autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
Po chvilce se otevřely dveře od ložnice, v nichž stál Bill. „Tomi?“
Odtrhnu pohled od televize a pohlédnu na něj. Ještě nespí? Povytáhnu obočí. Co mi asi chce? Ne, nebudu se to snažit uhodnout, stejně se nikdy netrefím. Rozejde se ke mně.
„Provedl jsem ti něco?“ upne ke mně čokolády. Vypadá poměrně ustaraně.
„Ne,“ brouknu pouze, načež se vrátím pohledem zpět k televizi.
„Tak co se děje?“ broukne tiše a opře se za mnou o opěradlo pohovky. Stál nade mnou a shlížel na mě.
„Nic,“ pošeptám a přepnu program. Nevím, co by se pořád mělo dít. Prostě nemůžu spát, on může, tak ať mě tu nechá být.
Pohladí mě něžně prsty po krku. „No, vypadá to jinak.“
„Hm,“ brouknu a přivřu pod jeho dotekem oči. Kdyby mi namasíroval krční páteř, vůbec bych se na něj nezlobil.
„Já… tě nechci rušit a… Jen nevím, co je s tebou. Vím, že jsi unavený, ale… můžu ti od toho nějak pomoci?“ pohladí mě znovu a sjede až na klíční kost.
Nechci, aby se tím takhle zbytečně trápil. Potřebuje se vyspat a odpočinout si, tak ať jde. Neříkám, že já nepotřebuji, ale nezdá se, že dnes by byla zrovna jedna ze šťastných nocí, kdy se mi podaří spát po jeho boku spokojeně i bez prášku. Pohladím ho po té ruce a něžně mu ji sundám.
„Nedělej si starosti. Běž si lehnout a vyspi si, ano?“ řeknu polohlasem.
„Dělám si starosti, když nevím, co je s tebou, broučku,“ vydechne tiše. Kdy už s tím přestane? Prostě nemůžu spát. Všechno. Tečka.
Povzdechnu a na okamžik si přikryji rukou obličej, až si protřu oko, načež sklopím hlavu a začnu si mnout prsty krční obratle. „Nic se neděje. Můžeš jít spát…“
„Ahm… dobře,“ narovná se. „Jen jsem tě tu nechtěl nechat samotného.“
„Možná jsem tu sám chtěl být,“ řeknu tiše s pohledem upnutým ke stolku.
„Jo, dobře,“ vydechne a tiše se zase rozejde do ložnice. Podívám se za ním a povzdechnu. Vypnu televizi, odhodím ovladač a seknu sebou do polštáře. Zavřu oči. Stočím se do klubíčka, načež si obejmu nohy. Nevím, co mě to zase popadlo. Ale chtěl jsem být sám…
Cítil jsem jemné pohlazení po předloktí.
„Tomi,“ probudil mě tiše Billův hlas. Přinutím se otevřít oči. Vzápětí na to je přimhouřím, jelikož mě oslepí světlo. To už je den? Kolik je, proboha, hodin? Zívnu a trochu zmateně se rozhlédnu po místnosti, abych našel hodiny. Místo toho před sebou vidím jeho tvář. Lehce se na mě usmívá a hladí mě po zápěstí.
„Dobré ráno,“ šeptne. „Mm, je po desáté,“ upřesní mi. Oddálím se od něj, zamračím se a sednu si. Protřu si oči a na chvíli si schovám obličej do dlaní. Tak jsem nakonec asi přece jen usnul, ale bolí mě všechno takovým způsobem, jako bych vůbec nespal. Bill semkne rty k sobě a narovná se. Podívám se na něj. Nakonec zívnu a vstanu. Trochu se prohnu v pase a zakroutím krkem. Au… Tohle budu vyspávat tedy ještě pěkně dlouho.
„Jsi celý rozlámaný, viď?“ rozejde se k oknu.
„Hm,“ řeknu jen. Odbelhám se do koupelny, kde vykonám potřebu a opláchnu si obličej, abych se trochu probral, ale marně. To byla noc, proboha… Má to dvojsmysl, v tomto případě to znamená – naprosto příšerná noc. Všechno mě bolí, a stejně nejsem vyspalý, natož odpočatý. Když jsem se vrátil, na konferenčním stolku byla už připravená snídaně, kterou zřejmě objednal. Neměl jsem nejmenší chuť na nějaká mastná smažená vajíčka takhle po ránu. Fuj, poblil bych se. Došel jsem do ložnice, kde byl Bill. Zrovna si skládal nějaké věci v cestovní tašce. Plácl jsem sebou do postele, zahrabal se do peřiny a zase zavřel oči. Tohle je hned jiné poleženíčko. Hm, tady se bude spinkat krásně. Zaslechnul jsem, jak tašku zapnul.
