Dark Hill Academy 1.

Tak vás zase zdravím 🙂 Po pozitivním hodnocení mé první povídky se hlásím tentokrát s kapitolovkou. Abych trochu přiblížila děj, tak se jedná o propojení lidského a upířího světa. Příběh se bude odehrávat v Rumunsku na Dark Hill Academy, kde studují Bill s Tomem, ale nejsou dvojčata ani jinak příbuzní. Jsou prostě kamarádi se stejným vkusem. Postupem času se na škole budou dít různé záhady, které budou muset řešit, ale víc vám už neřeknu xPDoufám, že aspoň pár lidí to zaujme 🙂

Zvědavě seskočil ze zdi a popošel blíže ke kostelíku. Vypadal zanedbaně. Nikdo krom něj sem asi nechodil. Zjistil, že na destičce je vyryt nějaký nápis. Bohužel pro něj to byla při bližším zkoumání řada nesmyslných znaků, co on neznal. Není odborník na kaligrafii, i když to ve škole mají jako předmět, on byl vždy zabrán do své vášně. Do tajemna upírů a vlkodlaků. Tyto bytosti ho fascinovaly už od útlého věku a drží ho to doteď. Věří tomu, že někde jsou. Věří tomu, že existují. Že jednou nějakého potká.

Když se po pár hodinách sezení a přemýšlení nad svou zbytečnou existencí chystal odejít, všiml si pohybu přímo u kostela. Byl si jistý, že tam vidí postavu v černém plášti, jak se na něj dívá rudýma očima. Než se ale stačil rozkoukat, postava byla pryč.
„Počkej, kam jsi zmizel?!“ křikne už akorát do prázdna a rozhlíží se kolem. S rozčarovanými pocity se urychleně vrátí na kolej.

Hned po příchodu se vrhne ke své rozlehlé sbírce knih a hledá znaky podobné těm, co vyfotil. Po nekonečném hledání to vzdá. Nikde nic podobného nenašel. Zoufale se sveze do křesla a vyčerpáním usne. Dneska toho měl dost. Zdá se mu sen. Zdá se mu, že sedí v zahradě ve stínu stromů a z dálky k němu přichází ona postava, kterou zahlédl dnes u kostelíku. Stejně jako před několika hodinami, viděl jen postavu celou v černém s rudě zářícíma očima. Ale ještě něco se dělo. Jak se k němu postava blížila, nechávala za sebou zpustošený svět. Takže ze slunné zahrady byla najednou šedá paseka bez života. Skoro až jako v nějakém hororu. Ta osoba s sebou nosila smrt. Místo dříve růžově obsypaných stromů se tyčily do výšin jen šedočerné pahýly, místo pestrobarevných květin všude kolem byly rudě zářící růže a Bill by přísahal, že se na nich místo vody leskla krev.
„Kdo jsi?“ zeptal se tichým hlasem, který se v tomto až smrtelném tichu rozléhal, jako kdyby mluvil do megafonu. Postava se jen usmála a natáhla k němu hubenou ruku.
„Pojď se mnou,“ měl sladký hlas. Dalo by se až říct, že to znělo jako ten nejsladší zpěv, co kdy slyšel. S tím se Bill vzbudil. V posteli. Což v tuhle chvíli nechápal, když večer usnul v obývací místnosti v křesle. Ale neměl čas to řešit. Musel ze sebe udělat člověka a vydat se na první hodinu.

V hlavě měl celý den ten sen, jako by se to stalo doopravdy a nejen v jeho představách. Svěřil se se vším svému nejlepšímu a jedinému příteli, který ho nezavrhnul. A tím byl Tom. Tmavovlasý chlapec s copánky, fialově orámované oči, černé oblečení a věčně s úsměvem na rtech, které zdobil piercing. Měl podobný vkus jako Bill. Proto spolu také přátelili.
„Cože? Děláš si srandu? Už tam nikdy nepůjdeš. Ne sám. Slib mi to,“ snaží se ho přemluvit Tom. Bill mu to odkývá, ale copak on někdy někoho poslechl? Ani své vlastní rodiče, když je ještě měl. Chvilku se ještě dohadovali, ale pak oba vyrušilo zvonění a museli na hodinu.

