Genesis 44.

„Tak vyrazíme,“ vzdychl Tom a vstal. Sklonil se k Billovi a pomohl mu se jakž takž postavit. Bylo strašně zvláštní najednou o něm smýšlet jako o bratrovi, ale věděl, že si na to oba musí nejdříve zvyknout, pak to bude celé snazší. Šok, který díky Paulovi před chvílí zažili, ještě úplně nepominul, a když jeho hlava zmizela někde v lese, najednou jim došla slova a nevěděli, co říct. Tak společně mlčeli.

Díky paměti, která se Tomovi tak náhle a bez varování vrátila, mu běhalo hlavou tolik různorodých myšlenek, že se musel snažit, aby se mohl soustředit na to, co bylo teď nejdůležitější. Návrat do pekla.

Tak mu totiž momentálně připadalo podivné společenství, ve kterém nedobrovolně strávil posledních pár měsíců. Ačkoliv poslal Paula samotného, teď by nejradši donutil Billa, aby mu vylezl na ramena, bolest nebolest, vytlačil by ho ven a nesl ho na zádech lesem, aby byl odtud co nejdál, ale věděl, že by nejspíš daleko nedošli. Větrací šachta sice byla v lese za plotem, ale zase tak daleko od továrny to nebylo, a předpoklad, že by je někdo zaslechl a dopadl, byl opodstatněný. Nemohli utíkat jako Paul, Billovo zranění je prostě diskvalifikovalo. Nedalo se nic dělat, musí zpátky, i když je to obrovské riziko. Jestli Paula chytí, budou tam zavřeni navždy. Jediná úniková cesta bude nadobro uzavřená.

Sice se před Paulem kasal, že bude i s vrácenou pamětí všechno v pohodě, ale vařily se v něm všechny možné pocity, a když je probral, nejsilnější byl asi vztek. Vztek na to, co mu udělali, jak ho podvedli, nalákali na slávu ve skupině, a pak ho mučili a zavřeli do kobky bez světla, a ještě mu tvrdili, že je to pro jeho dobro. Byl prachobyčejně naštvaný. Na Davida, na Kata, na všechny ty fanatiky, kteří si nechají poroučet ve jménu nějaké pokřivené myšlenky na záchranu lidstva. Zatracená sekta to je. A s tímhle vědomím se měl vrátit a tvářit se, že je všechno v pořádku? To bude těžké. Moc těžké.

Teď se ale opravdu musel soustředit na návrat zpátky.

Podíval se na Billa, který bezmocně stál se zraněnou nohou ve vzduchu, opíral se o něj, druhou rukou se přidržoval vlhké zdi, aby neupadl, a v ruce držel svou levou botu. Vypadal jako malé bezbranné dítě, a Toma zalila vlna lásky a soucitu s tímhle bledým černovlasým stvořením, které na něj oddaně zíralo a očekávalo, že mu pomůže. Miloval ho, bože, jak moc ho miloval. Uvědomil si, že je to v jeho mladém životě poprvé, co se mu něco takového stalo. Předtím nikdy nikoho nemiloval, krom své mámy… a malého brášky, kterého ale nikdy nepoznal. Celý život mu chyběl. Cítil to. A tahle láska je jen logickým pokračováním. Musí se o něj postarat, je jeho starší bratr, a ti to mají v náplni práce už od narození. Vykasal si proto pomyslné rukávy, protože poté, co dal Paulovi svoji teplou mikinu, měl jen tričko, a zeširoka se na Billa usmál.

„Tak jak to chceš?“ zeptal se s povzbuzujícím úsměvem. Když si Billa teď prohlížel novýma očima, vůbec nechápal, jak oni dva – tak rozdílní – můžou být jednovaječná dvojčata. Tak moc se lišili, ale přesto něco zůstávalo stejné. Byly to jejich oči, rty, uši, všechno to, co se nedalo změnit pouhou barvou nebo nůžkami. Teď to zcela jasně viděl.

„Já nevím,“ kuňkl bezradně Bill. Chodba byla nízká, museli být ohnutí… „možná na zádech?“ navrhl. Nebyla to pro Toma bůhvíjak pohodlná poloha, ale nejspíš nic jiného nezbývalo.

