Novel of Dreams – My Dream 32.

BILL

Jakmile jsem rozlepil oči, naskytl se mi ten nejnádhernější pohled na světě. Tomi vedle mě celkem tvrdě spinkal. Měl tak rozkošně pootevřenou pusu a klidně oddechoval. Občas trošku zatřepotal řasami. Svíral pevně kousek peřiny a stále se tulil k polštáři. Mhh, je tak dokonalý. Pousmál jsem se nad tím a tiše vylezl z postele. Nechtěl jsem ho probudit. Byl by to hřích. Moc často se takhle neprospí, tak aspoň dnes to vyšlo.

Zašel jsem tiše do koupelny a hned si dal sprchu, vyčistil si zuby a učesal se. Trošku jsem se nalíčil a šel si pro oblečení do malé šatny. Nikdy jsem snad před nikým nechodil tak tiše jako právě teď. Obléknul jsem se a zamířil do kuchyně. Sakra, ani jsem se nezeptal, jestli snídá a co snídá. Zamyšleně jsem postával u kuchyňské linky a přemýšlel, co mu jen udělat. Nakonec jsem mu připravil od každého něco. Něco slaného, něco sladkého a… KAKAO! Hned jsem po něm sáhnul a připravil mu pořádný hrnek poctivého kakaa. Ještě jsem poklidil v kuchyni a podíval se na hodiny. Bylo skoro deset. Ještě pár minut jsem u něj jen seděl a koukal na něj jako na anděla. Vlastně, proč jak. On je takový můj malý andílek. Myslel jsem, že včera sice umřu, ale neumřel jsem. Bylo to tak perfektní. Nikdy jsem nezažil tak nádherný mazlení.

„Lásko,“ pošeptám a nahnu se nad něj. Lehce ho líbnu na tvářičku a pohladím ho po ramenu. Ležel na zádech a stále vypadal tak hrozně rozkošně. Tak nerad tohle dělám, ale bohužel musím. Jenom hlasitěji oddechl.

„Mmm, probuď se mi,“ usměju se sladce a pohladím ho znovu.

„Hm,“ povzdechl si. Stočil se na bok, čímž mu peřina sjela až po pas a zabořil ruku pod polštář. To je ale šmudla. Opravdu je k zulíbání. Ha, i to je slabé slovo.

„Tome,“ políbím ho na spánek a přejedu mu po žebrech, trošku ho polechtám. Zavrtí se a překulí se na břicho, takže mu peřina sleze úplně, jelikož do ní má zamotané nohy. Jen se nad tím pousměju a pohladím ho po zádech, nakonec ho ještě políbím na lopatku.

„Lásko…“ šeptnu tiše.

„Kolik je?“ zamumlá a dál bez pohnutí leží.

„Deset,“ odpovím a líbnu ho na rameno. Otevře oči, pozvedne hlavu a nadzvedne se na loktech. Vyhledá pohledem hodiny.

„Proč jsi mě nevzbudil?“ Asi se bude zlobit. To jsem zase udělal chybu.

„Já jsem tě… nechtěl vzbudit, potřeboval ses vyspat, a navíc jsi spal tak tvrdě,“ brouknu trošku provinile. „Já tě do školy samozřejmě odvezu.“

„Hm, a ty jsi neměl být v práci?“ promne si oči a zase si lehne. Je tak strašně rozkošný, jak má otlačenou tvář a je rozespalý. Tohle jsem si přál vidět, a teď… to vidím. Mám ho u sebe. A pro sebe. Akorát se přetočí na záda, aby na mě viděl.

„Práce je teď to poslední, co mě zajímá,“ pohladím ho po bříšku.

„Mmm,“ usměje se a zase zavře oči. Trochu se zavrtí.

„A připravil jsem ti snídani. Doufám, že neodmítneš, protože tohle je naprosto speciální snídaně,“ zasměju se.

„To jsem zvědavý,“ otevře zase oči a opře si tělo o lokty. „Nejdřív bych si ale nejspíš došel do sprchy,“ pousměje se.

„Připravoval jsem to s veškerou láskou,“ upozorním ho s úsměvem. „Jo, jo, utíkej,“ usměju se a pomůžu mu se posadit.

