autor: Diana
Bill:
Nechápu, co to do mě vjelo, ale už prostě nedokážu dál být s Tomem v jedné místnosti. Chce se mi brečet. Ten kluk všechno ví. On do prdele všechno ví! Ví, jak se cítím, ví, že toho debila nemiluju. Ne, já ho úplně nesnáším! Ví, že jsem s ním jenom pro peníze.
Rychle vyběhnu z jeho pokoje a mířím k výtahu. Vztekle mačkám tlačítko na otevření dveří, ale to se mi nedaří. Naposledy do něj třísknu a potom se vydám po schodech. Běžím dolů, div si nezlomím oba podpatky. Vyběhnu z nemocnice a doběhnu až ke svému autu. Rychle do něj nasednu a potom šlápnu na plyn. Vyjedu z parkoviště. Po tvářích mi kanou drobné slzičky. Je mi to líto. Vážně. Ale neměl se na to ptát. Mohl tušit, že mě to naštve.
Třesoucíma rukama sevřu volant. Možná by bylo lepší, kdybych se teď vyboural. Buď bych se zabil a skončil tohle svoje trápení a vztek, anebo bych se aspoň zranil a byl bych v nemocnici s Tomem. Což by mi značně ulehčilo situaci, protože bych za ním nemusel chodit.
„Ježiš, nad čím to přemýšlím?!“ zeptám se sám sebe. Jsem už paranoidní. Celá tahle situace mě psychicky vyčerpává. A ten včerejší vynucenej sex mi taky nepřidal. Ale to by se Tom neměl za žádnou cenu dozvědět.
Tom:
Jak jsem měl vědět, že ho to rozčílí? To je tak nervově labilní nebo co? To není normální. Chová se jak těhotná ženská.
Někdo otevře dveře od pokoje. V první chvíli si myslím, že se Bill vrátil, ale zklamání přijde hned, jak dovnitř vejde doktor.
„Tak, pane Trümpere, je čas na prohlídku břicha.“
„Cože? Jakou prohlídku?“
V první moment se zaleknu, ale nemá s sebou nic. Možná to nic není.
„Nebojte se, jen vám prohmatám břicho. Zjistím, kde vás co bolí.“
Uff… Vydechnu si. To by nemělo být nic strašného.
„Tak fajn. Vyhrňte si prosím vás pyžamo,“ udělám, co mi doktor přikáže. Přijde ke mně a studené ruce mi položí na břicho plné modřin. Přitlačí na jednom místě.
„Tady vás to bolí?“
„Ne,“ přesune ruce na jiné místo a přitlačí.
„A co tady?“
„Ne,“ když mi však přitlačí na boku, usyknu bolestí. Toto bylo teda fakt nepříjemné.
„No, tak tohle vypadá ještě na týdenní pobyt u nás.“ Vytřeštím na něj oči.
„Cože? Týden? To nemyslíte vážně! Já, já musím jít domů!“ Vlastně, nemám domov. Mám jen jeden chladný byt a ten se ani nedá nazvat domovem.
Bill:
Snažím se cestu co nejvíc protáhnout, ale za chvilku naneštěstí pro mě stejně zastavím před naším domem. Auto nechám stát na příjezdové cestě a vystoupím. Projede mnou vlna strachu a okolo žaludku se mi usadí divný pocit. Na sucho polknu a váhavým krokem se vydám ke vchodovým dveřím. Stisknu kliku a vejdu dovnitř. Doufám, že Wolf nebude doma, ale jsem si jistý, že moje prosby nebudou vyslyšeny. A taky že ne.
„Kde jsi byl?“ uslyším otázku přicházející z kuchyně. Vzápětí se Wolfgang objeví ve dveřích. Nasadím neutrální výraz a nedám na sobě znát, že se bojím.
„Byl jsem na nákupech,“ řeknu s ledovým klidem.
„Vážně?“ optá se.
„Vážně!“ odpovím trochu ostřeji, než jsem zamýšlel.
„A co sis hezkého koupil?“ vyptává se dál. Leze mi nehorázně na nervy.