„Tak si naskoč,“ usmál se Tom, ohnul se a čekal, až Bill nalehne na jeho záda, nohama se mu zatne kolem pasu a obtočí ruce kolem jeho krku. „Skloň hlavu, aby ses nepraštil o strop, asi bude nejlepší, když mi ji položíš na rameno,“ upozornil ho radši Tom. „Jo, ale ještě musíš držet baterku, já nemám volný ruce,“ uvědomil si, když chtěl chytit Billa vzadu pod koleny, aby mu nepadal.

„Jo, jasně, ale co s tou botou?“

„Dej mi ji, přivážu si ji za pásek,“ rozhodl se Tom, postavil Billa zpátky na zem a vrazil mu do ruky baterku. Zpěvák s povděkem přijal roli světlonoše, rozhodně byla lehčí, než Tomova role nákladního mezka. Váhově na tom byli podobně, takže to nebude mít vůbec lehké.

„Tak, hotovo,“ nahlásil Tom, když párkrát zaklimbal přivázanou botou, aby se ujistil, že ho nebude pravidelně nakopávat do oněch míst, to by nebyla moc pohodlná cesta. „Naskoč si,“ zase se připravil na svůj náklad. „Dávej bacha, ať ti ta baterka neupadne, ať se nepřerazíme. A kdyby to bolelo, nacpi si do pusy roubík, jasný?“ ujistil se ještě, než se svým nákladem udělal první krok. Už teď ho bolela záda, bylo jasné, že cesta před nimi je dlouhá a těžká.

~*~

Paulovi přišel každý jeho krok neuvěřitelně hlasitý. Neustále mu něco praskalo pod nohama, cítil se nejistý a bál se každého zvuku, který zaslechl. Od chvíle, co se rozběhl a po třech metrech zakopl a plácnul sebou do listí, byl opatrný. V životě nebyl v tak zvláštní situaci jako teď. Nikdy nenašlapoval po tak divném měkkém povrchu, jeho nohy chodily vždycky jen po tvrdém a rovném betonu. Teď se musel vyrovnávat s něčím naprosto novým. Nepočítal s tím, jak je půda v lese členitá, plná výmolů, spadaných větví, které nemají nic lepšího na práci, než mu podrážet nohy. Našlapoval proto opatrněji, každý krok si předem prosvítil, aby si byl jistý, že nespadne rovnou do nějaké pasti. Na běh už dávno zapomněl, to byla jen bláhová představa. Možná, až bude světlo, ale teď určitě ne.

Baterka osvětlovala jen krátký proužek prostoru před ním, a minimálně každé dva metry se všude kolem něj tyčily kmeny obrovských stromů. Na první z nich si posvítil baterkou, ale světlo dosáhlo pouze pár metrů do výšky, neměl ponětí, jak jsou tyhle kolosy vysoké. Pohladil si drsnou kůru jednoho z nich, přičichl, krásně voněl. Stromy viděl v životě jen na fotografii nebo ve filmu a tam nikdy nevypadaly tak mohutné a hrozivé. Tyhle živé, vrzající a šustící obludy ho trochu děsily.

Měl štěstí, že se mu zatím nic nestalo, jen si odřel koleno, ale věděl, že jedna chyba, jedno špatné šlápnutí by mohlo zavinit nejen jeho konec, ale i konec těch dvou, co zůstali zavření v podzemním vězení. Jen na něm záleželo, jestli se ti dva dostanou ven. Nesmí se nechat chytit, musí najít někoho, kdo je zachrání.

Neměl hodinky, což byla nevýhoda. Netušil, jak dlouho bloudí lesem, snažil se jít pryč od elektrárny, jejíž polohu spíš odhadoval, než věděl, a zatím se mu to snad dařilo, protože na plot ještě nenarazil, ale trvalo mu všechno strašně dlouho.