O velké přestávce si Bill zašel do školní knihovny, aby se zde porozhlédl po znacích, co včera našel. Ale nic.
„Sakra, tak to snad je vtip nebo co?!“ začal se pomalu rozčilovat. Setkal se akorát s podrážděným pohledem slečny Darbusové, co tu pracovala jako knihovnice už několik let a dbala na pořádek a slušné chování. Uklidnil se a sáhl po další knize. Taky nic. Povzdechl si a vyrazil na kolej. Dnes nechtěl jít na hřbitov, ale něco ho tam táhlo. Tak došel klasicky ke kostelíku a rozhlédl se.
„Hej! Je tu někdo? Jsi tu?“ křikl a znovu se rozhlédl. Až se lekl, jak se jeho hlas nese přítmím hřbitova mezi vysokými nehlídanými náhrobky. Zase ten chladný vánek. Během chvíle se u kostelíka na stejném místě zjevila tmavá postava a upřela na něj své rudé oči.
„Měl bys zmizet,“ promluvil onen člověk a ušklíbl se. Bill se zalekl, protože mluvil stejně jako v jeho snu. On však uchvácen tajemným kouzlem přistoupil o pár kroků blíž. S oním chlapcem to však ani nehnulo a pořád na něj jen upíral své rudé oči.
„Měl bys zmizet,“ zopakuje znovu tím zvonivým hlasem, přimhouří oči a založí si ruce na prsou.

„Řekni mi, kdo jsi!“ zaprosí úpěnlivě Bill a prohlíží si jeho temné oči. Nemá strach. On přece nemá co ztratit. Natáhne k němu ruku a čeká, co dotyčný udělá. Ten se však ani nehne.
„Není přece důležité, kdo jsem… Bille.“

„Ach ano, drahý Bille. Tvé myšlenky se ubírají správným směrem.“ Billovi přejede mráz po zádech. On mu vidí do hlavy? Rozhlédne se kolem, jestli tu čirou náhodou někdo není, ale jako vždy tu nebyla ani noha. Jen pár zvědavých očí je pozorovalo z korun stromů. Vrátil se pohledem k němu a prohlížel si ho.
„Jak se… jmenuješ?“ vypadne z Billa.
„Jmenuji se Andreas,“ pokloní se chlapec a vyjde více na světlo. To donutí Billa přimhouřit oči. Jak slunce zapadá, všechno světlo se odráží od jeho zářivě bílé kůže. Andreas se tiše zasměje, když vidí jeho výraz.
„Čekal jsem na tebe, Bille. Věděl jsem, že jednou přijdeš. A konečně jsi tu. Bylo to jako věčnost,“ pokynul směrem k tabulce se znaky, které Bill nebyl schopen nikam zařadit.
„Co… Co to znamená? Tohle všechno?“ začne pomalu Bill. Pak se zarazí. „Že ty jsi jen podvodník,“ zadívá se na něj pro změnu trochu podezřívavě. Odpovědí mu je však jenom Andreasův zvonivý smích. Bill mohl klidně přísahat, že v životě nic krásnějšího neslyšel. Pak se opět setkaly jejich pohledy.

„Nejsem podvodník. Chceš si to snad ověřit?“ ušklíbne se a natáhne k překvapenému Billovi ruku, aby mohl stisknout tu jeho. Billa okamžitě překvapí tvrdost a chlad jeho kůže. Jako ten nejdražší mramor. Však ale jeho dotyk nebyl nepříjemný. Právě naopak. Přesto sebou cukne a zadívá se do hrůzou vyhlížejících očí.
„Už… už ti věřím,“ vykoktá ze sebe Bill a vysmekne mu ruku z pevného sevření. „Víš… můžu se na něco zeptat? Co… co znamenají ty znaky? Snažil jsem se je všude najít, ale v žádné knize nejsou!“ povzdechne si Bill už zoufale.
„To zatím není důležité,“ odpoví suše Andy a usměje se, „dozvíš se to, až bude čas,“ řekne tiše a zmizí. Prostě na místě zmizí.
„Počkej!“ křikne Bill a rozhlíží se kolem. Když ho nikde nevidí, utíká rychle domů. Zavře dveře a zapadne rovnou do postele. Na učení kašle. Tohle bylo hodně divné setkání. Zvláštní. On věděl, že existují. Věděl, že jsou blízko. Ale že by až takhle blízko? Zajímalo by ho, kolik jich tu vlastně žije. Jsou nebezpeční? Netušil. Pak usnul.

