Novel of Dreams – My Dream 48.

BILL

Nějakou dobu jsme ještě seděli na chodbě. Nakonec nám doktor oznámil, že Molly musí provést ještě nějaké rychlé vyšetření. Ovšem i to se protáhlo. Simone byla celou dobu u ní. Doktor nás k ní ale už nepustil, ani Toma.

Po celou dobu jsem se snažil stále o to samé – Toma alespoň malinko uklidnit a ukonejšit. Po tom dlouhém čekání se mi to aspoň trošičku povedlo. Koupil jsem mu alespoň kávu. Měl jsem strach, že mi tu omdlí. Byl celý rozechvělý, uplakaný. Bylo mi ho tak líto. Nejhorší bylo, že jsem nemohl opravdu nic udělat. Ale to nikdo z nás. Neustále jsme pendlovali po chodbě anebo seděli na lavičce. Pořád jsem ho držel, objímal a vlídně hladil. Chtěl jsem, aby věděl, že jsem tu pro něj. Kdybych býval jen tušil, co se stane, dnešní den bych naplánoval naprosto jinak. Ovšem… život je nevyzpytatelný. Nikdo to nemohl tušit.

„Ano, teď za ní na chvilku můžete. Jen… žádám vás o naprostý klid. Potřebuje teď klid a odpočinek,“ pokynul hlavou doktor, který Molly ošetřoval. Odbyla si už potřebné vyšetření. Současně jsme se zvedli z lavičky a došli těsně ke dveřím jejího pokoje.

„Tomi, já vím, že je to… těžké, ale teď musíme být silní, dobře? Hlavně ty. Ona tě potřebuje,“ pošeptám a pohladím ho po tváři. Jsem si jistý, že ani pro mě nebude pohled na Molly snadný, natožpak pro něho. Musíme to zvládnout. Musíme.

„Jo, já… já vím,“ vydá ze sebe a podívá se mi do očí. Několikrát se zhluboka nadechne.

„Mám jít dovnitř s tebou, nebo chceš jít sám?“ zeptám se opatrně.

„Máma je u ní, ale já… chci tě tam u sebe. A Molly tě taky ráda uvidí,“ zašeptá a skloní pohled k mému krku.

„Dobře, tak tedy půjdu s tebou,“ šeptnu a chytnu ho za ruku.

Vůbec nevím, jak mu dodat trošku síly. Je to tak těžké. Hned mi dlaň pevně sevřel v dlani a sáhl po klice. Viděl jsem, jak se mu ruka třásla. Celý byl rozechvělý a rozrušený. Stiskl jsem mu ruku a společně s ním vešel. Poté jsem za námi zavřel dveře.

„Ahoj,“ pohlédnu na Simone a Molly zároveň. Se Simone jsme si už začali tykat, za což jsem byl rád. Mnohem lépe se tak komunikovalo. Molly ležela bezvládně v posteli, byla připojena snad na milion přístrojů a byla celá bledá. Stočila k nám pohled a i přes svoji situaci se nepatrně usmála. Oči jí ovšem vesele nehrály jako obvykle. Simone seděla u její postele, držela ji za ruku. Vzhlédla k nám. Oči měla zarudlé. Vůbec se nedokážu vžít do její situace. Sedí u své dcery, která jí umírá před očima. Musí být tak strašný pocit přicházet o své dítě. To, že ji… přežije. Je to zvláštní, kruté. Tohle bych nepřál nikomu.

„Ahoj,“ pousmála se smutně. Jen mě přelétla pohledem a zadívala se na Toma. Ten jen řekl sotva slyšitelné „ahoj“. Ani se nepohnul. Stále mi křečovitě svíral ruku a pohledem visel na Molly. Zatnul jsem zuby a tiše vydechnul nosem. Rozešel jsem se s ním k posteli. Hned jsem vzal další židli a dal ji vedle Mollyiny postele. Toma jsem na ni beze slova usadil a stoupnul si k němu. Vůbec nevím, jak se mám chovat, co mám říkat. Nemůžu se na ni pořádně ani usmát a zeptat se, jak se má, jak se cítí. Bylo by to… hodně špatně znějící. Chvíli váhal, než vzal Mollyinu ruku do svých třesoucích se dlaní. Když tak udělal, ona se na něj smutně podívala. Propletl si s ní prsty a sklopil hlavu. Po tvářích už mu tekly slzy. Sklopil jsem oči. Slzy mě tak zatraceně pálily a štípaly. Pohladil jsem Toma po ramenou a semknul rty k sobě. Poté jsem se na Molly podíval. Zvedla ke mně pohled. Maličko jsem se na ni usmál. Je to moje zlatíčko. Chci si ji pamatovat… jako usměvavou. Chci si ji stále uchovat v paměti jako vysmátou holčičku, která mě vždy rozveselila, pomohla mi… Úsměv mi slabě oplatila.