„Mmm to jsem zvědavý,“ oplatí mi úsměv a políbí mě na tvář. „Za chvilku budu zpátky,“ broukne. Zvedne se, přičemž mě pohladí po rameni a odejde.

„Dobře,“ usměju se za ním. Když odejde, dám se do stlaní postele. Přivoním si k polštáři. Mhh, všude ho tu teď budu cítit. Tak nádherně to tu po něm voní. Přitiskl jsem si polštář k obličeji a skoro se s ním začal až mazlit. Miluju tu jeho vůni. Raději jsem toho po chvilce nechal, kdyby přišel. Ještě aby si myslel, že jsem nějakej úchyl. Všude jsem poklidil, i když to moc potřeba nebyla. Potom jsem šel už do kuchyně a dal si kávu. Dneska výjimečně doma.

Posadil jsem se na barovou židličku a čekal na něj. Po nějaké době se zavřely dveře od koupelny. Zaslechl jsem šramot v ložnici. Během chvilky už Tom stál ve dveřích, jenom v kalhotách. Mhh, mohl by takhle chodit častěji.

„Jsem tu,“ ohlásí se mi poslušně s úsměvem.

„To je dobře,“ otočím se na něj a úsměv mu oplatím. „Najíš se?“

„Jasně. Když jsi mi to připravil…“ pokrčí rameny a dojde ke mně. Hned se zvednu a donesu mu tác s jídlem. Snad mu to aspoň trošku bude chutnat.

„Páááni,“ zasměje se a usadí se. „Nejsem si jistý, že tohle všechno sním. Ale tohle vypiju určitě,“ usměje se sladce, a hned si vezme hrnek s kakaem. Radostně se usměju.

„Sněz, kolik máš hlad a chuť. Kdybys chtěl ještě cokoli jiného, stačí říct. Hah… jsem si jistý tím, že to vypiješ,“ zasměju se.

„Mmmmh,“ zalibuje si už s pusou celou od kakaa. Nemám pro něj slova. Je jako dítě, je tak rozkošný, že bych se nad tím rozplynul. Jen se zaculím a napiju se kávy. Odložil hrneček, olíznul se, otřel a prohlédl si, co jsem mu nachystal. Chvíli uvažoval, až se pustil do sladkého. Jak jsem očekával.

„Nezlobíš se, že jsem tě nechal spát?“ zeptám se po chvilce.

„Mmm,“ zavrtí hlavou s plnou pusou. „Ne, nezlobím,“ polkne. „Spalo se mi u tebe nádherně i bez prášku. Jak ses vyspal ty?“ Usmíval se na mě jako sluníčko. S každou sekundou plnil mé sny. Spal u mě, teď se mnou snídal, usmíval se na mě. Co víc si přát…

„To jsem moc rád, Tomi,“ pohladím ho po nahých zádech. „Bál jsem se, že se nevyspíš,“ přiznám. „Já? Spalo se mi vedle tebe… dokonale.“

„Jo?“ uculí se. „To jsem rád. Mně vedle tebe taky.“ Natáhne se po hrnečku a znovu se napije. Sjedu si ho pohledem, a nakonec zabodnu pohled do svého hrnku kávy. Přejíždím prstem nepatrně po oušku hrnku a trošku se usmívám. Nikdy jsem nedokázal popsat pocit štěstí, nedokážu to ani teď, ale dokážu s naprostou jistotou říct, že je to perfektní a dokonalé. Je mi nádherně, a to jen díky němu. Cítím, jak jsem něčím naplněn. Mám se důvod probouzet, dokonce jít do práce a jít si lehnout. Mám důvod žít. Tom v rychlosti dojedl, dopil a zvedl se, což mě vytrhlo z myšlenek.

„Děkuju, bylo to moooc dobrý,“ políbí mě, přičemž mě něžně přichytí za boky. „Teď jdu ještě do koupelny, oblíknu se a můžeme jet.“ Znovu mě políbí.

„Nemáš vůbec za co. Jsem rád, že ti chutnalo,“ oplatím mu polibek a pohladím ho po zadečku.

„Mmmhh,“ otře se mi s úsměvem něžně nosem o můj a líbne mě. „Miluju tě.“ Je tak hezký to slyšet.

