autor: Diana
Tom:
Je krásné držet ho v náruči. Kéž by to nikdy neskončilo. Vlastně, ne. Trošku se odtáhnu, Bill se na mě jen zmateně dívá.
„Mohl bys mě políbit?“ nevím, kde se ve mně bere tolik odvahy. Netrpělivě čekám na jeho odpověď, která stále nepřichází. Přehnal jsem to? Možná jsem neměl. Možná je to brzy.
„Mohl,“ ta odpověď mi zvýší tep srdce o sto procent. Bill už nečeká na nic. Chytí mě za bradu a něžně ke mně přitiskne svoje rty. Cítím, jak mi láska proběhla celým tělem. Tohle byla ta pravá chvíle. To je to, co chci, aby nikdy neskončilo. Jeho rty jsou tak měkké, tak teplé. Námi oběma prochází silný elektrický proud. Bill se chvěje. Je úžasné pozorovat jeho touhu. Udělá však něco, co nečekám. Hrubě se odtrhne.
„Promiň,“ ruku si přitiskne na rty a uteče z mého bytu.
„Bille, počkej!“ rychle vyběhnu, ale než se z toho vůbec vzpamatuju, Bill už je pryč. Zklamaně zavřu dveře. Až teď si uvědomím, co se vlastně stalo. Vždyť… On mě políbil!
„Ano, ano, ano!“ zakřičím šťastně sám pro sebe. Mám radost jako nikdy před tím. Svalím se na sedačku, kde jsme ještě před chvilkou seděli.
„Ach… Já tě tak miluju,“ řeknu si s úsměvem pro sebe.
Bill:
Jedu v autě po dálnici, plynový pedál téměř na zemi. Po tvářích mi opět stékají slzy. Ani nevím, kolikrát jsem za posledních pár dní brečel. Přestal jsem to raději počítat. Řítil jsem se po silnici a nehodlal jsem zastavit. Ujel jsem ještě několik kilometrů, když jsem uviděl sjezd z dálnice. Ostře jsem zatočil doleva a trochu zpomalil. Rukama jsem pevně svíral volant. Vysokou rychlostí jsem projížděl ulicemi města, než jsem zaparkoval před domem. Musel jsem tam jít. Už takhle jsem se zdržel na té dálnici. Otevřel jsem dveře a hned se ke mně přihnal Wolfgang.
„Kdes byl?“ vyštěkl na mě a záhy mi na tváři přistála facka. Do očí mi vhrkly slzy od palčivé bolesti, která se mi rozlila po levé straně obličeje. Mlčel jsem. Mám z něj strach. „Tak kde jsi, sakra, byl?“ zařve na mě znovu.
„U Andyho,“ špitnu plačtivě. Mám pevně semknutá víčka, skrz která stejně protékají slzy, a hlavu odvrácenou od něj. On mě ale surově chytne za tvář a donutí mě se na něj podívat. Hledím mu do rozzuřených očí a přeju si jen jedno. Aby teď přišel Tom, schoval mě ve své náruči a už mě nikdy nepouštěl.
„Nelži mi,“ sykne. Zamítavě zavrtím hlavou.
„Nelžu.
Tom:
Cítím se úžasně. Tak úžasně, jako nikdy před tím v životě. Miluju Billa. Ale neumím si vysvětlit jedno. Proč utekl? Proč to „promiň“? Má to snad znamenat, že mu to bylo nepříjemné? Ale, proč by mě potom líbal? Nasadil jsem si do hlavy pořádného brouka. Musím mu zavolat. Hned!
Vyndám z kapsy malý papírek, který mi dal ještě doktor v nemocnici. Je na něm Billovo číslo. Vezmu svůj telefon a naťukám do něj číslo. Chvilku to zvoní, ale vypne mi to.
„Tohle sakra ne!“ řeknu si sám pro sebe. Číslo vytočím znovu. Tentokrát mi to však zvedne.
„Tome, teď nemůžu. Promiň,“ celý uplakaný mi řekne do telefonu a položí ho. Nevěřícně zírám na displej.
„Co se mu proboha stalo?“
Já, musím tam jít. Mám o něj strach. Jsem pevně rozhodnutý. Hodím mobil do kapsy, zamknu byt a už sbíhám dolů. Mám štěstí, právě mi jede taxík. Rychle nasednu na zadní sedadlo, řidič se na mě nepříjemně dívá přes zpětné zrcátko.
„Kam to bude?“ teď mě ale napadlo-
„Víte, neznám přesnou adresu. Potřebuju se dostat do domu Wolfganga Joopa. Víte, kde to je?“ s nadějí mu vysvětluju, nevypadá to však dobře.
