsem si to. Nechci na ten večírek jít. A paní Schmittová mi teď říkala, že mám zítra přijít už dříve, chtěl bych se dobře vyspat.“
„Jak to, že tam najednou jít nechceš?“
„Protože,“ zaváhám a pokrčím rameny, „nemám důvod. Tom tam nebude, a i kdyby, mě by tam určitě vidět nechtěl.“
„Co se stalo?“
„Jsem hloupej, to je celý. Jen Jsem mu věřil příliš brzy a… nechme to být, to je teď jedno. Víc mne trápíš ty.“
„Jdeme pomoct té Nelly, jo?“ nasadí úsměv a vstane.

K večeru, kdy nadšená Nelly poskakuje po domě a ukazuje nám všechny věci, většinou nepotřebné, které si hodlá vzít ještě s sebou na tábor, a které jí povětšinou s Gordonem zatrhneme, se mi rozezvoní telefon. Zaraženě zůstanu zírat na displej, kde bliká jméno Tom.
Vstanu, abych došel na chodbu.

„Ano?“ přijmu hovor a trochu nervózně si začnu pohrávat s kytkou na schodech.
„Bille, chtěl bych se omluvit za ty poslední dva dny, ale má to svůj důvod. Mohl bych ti je vysvětlit,“ vydechne do telefonu a já jen podržím dech.
„Fajn,“ zmůžu se jen.
„Pojď se mnou prosím na ten školní večírek.“
„Co? Myslel jsem, že jsi odjel.“
„Proč bych měl? Tak půjdeš prosím? Mohl bych pro tebe klidně přijet, kdybys potřeboval.“
„Ale Tome,“ zaváhám a zavrtím hlavou, „fajn, ale… co bych si měl vzít na sebe? Jaký téma je letos?“
„To nejjednodušší. Inkognito.“
„Tak fajn.“ Jen co to vyslovím, už mám chuť vzít to zpět. Jak můžu vždy polevit v tu samou sekundu, co na mě jen promluví?!
„Stavím se pro tebe v sedm.“
„Dobře, v sedm budu čekat,“ usměju se, „tak zatím.“

Váhavě se vrátím do obýváku, kde zrovna Nelly pobíhá s panenkou a předvádí s ní Gordonovi taneček.
„Copak?“ otočí ke mně Gordon hlavu, když s výdechem dosednu na gauč.
„Tom chce, abych s ním šel na ten večírek.“
„Ale myslel jsem, že…“
„Já taky,“ zarazím ho a přikývnu.
„Bille, měl bys jet. Vážně.“
„Kam jedeš?“ přijde ke mně Nelly. „Rozloučíš se zítra ráno se mnou, než odjedu?“
„Samozřejmě, andílku,“ usměju se na Nelly a zastrčím jí rozevláté vlásky za ucho.
„Tak to je dobře,“ zaculí se a s panenkou si zase odběhne hrát.
„Smím?“ vrátím se k tématu s Gordonem.
„Ptáš se mě, jestli smíš? Samozřejmě jdi, ať tě vidím už připravenýho,“ šťouchne do mne s úsměvem.

Vážně mne zaráží, co se mohlo stát, že se chová tak zvláštně, ale nejspíš to z něj už dnes nedostanu. „Dobře, Tom pro mne přijede v sedm. Zkusím něco vymyslet, abych se do rána dostal domu, anebo abych se vyskytoval ráno v Magdeburku, abych se mohl s Nelly rozloučit.“
„Bille, ať tak či tak, pochybuji, že dnes v noci budu spát, takže kdybys kdykoliv potřeboval, i během noci, klidně zavolej, ano?“
„Vážně budeš v pohodě?“ zeptám se opatrně, když právě nejspíš nevědomky zmíní, že dnes v noci nebude spát.
„Jasně.“
„Ok.“ Starostlivě si ho prohlédnu a pak se usměju na Nelly: „Nelly pomůžeš mi vymyslet, co na sebe?“

autor: Mintam