The Movie On Your Eyelids 18.

pairing: Bill/Brian Molko

Ráda bych poděkovala dvěma slečnám, a to Zuzaně a flixo. Ačkoliv začaly Movie číst později než ostatní, jejich krásné komentáře pravidelně zdobí každý díl a já se na ně těším týden od týdne.

Brian

Jaro se hlásilo o slovo. Přiletěl za námi Steve a natočili jsme klip k For What It’s Worth. Premiéru měl 20. dubna. Také jsem si trval na tom, abychom dodatečně nahráli ty dvě skladby, které jsem stvořil v Paříži, a přidali je na album. Stef mě za to sice trochu vyplísnil, protože bylo skoro za pět minut dvanáct, ale podařilo se. Booklet byl v plné výrobě, termíny se upevňovaly. Těšili jsme se, jako by to mělo být naše první turné a ne turné k patnáctiletému výročí existence kapely.

S Billem jsem komunikoval každý den. Ta kauza kolem nich přirozeně pokračovala. Najali si právníka a podali na ty psychopatky trestní oznámení, což podle mě měli udělat dávno. Jeho bratrovi hrozila maximálně pokuta.

Ještě stále jsme se neviděli. Od Paříže uběhly necelé dva měsíce. Nebyl by zas takový problém se setkat, ovšem díky tomu, že pořád nahrávali, jsem to měl ve svých rukou já. A to byla potíž. Nechtěl jsem Heleně dát nějaký podnět k hněvu. Měl jsem hrůzu z toho, že se na mě rozzlobí, vezme Codyho a odejde pryč. Nemohl bych vůbec nic dělat. Nebyli jsme oddaní, takže bych se ani nemohl soudit, aby mi byl svěřený do péče, nebo abych ho mohl aspoň vídat. Potřeboval jsem jí ukázat, že to myslím vážně s tím, že je nebudu zanedbávat, i kdyby to mělo znamenat, že Billovi třeba zalžu. Protože to jsem udělal. Jakmile na mě později začal něžně naléhat, zda by se ve všech těch přípravách skutečně nenašla skulinka, kdy bych mohl nárazově přiletět, řekl jsem mu, že jsem se Stefanem ve Švédsku. Provinilost mi zlomila vaz okamžitě, jelikož upřímně láskyplně zadoufal, že si odpočinu. Příčilo se mi věšet mu bulíky na nos, nemluvě o tom, že jsem tím samozřejmě stál sám proti sobě. Kdyby záleželo jenom na mně, klidně bych se k Billovi rovnou nastěhoval. Jenže jsem musel být rozumný.

Byl podvečer a s Tomem jsme se chystali na akci po delší době izolace. Díky tomu jsem si s Brianem volal dříve, než bylo obvyklé.

„Sluší ti to,“ usmál se na mě. S pokrčením ramen jsem předvedl dolíčky.

„To nic není, jen normální tričko a rozpuštěné vlasy.“

„A kam jdete?“

„Na afterparty po konzertě Beyoncé,“ ušklíbnul jsem se trošku posměšně. „Ani nevím, kdo tam bude.“

„Mám dojem, že Kay,“ zareagoval zde přítomný Tom k mé úlevě. „A hlídej si čas, tak za půl hodiny bychom měli odjíždět,“ dodal a vyklouznul z mé ložnice. Zatvářil jsem se rozmrzele. Podepřel jsem si hlavu a naslouchal Brianovu vyprávění, ať už mluvil o čemkoliv. To pro mě momentálně byla největší možná idyla.

Když už se naše doba téměř nachýlila, všimnul jsem si, jak se dveře za jeho zády otvírají. K mému zmatení se mezi nimi objevil Cody.

„S kým si voláš, tati?“

Ztuhle jsem pozoroval, jak Brian bledne a obrací se dozadu, aby se následně podíval zpět na mě. Stáhnul jsem ústa. Takže Švédsko…?