„Samozřejmě. Není jediného člověka, co by to tu nevěděl,“ celkem si oddechnu. Auto se už rozjede.
Konečně stojíme před domem. Poznávám to tu. Na dveřích jsou ještě drobné šmouhy od krve, ale je vidět, že služebnictvo na sebe nenechalo čekat.
Nechám řidiči na sedadle přibližnou sumu peněz, je jich tam víc, ale to mě nezajímá, a přijdu až ke dveřím. Ozývá se odtud křik starého a Billovy vzlyky. Proboha! Musím mu pomoct. Začnu důrazně klepat na dveře.
„Bille!!!“
Bill:
„Tome, teď nemůžu. Promiň,“ vzlyknu do telefonu. Podařilo se mi na chvilku zmizet z jeho dosahu, ale jsem si jistý, že tohle slyšel, protože hned na to, jak hovor ukončím, uslyším blížící se kroky.
„Kdo to byl?“ zeptá se. Dívá se na mě z výšky. Já sedím v koutě svého pokoje, v ruce svírám mobil a snažím se stulit do klubíčka. Třeba to potom bude míň bolet. „Tak kdo to byl?“ křikne na mě znovu. Mám strach.
„Kamarád,“ zalžu téměř šeptem. Vteřinu na to schytám další facku.
„Ty si myslíš, že ti budu věřit? Myslíš si, že mi můžeš lhát a tajně budeš chodit za jiným? Na to si nezvykej!“ vyštěkne na mě. Jeho řeč je doprovázena fackami, které dopadají na moje tělo. Snažím se před nimi chránit, ale není to nic moc platné.
Náhle uslyším bouchání na dveře. ‚Tom‘ probleskne mi hlavou. Vím, že je to on.
„Bille!!!“ uslyším za okamžik. Je to on. Tom… Ach, Bože, to ne. Wolf ho zabije.
„Je to on?“ zeptá se chladně Wolfgang a rány najednou ustanou.
„Nevím,“ špitnu plačtivě.
„Tak je to on?“ zeptá se znovu a chytí mě pod krkem. Nemůžu skoro dýchat.
„Je… J-je to… On…“ vypravím ze sebe. Wolf se na mě podívá, chvíli přemýšlí.
„Teď za ním půjdeš a řekneš mu, ať odejde. Že už ho nikdy nechceš vidět,“ přikáže mi. Na prázdno polknu.
„Ne… Prosím,“ hlesnu a po tvářích mi steče nový vodopád slz.
„Dělej!“ zařve a mrští se mnou o zem.
Tom:
„Bille!!!“ zakřičím znova, ale nikdo se neozývá. Tlumené zvuky však stále slabě slyším.
„To jsem já, Tom! No tak otevři!!!“ stále vyčkávám, až po chvíli se dveře otevřou. Je v nich Bill, celý uslzený, černý.
„C-co se s-,“ nestihnu dokončit větu, hned mě přeruší.
„Tome, odejdi,“ jen nechápavě zamrkám.
„P-pr-„
„Říkám odejdi. Nechci tě už nikdy víc vidět!!!“ křičí po mně. Je mi to tak moc líto. Tak moc to bolí. Proč jsem se do něj musel zamilovat? Marně jsem doufal, že se změnil. Nezměnil. Je stejně surový, hrdý a egoistický jako předtím. Vložil jsem do něj naději, miluju ho. On mi však jen lhal. Zase…
„Fajn,“ téměř zašeptám, slzám se nebráním. Nemá to smysl. Poraženě, se zlomeným srdcem odcházím pryč. Na poslední chvíli se však otočím a řeknu: „Miloval jsem tě, byla to chyba.“ Otočím se zpět a kráčím dál. Poslední sekundy jsem čekal, že mě zavolá. On však nic neudělal, jen zavřel dveře. Mám chuť umřít. Naivně jsem si myslel, že se můj život změní, že jsem konečně našel štěstí. Ale nezmění. Jsem na tom hůř než předtím. Mám jít domů? Co tam? Sám. Nic. Domů ne. Tam mě deprese sežere zaživa. Dál jen nechávám téct slzy po tváři. Směřuju k nedalekému parku, tam jsou aspoň lidé. Žádná samota. Teda aspoň co se týká prostředí. V mém nitru mě zabije. Jednou ano.
Bill:
„Miloval jsem tě, byla to chybam“ řekl Tom. Po jeho krásné tváři kanuly slzy. ‚Nééééé!‘ křičel jsem v duchu, ale nahlas jsem nesměl říct nic. Toužil jsem se za ním rozběhnout a všechno mu říct. Nechat se jím obejmout a říkat, že všechno bude dobré. Nemohl jsem. Wolf mě pozoroval. Byl skryt za dveřmi do kuchyně, ale já věděl, že by mi to nedovolil.