„Tome, já tebe taky, moc,“ vydechnu a líbnu ho ještě jednou. Jenomže on mě pohladí po čelisti a začne mě něžně líbat. Automaticky zavřu oči a oplácím mu to. Přitáhnu si ho za zadeček víc k sobě a stisknu ho mezi stehny. Každý polibek, který mu věnuji, je trošku vlhčí. Dráždivě to mlaská. Na to, jak pospíchal, na tomhle si dával záležet. Pohladil mě po bocích a polibky mi s naprostou něhou oplácel. Zafuněl jsem nosem. Bylo to dokonalý. Vlastně jako všechno s ním. Po chvilce jsem ho ale po prdelce trošku poplácal a stisknul ji v dlani. Poodtáhnul jsem se a líbnul ho na bradu.

„Nikdy tě nebudu mít dost.“

„Já tebe asi taky ne, ale musíme jet,“ usměje se. ‚ASI‘ … Tohle mi bude znít v uších hodně dlouho.

„No právě,“ brouknu a pustím ho.

„Jdu teda do tý koupelny,“ pohladí mě po ruce a odejde. Jen se za ním dívám, až zrak pomalu sklopím.

Po chvilce za mnou Tom už přišel oblečený a připravený. Vzal jsem si jen věci, obléknul si kabát, protože venku bylo docela chladno a vyšli jsme. Napřed jsem se rozjel směrem ke škole. Už beztak přijde pozdě. Celou cestu jsme si povídali. Najednou nebylo to protivné ticho, naopak jsme si div neskákali do řeči. Smáli jsme se, něco stále řešili a… no, líbali se. To už k tomu všemu prostě asi patří. Ale kdo by to vydržel být bez jeho polibků? Já tedy ne.

Zaparkoval jsem před školou vedle jednoho z aut. Bylo to jediné volné místo, které tu ještě bylo.

„Chci tě co nejdřív zase vidět, lásko,“ nahnu se k němu a políbím ho. „Napíšeme si, hm?“

„Jasně,“ usměje se. Odpoutá se, také se ke mně nakloní a několikrát mě políbí. Pohladím ho po tváři.

„Dávej na sebe pozor,“ brouknu a líbnu ho ještě.

„Jo, neboj. O hodiny s Brianem jsem přišel, když jsi mě nechal spát,“ pousměje se. Ještě jednou mě líbne a otevře dveře. „Tak já půjdu…“ Vystoupí, ale ještě nezavře. Vyruší ho zvuk zavírajících se dveří vedle mého auta. Podívá se tam. Je to Werner. Jen skoro až rozzuřeně vydechnu. Skvěle. Já se toho idiota nezbavím, i když teď jsem za to celkem i rád. Rád bych mu pár věcí objasnil. Myslím, že ta cesta do auta ho bude ještě mrzet.

„Běž, miluju tě,“ řeknu ještě a pak vystoupím taky. Nenechám si ho jen tak utéct. Tom ale zavře dveře a ihned ke mně obejde auto.

„Bille, já… Prosím tě…“ postaví se přede mě bezmocně a ohlédne se po něm.

„Neboj se,“ přejedu mu po paži. „Běž…“ Nechci mu slibovat, že se ho ani nedotknu, když bych mu nejradši zpřerážel nos. A kdyby jen nos. Nešťastně povzdechne, pohladí mě po tváři a něžně mě políbí.

„Taky tě miluju,“ zašeptá. Znovu mi palcem přejede po tváři, sklopí hlavu a odejde. Ještě se za ním dívám, jak odchází.

Jakmile zajde do školy, rozejdu se k Wernerovi. Nechci, aby něco viděl. I když, jestli se mi dva popereme, tak vím, že přijdu rozmlácený. Ale i tak mi to za to stojí. Trošku si odkašlu a podívám se na něj. Založím si ruce na hrudi a sleduju ho.

„Dobré ráno,“ syknu skoro až jedovatě.

„Nazdar,“ řekne jen a kouká se za Tomem. Ani na něj nečum, ty negramote. Oh, nejradši bych ho zkopal do hranaté kuličky.