„Nic. Zjistil jsem totiž, že nějak nemám náladu,“ odseknu a chystám se jít pryč. Ve chvíli, kdy procházím kolem něj, mě ale chytne za loket a přinutí mě zastavit. Nechápavě se na něj podívám.
„Jestli zjistím, že lezeš za tím chcípákem do nemocnice, tak si mě nepřej,“ sykne.
„Pust mě,“ procedím skrz zuby místo odpovědi. Mám sto chutí mu vlepit facku, ale vím, že by se mi to nevyplatilo. On nikdy nejde pro ránu daleko, takže radši budu v klidu. Konečně mě pustí a já můžu odejít.
Tom:
„Taky se můžete sbalit hned a rovnou za vámi pošlu hrobníka,“ odbyde mě. Co jiného taky může dělat. Je to jeho práce, nemůže mě pustit.
„Dobře teda… Takže týden?“ doktor jen přísně přikývne.
„Uff…“ těžce si povzdechnu, nechce se mi tu být celý týden. Ještě k tomu sám. Nevěřím, že sem Bill znovu přijde. Co by, nechce mě už ani vidět. Vím to.
„A ještě něco. Nebolí vás hlava?“ zavrtím jí na znak nesouhlasu, ale v ten okamžik mi do ní vystřelí ostrá bolest.
„Auuu,“ zakňučím.
„Hm, takže vůbec nebolí,“ ušklíbne se doktor a něco si zapíše do diáře.
„Dobře, přijdu na vizitu okolo šesté. Tady máte ovladač,“ podá mi černou věcičku se spoustou tlačítek, která zřejmě patří k televizoru přede mnou. „A nezapomeňte hlavně odpočívat. Dneska a zítra ještě zůstanete na infuzích a potom už budete normálně chodit na oběd.“
Na infuzích? Já mám infuze? Celý pobyt v nemocnici jsem si toho nevšiml. To bude asi podvědomí z toho, že nenávidím jehly. Ach bože, že já se sem vůbec dostal. Za všechno může ta blbá práce. Nikdy se tam už nevrátím. Ale i přes to všechno, právě v ní mě potkal nejkrásnější pohled v životě.
Bill:
Dojdu do svého pokoje a zamknu se. Ale, dá se tomu vůbec říkat pokoj? Je to jen místnost s mnoha skříněmi a kupou oblečení. Malá pohovka veprostřed a konferenční stolek. Nevím, co mám dělat. I když bych to nahlas nikdy nepřiznal, mrzí mě, co se stalo. Mrzím mě, že jsem se choval jako… Jako… Prostě jako zlatokopka, jak řekl Tom. Mrzí mě to všechno, co se stalo. Nevím, co to se mnou ten kluk udělal, podstatné však je, že to udělal a já si začínám uvědomovat věci, na které jsem dřív úplně kašlal. Byl jsem zaslepen penězi a přepychem. Tom mi otevřel oči.
„Je mi to líto,“ povzdechnu si a dojdu k pohovce. Unaveně se na ni svezu, ale vzápětí usyknu, když ucítím svůj od včerejška bolavý zadek. „Kurva!“ zakleju a posadím se pomalu a opatrně. Ovšem bez bolesti se to neobejde. Začnu se přehrabovat v kabelce. Měl bych udělat něco, abych napravil tu hádku s Tomem. Jediným řešením je mobil. Konečně ho mezi tím množstvím věcí najdu. Ovšem až teď si uvědomím, že vlastně nemám číslo.
„No super,“ povzdychnu si a chystám se telefon znovu uklidit. V tu chvíli mě ale něco napadne. Ten doktor mi přece volal. Takže když zavolám jemu, určitě mi Toma k telefonu dá. S úsměvem si najedu do složky posledních hovorů a najdu si jediné neznámé číslo, které tam mám. Stisknu zelené tlačítko a čekám, až někdo hovor přijme.
„Doktor Müller, přejete si?“ ozve se konečně doktorův únavou poznamenaný hlas a já úlekem nadskočím. Tak trochu jsem to nečekal.