Už se nemůžu dívat na jeho odcházející postavu. Prudce zavřu dveře a svezu se po nich na podlahu. Nechám pláč, aby ovládal mé tělo. Už je mi všechno jedno. Pořád slyším jeho slova. On mě miloval. Miloval!!!
„Miloval!!!“ zařvu do ztichlého domu. Hned na to se objeví Wolfgang. Chce se mi z něj zvracet. Nenávidím ho. Tak strašně ho nenávidím. Dívá se na mě lhostejným, odměřeným pohledem.
„Vstaň!“ přikáže mi, ale já ho ignoruju. Nechám se unášet jen mocnými vzlyky. „Tak vstaň, sakra!“ zařve a popadne mě za tričko. Vytáhne mě na nohy, ale já se ve vteřině opět kácím k zemi. Připadám si jako hadrová panenka. Sice krásná, ale nepotřebná a nikým nemilovaná. Znovu se mnou praští o zem a já zůstávám ležet. Dívám se do prázdna a chci k Tomovi. Já ho přece taky… Miluju…
Tom:
Sednu si na první lavičku, kterou uvidím. Nezáleží mi na tom, že je mokrá. Nezáleží mi v této chvíli na ničem. Tak moc bych si přál, abych ho nikdy nepoznal. Nikdy. Mohl jsem si v této chvíli dál žít svůj nudný život.
Lehnu si na tu lavičku. A co, že nastydnu? Nezájem. Zavřu oči, ale zase se mi pod víčky zobrazí jen Bill. Moje oči znova zvlhnou. Pevně je semknu doufajíc, že jeho obraz zmizí. Nestalo se tak… „Mami, mami!“ uslyším, jak se ke mně přibližuje nějaké dítě křičící na mámu.
„Co je, zlatíčko?“ přiběhne za ním. Slyším jen kroky, vidět vlastně ani nechci.
„Proč spí ten kluk na lavičce?“ zatahá mě za rukáv.
„Tomíku, nech ho! Je to zřejmě nějaký feťák,“ hm, ten malý se jmenuje jako já. Pěkné. Nad jejími řečmi se však musím, sice jen v duchu, pousmát.
„Co je to feťák?“ jeho hlas se vzdaluje, odpověď už neslyším. Pěkné. Tak teď jsem dokonce už i feťák. Moje myšlenkové pochody už ani já sám nestačím vnímat. Zapomenu otevřít oči. Ne, já nechci otevřít oči. Proto znova s myšlenkou na toho podrazáka, kterého tak miluju, usnu.
Bill:
„Sakra, Bille, vstaň! Okamžitě!“ přikáže mi znovu. Neposlouchám ho. On ke mně přiskočí a znovu mě vytáhne nahoru. Naštvu se. S vypětím všech sil se mu vyškubnu a vlepím mu takovou facku, až na jeho tváři zůstanou červené škrábance. Stojím proti němu, moje hruď se splašeně zvedá.
„Nenávidím tě!“ vyštěknu a propaluju ho nenávistným pohledem.
„Tohle jsi přehnal,“ sykne a jde ke mně. Než stačím cokoliv udělat, chňapne mě za zápěstí a přitáhne mě k sobě tak, že má svůj obličej těsně u toho mého. „Jsi jenom děvka. Nic víc než děvka. A já ti to teď hodlám dokázat,“ řekne. Pevně semknu víčka k sobě. Teď už se pryč nedostanu. Otočí mě zády k sobě a přitiskne mě ke stěně. Zalapám po dechu. Rty se přisaje ze zadu na můj krk, kde mi začne surově skousávat jemnou kůži. Bolí to.
„Au!“ vyjeknu, když to udělá fakt hodně surově.
„Drž hubu!“ štěkne po mně.
Chci k Tomovi. Teď hned!
Tom:
„Pane! Pane, vstávejte! Tady nemůžete být,“ probudí mě nejasné hlasy. Otevřu oči a zjistím, že přede mnou stojí dva policajti.
„Cože?“ protřu si oči, abych neměl tak zamlžené vidění.
„No, usnul jste tu. Jenže tu nemůžete být. Měl byste jít domů.“ Ani jsem si neuvědomil, že jsem tu opravdu usnul. Ale já domů jít nechci. Nemůžu. Já si musím promluvit s Billem. Musím si to s ním ujasnit.