„Můžeš mi vysvětlit, co sis to k němu vůbec dovolil?“ dojdu až k němu a změřím si ho pohledem. „Můžeš mi, sakra, říct, proč jsi ho uhodil? To tvrdíš, že k němu něco snad cítíš? Na něj sahat už nebudeš, rozumíš?!“

„Já jsem… mu nechtěl ublížit,“ řekne jen, jako by mě vůbec nevnímal. Stále se díval směrem, kterým Tom odešel. „Musim jít učit, tak… s dovolením,“ povzdechne a obejde mě. Stoupnu si mu znovu do cesty. Hajzl. On si snad myslí, že mě zajímá jeho učení. Nezajímá mě ani on.

„Nezajímá mě, že musíš jít učit, stejně tak, jako tebe mnohem víc nezajímalo, že mu ublížíš, zatraceně! Jestli máš potřebu dát někomu přes hubu, tak dej klidně mně, ale na něj ani nesáhneš. Jemu už nezkřivíš ani vlásek na hlavě,“ řeknu jasně. „Pochop jednu věc… On za to nemůže. Když už, tak je to vina náhody nebo moje.“

„Nech mě bejt. Nemam na tebe čas. Je na Tomovi, koho si vybere. Do nás dvou se nepleť,“ podívá se mi do očí. Skoro se až cynicky ušklíbnu. Neberu Toma jako žádný majetek nebo jako nějakej kus masa, který můžu kdykoli šukat, jako ho bral Brian. Ale teď je můj. Miluju ho a já vím, že on mě. On ani nikdo jiný se mezi nás dva plést nebude. Nenechám si vzít štěstí svého života.

„Mezi vás dva? Ty se nepleť mezi nás! Mám pocit, že už si vybral, ale je to jen na něm. Tak ho nech laskavě na pokoji.“ Znovu se mu do tváře vrátil ten stejný arogantní úšklebek jako obvykle.

„Mezi vás?“ zasměje se. „Nevíš, co se mezi námi děje ve škole, takže si nedělej zas takový nároky. Možná jsem mu jednu vrazil, protože to má rád tvrdě na mém stole. Vždycky ječí jak malá děvka a dožaduje se toho, abych ho šukal ještě víc.“ Ne! To není pravda. On by mi tohle neudělal. Není to tak!

„Přestaň o něm takhle mluvit!“ vyjeknu téměř a skoro se už napřáhnu. Zatnu dlaň v pěst a semknu k sobě pevně čelist. Nesmím ho bít. Ne, protože to všechno ještě víc poseru. „Tyhle lži vytahuj na někoho jiného, ale na něj ne! Co si to, kurva, dovoluješ?!“

Náhle do mě strčí, až za zády ucítím kapotu jeho auta. „A to bys teprve měl vidět, jak ho šukám tady,“ usměje se. „Rád jsem tě viděl, ale bohužel už musim jít. Třeba si to rozdáme příště, kotě. Možná zkusíme i trojku s Tomem,“ zasměje se. Ještě nade mnou zakroutí posměšně hlavou a odejde. Ihned se za ním rozejdu, ale po pár krocích se zastavím.

„Zkurvenej hajzle!“ syknu nahlas a rozejdu se k autu. Je to dobytek, takovej dobytek. S každým jedná jako s kusem hadru. Ale s Tomem takhle jednat nebude. Já Toma nechci podezřívat, věřím mu… Ale kdo by nepřemýšlel nad tím, když mu ex jeho partnera řekne o tom, jak s ním šuká. Kurva, to prostě není pravda! Co mám teď sakra dělat… Za tuhle scénu možná Tomovi zase něco udělá, nebo alespoň řekne. Tom na mě bude nasranej. Perfektní, lepší už to být nemůže. Nasednu si do auta a třísknu vztekle dveřmi. Prudce se rozjedu a šlápnu na plyn. Jedu přes město spíš, jako bych jel po dálnici. Mám pocit, že se mi krev v těle doslovně vaří. Co si o sobě ten zasranej profesůrek myslí. Dělat z Toma děvku nebude. Musím vymyslet cokoli, jen abych se pomstil. Dělám to sice nerad, ale tohle nemůžu nechat být. Nemá cenu plánovat něco příliš složitého, ono bude stačit málo. Chce to jen něco, co zabolí, co ho praští do hlavy, aby si uvědomil, jak se choval.

autor: *Mischa* :o* & Turmawenne