„Co je ti?“ zeptal se najednou.
„Nic. Jdu spát. A díky za tu snídani, ale nebudu jíst, nemam hlad ani chuť,“ vytáhnu si peřinu až pod oči, načež se zavrtím.
„Dobře,“ šeptnul. Nosem trošku zafuněl, a potom za sebou už v tichosti zavřel dveře od ložnice. Netrvalo dlouho, než jsem zase upadl do hlubokého spánku.
Když jsem se probudil a pohled mi padl na hodiny, zhrozil jsem se. Bylo už půl jedné. Urychleně jsem se probral a vylezl z postele. Bill tu nebyl. Doufal jsem, že je vedle. Sakra, bude se určitě zlobit… Vyjdu z ložnice a pohlédnu do obýváku. Po okamžiku se mi naskytne pohled na Billa krčícího se na pohovce. Jen se na mě jemně usměje.
„Vyspáno?“ šeptne vlídně. Nezdá se, že by byl naštvaný, ale taky to může jen dobře maskovat.
„Ahm… jo,“ pousměju se nejistě. „Jak ses vyspal ty?“ snažím se alespoň o drobnou konverzaci, abych zjistil, zda se zlobí.
„Hm,“ zabručí a narovná se, „…ušlo to,“ odloží několik papírů. Zlobí se. Koneckonců má důvod.
„A… jedl jsi?“
„Něco jsem si vzal k snídani,“ usměje se, „ale ty by ses měl najíst, hm? Můžeme si něco objednat nebo zajít někam na oběd. Jak budeš chtít,“ prohrábne si prsty vlasy.
„Dobře,“ sklopím hlavu. „Tak já jdu do sprchy,“ šeptnu. Povzdechnu si sám pro sebe a přesunu se do koupelny. Zalezl jsem do sprchy, pustil na sebe horkou vodu a společně s ní nechal plynout i své myšlenky.
Choval jsem se včera jako idiot, neměl jsem právo s ním takhle jednat. Nebyl jsem na něj naštvaný, jen… chtěl jsem být sám a… Ne, nebudu sám sebe ospravedlňovat, nebudu se litovat. Musím se mu omluvit. Nechci se s ním hádat. Měl bych si každého dne s ním vážit a plně si ho užívat. Omluvím se. Sám pro sebe kývnu, dokonám hygienu, a pak jen v ručníku v rychlosti přejdu do ložnice, kde se obléknu.
Vstoupil jsem do hlavního pokoje. Pohlédnu na Billa. V ruce měl nějaké papíry s deskami. Zdálo se, jako by něco kreslil nebo psal. Nebyl jsem si jistý, jelikož jsem tam přes opěrku moc dobře neviděl. Určitě dělá něco do práce, soudě podle jeho zamyšleného a ustaraného výrazu… Trošku jsem se nad tím pousmál a dál tam tak stál u dveří, odkud jsem ho pozoroval. Očividně o mně nevěděl. Přetočil na další list a něco přeškrtal. Rozhodně dělá něco do práce… Bere si práci i na naši mini-dovolenou, asi se nezmění. Po tváři se mi rozlil láskyplný úsměv. Je to takový můj pracant, kariérista. Jde si za svým, a já ho v tom budu jedině podporovat. Brouček můj… Nechci, aby se na mě zlobil. Udělám cokoli, aby mi odpustil. Vždyť já ho miluju… Den ode dne víc a víc. Pomalu se k němu rozejdu. Ani nevzhlédl. Nejspíš je tak zabraný do práce, že o mně ani neví. Anebo vědět nechce… Nevím, jak přesně se mu omluvit. Mám si k němu sednout a chtít si promluvit o včerejšku, nebo to už nerozmazávat a prostě se omluvit? Jo, to bude lepší. Dám mu najevo, že se s ním chci udobřit a už to neřešit. Přistoupím zezadu k pohovce a obejmu ho rukama kolem krku. Jen krátce jsem se podíval na ty jeho papíry, kde měl přesně, jak jsem předpokládal, nějaké rozpočty, a poté jsem ho něžně políbil na spánek. Byl najednou naprosto uvolněný, i ramena mu maličko poklesla. Pohladil mě po paži. Zdá se, že to zabírá…
„Promiň mi ten včerejšek. Choval jsem se jako idiot,“ pošeptám omluvně, pohladím ho dlaní po hrudi a dám mu pusinku pod ouško. Takovéhle usmiřování se mi líbí. Vypadá to dobře, nezlobí se. Pootočí hlavu, čímž vypne šlachu na krku.
„…všichni děláme chyby, to nic,“ usměje se. Nevím, co mu na to říct, tak se jen pousměju a pohladím ho prsty po klíční kosti. Podívá se někam do prázdna.