„Pozdravuj Codyho,“ řekl jsem suše a zaklapnul jsem laptop. Pak jsem si šokovaně položil dlaň na čelo. On mi lhal. Mátožně jsem se postavil a přešel pokojem. Mozek byl tím faktem dezorientován a odmítal ho uznat. Nevesele jsem se uchechtnul. Nerozuměl jsem. Domníval jsem se, že nemá důvod být ke mně neupřímný – proč by to dělal? Byl jsem tak rozhozený. Otřáslo to vší jistotou, kterou jsem vůči němu měl.
V tu chvíli mi začal zvonit telefon. Ale, pán se polekal? Naštvaně jsem ho hodil pod polštář a vydusal jsem z místnosti.

„Tak co se zase stalo?“ ozval se Tom během jízdy. Žádný div, že si toho na mně všimnul, když jsem se založenýma rukama zíral z okénka a nevyrovnaně podupával. Sešpulil jsem rty.

„Na tom nezáleží.“

„Udělal ti něco on?!“ prozřel ostrým tónem. Dojatě jsem povzdechl nad jeho láskou ke mně a sesunul jsem mu hlavu na rameno.

„Nechci o tom mluvit. A ty taky ne. Prostě se jenom potřebuju opít.“

Zkroutil koutky.

„Žádný problém.“

Dorazili jsme na večírek. Krátce jsme se blýsknuli před fotografy, načež jsme se uchýlili do soukromí boxu. Cestou jsem si ještě stačil na baru vyzvednout láhev absintu jen pro sebe. Měl jsem v úmyslu zpít se pod obraz. Byl jsem frustrovaný, drobně dotčený, a hlavně nesmírně, nesmírně zklamaný. Tehdy, kdy nás Kay poctil svou přítomností, jsem už byl značně navátý. Můj plán zabránit si v přemýšlení vycházel. Příliš jsem nevnímal jeho srdečné pozdravy. Sednul si vedle mě a konverzoval s Tomem, zatímco jsem vyzunknul další dvě skleničky a omámeně jsem se opřel o stůl. Vzdáleně jsem ucítil, že mi dlaní zajel na vnitřní stranu stehna.

„Tomi, on mě osahává,“ postěžoval jsem si blábolivě. Měl jsem moc ztěžklé končetiny na to, abych ho zvládnul odstrčit sám, nebo jsem si to alespoň myslel. Bráška se poslušně zamračil.

„Hele, nedotírej.“

„Co bych dotíral?“ ohradil se Kenneth nevinně a přiklonil se ke mně.

„Anis povídal, že jste to skončili. Tak si pojď zašpásovat se mnou. Pojď, pěkně ti to udělám…“ toužebně mi pohladil rty. Zabručel jsem a s opilým smíchem jsem zavrtěl hlavou.

„Bill je… zadaný,“ vysvětlil Tom k mému vděku. Řekl to velice otráveně. Bylo mi jasné, co si myslí. Byl by stokrát radši, kdybych byl Briana nepotkal a dál bych si užíval s každým chlápkem na potkání.

„Jo, šťastně zadaný,“ neodpustil jsem si cynické odfrknutí a přihnul jsem si přímo z flašky.

„Ježiš, v tom případě se moc omlouvám. Nevěděl jsem o tom,“ Kay kajícně pozvedl dlaně. Tom to odmávnul. „A… kdo to je?“ pokračoval Filipínec zvědavě. Tom se na mě podíval, jenže já byl zaujatý rozpíjejícími se barvami před mýma očima a nevnímal jsem.

„Jeden Angličan. Je slavný, taky se živí hudbou.“

Na to jsem se opět odhodlaně napil. Škytnul jsem, pohlédl z jednoho na druhého, zdánlivě nesouvisle jsem odslabikoval ‚I don’t care‘ a pak jsem položil čelo na stůl a usnul jsem.

Probudil jsem se v posteli, v žádné jiné než v té domácí. Závěsy byly ohleduplně zatažené, aby mi nesvítilo do očí. Uvědomil jsem si, že moje pusa chutná jako sračka, a mám příšernou migrénu. Za podpory několika nadávek se mi podařilo sednout si. Vedle mě se vzbudil Tom.

„Ránko, opilče. Budeš zvracet teď nebo až potom?“ křivě se usmál. Zahoupal se mi žaludek.

