Zeiten ändern dich 49.

Obyčejným pojď jejich diskuze neskončila… 😉

„Pojď, ještě někoho ti představím,“ zatáhnu ho do kuchyně, kde již probuzená Malá dáma dotírá na Mikyho. Každopádně si ještě nezvykla vítat lidi, takže jakmile se jí podaří Mikyho vzbudit, schová se pod stůl. „Malou dámu už znáš, ale tohle naše druhý miminko ještě ne,“ usměju se a sehnu se, abych Mikyho v pelíšku pohladil.
„Takhle prťavý je to nebezpečně sladký. A na takhle prťavý musíš být ten nejpřísnější, to je na tom to nejbolestivější,“ zasměje se Tom, a když se Miky v pelíšku protáhne, první, co udělá je, že si vyšplhá Tomovi do klína, kde zpočátku vypadá, že hodlá dospat.
„To je pravda.“ Zdárně se mi daří vyhýbat se jeho pohledu přímo. Nedělá mi to dobře, vůbec, ale nějak tím chci zjistit, že teď už dělám správnou věc, jestliže mu chci uvěřit. „A myslím, že už u takhle malého platí pravidlo jaký pán, takový pes, protože Nelly kdykoliv jen může, tak se k někomu tulí.“

„To teda platí,“ pohladí něžně Mikyho a ohlédne se mírně za krčící se Malou dámou pod stolem. „Koukni se na Malou dámu, zdrženlivá a nedůvěřivá. Jaký pán…“ Stočí pohled ke mně, který mu opětuju, ale jen na sekundu. Pak s výdechem pohled stočím na Malou dámu taky a pousměju se.
„Jsou lidi, kterým věří,“ neřeknu dostatečně nahlas, avšak tak, aby to Tom zaznamenal, ale hned na to se rozhodnu utéct této situaci, „a já bych měl skočit pro ty ručníky.“
„To je v pohodě, byla to chvilka,“ vezme své lehce mokré triko mezi dva prsty a krátce s ním zamává, takže se k mému nosu dostane jeho parfém. Sakra!
„No… jak myslíš,“ pokrčím rameny, pohladím Mikyho na jeho klíně a postavím se. „Hned jsem tu.“ Zmíním se jen, než vylezu ze dveří kuchyně, za kterými se hned plácnu silně do čela.

Proč mi to ten kluk dělá? Proč se mi vedle něho vždy srdce rozbuší natolik, že nejsem schopný normálně uvažovat??! Dobře, musím uznat, že to, co jsme mezi sebou vybudovali, je teď tak trochu mimo, protože cítím tu značně nejistou atmosféru, která přitom před tím večírkem už pomaličku mizela. Pomaličku, ale přeci, možná za to mohl trochu alkohol, ale teď to vypadá, jako kdyby bylo všechno na samém začátku. Zas ale už jsem na tom lépe, už ne tak hloupě důvěřivý jako předtím!
Sbalím v koupelně ručník a cestou zpět si začnu vysoušet vlasy. Když ale vejdu do kuchyně, nedá mi to, abych se neusmál, když slyším šišlajícího Toma na Mikyho v náručí a zkoumajícího album Coldplay.

Stále hrající, dojde mi.

„Miluju to album,“ podotknu s úsměvem.
Tom jako by mne dosud nezaznamenal, se otočí a teprve pak nasadí úsměv. „Máš rád Coldplay?“
„Jednoznačně!“
„Neměl bych to říkat, ale Yellow je asi jediná skladba, co od nich znám.“
Usměju se a zabalím do ručníku Malou dámu škemrající, aby mohla ke mně do náruče. Sice se jí ručník nelíbí, ale já alespoň mohu svůj pohled soustředit taky na něco jiného než na Toma. „Yellow je moc fajn song.“
„Musím ale podotknout, že obal tohohle alba je skvělej.“
„Myslím, že barev je nedostatek v dnešním světě. A tohle to album dělá taky jedinečným.“
„Mylo Xyloto…? Jak to mám vyslovit?“ zasměje se, stále zkoumajíc obal.
„Mylo Xyloto. Tak jak čteš.“
„Mylo Xyloto…“
„Nech toho,“ začnu se mu smát, když to začne komolit víc, než by bylo zdrávo, a pustím Malou dámu zpátky na zem. Venku zpozoruji, že zpoza mraků začne zase slunce vystrkovat své paprsky. „Chtěl bych s nima jít ven. Půjdeš s námi?“
„Rád,“ přikývne okamžitě.