„Dobrý den, to jsem já, Bill Kaulitz. Neruším vás?“ optám se zdvořile.
„Nerušíte, pane Kaulitzi, ale máte štěstí, že jsem zrovna na lékařském pokoji, jinak byste mě na telefonu jen těžko zastihl. Co tedy potřebujete?“ zeptá se.
„No, víte, potřeboval bych mluvit s Tomem,“ řeknu. Doufám, že nebude moc naštvaný, že ho otravuju.
„Ale pane Kaulitzi, my tady nejsme telefonická služba, ale nemocnice.“
„J-já vím, ale… Je to nutné. Nezdržel bych vás dlouho,“ snažím se ho přesvědčit.
„No tak dobře,“ svolí nakonec a já už jen slyším, jak otevírá dveře a vychází na hlučnou chodbu.
Tom:
Zaslechnu otevírající se dveře právě, když se mi s myšlenkou na Billa podařilo usnout. Otočím se, chci zjistit, kdo to je. S překvapením zjistím, že je to doktor. Vždyť ode mě před chvilkou odcházel.
„Co se děje?“ zvědavě se zeptám. Doktor nic neříká, jen mi podá do ruky telefon a znovu se ztratí za dveřmi. Stále nechápu, co se děje, co kdo ode mě chce. Doufám, že to zase nebude pojišťovna kvůli rozbitému autu.
„Prosím?“ ohlásím se v telefonu, ale nikdo se neozývá. „Haló! Kdo je tam?“ znovu se zeptám. Nic… „Jestli si ze mě chcete střílet, nemám na to náladu!“ zakřičím a v tu chvíli se osoba na druhé straně ozve.
„Počkej,“ řekne tiše, ale já stále netuším, kdo to je.
„Kdo jste?“ vyzvídám, ale potom mě to napadne. „Bille?“ je ticho. Žádná odezva. „Bille, jsi to ty?“
Stále nic.
„Poslouchej, jestli jsi to ty, ozvi se…“ zaraduju se, když v telefonu uslyším nějaký zvuk. Je to však jen pípání zrušeného hovoru. Polije mě vlna zklamání. Proč se mi neozval? Líbí se mu, takto mě zraňovat?
Bill:
Nevím, co se děje, ale když uslyším jeho hlas, nemůžu nic říct. Prostě… Jako bych byl němý. Nakonec hovor zruším.
„Kurva!“ hodím s telefonem vzteky o zem a ten se rozpadne na několik částí. „Do prdele! Jak se mi mohl tak dostat pod kůži? Jak?“ zařvu na celý pokoj a rozbrečím se. Už zase. Nechám slané slzy stékat po mých tvářích a jen zírám někam do prázdna. Po chvilce se uklidním a jsem schopný jít sebrat kousky svého telefonu a složit je dohromady. Jen co mobil zapnu, už mi v ruce začne vyzvánět. Poznávám číslo telefonu, na který jsem ještě před chvílí volal. Trochu se uklidním. Váhám. Nevím, či hovor přijmout nebo ne. Nakonec se rozhodnu pro první možnost.
„Ano?“ téměř zašeptám.
„Bille?“ ozve se Tomův hlas. Nemůžu rozpoznat tón jeho hlasu. Nemůžu rozpoznat, jestli je rád, že mě slyší nebo naopak.
„Jo, to jsem já,“ ujistím ho.
„Proč jsi to před tím položil?“ zeptá se.
„Nevím,“ pokrčím rameny, což on nemůže vidět. „Chtěl… Chtěl jsem se ti… Omluvit,“ šeptnu. Ta slova mi nějak nejdou přes ústa. Skoro nikdy jsem se nikomu neomlouval, ale teď cítím, že omluva je na místě.
„No, spíš já bych se měl omluvit. Vina je na mojí straně,“ snaží se to hodit na sebe, ale já vrtím hlavou.
„Ne, Tome. Není. Já… Neměl jsem tak vybouchnout. Ale ať už je to jakkoliv, prostě… Nemohl jsem to nechat jen tak,“ řenu.