Tom říkal, že má hledat silnici, ale prozatím byl rád, že vůbec ještě žije. Trhnul sebou, když se přímo nad ním ozval hlasitý skřek nočního ptáka. Málem se mu zastavilo srdce leknutím a poplašeně uskočil do strany. Ve chvíli, kdy se sbíral naštvaně ze země, si vzpomněl na Billa. Jak byl teď rád, že se Tom rozhodl s ním vrátit, nedovedl si ho představit, jak s nimi utíká lesem, natož jak ho Tom nebo on nesou na zádech. Zpěvák nebyl ani trochu sportovní typ, naopak. Byl zhýčkaný, nikdy nemusel sportovat, ani hnout prstem, a Paul se sám sobě divil, že ho to dřív nenapadlo. Asi proto, že ve svém prostředí působil Bill tak nějak normálně, přirozeně. Do lesa se ale určitě nehodil.

Že je něco jinak, poznal Paul až cestou. S Billem v zádech by nejspíš nikam nedošli. Musel zatnout zuby a pokračovat co nejrychleji dál, ačkoliv byl unavený, hladový a zmrzlý. Nějak ho nenapadlo, že venku může být taková zima. Ve společenství neznali moc velké výkyvy teplot, jen občas, když se porouchalo topení, zažil, co je to zima, ale to, co bylo tady, nikdy. Když si náhodou poprvé všiml ve světle baterky, že mu jde pára od pusy, lekl se, že je to nějaká nemoc. Když se ale dál nic nedělo, uklidnil se. Nejspíš to bylo normální.

Když se pták nahoře ozval znovu, už se ho tolik nelekl. Učil se rychle. Podíval se nahoru na nebe, o kterém vždycky snil, že ho jednou spatří. Věděl, jak vypadá blankytně modré, zatažené, plné dešťových mraků nebo bílých beránků, ale ještě nikdy ho neviděl osobně. Těšil se na to setkání, až nastane ráno a první paprsky slunce vykouknou mezi stromy. Už aby to bylo.

~*~

Bill se držel, aby nekňučel. S každým kolébavým krokem, který Tom udělal, ho v noze zabolelo. Ale zvykal si. Už to nebylo tak strašné jako prvních sto metrů, kdy tiskl zuby k sobě, aby nevydal žádný zvuk. Nechtěl roubík, přišlo mu to nechutné, tak se radši snažil být zticha.

„Odpočiň si,“ zašeptal Tomovi do ucha. „Už jdeme dlouho, to nemůžeš vydržet,“ nabádal Toma, který už na dvě jeho podobné výzvy prudce zavrtěl hlavou a zarputile pokračoval v cestě i se svým těžkým nákladem. Tentokrát ale neodporoval. Pochopil, že by sám sebe zničil, kdyby se snažil zvládnout cestu co nejrychleji. Měli čas. Billův apartmán byl zamčený zevnitř, takže než někdo přijde na to, že Bill jen dlouho nevyspává, bude to trvat. Po něm by se snad nikdo shánět neměl, dopoledne nebylo nic na programu. Až po obědě byla klasicky mše a před ní krátká zkouška. To by už měli být ve svých místnostech.

„Tak jo,“ zastavil se a opatrně skládal svůj náklad. Hned, jak se Bill ocitl vsedě na zemi opřený o zeď chodby, zhroutil se vedle něj.

„Lehni si,“ pošeptal Bill a láskyplně přijal Tomovu hlavu do svého klína. „Jsi můj statečný zachránce,“ políbil svého staršího bratra na čelo.

„A ty zatraceně těžkej mladší brácha,“ usmál se v žertu Tom, „Bille Kaulitzi,“ dodal a očekával, jak bude jeho dvojče reagovat.

„Já jsem Bill Kaulitz?“

„Jasně, máme stejné příjmení,“ přikývl spokojeně Tom. „Nahoře mají všichni dvě jména, někteří i tři nebo čtyři, ne jako tady dole. Jsi Kaulitz stejně jako já.“

„Kaulitz,“ zašeptal znovu Bill, převaloval to divné slovo na jazyku, nevěděl, jestli se mu líbí nebo ne. „Bill Kaulitz,“ rozhodoval se, jestli to zní pěkně. Ale jo, líbilo se mu to. Ještě několikrát si to jméno zopakoval, a zdálo se, že si na něj rychle zvykne.

