Cizinec 27.

Utekl celý měsíc od prvních vzpomínek, které Bill znovu našel. Jeho pokoj byl už díky panu Trümperovi plně vybaven, ale Bill v něm stejně moc času netrávil, pouze tam spal. Bill se po prvních návalech vzpomínek uzavřel do sebe. Když nemusel, nemluvil a Tomovým dotekům se radikálně vyhýbal. Jediný, kdo s ním směl trávit čas, byl Scotty. Bill nebral na vědomí, že si o něj Tom se Simone dělají starosti. Ve skutečnosti se jich bál. Bál se, že si k nim vytvoří pouto, které nebude schopný přelomit, až přijde jeho čas. Schválně se všech stranil. Všech kromě Scottyho, který mu jednoduše nedovolil, aby ho ignoroval jako ostatní.

Bill prolezl skleněnými zasunovacími dveřmi do jídelny. U stolu seděl muž, kterého v poslední době vídali na Broken Manor čím dál častěji.

„Dobrý den, Gordone,“ pozdravil Bill vychovaně a usmál se na Simone, která v přilehlé kuchyni připravovala kávu pro svoji návštěvu. Aroma kávy se neslo celým domem.

„Ahoj, Bille. Tak co tvůj pokoj? Jsi spokojený?“ Bill přikývl. Gordon sice věděl, že Bill není rodinný příslušník a bydlí zde tudíž z jiného důvodu, ale nemusel se dozvědět, že pokoj není využívaný tak, jak byl zařízen.

„Vypadá to velice dobře, stejně jako renovace levého křídla,“ odpověděl Bill a převzal si od Simone hrníček s čajem, který mu podávala. Zasedl ke stolu naproti Gordonovi. Díval se ven z protilehlého okna. Z nebe crčely pravidelné provazce deště. Slunečné dny byly minulostí a nahradil je snad nekonečný déšť. Bill rád vysedával na terase i v tomhle počasí a sledoval plačící nebe, které přesně vystihovalo jeho zachmuřenou náladu. Často přemýšlel, proč vůbec prší…

„Tom tě hledal,“ prohodila Simone. „Je nahoře.“

Bill přikývl. Nechtěl za ním jít. Neuvěřitelně mu chyběla možnost stáhnout se do pravého křídla, které obývali dělníci, a užívat si doušky samoty, které by mu poskytovalo. Vlastně mu chybělo všechno, co se změnilo spolu s jejich příjezdem z Londýna.

Pochopil Simoninu pobídku a s čajem vstal od stolu. Slušně se s Gordonem rozloučil, i když byla vysoká pravděpodobnost, že zde stráví další z mnoha nocí. Vyšel do druhého patra a zaklepal na dveře Tomova pokoje. Bez čekání na pobídku ke vstupu vešel.

Tom seděl na posteli, u něj ležel natažený Scotty s hlavou položenou na jeho stehně. Zvedl ji, když zmerčil Billa ve dveřích. Nepadlo jediné slovo. Bill se usadil za Scottyho zadek, takže seděl Tomovi tváří v tvář. Pes tiše zakňučel. Nelíbilo se mu, že leží mezi dvěma chlapci, ale ani jeden z nich ho nehladí.

Bill se nesnažil navázat konverzaci. Neměl chuť s kýmkoliv mluvit. Po doušcích usrkával svého čaje a po očku sledoval Toma, který vyslyšel Scottyho prosby a zabořil ruku do jeho kožichu, který postupně s přicházející zimou nabýval na hustotě. Tom si povzdechl. Co by dal za to mít zpátky alespoň toho Billa, který tu byl před jejich cestou do Londýna…

„Bille, proč to děláš?“ Jeho hlas protnul ticho. Už nedokázal dál mlčet, ne když tu Bill výjimečně byl.

„Co dělám?“ zeptal se Bill rádoby nechápavě a Tom nad jeho otázkou protočil oči. Nechtěl si hrát, chtěl pravdu a nic než pravdu.

„Bille, nehraj si se mnou. I slepý by poznal, že se nám vyhýbáš. Bohužel, ty si podle všeho neuvědomuješ, že o tebe já i máma máme strach. Udělal jsem snad něco špatně? Nebo máma? Zlobíš se na nás?“ Tom už byl skutečně zoufalý. Celý měsíc dostával od Billa pouze stručné odpovědi na své otázky, a i ty postupně řídly. Nechtěl, aby to zašlo tak daleko, že se Bill znovu úplně odmlčí.