„Ale naštval jsi mě,“ broukne zcela klidným tónem hlasu.
„Já vím, a omlouvám se za to. Máš právo na mě být naštvaný. Jen… jsem ti prostě chtěl říct, že mě to mrzí,“ pošeptám mu u ucha.
„Ne, neomlouvej se. Stalo se,“ vydechne a hlavu nakloní ke mně, až se mi tváří opře o mou.
„Chceš jít… teda na ten oběd?“ zeptám se po chvilce ticha.
„Máš hlad?“ vzhlédnul ke mně. Jako vlk…
„Jenom trochu, ale jak chceš ty,“ vydechnu polohlasem.
„Ne, jak chci já, ale jak chceme my, okay?“ otočil se ke mně a papíry odložil. „Chceš si někam raději vyjít, nebo objednat něco sem na pokoj?“
„Já nevím, mně na tom vážně nesejde,“ zavrtím hlavou. „Pak už pojedeme zpátky?“ zeptám se. Až na ten večer a noc a ráno se nám to tu vlastně celkem vyvedlo. I počasí bylo pěkný, jak Bill odhadoval. Jsem rád alespoň za to. Člověk nikdy neví, jak dlouho si bude moct druhého užívat.
Pomalu se mi vymaní a klekne si na pohovku čelem ke mně. „Víš co? Zajdeme si na oběd a všechno si naplánujeme, hm?“
„Dobře, tak… jdu si pro věci,“ přikývnu s malým úsměvem a rozejdu se do ložnice.
Po chvilce za mnou přišel. Usmál se na mě a vzal si kabátek. „Na co máš chuť?“
„Ani-ani nevím,“ zavrtím hlavou a obléknu si mikinu. Proč mám pocit, že se něco děje? Možná je vážně naštvaný a jenom to skrývá. Vládne tu podivná napjatá atmosféra, na kterou nejsem zvyklý. Ani trochu se mi to nelíbí. S kabátkem v ruce se ke mně rozejde.
„Co je s tebou, hm?“ pošeptá a chytne mě za ramena. Co je se mnou? Já se zase chovám divně? Já… vážně si toho nevšímám…
„Nic,“ usměju se. Přejede mi prstem po nose. Zadívá se mi dlouze do očí a nahne hlavu trošku ke straně. Proč na mě tak kouká? Cítí, že lžu? Uhnu pohledem, ale po chvilce ho k němu upnu nazpět.
„Proč na mě tak koukáš?“ šeptnu nervózně. Mám pocit, jako by mne projížděl laserem. Připadám si jako nějaký zločinec, co ukradl Monu Lisu.
„To nic,“ usměje se. „Všiml sis, že si tě rád prohlížím už dávno,“ zaculí se.
„Jo, s tím rozdílem, že teď si připadám jako kriminálník,“ brouknu. Viditelně nasucho polkne.
„Bože, proč?“ pootevře rty. „Jen… snažím se vyčíst, co se děje.“ Proč oba chápeme všechno vždycky jinak, než to ten druhý myslí?
„Koukáš na mě, jako bych něco provedl. Jestli jsi na mě naštvaný, tak mi to řekni, já to pochopím. Ale zbytečně mě nenechávej na vážkách,“ povzdechnu.
„Dobře,“ kývne hlavou. „Ne, nejsem na tebe naštvaný, opravdu ne,“ pohladí mě po tváři.
„Dobře, to jsem… rád,“ pošeptám a pokývám hlavou.
„Jen… uvolni se, hm?“ chytne mě za bradu. Brouknu na souhlas. Palcem mě pohladí po čelisti. „Máš u mě jeden prohřešek.“ O čem to tu mluví?
„Ehe?“ pozvednu nechápavě obočí.
„Ani pusu jsi mi nedal,“ zasměje se tiše.
Mankote. Převrátím oči v sloup a přitisknu se k němu.
„Já čekal, s čím na mě zase nevylezeš,“ usměju se.
„Mám na tebe vylézt? Na záda?“ uculí se.
„Ne, ne, jen to prosím tě ne. Jsem z toho gauče rozlámaný jako prase,“ odstoupím od něj ihned, kdyby se náhodou o něco pokusil. Třeba mě otočil a skočil mi na záda.
„Neboj se, já ti na záda jen tak nevyskočím,“ pohladí mě po paži.
„No… u tebe člověk nikdy neví,“ pokrčím s malým úsměvem rameny. Já u něj nevím nikdy.
„No dovol,“ zasměje se. „No fajn, já si pro tu pusu teda dojdu,“ chytne mě kolem pasu a skousne si spodní ret.
„Jo? A kam?“ usměju se pobaveně.
