Zeiten ändern dich 46.

Rozhlédnu se a s výdechem zamžourám na jakousi věžičku v dáli. Sedíme s Markem na naší oblíbené vyhlídce na město, navíc se zmrzlinou v ruce. Stihl jsem mu povyprávět už snad všechno ohledně večírku a jako pokrok toho všeho, už to říkám s větším nadhledem než před třemi dny.
„A víš, co ti řeknu? Pozitivní věcí na tom je, že vůbec nesejde na tom, jestli se změnil on, ale hlavně že změnil tebe. Blbě by vyznělo, kdybych řekl k lepšímu, ale chci říct k lepšímu, jako dobře pro tebe. Jseš teď víc… uff…“
Lehce se usměju a čekám, jestli vysloví, co má v plánu. Když se tak ale nekoná, ujmu se slova sám. „Jo, možná máš pravdu. Asi jsem začal trochu jinak pohlížet na svět a sebe. Asi.“
„Určitě. Vážně jsem na tobě pozoroval několik změn, a netušil jsem, že to jde u člověka tak rychle.“
„Ale stejně si myslím, že dost věcí z toho bylo jen dočasně ve mně usídlené. Prostě jen díky němu, že jsem se cítil jinak, teď je všechno zas takový… stejný. Vůbec bych se měl prostě smířit už s tím, že hezký věci se mi obloukem vyhýbají. A když už jsem Toma začal skutečně vidět jinak, asi jsem ho přechválil, a proto…“
„Bille, to je hloupost! Tohle taky nemůže trvat věčně. Počkej ještě, jak hořce zapláče. Co je ti do něho? On zůstane holt stejnej, když to tak chce, ale ty máš teď s novým rozhledem tolik možností. Už i kdyby jen fakt, že budeš navštěvovat nový město od září.“

„Já nevím, Marku. Bojím se toho. A potom, vážně jsem získal nový postoj hlavně k hezkým věcem. Musím si prostě štěstí ukrajovat po kouskách a nikdy nesmím chtít hromadu,“ poukážu na svou zmrzlinu v ruce, „začnu třeba u zmrzliny, která způsobuje, že se cítím dobře.“
„No a bůhvíkde to může skončit.“
„Hele Arwin!“ vyskočím okamžitě, což musí Marka asi dost polekat, protože si mě nejdřív zaraženě prohlédne.
„Cože?“
„Arwin. Pojď nebo ho nestihnu,“ neptám se už na nic víc, a vyjdu vstříc cestičce v parku, po které si vykračuje Arwin s jakousi rasou malého pejska. Když už mne zaregistruje i on, ohlédnu se jen, zda jde Mark za mnou.
„Bille? Ahoj,“ rozšíří svůj úsměv. „Tady bych tě nečekal.“
„Ahoj, rád tě zase vidím. Koukám, že už je to ok,“ poukážu na jeho již skoro neviditelné zranění nad rtem.
„Jo, už je to lepší.“
„Máš nádhernou společnost,“ skloním se k malému pejskovi, abych si ho pohladil.
„Jsem na něj pyšnej,“ usměje se a na pejska mrkne.
„Oh, tohle je Mark. Marku tohle je Arwin,“ představím je, když nás Mark již dojde a pokračuji.

„Nerad bych tě zdržoval, ale smím se jen na něco zeptat?“
„Jasně,“ přikývne s mírným úsměvem.
„Když jsem odjel z toho večírku, šel jsi domů, nebo s tebou ještě pak… Tom mluvil?“
„Tom?“
„No… ten s těma copánkama.“
„Jo, tenhle. No seděl jsem venku s jedním spolužákem, když přijelo zas to auto. Nic se nedělo, šel dovnitř, ale pak se vrátil ke mně a jo, ptal se po tobě. Nevím, jak to mohl usoudit, že šel bez přemýšlení rovnou za mnou, ale víceméně to usoudil asi z toho, že jsme seděli venku, a tudíž jsme mohli vidět odjíždějící auta. Protože se jen ptal, jestli jsi odjel, nic víc.“
„Neublížil ti už, že ne?“
„Ne… ne.“
„Dobře, děkuju moc.“
„To já bych měl spíš děkovat.“
„Každopádně, kdybych to neudělal, prošli bychom kolem sebe dnes bez povšimnutí, a přitom jsi mi teď tak moc pomohl.“
„To mě těší.“
„No, nebudu tě zdržovat,“ řeknu podruhé, když se mu v kapse rozezvoní telefon, „rád jsem tě viděl.“
„Nápodobně, mějte se,“ rozloučí se jen s úsměvem a my se s Markem vydáme na cestu vedoucí hlouběji do bludiště cestiček.