„Tome… mám strach.“ Dosednu obkročmo na lavičku naproti němu, avšak s pohledem na pobíhající prcky, a semknu rty. Přijde mi, že tohle je ta správná chvíle, kdy mu všechno říct. Už minimálně půl hodiny chodíme jen tak, sem a tam, mluvíme o všem možném, jen ne o tom, co se vlastně stalo. Já nevím, možná to moc řeším, ale prostě to teď tak cítím a chci mu to říct.
„Z čeho?“ s pousmáním jemně, avšak dost opatrně stiskne mou dosud volně položenou dlaň. Opatrně. Musí prostě i on cítit, že je něco jinak.
Strhnu pohled na naše dlaně a vydechnu.

„Celý ty dva roky… celý dva roky mi ubližuješ, a potom se stane něco takovýho, s náma dvěma. A já musím být důvěřivý, a byl jsem, jinak bych přece ten čas netrávil s tebou. Nechci, aby to teď znělo hloupě, ale mám právo tě podezírat.“ Zaváhám, než k němu zvednu pohled. „Prostě… myslím si, že tohle všechno, co děláš, děláš jen, aby sis očistil svědomí. Abys to všechno odčinil, říkáš přesně, co chci slyšet, protože víš, co to je. Děláš to, co víš, že se mi bude líbit. Chováš se tak, abych cítil, že je to správně. Abych si řekl, na tom něco bude, dám zapomenout tomu všemu předtím. Ale já se obávám, že i když mi říkáš, že tohle jsi ty, a vždycky jsi byl, že to tak není.“

Tom se zatváří mírně překvapeně a pak jen mírně zatřese hlavou. „Tohle si opravdu myslíš?“
„Já prostě nevím co je správně, nevím, jak mám najednou pozřít všechno to, co děláš, jak se chováš. Jsem z toho zmatenej, ale přitom věřím, že to tak má být. Jednou jsem četl, že když někoho nemůžeš dostat z hlavy, že tam jednoduše patří. A Tome, sakra! Musíš vědět, že mi teď kradeš každou moji myšlenku! Ale jak mám vědět, že je tohle všechno pravda? Jak mám uvěřit tomu, že myšlenky na tebe jsou správné, že nedělám nic, čím si zároveň ubližuju?“
„Mrzí mě, že to cítíš takhle. Já myslel že…,“ vypadá chvíli, že mu došla slova, a proto se situace hned chopím.
„Cítím se vedle tebe strašně dobře, dělá mi hrozně dobře, jen když na mě promluvíš, jen když se mě dotkneš. Ani nevíš, jak mi dělalo dobře, šíleně dobře, že ses v té škole podřídil mně a trávil jsi čas se mnou. Mimo ty všechny lidi tam. Myslel jsem, že to je ten rozhodující bod. Ale přitom nevím, nevím, kde leží pravda.“

„Bille, pokud si se cítil dobře, byl to přece správný pocit. Jakýkoliv pocit je správný, pokud je upřímný. A já to myslel upřímně. Všechno! Všechno to, co dělám. Proboha, nikdy bych se asi nerozhodl za někým takhle jet, obzvláště po tom, když jsem nevěděl, co se vůbec stalo. Ale u tebe je to jiný. Já nevím proč, ale pokud to tak cítím, vím, že je to správně. A vlastně nevím, proč jsi tedy všechno přehodnotil z jedný blbý situace. Proč si prostě… nepřišel a nezeptal se. Neřekl jsi nic ani do telefonu. Mlčel jsi a já myslel, že zešílím z tý bezmoci, z tý nevědomosti.“
„To je ono. Musíš vědět, že jsem na to měl právo.“
„Já chápu, že všechno vidíš těma očima toho kluka, kterým jsi byl. A chápu, že v tobě někde uvnitř je neustále. Že v tobě dřímá ta nedůvěra, ta nejistota, ale nedal jsem ti dost podnětů k tomu, abys věřil, že to myslím vážně, že jsi mě změnil? Že jsi změnil můj život? Já doufám, že to víš.“
„Prostě… bál jsem se. Bál jsem se, že to, co jsem viděl, byla pravda.“
„Co ti řekl ten kluk, žes všechno přehodnotil?“
„Byl zmatenej. Já jsem mu nevěřil. Do poslední chvíle jsem mu všechno vyvracel, ale pak, když jsem se ti zmínil, žes mu ublížil, nebránil ses tomu.“
„Kdy ses podle tebe zmínil?“
„V tom telefonu. Nebránil ses tomu, když sem řekl, že jste místo mě našli oběť jinou.“
„Proč? Proč bych to dělal?“
„Protože si to dělal doteď!“