Dlouhou dobu si mě prohlížela. Kromě udavače tepů a občasného popotáhnutí nosem jednoho z nás tu vládlo tíživé ticho. Byl jsem za její pohled tak vděčný. Snažil jsem se něco z jejích čokoládek vyčíst, ale moc dobře to nešlo. Nakonec ode mě pohled odtrhla. Podívala se na Simone a poté na Toma. Viděl jsem to utrpení v jejích očích, když je takhle viděla.

„Bude to dobrý, nebojte,“ promluvila náhle. Obdivuju ji. Je tak neuvěřitelně silná. Jiné dítě by leželo, křičelo a brečelo, ale ona se s tou nemocí dál pere. Nevzdává to. Cítil jsem pod rukama, jak se Tom přestal hýbat. Nedýchal. I Simone měla co dělat, aby se nerozbrečela. Něžně jsem ho pohladil a podíval se někam jinam. Nesmím brečet, i když k tomu nemám daleko. Párkrát jsem zamrkal a trošku mu ramena promnul v dlaních.

„Víte, co bych si přála?“ promluvila Molly k nám všem. Tom vydechl a otřel si volnou rukou oči od slz.

„Copak, zlatíčko?“ pohladila ji Simone po vlasech. Hned jsem se na ni podíval a naslouchal jí.

„Abyste byli šťastný. Chtěla bych, aby sis našla nějakýho krásnýho chlapa, maminko,“ usmála se na ní Molly. Simone se tiše s pláčem zasmála a otřela se kapesníčkem. Pak se Molly podívala na mě s Tomem. „A vy, abyste měli pořádnou svatbu. A nezapomeň si kleknout na kolena, až budeš Tomiho žádat… Jako to je vždycky v pohádkách.“ Zadívala se především na mě. I přesto, jak jsem se držel, se mi rozechvěla brada a já vypustil slzy ven. Tohle nejde. Je tak obětavá, hodná. Myslí na nás. Trošku jsem se na ni usmál.

„Slibuju, že si… kleknu,“ pošeptám a semknu rty k sobě. Tom neřekl jediné slovo. Jen jsem cítil, jak se rozechvěl pláčem. Otřel jsem si oči a nasucho polknul. Vůbec jsem netušil, co udělat natožpak říct.

„Děkuju, Molly,“ pošeptal jsem náhle. To ona nás svým způsobem dala dohromady.

„Za co?“ podivila se. Ne, nechci jí to teď vysvětlovat. Není ten pravý čas. Ale poděkovat jsem jí chtěl.

„Však ty víš,“ usměju se na ni děkovně a přivřu oči. Nakonec se jen usmála. Opět se pokojem neslo to hrozné ticho, které prokládal zvuk přístrojů. Tiše jsem oddechl a pohlédnul z okna. Svět je tak strašně nespravedlivý. Kdyby existovala spravedlnost, tohle by se nikdy nestalo. Trvalo dlouho, než někdo promluvil. Byla to Simone.

„Vzpomínáš si na to, jak jsme byli společně ve vodním světě?“

„Jo, to si vzpomínám,“ usměje se hned Molly nad tou vzpomínkou.

„Byl to tak nádherný den,“ povzdechne Simone.

„Ten pán mě nechal povozit na delfínovi. Jmenoval se Pepe, byl tak hodnej. Pořád chtěl krmit rybama, a pak mě vozil,“ vyprávěla a zároveň vzpomínala Molly.

„Moc hezky se o tebe staral. Jsou hodní a chytří,“ pošeptal náhle Tom chraplavě. Jeho nejoblíbenější zvíře. Všechno do sebe tak zapadá. Trošku se nad tím usměju, ale poté hlavu zase smutně svěsím. Vzpomínky… Všichni budou žít poté už jen ze vzpomínek.

„Myslíte, že si tam nahoře budu mít s kým hrát?“ pošeptala náhle ostýchavě Molly.

„Nad takovými věcmi vůbec nepřemýšlej,“ povzdechne Simone a začne ji opět hladit ve vlasech. Tom ale očividně nebyl stejného názoru.

„Určitě budeš. Bude tam plno dětí. Budete si hrát na schovávanou, budete hrát polštářový bitvy, házet po sobě dorty, a pak je jíst. Každý den se budeš moct dívat na svoje nejoblíbenější pohádky,“ řekl jí něžně. I přesto, jak plakal, se na ni usmíval.