„Máte pravdu! Děkuju,“ poplácám jednoho po ramenou a už běžím k Billovu domu. Ještě že odtud bydlí jen pár metrů. V srdci mě tíží zklamání. Ale horší už to nebude. Co mi může ještě říct?
Přijdu znovu k jeho dveřím, tvrdě na ně zabuším.
„Wolfe, prosím ne! Prosím!“ uslyším naříkajícího Billa. Proboha, co mu dělá? Jestli ho nenechá, tak-!
„Bille!!!“ násilím otevřu dveře, k mému překvapení nejsou zamčené. Uvidím je tam. Bill je opřený o stěnu. Pláče, zatímco do něj Wolfgang nechutně přiráží.
„Pomoz mi, prosím,“ zašeptá. Došel mu od bolesti hlas.
Bill:
„Pomoz mi, prosím,“ zašeptám, když uvidím Toma, jak se dostal do domu. Wolf ho taky zpozoruje.
„Vypadni, ty ubožáku! Jeho nikdy nedostaneš!“ zařve na Toma. Ten se ale rozběhne proti němu a prudce do něj narazí, čímž ho shodí na zem. Potom mě chytne za ruku a už mě táhne ven. Nedám si pořádně ani kalhoty, utíkáme pryč. Přes slzy skoro nevidím a klopýtám za Tomem, ale nechávám se jím vést. Utíkáme dlouho a já už nemůžu. Značně za Tomem zaostávám.
„To-Tome,“ vyderu ze sebe a úplně zastavím. Tom se na mě otočí. Už jsme dost daleko od domu. „M-můžeme tro-chu zpomalit?“ zeptám se mezi hlubokými nádechy a výdechy. Tom mě místo odpovědi pevně obejme. Chvíli tam jen stojíme v objetí a nic neříkáme. Potom se Tom trochu poodtáhne.
„Proč jsi mi to řekl?“ zeptá se tiše. V jeho očích se lesknou slzy.
„To on,“ hlesnu jen tiše a schovám svůj obličej mezi jeho krk a rameno. Znovu se rozvzlykám. Nechci už ho nikdy pustit. Cítím se s ním tak v bezpečí.
„Šššš,“ konejší mě a jemně mě hladí po zádech.
Ahojte 🙂 Tuto je montáž ešte ku staršej časti, ktorá tu len tak padla, že by som mohla urobiť montáž Billa v Tomovom oblečení. Pamätáte si na tú scénu? Tak tu je tak trošku zobrazená 😉 Nie je to nič moc hej, ale na zobrazenie a dôkaz, že som na vás nezabudla, to hádam postačí. Tak zatiaľ pa :*
autor: Diana
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 2
Je mi líto Billa ,že musel snášet takový teror od Wolfa. Ještě ,že byl Tom po blíž :o))) Jen nechápu proč po tom co políbil Toma tak rychle utekl. Jestli se bál Wolfa nebo…prostě nevím 😀 Krásná povídka
…chudák Bill,doufám že teď už budou Bill s Tomem spolu 😉
To bylo tak krásný na začátku… musím říct za sebe, naposledy jsem také políbila jednu osobu, ale ten silný elektrický proud mnou neproběhl… nevím, čím to je… vím, že by to tam mělo být!! To přesně by měl člověk přitom cítit… snad časem, že by bylo ještě teď brzo? Jsem zmatená…ale… NEVĚŘÍM SVÝM OČÍM!!! Je to možný?! On uteče z bytu… Neee!!! Panebože… jinak Toma, lituji tě a zároveň ti závidím. Lituji tě proto, že ti Bill utekl, ale zavidím ti to, co jste oba cítili..:-) KOnečně!!! Viď?:-)
Bille… zase lžeš, já tedy nevím… ale Wolfgang už asi nebude tak blbej… tušiů správně… ach jo… vždyť to přece Tom musel poznat z jeho hlasů, i když ho Bill nakonec vyhnal pryč… on ho přece tak dobře dokáže prokouknout… Ta scéna, kdy se Bill svezl po dveřích na zem a jak se k němu zachoval Wolfgang… je mi ho tak, TAK strašně líto, cítím s ním… Oni se milují… a není jim to přáno… to je tak hrozné:((
Oooh panebože, díky – ne, vlastně Dianka, díky!!!! Díky, žes Toma poslala za Billem ♥♥♥ Ta část…. poprvé mi vyhrkly slzy do očí za celou povídku…. ten konec je naprosto fascinující—"Tom mě místo odpovědi pevně obejme."— to mě dostalo ♥ Takové shledání.. no jasně, přece by Tom nedal na jeho slova…:´-) A ještě je tu ten starej dědek… s tím ještě není konec…
Bill v Tomově oblečení..! Jůůůůůůůů! ♥ Myslela jsem na to u sedmého dílu, teda – ty jsi fakt skvělá, nezapomněla jsi!!:)♥ To je bomba… vůbec mi to nepřijde jako fotomontáž! Dokonalé!!! Jsi moc šikovná!!!