„Ty jsi plakal, viď?“ zeptá se mě. Jak to proboha poznal?
„Ne… Já… Neplakal,“ snažím se zapírat, i když vím, že je to zbytečné.
„Bille, přstaň už s tím lhaním. Já to poznám,“ pokárá mě.
Tom:
„Pověz, co máš z toho, že mi stále lžeš? Kdybys řekl jednu lež… Ale ne, ty lžeš pořád! Všechno, co řekneš, je lež!“
Šel jsem na něj tvrdě. Ale nezaslouží si nic jiného. Kdyby věděl, jak mě to zraňuje! Ale co, i kdyby věděl. Je mu to úplně jedno.
„Vlastně, člověk jako ty nedělá nic jiného. I svoje postavení sis vysloužil jen lhaním vůči němu. Vlastně ho lituju, že má rád takového lháře, jako jsi ty!“ tato slova mě částečně mrzela, ale jednou mu to někdo říct musel. Jsem velmi, ale velmi nerad, že jsem tím člověkem právě já. Zraňuje mě to, jako nikoho.
„Ne Tome… Tohle mi neříkej, prosím…“ Bill se rozvzlyká do telefonu. Je mi ho tak líto. Myslel jsem, že mě neobměkčí, ale přece se mu to podařilo. Teď už nedokážu říct nic jiného. Mám ho politovat a říct mu, aby se na mě nezlobil? Mám mu vynadat ještě víc? Neudělám ani jedno z toho. „Tome…“ Nevím, co chce říct, protože mu sklíčeně položím telefon. Tohle ne… Nemůže mě rozplakat! Nemůže! A i tak to udělal. Slzy mi tečou proudem a já nemám ani vůli je zastavit. Zběsile dýchám neštěstím.
„Můžu?“ pootevřel doktor dveře a bez toho, abych souhlasil, vešel dovnitř. Jsem k němu otočený zády, telefon svírám v ruce. Všimne si, že se něco stalo. „Je všechno v pořádku?“ obejde postel tak, aby mi mohl vidět do tváře.
„Ano je. V nejlepším,“ vzlyky stále nepřestávají a nejhorší je to, že to nemůžu ani nijak ovlivnit. Jen doktorovi položím do ruky telefon a on díkybohu pochopí, že potřebuju být sám.
autor: Diana
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
Huh, tak to je síla. Koukám, že jsou oba naprosto totálně zmatení. Snad Bill nějak najde způsob, jak se za ním dostat… nebo se s tím parchantem rovnou rozejde 😀 Těším se na další díl =))
To je krásný =) Já jsem tak ráda, že si to Bill všechno uvědomuje =) A jak mu zavolal <3 =) Těším se už na další díl =)
Řekla bych,že Billovi je špatně ze sebe samého…opravdu si myslim,že nemá cenu,aby před Tomem pořád o tomhle lhal…stejně je to jemu i Tomovi jasný,jak to je. A do prdele! Ten hajzl! Jak se ho hned ptal,kde byl…no tvl!"Jestli zjistím, že lezeš za tím chcípákem do nemocnice, tak si mě nepřej"=no tvl!!!!!! :/ "nejkrásnější pohled v životě."…♥to je nádherné♥ JSEM TAK RÁDA,ŽE MU TOM OTEVŘEL OČI A BILL SI VŠECHNO O SOBĚ UVĚDOMUJE! To je šílený,jak se tam zamyká…:( Je naprosto skvělé,jak mu Tom promluvil do duše a on si o sobě začal všechno uvědomovat…a přestává být tak arogantním,jako byl. Šíleně mě potěšilo,že tu hádku chtěl s Tomem urovnat…<3…ALE-chudák Tom…bože chudák! Bill mu zavolá a nakonec nic..:/ Ale jsem ráda,že mu Tom zavolal zpátky! a že to Bill vzal…a řekli si to."Ty jsi plakal, viď?"-oh bože♥to je tak nádherný♥ Jo..tohle musí bejt hrozný,když je člověk,ke kterýmu něco cítíte a on vám neustále lže…:/ Jsem tak ráda,že do něj Tom jde takhle tvrdě a prostě na rovinu!Asi jiná možnost neni. Ale je to šíleně těžký …chudák Tom :´( tady jde vidět,jak mu na Billovi záleží…jak mu je moc líto,že k němu neni Bill upřímnej…jak moc ho to mrzí…a hodně to bolí..proto pláče…:/ A taky…říct tuhle krutou pravdu tomu člověku….to je hodně těžký :/
Bože doufám,že se to mezi nimi zlepší..Asi to bude chtít trochu čas,aby si to nějak každej v sobě urovnali.