„Myslím, že s tím začnu rovnou…“ zamumlal jsem a vystřelil zpod dek. Tomi se zvednul a šel mi podržet vlasy. Vyblil jsem se z podoby, vážně. Vypil jsem čaj z máty, abych ze sebe dostal ten zbývající jed, a sklonil jsem se nad mísu znovu. Mé zlaté dvojče se rozhodlo uvařit mi hovězí vývar. Poté, co odešel, jsem se schoulil vedle vany a utřel jsem si pusu ubrouskem. To byl teda nářez, tak špatně mi už dlouho nebylo. Přesto jsem nelitoval, že jsem se takhle zřídil. Opřel jsem hlavu o pokrčená kolena a hlasitě jsem vypustil vzduch. Včera jsem chtěl prostřednictvím alkoholu zamezit myšlenkám, které by mě ranily. Ale teď už jsem byl střízlivý.

Zvednul jsem se ze země a pořádně jsem si vydrhnul zuby. Odstranil jsem si líčení, shodil boxerky a zalezl jsem do sprchy. Nechal jsem se zkropit horkou vodou, načež jsem se natáhl na poličku pro gel. Nedávno jsem si pořídil jeden od STR8, pro všechny případy, když by se mi po Brianovi nezadržitelně stýskalo, tak abych si ho mohl aspoň tímhle způsobem připomenout. Byl ještě nedotčený. Nanesl jsem si ho na kůži a v tu ránu mě obklopila Brianova vůně. Znovu jsem pustil vodu, a konečně jsem si dovolil oplakat to. Včera jsem byl v šoku a nedokázal jsem nad tím střízlivě zapřemýšlet. To, co se stalo, mě bolelo. Tvrdil, jak se mu lhaní protiví, a co udělal? Po celou dobu našeho odloučení mi neskutečně chyběl. Každé ráno jsem doufal, že zítra se už probudí vedle mě. A teď se dozvím, že jsme dávno mohli být spolu, kdyby ovšem nepohrdnul mou blízkostí. Cítil jsem se, jako bych pro něj nic neznamenal. Navzdory tomu jsem se na něj nedokázal hněvat. Jsem jen milenec. Oni jeho rodina. Mají na něj větší právo než já. Budu se muset naučit smiřovat se s tím a bez připomínek být rád za to, co můžu mít. To já jsem tady ten nadbytečný. Nebylo snadné to skousnout. Tohle byla kompletně nová situace. Vzpomínal jsem na podzim, na mé výčitky z toho, že podvádíme Helenu. Bylo mi jí líto. Teď válcovala ona mě.

Osušil jsem se, oblékl a došel jsem si k bráškovi na polívku. Když jsem se potom vrátil do pokoje, vylovil jsem zpod polštáře mobil. Po zapnutí na mě čekala nekonečná spousta nepřečtených zpráv a ztracených hovorů. Volal mi celou noc až do pěti ráno. S těžkým pocitem jsem se svalil na záda. Skousnul jsem si nehet a vytočil jeho číslo. Vzal mi to už po druhém zazvonění. Jeho první slovo bylo „sweetheart“. Přerušil jsem ho a pobídnul jej, ať přijde na skype. Když mi naskočil na obrazovce, urovnal jsem si návlek na noze a odhrnul si spadané pramínky z očí.

„Zlobíš se na mě?“

Pomalu jsem zavrtěl hlavou. Avšak můj pohled byl jedna velká výčitka.

„Já vůbec nevím, co mám říct, abys mi odpustil. Co mám udělat?“ ptal se zkroušeně. Bylo to nefér, ale vnímal jsem, že taju už jen proto, že ho vidím provinilého.

„Třeba… mi to vysvětlit?“

A tak mi všechno řekl. Nemyslel jsem si, že by pro své chování mohl mít nějaký důvod, ale jakmile jsem se ho dozvěděl, musel jsem uznat, že byl pádný. Chápal jsem, že kdyby se Helena domnívala, že si přehnaně užívá s milencem místo toho, aby se věnoval synovi, mohla by z toho vyvodit dalekosáhlé důsledky.

„Zkazil jsem to, viď? Asi si teď myslíš, že jsem nikdy nemluvil pravdu, když jsem hovořil o svých citech. Musíš mi věřit, miláčku, že jsem chtěl být s tebou,“ naléhal. Sklopil jsem zrak.

„Věřím ti. Ale příště mi už kvůli nim nelži, Briane. Nebo je budu nenávidět.“

autor: Fee