Druhý den je jako tělo bez duše. Víc než obvykle. I Tom si toho všimne a vyptává se na novinky, když jdou po velké chladné chodbě na další nudnou hodinu. Bill si povzdechne a všechno mu vyklopí. Tom na něj nepřestává zírat. Skoro mu snad ani nevěří. Zrovna mají profesora Craiga, který je odborníkem právě na kaligrafii, a to se Billovi náramně hodí.
„Pane profesore, můžu vám něco ukázat?“ přihlásí se nesměle Bill v průběhu hodiny a zvedne se. Dojde k jeho stolu a předloží mu fotografii těch znaků. Učitel neskrývaje své zděšení, skoro nadskočí.
„Kde… kde jsi to sebral?“ zeptá se vyděšeně a prohlíží si fotku, jestli se náhodou nezmýlil. Zaraženě se na něj podívám.
„Co je na nich tak děsivého?“ zeptá se trochu vyděšeně Bill a srdce mu bije jak splašené.
„Pane Kaulitzi, prosím, posaďte se na místo a po hodině za mnou zajděte, ano?“ řekne učitel a podá mu fotku ustaraně zpátky. Bill jen přikývne a sedne si zpátky vedle Toma.
Přeběhne mu mráz po zádech, když si vzpomene na včerejšek. Na Andreasův ledový dotek. Nikdy by si ani ve snu nepředstavil tak tvrdou a ledovou kůži. Kolikrát ho napadlo, že by chtěl být jedním z nich. Hodina uběhne rychle. Pobere svoje věci a vyběhne za učitelem do jeho kabinetu.

„Tak řeknete mi, co se děje, pane profesore?“ zeptá se už docela naléhavě. Děsí ho jeho mlčení.
„Pane Kaulitzi, jen mezi námi. Kde jste k tomu přišel?“ zeptá se zastřeným hlasem a poposune si brýle na očích. Vypadal, jako by viděl přízrak a ne fotku s pár znaky. Jako by se dříve něco stalo. Asi budou mít větší význam, než si doteď Bill myslel. Mnohem větší.
„Na jednom kostele. Na Temném vrchu, pane profesore,“ přizná a sleduje jeho pohled, který se zase teď zděsí.
„Pane Kaulitzi… ať už vás tam táhne cokoliv, nechoďte tam. Je to velmi nebezpečné. Můžete ohrozit jak sebe, tak i školu“ dokončí svůj proslov učitel a podá Billovi fotografii zpátky. Jeho ustaraný pohled mu nadělá ještě více vrásek, než měl doteď, pomyslí si Bill a vezme fotku.

Při cestě na kolej do jedné z věží se Bill zastaví na rozcestí a pohlédne na Temný vrch. Sebere veškerou kuráž, co mu zbývá, a dojde pomalu ke kostelíku. Andreas sedí na zídce a usmívá se.

„A kde je Liam teď?“ zeptá se Bill zvědavě, když se probere. Ale odpovědí mu je jen jeho pokrčení rameny.
„Neviděl jsem ho už mnoho let,“ šeptne potom nepřítomně. Jako by nad něčím přemýšlel.
„No… měl bys jít domů, Bille. Víš teď až příliš, je už pozdě,“ zvedne se Andreas a zase zmizí. Než se Bill vzpamatuje, je v pokoji. Neví jak, neví kdy, ale sedí v křesle s knížkou v ruce. Sen? To není možné! Podívá se na knihu. „Legendy z Dark Hill?“ přečte tiše a podívá se na stránku, kde byla otevřena. Píše se tu o nějakém příběhu o démonech. Teď nic nechápe. Ale je už pozdě, tak nad tím nehodlá přemýšlet. Dá si sprchu a jde spát. Zítra bude dlouhý den. Musí zjistit, co se v době dávno minulé stalo a musí najít Liama. S těmito myšlenkami usnul, aniž by si všiml, že za oknem ho sleduje neznámá temná postava.

autor: Iveth Biersack