„Povídej mi o nás,“ zašeptal Bill po chvilce ticha. Hlavu měl opřenou o studenou zeď, hladil Toma ve vlasech a měl špatné svědomí za svůj předchozí emocionální zmatek. Nechápal, proč ho útěk tak najednou vyděsil, čím to bylo způsobené. Jeho zranění se už nezhoršovalo, na stálou bolest si pomalu zvykal, a panika z toho, co je před ním, najednou pominula. Nejspíš to mělo něco společného s Tomovou navrácenou pamětí. Nejistota jejich života na povrchu, která mu dělala ty největší starosti, se tím měnila v něco úplně jiného. Ale potřeboval o tom s Tomem mluvit, aby ho uklidnil a dodal mu odvahu do toho jít, až Paul někoho zburcuje a oni budou volní.

„O nás…“ zopakoval zamyšleně Tom. „Já si vlastně na nic nepamatuju. Všechno znám jen z vyprávění,“ začal povídat. Byli ještě dostatečně daleko od komplexu, takže nebylo třeba ani moc šeptat, tady je ještě nemohl nikdo slyšet. „Narodili jsme se deset minut po sobě. Já první,“ zašklebil se významně, „jsem starší,“ dodal, aby bylo jasno. Když Bill nijak zvlášť nereagoval na jeho dědické právo prvorozeného, pokračoval. „Byly nám dva, když tě unesli,“ zatnul podvědomě pěsti, „doma na zdi visí naše společná fotka. Máš tam na sobě ten svetřík, a já svůj. Měli jsme stejné, jen s jiným jménem. Pletla je babička. Máma má ten můj dodneška schovaný v krabici. Má tam spoustu památek na tebe,“ vyprávěl a Bill ho potichu poslouchal.

„Co je to babička?“ zeptal se zvědavě.

„Babička… no… máma naší mámy,“ co nejjednodušeji vysvětlil Tom.

„Aha, myslel jsem, že je to nějaký stroj na pletení.“ Oba se společně rozesmáli.

„Jasně, to nemůžeš vědět, tady v tý magorský sektě se snažej všechny tyhle rodinný vztahy vymazat a překroutit,“ potřásl hlavou Tom, když se dosmáli. „Je to tu děsivý, už abychom vypadli.“

„Hmmm,“ přitakal Bill celkem upřímně. „Tak povídej dál.“

„Dobře. V tý krabici má máma ještě kachničku, se kterou sis hrál nejradši ve vaně, tvoje první vlasy, když tě v roce poprvé stříhali, moje taky, samozřejmě, dupačky, botičky, spoustu různých blbinek, fotek a nahrávek. Několikrát jsem ji překvapil, když nad tím vším brečela, tak jsem se naučil radši klepat, nechtěl jsem ji vidět brečet.“

„Jak vypadá?“ zeptal se Bill, chtěl mít nějakou lepší představu o své mamince. „Je hezká?“

„Moc krásná. Aspoň mně tak vždycky připadala,“ usmál se Tom. „Má dlouhý vlnitý vlasy, barvu podle nálady, ráda to střídá. V tom budeš asi po ní,“ zatahal Billa za pramen jeho dlouhých černých vlasů. „Jen blondýna nikdy nebyla, vždycky tmavší. Je to hodná ženská, i když mě občas dost štvala. Hlavně poslední roky,“ povzdychl si lítostivě Tom. „Chtěl jsem se živit muzikou, jenže ona i táta trvali na tom, že musím nejdřív dostudovat gympl,“ protočil oči Tom. „Vlastně jsem utekl proti její vůli,“ přiznal. „David pořádal nahoře konkurz na kytaristu a já ho vyhrál. Sliboval mi slávu, což vlastně ani nelhal, slavný jsme tady dost, ale já čekal něco jiného. Čekal jsem světovou slávu. Byl jsem tak zaslepenej, že mě ani nenapadlo se zeptat na jméno skupiny. Byl jsem úplně blbej,“ dodal definitivně.

„Nejsi blbej,“ usmál se Bill, „kdybys sem nepřišel, nikdy bychom se nenašli.“

„Máš pravdu,“ uznal Tom. „Asi to tak mělo být,“ otočil se na bok, záda ho bolela, když měl hlavu v Billově klíně, potřeboval najít nějakou lepší polohu, ve které by se mu ulevilo.

„Jestli chceš, chvilku si zdřímni, já budu vzhůru a vzbudím tě, potřebuješ si odpočinout,“ nabídl mu Bill.