Tom s výdechem zvedne pohled k nebi a promluví až po hodné chvíli.

„Na mou obranu, ten kluk vážně vypadal, jako by byl jen opilej. A uznávám, nepřemýšlel jsem v tu chvíli nad tím, jestli mu ti dva něco udělali nebo ne. Měl jsem všechny myšlenky u tebe, věděl jsem, že tě tam nechci nechat dlouho samotnýho. I přesto jsem se zastavil ještě uvnitř pro Rózu, která mě předtím požádala, zda ji vezmu domu, až pojedu. Řekla, ať jí dám pět minut. Během pěti minut jsem vylezl ven a hodlal si zapálit. Jenomže jsem za školou slyšel známý hlasy a řekl jsem si, že se tam kouknu. Když jsem tam přišel, ten kluk už ležel na zemi a něco tam brblal, tudíž hned, co mě napadlo, že je fakt na mol, což mi ti dva stvrdili. A tak jsem si řekl, že je raději nechám, když řekli, že se o něj postaraj, a šel jsem k autu. To je celý. Já nevím, ani časově by se mi snad do toho nevešlo, abych někomu stihl ublížit. Můžu zavolat Róze, můžu zavolat těm dvěma, se kterýma mluvit rozhodně nechceš, ale já už nevím, jak ti mám dokázat, že bych to neudělal už jen z toho důvodu, že chci světu ukázat, co jsi se mnou sakra udělal. Na ničem, co jsem za poslední roky udělal, mi nezáleželo tolik, jako právě teď tady na tom.“

Z jeho dechberoucího proslovu se jakoby proberu zpět do reality a kouknu na Malou dámu, která se mi krčí u nohy a nechává se provokovat Mikym, který jí hravě kouše do ocásku. „Tome, nechtěl jsem to říkat,“ zvednu opět pohled k němu, „ale když jsem Arwina uviděl poprvý, řekl jsem si: Sakra, je opilej, neměl bych tady zůstávat.“
„Nééé, Bille, ne! Vymluvil jsem si tady plíce, abych tě přesvědčil, a ty mi řekneš tohle?“
„Potřebuju, abys mě obejmul,“ pousměju se.
„Jo jasně, a ty pak řekneš, že dělám, co chceš ty. To tak,“ řekne na oko ironicky a složí ruce na prsou jako protest. Nespouštím z něho pohled a jen těžko udržím své koutky, aby netvořily úsměv. Tom má větší výdrž, protože se tváří vážně do doby, než mne nečekaně obejme a s úsměvem jen špitne. „Smím tě objímat často?“
„Tak často, jak budu chtít,“ pronesu, ale hned na to se začnu smát a obejmu ho pevně taky. „Slib mi, že to takhle zůstane napořád. Že budeš stále tenhle Tom, který mi tak chyběl.“
„Byl jsem a budu pořád tady.“
„Kdes byl celý ten týden, co jsem tě potřeboval?“
„Myslel jsem na tebe.“
„Ale já tě potřeboval tady.“
„A já tě potřeboval tam.“
„Jsem zmatenej, ale je to správně, když je to s tebou. Chci to tak.“
„Můžeš všechno, když chceš.“
„Chtěl bych tě políbit,“ špitnu po chvilce, nasaji jeho vůni a s úsměvem zavřu oči. Jeho objetí je pro tuhle chvíli víc, než bych si mohl přát. Jeho teplá náruč mi sakra chyběla!

autor: Mintam