„Vidíš, a o tomhle mluvím.“
„O čem?“
„Jseš teď víc takovej otevřenější, zdravíš si tady lidi, a tak, to prostě u tebe není tak obvyklé.“
„Jindy lidi nezdravím, jsem to ale nestyda.“
„Ty víš, jak to myslím,“ zasměje se.
„Jo, ale byl to jen Arwin.“
„Dobře, ale už i to je určitá změna.“
„Asi jo, ale je mi to tak trochu prd platné.“
„A popravdě ani nevíš, jak jsem rád, že se směješ. Bál jsem se, že z toho budeš mimo tak, jak si zněl v tom telefonu v sobotu, a že budu mít díky tomu co největší chuť si toho idiota osobně podat, ale překvapil jsi mě.“
„No, je to těžší, než jsem si myslel, ale zaprvé to zkouším hodit za hlavu a říkat si, že už ho nikdy nemusím vidět, a za druhé mi strašně pomáhá Malá dáma a puclík. Je teď doma veselo, a při pohledu na ně se člověk mračit ani nemůže. A pak samozřejmě Gordon, on je prostě nejlepší.“
„No vidíš, pořád seš bohatší než kdejakej Kaulitz i se svým harémem.“
„Jo, v tomhle s tebou chci souhlasit. Mám toho mnohem víc, než má on. Měl jsem tu čest to posoudit. Neřekl bych, že je jeho rodina až tak špatná, ale on to tvrdil. A už jen z toho pohledu mám víc než on, mám rodinu.“ Líznu si ze své zmrzliny, a pak se vrátím k tomu, co řekl. „A vůbec, proč ty bys měl chuť si ho podávat a snižovat se tak na jeho úroveň?“
„Řekl jsem to jen tak v rozpolcení,“ lehce se zasměje, „ale stejně si myslím, že by mu měl konečně někdo ukázat, že nemůže všechno.“
„Tvrdil mi, že nebude tenhle týden ani doma. Nic mi do toho není, jen že kdybys chtěl být tím, kdo mu to ukáže, počkej si.“
Mark si mě prohlédne a začne se smát. „Seš super ironickej dneska. A víš, co mi došlo? Že nebýt jeho, tak my dva bychom se třeba nikdy nezačali bavit. To samé máš teď s Arwinem. Taky bys ho v životě nemusel potkat. Vlastně aspoň k tomuhle byl Kaulitz dobrej.“
„A víš, že jo?“ stvrdím jeho myšlenku úsměvem.

Ve středu už v půl čtvrté odpoledne vylezu ze skladu obchodu a usměju se na paní Schmittovou. „Uklizeno. Kéž by to tak chtělo vždycky vydržet.“
„Seš zlatíčko, Bille. Dnes jsi toho udělal víc než já. Měl bys už jít, nebo si neužiješ tak krásného slunečného odpoledne.“
Kdyby tak věděla, že stejně nemám, jak si ho užít. „A nepotřebujete ještě s něčím pomoct?“
„Ne. Jen to srovnám tady vepředu a půjdu taky. Ale děkuju.“
„Dobře.“ Vezmu si tašku a přehodím si ji přes rameno.
„Tak zítra nashle.“
„Nashledanou,“ s úsměvem obchod opustím a nadechnu se venku čerstvého vzduchu. Už se těším zas domu na ty dva prcky, kteří tam jistě zanechali po sobě zas spoustu nepořádku. Zamžourám do sluníčka a snažím se si vybavit telefonát, když mi v plném vytížení volal Gordon. Zdrží se, přijede v pět, říkal? Dobře, prostě přijede později, nedokážu si teď vybavit přesná slova. Jistě má zas nějakou schůzku s Miriam a nechce mi to říct jen tak naplno. Už by mne s ní měl taky seznámit, takový setkání by mne fakt zajímalo. Ale samozřejmě chápu, že je opatrnější než já a nechce nic uspěchat.
Vůbec bych mu přál, kdyby mu tento vztah vydržel. Až na poslední tři dny je jinak Gordon prostě šťastnější než obvykle a nevšiml by si toho jedině velký ignorant.

„Nazdar, vy moji bobci,“ přivítám ty dva, kteří se mi ihned nahrnou k nohám, když otevřu vchodové dveře. Vezmu si je oba do náruče, abych je pohladil a trochu se s nima pomazlil, než jim přikážu, aby se šli proběhnout ven, než to po nich na chodbě všechno uklidím.
Během úklidu nechám ale stejně otevřené dveře, takže mi každou chvilku jeden z nich dovnitř vběhne, ač je to venku pro ně větší zábava. Obzvlášť v tak super počasí.
Po úklidu se po delším přemlouvání rozhodnu, že uvařím, než se Gordon vrátí. Dlouho jsem už nevařil a chtěl bych vyzkoušet něco dobrého.
„Zlatíčka,“ otočím se s úsměvem, když mi pod nohama proběhnou ti dva, „tohle není nejlepší nápad plést se mi pod nohy.“ Zadívám se na ně a musím si povzdychnout. Mark měl pravdu. Mám víc než Tom. Ano. Ale i přesto postrádám toho Toma, kterého jsem poznal a stejně tak rychle ztratil. Raději rychle vstanu, než mne začnou pohlcovat vlastní myšlenky, a s nápadem se vydám najít jednu skvělou kuchařku, ve které jsem posledně našel super recept na ochucení ryby. Je čas vyzkoušet další recept, nepochybuji, že bude jistě stejně tak výborný jako ten předtím.
Jen kde tu knížku hledat? S povzdechem projdu jediné možné místo, knihovnu v obýváku, a když se nenachází tam, zkusím to na místě, o kterém už předem silně pochybuji. Ložnice Gordona. Dost nepravděpodobné, ale co kdyby.
Vejdu dovnitř a rozhlédnu se. Nejprve nakouknu krátce do jeho skříně, ale pak zkusím šuplík. Nerad bych se mu hrabal ve věcech, projedu to rychle očima a to snad nikomu neublíží. Už chci šuplík s nepořízenou zavřít, když mi ale pohled spočine na obálce na samém vrchu. Bill Trümper? Proč má Gordon obálku s mým jménem, kterou jsem neviděl? Opatrně již otevřenou obálku rozevřu a vytáhnu její obsah. Když si ale před očima rozbalím parte se jménem Josephine Führlich, zastaví se mi dech.

autor: Mintam