„A budu moct i běhat. Jen škoda, že už nebudu tak rychlá,“ oplatí mu Molly rošťácký úsměv.

„Vždycky budeš nejlepší,“ broukne Tom. Náhle se zvedne a dá jí pusu. Když dosedne, tiše povzdechne. Nedokázal jsem ze sebe vydat jediného slova. Nechtěl jsem do jejich konverzace zasahovat, a hlavně jsem ani nevěděl jak. Natáhnul jsem ruku k té Mollyiné a něžně ji pohladil. Vděčně se na mě usmála, jako by přesně po tomhle toužila. Snažila se moji ruku zachytit. Chtěl jsem jí v tom trošičku pomoci, proto jsem její ručku jemně stisknul a přejel po ní prstem.

„Dáš ten náramek Tomovi?“ zeptá se mě tiše. Její udavač tepů náhle zakolísal. Bože, ne! Dech si mi téměř zastavil.

„Ne, ne, nech si ho,“ vyhrkl Tom.

„Chci, abys ho měl,“ podívala se na něj a ztěžka se nadechla.

„To je… na vás,“ pošeptám tiše a znovu ji pohladím.

„Molly, ne, ne, ne,“ dostal ze sebe Tom. Jenomže si vůbec nevšímal jí, všímal si jejích tepů, které stále kolísaly. Zvedl se ze židle. Zůstal jsem se na ni dívat s pootevřenými rty. Nebyl jsem schopen se nadechnout nebo vydechnout, ani jsem nedutal. Ne… nesmí umřít. Bože můj, co mám dělat. Co mám jen udělat.

„Tomi, vem… vem si ho, jo?“ zašeptala a přivřela oči. Simone tam jen seděla, držela ji za ruku. Druhou ruku měla před pusou a brečela.

„Molly, prosím tě…“ rozbrečel se už i Tom.

„Tak… si ho vem…“

„Dobře, dobře, vezmu si ho. Hlavně se uklidni, ano? Já-já… Bože můj… Molly…“ brečel. Vzal jí tvář do dlaní, jako by se ji snažil probrat. Přístroje začaly pískat vysokým tónem, který rval uši. Molly zavřela oči a vydechla. Odešla. Ona… odešla.

„Molly!“ zakřičí Tom hystericky a zatřese s ní. Simone už hlasitě brečela. Pak už se seběhlo všechno moc rychle. Rozbrečel jsem se jako malý kluk. Vůbec jsem nestíhal tento okamžik vstřebávat. Přišlo mi, jako by to trvalo jen několik sekund, a já to nestačil pobírat. Nemohl jsem nic říct. Připadal jsem si, jako bych se zaseknul a nedokázal vůbec nic.

Netrvalo to příliš dlouho, co se rozrazily dveře a dovnitř vběhnul doktor se třemi sestrami.

„Odejděte, prosím, ihned,“ řekl doktor a procpal se k Molly společně se sestrami. Simone se s brekem zvedla. Jedna ze sester ji vyvedla na chodbu a posadila ji. Já jsem udělal jen pár kroků stranou. Postával jsem tam jako solný sloup. Je to jako šok. Jako dívat se na něco, co není realitou, ale tohle bohužel realita je. Doktor se Molly snažil oživit. Sestra manipulovala s přístroji, ale bylo to marné. Udavač tepů přímo vřískal. Mollyino srdce už nebilo.

„Tome,“ řeknu a chytnu ho za ruku. Snažím se ho odtáhnout, ale je to marné. Vzpírá se, hystericky pláče a naříká. Vím, že je to těžké, že chce být tady, ale teď je třeba, aby se k Molly dostal hlavně doktor.

„Molly,“ vzlykne a znovu se mi vyvlékne. Pevně ji držel a snažil se ji probrat.

„Tome, no tak,“ vzlyknu ubrečeně a chytnu ho za obě paže a téměř násilím ho od ní odtáhnu. Přitisknu si ho na sebe a odvedu ho z pokoje. Ani pro mě to není lehké, ale musím něco udělat. V téhle situaci u ní nemůže být. Možná se doktorům přece jen podaří ji zachránit.

„Né… Prosím…“ snažil se mi vyrvat. Hystericky brečel. Byl jako smyslů zbavený.

„Ššš, nemůžeš tam zůstat, nemůžeš,“ pošeptám mu a paže ovinu kolem jeho těla.