„No k tobě,“ usměje se nevinně. „Že mi dáš pusinku, viď?“
„Jakožto tvůj přítel bych měl, viď? Hm, hm,“ našpulím schválně zamyšleně rty. Miluju, když ho můžu provokovat.
„Prosím, prosím,“ zakňourá.
„Tak si ji vezmi,“ pobídnu ho s úsměvem.
„Smím?“ zaculí se radostně. Hned se ke mně víc nahne a dá mi drobnou pusinku na rty.
„Hmm… Nic moc,“ zakřením se. Chci mnohem větší pusu.
„Začátek, ne?“ zasměje se.
„Uvidím,“ olíznu si provokativně ret.
„Mmh, no tak,“ usměje se a políbí mě.
„Tobě no tak,“ zasměju se. „Vůbec se nesnažíš.“
Pohladí mě pak něžně po tváři a olízne mi zlehka horní ret. „Snažím, snažím…“
„Ale no tak, zvládneš to i líp, Bille. Vím, že ano,“ uculím se. Za chvíli mě tu vohne a bude po mně.
„Mmm, neprovokuj mě,“ zasměje se.
„Máš rád, když tě provokuju,“ pošeptám mu těsně u rtů a hravě se mu o ně otřu svými. Stejně jako já.
Schválně se olízne, aby se tak dotknul i mých rtů. Rukama mi sjede víc na boky a stiskne je v dlaních. „Kdyby jen rád…“
„Miluješ to?“ dotážu se s úsměvem, načež ho něžně kousnu do brady. Miluju to, a hlavně miluji jeho reakci pokaždé, když mu to provedu.
„Moc to miluju,“ usměje se a políbí mě i s jazykem. Já se ale odtrhnu.
„A já miluju tebe,“ pošeptám naprosto vážně. Následně mu ovinu ruce kolem krku a vpiji se mu do rtů svými.
„Mhh a… já… tebe,“ usměje se a už mě začne zaplavovat polibky. Bez váhání jsem mu všechny polibky s láskou oplácel. Po chvilce mě ale chytil za ruku.
„Tak pojď, kručí mi v břiše,“ zaculil se. Jen se nad tím usměju, pobereme si všechny věci a opustíme náš pokoj. Na recepci jsme odevzdali kartu, zaplatili a pak se už odebrali z hotelu. Dali jsme si věci do Billova auta a jeli někam do města, prý do Billovy oblíbené restaurace.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
No paráádní dílek, konečně si to ti dva nějak vyříkali a Tom se uklidnil! 🙂 Dofuám, že nebude mít nějaké další takovéhle stavy, protože mě hodně mrzí, když se hádají nebo to není mezi nimi idylické…:-(
Těším se na další díleček! 🙂 Miluju tenhle skvostíík!!! :-)♥
Teda, to byla zas atmosféra 😀 :/ 😀 Co ten Tom blbnul? 😀 Každopádně jsem ráda, jak se na konci usmířili =)
Já jsem tak ráda, že se usmířili! 🙂 Jsem zvědavá co se bude dít dál… těším se na další dílek 🙂
Tenhle dil mi prisel takovy prazdny .. o nicem .. a nevim proc ..
ale snad se neco stane zajimaveho 🙂
Ehm , no proč mám pocit ,že jsem čekala něco víc než opět jeho oprsklé chování? .. Už mě to začíná nudit , příští díl by měl být zajímavější , plnější , zábavnější a něžnější , než tento , protivný :/ .. Achju
Konečně se ti dva usmířili i když to teda dalo zabrat. Tom mi vážně začíná lést na nervy, jak pořád všechno strašně řeší a lituje se. Při tom dělá jendu blbost za druhou a to má tak hodného a milého přítele. Je to prostě trouba.
Každopádně ten díl byl opravdu dobrý 🙂
Tak se nakonec usmířili… možná jsem trochu skeptická, ale vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se za další díl, dva zase nepohodli. Ovšem pokud se tak nestane, budu mile překvapena. 😉
Jupííí! :)) Jsem ráda, že se usmířili. 🙂 A to Tomovo: "Udělám cokoli, aby mi odpustil. Vždyť já ho miluju… Den ode dne víc a víc." To byla nádhera. :))* Ale bojím se, že to bude horší a horší. :// Snad ne… Ale to usmíření bylo vážně nádherné. :))*
xDDD To je dobrý… Oni si něco provedou-usmířej se-provedou-usmířej :DDD né že by mi to nevyhovovalo ale je to prostě…dobrý XDD
paráda
Hm… krásnej dílek.. Jsem ráda že si to takhle vyříkali, ale ta napjatá atmosféra mě trošku děsila.. Doufám, že se něco neděje.. ♥♥
To teda byla atmoška :/,ale jsem ráda,že si to vyříkali a ke konci dílu to vypadalo,že by to už mohlo být v klidu. Doufám.:)