„Seš si jistej, že neusneš?“ natočil Tom hlavu nahoru k Billovi. Sledoval jeho oči ve světle baterky opřené o stěnu, zvláštní stíny, které vrhala, dělaly Billovu tvář trochu děsivou.

„Přísahám, že zůstanu vzhůru,“ zvedl Bill dva prsty v gestu, které zaručovalo, že si je jistý. „Nechám tě spát dvacet minut, pak tě nemilosrdně probudím polibkem,“ přísahal.

„To si dám líbit,“ usmál se spokojeně Tom. „Tak dobrou noc,“ popřál sám sobě a zavřel oči.

Po pár minutách začal Tom pravidelně oddechovat a Bill svlékl svou vrchní mikinu, aby ho mohl přikrýt. Už předtím si všiml, že má Tom studené ruce, ale bylo mu jasné, že kdyby mu přikrývku nabídl, odmítl by ji. Když byl hotov, opřel si hlavu zpátky o zeď. Noha ho sice v téhle neměnné poloze začínala víc bolet, ale nechtěl své dvojče vzbudit pohybem, tak si v duchu zpíval jednu z jejich písniček a přemýšlel o všem, co před chvílí zažil. Skoro se mu z toho všeho točila hlava. Informace, že je Tomův bratr a mají společnou maminku, pro něj byla pochopitelně šokující a zvláštní. Asi podobně, jako že má najednou dvě jména. V Genesis nic takového nebylo. Ano… když někdo měl nějaký výrazný rys osobnosti, přezdívalo se mu jinak, než bylo jeho skutečné jméno, ale nikdo neměl další od narození. Neznal nikoho z technického personálu, byli tam i starší lidé, ti určitě museli mít dvě jména, když přišli do podzemí jako dospělí, ale nikdy o tom nemluvili. Neměl šanci si všimnout, že jediný, kdo se z tohoto pravidla vymyká, je Kat, který si své příjmení napsal na dveře kanceláře, ale ty si Bill zvenku nikdy neprohlížel. Stejně by tomu nerozuměl tak jako tak. Všichni řadoví členové společenství měli jen jedno jméno.

„Bill Kaulitz,“ zašeptal pokusně a spokojeně se usmál. Líbilo se mu to. Definitivně.

~*~

Sascha dojel na místo, na kterém parkovali minule s „hajným Karlem“. Kraj lesa byl poměrně dost daleko od továrny, kolem vedla polní cesta, po které sem doslova přikodrcal, ale přesně tahle skutečnost mu snad zaručovala, že ho tu nikdo nenajde. Na palubních hodinách bylo půl šesté ráno. Do rozednění zbývala ještě zhruba hodinka a půl. Byl unavený. Všude kolem se rozprostírala neproniknutelná lesní tma, hvězdy i měsíc byly schované za těžkými mraky, a on doufal, že z nich nezačne sněžit. Rozhodl se, že nechá své unavené tělo na chvíli odpočinout. Teď, když je konečně tady, byl ospalý. Nastavil si na mobilu budík, vypnul motor a přelezl si na zadní sedadlo, kde se zachumlal do deky. Potřeboval to, jinak by na stromě celý den nevydržel, to mu bylo jasné. Během pěti minut, kdy se ještě snažil pořádně zakutat do své nory, aby udržel teplo i přes stydnoucí motor auta, usnul jako mimino.

~*~

Paul se zastavil a nevěřícně zíral před sebe na místo, které osvětloval malý kužel jeho baterky. To nemohla být pravda. To ne. Přece šel dobře. Tohle nemohl být ten plot. Ačkoliv mu byla zima, při pohledu na dráty smotané do pravidelných čtverečků ho polilo horko. Sakra. Vrátil se zpátky k elektrárně. Jak se mu to mohlo stát? V tu chvíli zaslechl něco, co ho vyděsilo ještě víc. Štěkot psa. Stráže. Jsou blízko, možná ho psi cítí. Musí rychle odtud! Otočil se jako na obrtlíku, a ve chvíli, kdy se chystal udělat první krok, jeho baterka naposledy blikla a definitivně zhasla.

autor: Janule