Sestra zavřela dveře a já ho rychle posadil na lavičku k Simone. Stále nahlas plakala. Chtělo se mi brečet, křičet, ale teď jsem tu musel být hlavně pro něj. Tak rád bych ukonejšil nějak Simone, ale nevěděl jsem, co udělat dříve. Vím, že když teď Toma pustím, tak tam bude chtít jít znovu. Znovu jsem ho pevně objal. „Snaží se jí pomoct, Tome,“ řeknu a popotáhnu. Konečně se přestal bránit. Přitiskl se ke mně.

„Nemůže umřít… Molly nemůže! Nesmí umřít!“ bouchl do mě rukou a bezmocně brečel. Tiskl jsem ho k sobě a nechával jej, aby to ze sebe dostal.

„Tome,“ zavzlykal jsem a sevřel ho ve svém náručí. Začal jsem se s ním pohupovat, abych ho trošičku uklidnil. Sám jsem tiše brečel, nešlo to zastavit, i když jsem chtěl. Po pár minutách vyšly ven všechny sestry, a poté vyšel i doktor. Zavřeli za sebou tiše dveře.

„Je mi to moc líto,“ podíval se na nás a svěsil hlavu. Právě tuhle větu jsem nechtěl nikdy slyšet. Sice jsem věděl, že už je po všem, ale stále ve mně dřímala maličká naděje, která teď ovšem zhasla. Vzhlédl jsem k němu a sevřel oční víčka pevně k sobě. Hned jsem k sobě Toma přitisknul a držel jej. Začal snad brečet a naříkat ještě víc. „Pokud chcete, můžete za ní ještě jít,“ vydechne doktor potichu. Tom se mi hned chce vytrhnout, ale zastaví ho Simone.

„Ne, Tome. Nechoď tam. Já chci, aby sis ji, stejně jako já, pamatoval veselou a usměvavou, ne… takhle,“ rozbrečela se náhle ještě hlasitěji Simone a přisunula se k Tomovi. Pustil jsem ho, jelikož se dožadovala jeho přítomnosti. Hned se objali. Je to tak správné. Simone ho potřebuje, a já vím, že i on ji. Není dobré, aby na to byla sama. Svěsil jsem hlavu a otřel si oči. Podíval jsem se opět na doktora.

„Smím tedy?“ roztřeseně se zvednu z lavičky. Chci ji ještě vidět, a hlavně… chci ten náramek. Tom ho musí mít. Ona si to přála.

„Samozřejmě,“ kývne doktor hlavou, a potom už se rozejde pryč. Otočím se na ty dva a bolestně přivřu oči. V rychlosti zajdu do pokoje a tiše za sebou zavřu dveře. Je to tak divný pocit. Jsem tu s ní… ale ona o mně už ani neví, je… mrtvá. Bože… Nadechnu se a otřu si znovu tváře od slz.

„Já vím, že… že tu stále jsi. Víš, vždycky tu budeš. Budeš v našich srdcích, zlatíčko. Já vím… že mě slyšíš, že o mně víš, i když už mě sleduješ tam odtud,“ poukážu směrem vzhůru. „Mám tě rád a vždycky jsem měl,“ rozbrečím se jako malý kluk a dojdu k ní. Leží tam… tak klidně. Je ještě bledší než předtím. Její rty ztrácejí pomaličku barvu. Je tak… křehká. „Molly, já… strašně mi už teď chybíš,“ chytnu ji za ručičku, na které má náramek. „Budeš chybět nám všem, ale já vím, že bys nechtěla, abychom se trápili. Já… vezmu Tomovi ten náramek, vím, že sis to přála.“ Pomalu jí ho rozepnu a stisknu ho v dlani. Poté si ho dám do kapsy. „Bude ho nosit, na to sám dohlédnu,“ šeptnu. Jsem vážně blázen, ale já věřím, že mě slyší, ať je kdekoli. Nedokážu si vzít náramek a odejít od ní, jako by tu už nebyla. To, že umřela… neznamená, že tu s námi není.

„Mám tě strašně moc rád, zlatíčko… a děkuju, moc ti děkuju,“ pohladím ji ještě po té drobné ručičce. Potom se už nahlas rozbrečím a rychle jdu ke dveřím. Nemám sílu tu dál zůstávat. Tak strašně moc to bolí. Udělal bych všechno pro to, aby zase otevřela ta svoje hnědá očka a zasmála se. Aby si se mnou znovu povídala, hráli jsme si spolu a já ji mohl houpat na houpačce. Otevřel jsem dveře a vyšel. Znovu jsem za sebou tiše zavřel a podíval se naproti sobě na lavičku na ta usoužená stvoření. Došel jsem k nim a posadil se na bobek před nimi. Simone i Toma jsem chytil za ruku a soucitně jim ruce stisknul. Nedokážu se vžít do jejich kůže. Simone právě přišla o dceru, Tom o sestru. Pro mě to byla skvělá malá kamarádka a i tak mě to strašně bolí. Jejich pocity musí být tisíckrát silnější.