Moc se těšim na další díl.
Chudáčci zmatení :DD Ale nevim nevim co bych dělala já kdybych mluvilatakhle s někým koho miluju… uvědomte si to konečně v dva xD
Doufá že Ten Wolf se půjde někam zahrabat… a doufám že se s Billem nějak usmíří… a Bill přestane lhát :))
tuhlepovídku miluju čím dál tím víc! blbej Wolf!nesnášim ho :/aspoň že Bill se začíná probírat..těším se na další!!
Ach jo!;DMěli by si to oba už navzájem vyříkat!…jenka úžasně napsaný díl 😉
[7]: *jinak ;DD
Jeden aj druhý sú na tom s diplomaciou vo vzťahoch totálne mimo. Ale som veľmi rada, že Bill zavolal. Len Tom by možno mohol počkať rýpať tak tvrdo. Som zvedavá či ešte Bill po tomto príde. A či ho nezačne Wolf strážiť.
Tak veľmi by som chcela aby sa konečne dokázali Bill s Tomom porozprávať normálne, bez hádky.
Jipííííí další dílek! ♥♥♥
Och nee…:'( Je mi jich obou tak líto.. Alespoň že měl Bill to číslo na doktora, aspoň to! Jinak fakt nevím… to je vlastně jediné, co o něm ví, jinak kontakt, adresa..fb…:D už na sebe nic nemají… A taky, docela je začínám chápat.. to jak jsou zmatení. Tom ukázal Billovi jeho pravé já (nebo aspoň část), nastavil mu zrcadlo, aby vidět sám sebe a Bill si to konečně uvědomuje. A řekla bych, že bylo naprosto správné, že nechal prostor emocím, stejně tak, jako Tom – pláčem… vždyť oni jsou oba tak ZATRACENĚ moc podobní… jako by byla opravdová dvojčata v této povídce… styl myšlení a pocity ukazují hooodně podobně. Jen Bill zkažený pozlátkem přepychu a tak trochu názory Wolfganga a to z něj dělá takového, jaký je (nebo byl..? že by se začal měnit k lepšímu, srdečnějšímu člověku…? :o) Stejně je tady ale můj favorit Tom… zrovna v téhle povídce… něco mě k němu pojí víc než k Billovi prostě.
Bill má jinak docela romantické představy – když bude mít bouračku, bude v nemocnici s Tomem :-)) Tipuju ale, že i kdyby tam byl, ten zmetek Wolf by mu stál za zadkem i tam…:/
ALE – třeba třeba… co kdyby ho Tom vysvobodil jako zakletou princeznu ze zámku, až ho pustí z nemocnice?:-)) Já si tu pořád maluju ty svý fantazie… no každopádně povídka na probuzení fantazie to je perfektní!! 😀 😉
Ježiš, já to čekala, já to čekala! že ten blb bude doma a zeptá se přímo na Toma. Jak to sakra může tušit..? Dianka, dozvíme se třeba, jak se on (Wolf) a Bill seznámili??:D Docela by mě to zajímalo..:D Moje představa je taková: párty, alkohol, vidina peněz, postel 😀
Jinak super super super, na sto tisíckrát! ♥ Je fajn, že nemusíme na další díl čekat třeba měsíc, moc si cením, že je to tady pravidelně :-))
Jéééé, tak ti jsou v tom až po uši. A to oba. :))