Bill nevěděl, jak by měl odpovědět. Bál se, že když Tomovi sdělí pravdu, on si hned najde tisíce argumentů, proč je jeho strach zbytečný. Jenže on to věděl. Cítil, že jeho čas se blíží. V jeho pokoji pod polštářem ležela stará zažloutlá fotka. Stál na ní muž se sebevědomým výrazem ve tváři. Jeho rysy se hodně podobaly Billovým, ale měl vystouplejší lícní kosti a přísnější výraz. Také jeho tetování se lišilo. V náručí svíral malé dítě, pravděpodobně chlapečka. Bill věděl, kdo je ten muž, věděl, kde se mu fotka vzala v zadní kapse jeho kalhot. Ramona chtěla, aby si vzpomněl.

Hlasitě si povzdechl. Tom na něj pátravě upíral zrak. Čekal odpověď.

„Nic jste neudělali,“ zakroutil Bill hlavou. Chtěl být vůči Tomovi spravedlivý a upřímný, ale něco mu svazovalo jazyk. Znovu zakroutil hlavou a vstal z postele. Zastavil nad Tomem, pohladil ho po tváři a na rty mu po dlouhé době jejich odcizení vtiskl krátký, skoro až nepatrný polibek.

Odešel.

Tom zůstal zírat na dveře, ve kterých se ztratil. Billovo chování se mu ani v nejmenším nelíbilo. Něco nebylo v pořádku, a on byl pevně rozhodnutý tomu přijít na kloub. Jenže jak, když byl Bill pro všechny naprosto nepřístupný?

°°*°°

Čas pro Billa plynul bolestně pomalu. Kalendář hlásal 10. října… přesně dva měsíce od jeho pádu. Bill seděl na terase jako už tolikrát, a sledoval, jak se kapky deště snášejí k zemi a plení brokenmanorský park. Slyšel šumění, jak kapičky dopadaly na stále ještě zelené listí stromů. Seděl s nohama přitaženýma k tělu a hlavou položenou na kolenou. Cítil, že je jeho čas. Už byl na Zemi příliš dlouho, někdo si žádal jeho návrat. Tušil to od chvíle, kdy vstal. Připadal si divně, strašně špatně. Nechtěl pryč, ale zdálo se mu, že to neovlivní, neměl jak. Seděl na terase a poslouchal vytí a škrábání drápů o sklo. Scotty těžce nesl, že ho ven nevzal s sebou. Bál se, že mu uteče nějaká legrace. Bill smutně pohlédl na sklo, na které se lepil psí čumák. Ten pes mu bude chybět, stejně jako všichni ostatní obyvatelé Broken Manor.

Po tváři mu stekla slza. V duchu se loučil se vším, co zde měl zanechat. V ruce muchlal vytržený papír z jednoho z bločků, které mu Tom podstrkoval v době, kdy neovládal svoje hlasivky. Bylo to jediné spolu se starou zašlou fotkou, co za sebou zanechá. Rozbrečel se ještě víc. Po levém boku mu ležel těžký kámen. Měl zatížit vzkaz s fotkou, až je nebude moc držet on. Nechtěl, aby vítr odnesl to poslední, co zde mohl zanechat.

„Je čas jít,“ zašeptal sám pro sebe. Vrávoravě se zvedl na nohy a vzkaz položil na dřevěnou podlahu. Zatěžkal ho kamenem. S těžkým povzdechem zacouval dolů z terasy, do mokré trávy. Hladila jeho bosá chodidla, když procházel dešťovou clonou směrem k parku.

Zasedl do trávy v místech, o kterých mu Tom řekl, že právě tam ho našel. Nechával si na tvář dopadat ledové kapky vody. Mísily se se slzami, které neustále v proudech vytékaly z jeho očí. Hlasitě plakal, stejně ho nikdo nemohl slyšet. Zavřel oči a poslouchal šumění větru v korunách stromů. Nechával vánek, aby se motal v jeho vlasech a snášel mu do nich další a další dešťové perličky. Chtěl cítit poslední vjemy, které už nikdy nezažije. Jeho čas vypršel…

autor: Helie