„Odvezu vás,“ vydechnu a otřu si znovu tváře.

„Ne, já jsem tady autem, ale jsi hodný, Bille. Děkuju,“ řekne mi vlídně Simone a otře si oči. Pohladí Toma po vlasech. Už nebrečel jako předtím. Jenom byl schovaný v jejím náručí a po tváři mu občas stekla slza. Zdál se duchem nepřítomen. Je to snad horší, než když hystericky plakal. Vím, že je naprosto mimo. „Co kdyby sis vzal Toma k sobě? Teď tě bude potřebovat.“ Ani při svém jméně nezpozorněl.

„No, pokud bude chtít, tak… samozřejmě, že vezmu. Ale nechci, abys zůstávala sama, Simone,“ posadím se vedle Toma a obejmu ho. Není dobré, aby v domě zůstala sama. Mám o ni starost.

„Já to… nějak zvládnu. Už dlouho jsem se na to připravovala od té doby, co se její stav začal horšit. Jen jsem nečekala, že to přijde tak brzy. Je těžké… se s tím smířit, s tím… že přijdeš o dítě,“ vydechne a ukápne jí dalších pár slz. Zhluboka se nadechne. „Ale i přesto… Byla šťastná, a to je hlavní. Mělo to tak být. Já doufám, že je jí teď ještě líp,“ usměje se na mě smutně a otře se kapesníčkem. „Hlavně teď… nějak to musí zvládnout Tom. Nechci ztratit i jeho…“ řekla při pohledu na něj. Vůbec nás nevnímal. „Vezmi si ho k sobě, prosím tě.“

„Simone, já… nedokážu se vžít do tvé kůže. Já sám to těžce nesu. Musíme vážně doufat, že se teď cítí lépe. Já… rád si k sobě Toma vezmu. Já ho miluju. Postarám se o něj, udělám pro něj cokoli, ale mám o tebe starost. Kdybys cokoli potřebovala, ty víš, že budeme tady. Nejsi sama.“ Koukám se jí do očí, přičemž Toma něžně hladím po paži. Moc dobře teď nedokážu vybírat ta správná slova, ale jsem upřímný. I v té situaci se na mě usmála tak láskyplným pohledem, jako nikdy předtím.

„Jsi moc hodný, Bille, a já nepochybuji o tom, že se o Toma postaráš. Jsem ráda, že si vybral zrovna tebe. A kdyby něco, ozvu se. Když tak se mi ozvi i ty… Dej mi vědět, jak je na tom on, jak jsi na tom ty, jak to zvládáte,“ řekne mi a zvedne se. „Děkuju, že jsi přišel a byl tu s námi. Moc to pro mě znamená, jsi pro nás velkou oporou.“ Nahnula se ke mně a objala mě, načež mi dala pusu na tvář. Poté se opět odtáhla a vzala si svoji kabelku. Zadívala se na Mollyin pokoj.

„Mockrát děkuju,“ pošeptám a děkovně se na ni pousměju, i když to jde jen těžko. Přivřu na okamžik oči a zamrkám, abych rozehnal další nával slz. Podívám se také na onen pokoj, ale raději po chvilce sklopím zrak. Poté Toma chytnu pevněji.

„Tomi, pojď,“ pošeptám tiše a zvednu se společně s ním. Stejně jako já pohlédl na pokoj. Otřel si tváře a sklopil hlavu.

„Pojď,“ vydechnu znovu a rozejdu se s ním za Simone, která už je pár kroků před námi. Nezdálo se, že by mě vnímal. Tiše se šoural po mém boku s pohledem zabodnutým do země. Takhle jsme došli až ven před nemocnici. Simone se s námi krátce rozloučila a šla do auta. Očividně už chtěla být sama a doma. Nedivím se, potřebovala přemýšlet. I já jsem došel s Tomim k autu, odemknul a posadil ho na místo spolujezdce. Vůbec na mě téměř nereagoval. Jakmile jsem se posadil také a zavřel dveře, podíval jsem se na něj. Připoutal jsem ho a zvedl mu hlavu. Jen jsem ho něžně pohladil po tváři.

„Bude dobře. Mysli na to, že je tu stále s námi, stále, Tomi,“ pošeptám mu tiše, a potom se také připoutám. Nastartuji a rozjedu se s ním domů. Po celou dobu jsem byl tiše, stejně tak jako on. Teď ani nebylo příliš vhodné mluvit. Oba jsme toho měli plnou hlavu.

autor: *Mischa* :o* & Turmawenne