Someone like you 11.

Bill se cítil v nové práci sice malinko nesvůj, přesto to však na sobě nedal znát.

Neustále se usmíval, snažil se působit spokojeně a jeho výraz byl po několika hodinách téměř profesionální. Seznámil se s personálem restaurace a vcelku rychle si zvykl na jejich požadavky, ale jelikož byl spíš tichý typ, moc toho s nimi nenamluvil.

Místo toho, aby si u obědové přestávky povídal s ostatními, vyběhl na chvilku do centra města a tichounce ujídal ze svého oběda u veliké fontány. Měl přesně dvacet minut na to, aby se zregeneroval a pak jej čekalo dalších několik hodin práce.

Sledoval skupinku malých dětí, které s veselým pískotem přiběhly k fontáně a začaly na sebe vzájemně cákat studenou vodou, a na krátkou chvilku mu přišlo líto, že jsou ta bezstarostná léta již dávno za ním. Tak rád by se vrátil do dob, kdy pro něj bylo největším problémem vybrat si správnou barvu pastelky na malování nebo to, zdali bude pršet, aby mohl jít ven.

Ještě chvilku je se smutným úsměvem pozoroval a vzápětí překvapeně vypískl, jakmile mu na tváři přistálo několik studených kapek. Téměř okamžitě byl na nohou a ublíženým pohledem se snažil rozeznat osobu, která se mu již delší chvíli pobaveně smála…

„Nemohl jsem si pomoct, omlouvám se,“ Tom se naposled vesele zachichotal a udělal několik kroků vpřed, aby mohl být Billovi blíž. Prolétl jeho tvář něžným pohledem, kterým se mu zároveň ještě jednou omluvil, a posadil se na místo, kde původně seděl Bill.

„Nad čím jsi přemýšlel?“ zeptal se tichým hlasem, naklonil se a konečky prstů se zlehka dotkl vodní hladiny.

„Vidíš ty děti?“ odpověděl mu Bill otázkou a posadil se vedle něj. Pohledy obou se náhle soustředily na skupinku malých dětí, které s kouzelnými úsměvy a radostí vepsanou hluboce v očích házely do fontány drobné mince, neslyšně vyslovujíc svá přání.

„Někdy bych chtěl vrátit čas. Být zase malým klukem a užít si své dětství ještě více, protože uteklo neskutečnou rychlostí,“ Bill zasněně zavrtěl hlavou a pohlédl na Toma, který pevně tiskl rty, a zdálo se, že se dokonce mračil.

„Já bych to tak nechtěl. Nedokázal bych ještě jednou prožít smrt svých rodičů,“ zašeptal a rychle odvrátil pohled od smějících se tvářiček. „Ale pokud bych mohl něco změnit, pokud by bylo možné je nějakým způsobem zachránit, pak bych to bez váhání udělal.“

Bill sledoval jeho pomalounku se pohybující rty a pozorně naslouchal každému slůvku, které Tom vyslovil. V krku cítil knedlík a v srdci narůstající lítost.

„Já vím,“ vydechl a snažil se rychle vymyslet něco, čím by Toma mohl rozveselit. Při pohledu na jeho skloněnou tvář a silně sevřené rty, mu bylo přímo do pláče. Opravdu mu chtěl nějak pomoct, ale čím více přemýšlel nad tím, jak by jej mohl rozveselit, tím méně jej toho napadlo.

Jediné, čeho byl v tu chvíli schopen, bylo láskyplné sevření Tomovy dlaně. Zlehka ji hladil, opatrně se dotýkal horké kůže velikých rukou a nevědomky proplétal jejich prsty tak dlouho, dokud nevytvářely pevný uzel.

„Jak to, že nejsi v práci?“ zeptal se první otázku, která mu přišla na mysl, a poposedl si ještě blíž. I když si to nechtěl přiznat, Tomova blízkost mu skutečně chyběla. Chyběla mu dokonce víc, než byl ochoten si připustit.

Tom k němu po delší době zvedl pohled a věnoval mu nesmělý úsměv.

„Dnes se nám povedlo skončit v práci dřív, a při pomyšlení na to, že bych se měl vrátit do toho domu a sledovat jejich škodolibé tváře, se mi udělalo akorát špatně. Jediná tvář, kterou jsem toužil spatřit,“ na chvilku přestal mluvit a o něco pevněji sevřel Billovy prsty těmi svými, „byla tvá,“ dopověděl tichým hlasem a provinile sklonil tvář.

Bill se na něj v tu chvíli nedokázal vynadívat. Miloval chvíle, kdy si Tom přestal hrát na někoho, kým nikdy nebyl, a dával mu najevo své skutečné city. Miloval chvíle, kdy se neskrýval za maskou kluka, pro kterého svět kolem něj neznamenal absolutně nic a díval se na něj nejistýma očima malého chlapce.

„Proč právě ta má?“

Tom se zhluboka nadechl a chystal se odpovědět, odpověď však z jeho rtů nevyšla. Dřív, než totiž stačil vyslovit jediné slůvko, vyběhlo z nedaleké restaurace baculaté děvče a rychle na Billa zamávalo.

„Já úplně zapomněl,“ Bill se pleskl po čele a rychle vstal. V roztřesených dlaních ještě pořád svíral svůj nedojedený oběd, na který už ale neměl čas. „Musím se vrátit. Už meškám,“ stál naproti sedícímu Tomovi a hleděl mu zpříma do očí. Věděl, že by se měl rozběhnout a co nejrychleji se vrátit zpět do restaurace, ale nedokázal to. To, co chtěla jeho mysl a po čem toužilo jeho srdce, byly dvě úplně odlišné věci.

„Tak běž,“ Tom se na něj smutně pousmál a zlehka jej pohladil po boku. Zhluboka se nadechl, vstal a ještě jednou mu pohlédl do očí. Do těch krásně nevinných očí, které se na něj dívaly s očekáváním a ukrývaly v sobě neskutečné množství něhy. „Co kdybych tě tady po práci vyzvedl a někam bychom zajeli, hm? Chtěl bys?“ Billova tvář se v té chvíli přímo rozzářila. Věnoval Tomovi nádherný úsměv a dlouhé objetí.

„Končím v půl sedmé,“ zašeptal mu do vlasů a opatrně se od něj odsunul, pořád však zůstávajíc v jeho náručí, mu pohlédl do očí. Byl mu tak blízko…

Dělilo je sotva několik centimetrů. Pouze malinký kousínek zbytečného prostoru, který nevědomky krátili nakláněním se k sobě.

Bill se cítil, jako by měl každou chvilku vzlétnout a snést se k oblakům. Tomova vůně mu popletla hlavu, nedokázal se soustředit na nic jiného, než na pohled, který mu věnoval a na nádhernou plnost jeho rtů, které byly náhle vzdálené od těch jeho pouze několika milimetry.

„Už musím,“ zasténal ve chvíli, kdy se jejich rty o sebe zlehka otřely.

„Běž,“ zamumlal Tom proti jeho rtům a ve chvíli, kdy se Bill urychleně rozběhl opačným směrem, sklonil tvář.

Nemohl se dočkat večera, který je čekal…

autor: B-kay