áááá tohle je krásný :DD A Bill v Tomově oblečení….mmmmmm… :DD
Oni se políbili! Áááá..jak skvělé♥..!!! Do třetice všeho dobrého :D!
BOŽE!JAK MU VLEPIL FACKU!!!! CHUDÁK BILL!!!!! Dostává mě,jak si Tom uvědomuje ,že Billa miluje…to je nádherné. Jo..taky mi to vrtalo hlavou,proč Bill najednou tak vyběhl z Tomova bytu. Úplně jsem cítila ten Tomův strach,když mu Bill do telefonu sdělil,že momentálně nemůže mluvit….TO JE TAK NÁDHERNÝ,ŽE ZA NIM TOM JEL !!!!! :´) TAK NÁDHERNÝ!!!! ……bože….mně úplně běhal mráz po zádech..celej tenhle díl……jak ho mlátil…škrtil a praštil s nim o zem!!!!!!!!!!!! no tvl..:´(…ten Wolfgang je fakt psychopat tvl!!!! :-O !!!! P S Y CH O P A T !!!!!
Oh to bylo tak krutý jak mu to Bill řekl…,ale on musel..to je fakt šílený :´/ chudáci oba!!! :´(
Bože…tohle je na mě fakt moc …brečim…fakt že jo :´( to se nedá vydržet……Jak se Bill uvědomil,že je taky zamilovanej..že Toma miluje…bože♥….JÁ TOHO HAJZLA NESNÁŠIM!!!! NESNÁŠIM! Ah Tome..kdyby jsi jen věděl,jak to doopravdy je…a proč ti tohle Bill musel říct.
DOBŘE ON! JAK MU VLEPIL FACKU A ŘEKL MU,ŽE HO NENÁVIDÍ…DOBŘE ON! ale……bože já ho nenávidim!!!!! chudák Bill !!!!! on ho normálně znásilnil!!!!! bez jeho vůle ho prostě ojížděl!!!!! bože to je hnusák! DÍKY BOHU,ŽE TAM TOM ŠEL….JAK DO NĚJ TOM VRAZIL♥..ÚPLNĚ JSEM TO VIDĚLA! Díky bohu,že Billa dostall pryč!!!
TYJO TENHLE DÍL SE TI NESKUTEČNĚ POVEDL! úplně fakt drama jak kráva tvl :D! Skvělý!!!!!!!! naprosto skvělý!
[5]: Jo a ta montážka je skvělá! Čekovala jsem jí už i u tebe na blogu 🙂
Ach… začalo to tak… Bože 🙂 ešte aj písmenká sa mi zakoktali.
Škoda, že Bill utiekol ako malý chlapec. Bolo to nádherné, také spontánne…
Ale som rada, že Tom šiel za ním a že ani keď ho Bill odohnal od dverí nevzdal to a vrátil sa. Teraz mám strach z toho akú pomstu im nachystá slizký Wolf.
Bill v Tomových šatách je divný 🙂 Vyzerá ako normálny chalan. Mám radšej tie jeho módne kreácie a upnuté veci.
ÁÁÁ no já jsem vedle!!! Tom <3 Takový zachráncee! No ten je úžasný!! =)
Všechno je to úžasný. I když musím přiznat, že nemám ráda násilí a když tam vtrhl Tom a viděl Wolfganga přirážet do Billa, tak jsem si musela dát přestávku ve čtení, abych tu lítostivou a odpornou představu rozdýchala 😀 😀 Ale ten Tom je prostě úúúžasnýý v téhle povídce! Teda ale čekala jsem, že ho alespoň zmlátí toho debila.. 😀 NO ale vyřešil to rozumně <3
Jé já mám takovou radost, teď už snad budou jen a jen spolu! =) A na toho dědka hnusnýo mám takovou zloost :'( a chudáček Bill áách, já už chci další díl! 😀
A ta montážka je úžasná =) Kéž by se kluci opravdu někdy vyfotili v oblečení toho druhého 😀
Ďakujem moc! 🙂 mám z vás neskutočnú radosť!!! :*
[7]: teš som si to hovorila 😀
Božéééé … Nadherné nakrajšia časť !!! 🙂
Doufám že jim už da pokoj ten obrázek je krásnej.