autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
Jakmile jsme dojeli ke mně domů, odvedl jsem Toma nahoru do bytu. Oba jsme se zuli a sundali si bundy. Stále vše bylo beze slov. Zavedl jsem ho tedy do ložnice a uložil ho do postele. Bude to pro něj zřejmě teď to nejlepší. Možná na chvilku usne. Musí být psychicky naprosto vysílený.
„Lež a odpočívej, budu u tebe,“ pošeptám mu tiše a posadím se na kraj postele. Ani mi na to neodpověděl, jen se stále díval někam do prázdna. Až po chvilce mi chytil ruku a stiskl ji. Začal jsem ho tedy hladit po hřbetu ruky a dál u něj seděl. Proseděl jsem u něj několik hodin. Stále jsem čekal, že usne, ale mýlil jsem se. Stále kamsi hleděl.
„Nepotřebuješ něco, Tomi? Nechceš něco k jídlu nebo pití?“ narovnal jsem se a pohladil ho po hlavičce.
Strašně rád bych pro něj něco udělal, ale v tenhle okamžik nemůžu vůbec nic. Ani nevím, zda mu nevadí, že jsem u něj. Pouze zavrtěl hlavou na znamení, že ne, načež si přitáhl nohy blíže k tělu.
„Dobře,“ pošeptám jen a trošku se posunu, aby měl dost místa. Popotáhne nosem, povzdechne a podívá se na mě. Jeho pohled byl plný prázdnoty. Stisknu mu ruku pevněji a přívětivě ho pohladím po hlavě znovu. „Nevadí ti, že jsem tu s tebou?“ Znovu jen zavrtěl hlavou na znamení, že ne. Poté mě slabě zatahal za ruku. „Dobře, děkuju,“ pohladím ho po ruce. „Tomi, něco ti dám,“ šeptnu a ruku mu pustím. Začnu si štrachat v kapse, až vytáhnu ten náramek. „Přála si to,“ vydechnu a pomalu mu ho zapnu. Jakmile mu pohled padl na náramek, znovu se mu z očí spustily slzy. Čekal jsem to. Zatraceně, nechci, aby plakal. „Ne, ne, neplač,“ hned mu slzičky začnu utírat. „Ona by byla smutná, kdybys plakal,“ semknu rty k sobě. Vzlyknul a na chvíli si rukou přikryl obličej. Poté zavřel oči a zhluboka dýchal.
„Pojď ke mně,“ ovinu mu opatrně ruce kolem těla a přivinu ho k sobě. „Neplač, prosím. Musíš být silný… hlavně kvůli ní. Vždy jsi pro ni chtěl jen to nejlepší a tohle by ji trápilo.“
„Už mlč,“ rozbrečí se. Chytí se mě kolem krku a začne znovu hlasitě plakat. Tisknul mě k sobě tak pevně, jako by se bál, že ztratí i mě. Cítil jsem jeho bezmoc v každém jeho gestu.
„Ššššš,“ tišil jsem ho a držel ho. Hladil jsem ho po zádech a tiskl ho k sobě. Dával jsem mu co nejvíce najevo, že jsem u něj. Zatnul mi prsty do lopatky a zachvěl se dalším návalem vzlyků.
„Jsem u tebe,“ pošeptám mu a vyjedu mu po zádech. Cítil jsem, jak do mě ryl nehty. Náhle ruku pozvedl, jako by do mě chtěl silou praštit. Nakonec ji ale nechal bezvládně spadnout na má záda a zavzlykal.
Kdyby se mu ulevilo, kdyby mě praštil, snad bych byl i rád. Přivřel jsem trošku oči a víc ho k sobě přitáhnul.
„Řekni mi, co pro tebe můžu udělat,“ vzlyknu. Jsem vážně bezradný. Nevím, co udělat. Jen zakroutil hlavou a dál nezastavitelně plakal. „Neplakej, Tomi.“ Zhluboka jsem se nadechnul. Neovládl jsem se a začal plakat taky. To jsem tomu dal. Schoval si obličej mezi můj krk a rameno. Zavzlykal a prsty mi vyjel do vlasů, za které trochu zatahal. Jeho pláč se stále stupňoval. Znovu se téměř dostával do toho nepříčetného stavu, do jakého padl v nemocnici. Chtěl něco ničit, do něčeho mlátit. „Uklidni se, no tak,“ stisknu jeho boky v dlaních a obejmu ho poté kolem pasu. Nevím, co udělat, aby se z toho dostal. Připadám si jako idiot. Stále ho jen pevně držím, objímám a hladím, ale nepomáhá to. Přišlo mi, jako by měl vztek. Vztek na mě, i na všechno kolem. Poodstrčil mě od sebe. S brekem udeřil do polštáře a pak ho hodil přes celou místnost. Přivřel jsem oči a poodtáhnul jsem se, aby měl prostor. Až když polštář dopadl, zase jsem se k němu přisunul a chytnul ho. V tenhle okamžik je zbytečné mu jakkoli domlouvat.
„Ne, ne, takhle to nejde,“ pošeptám mu a začnu se s ním pohupovat. Ale on se mě od sebe snažil odstrčit. Nechtěl mě u sebe. „Uklidni se,“ řekl jsem o trošku jasněji a přitisknul ho na sebe. „Prosím.“ Buď se o trošku zklidní, nebo mě odstrčí úplně.
„Nech mě být,“ brečel a škubal sebou. Pak jsem ho tedy pustil. Nechci ho ještě víc rozčilovat. Mrzí mě to, ale v téhle situaci je nutné to chápat. Sice to bolí, ale… musím to překousnout. Zavzlykal a vylezl z postele.
„Tomi, prosím,“ pošeptám a stoupnu si.
Mám strach, aby neudělal nějakou hloupost. Nebral na mě žádný ohled. Bez jediného slova se vypotácel z ložnice. Hned jsem se rozešel za ním a chytnul ho za ruku. „Tome, poslouchej mě,“ řeknu a otočím ho k sobě. Podívám se mu do očí. „Prosím,“ vzlyknu. Zahleděl se na mě s očima plnými slz. Zlehka jsem mu nabídnul svou náruč. Nechtěl jsem ho k ničemu nutit. Chvíli mě nejistě pozoroval, až se nakonec uklidnil. Přivřel oči, polkl a přitiskl se ke mně.
Kéž by jen věděl, jak jsem za tohle vděčný. Ovinul jsem kolem něj paže a vydechnul. Pohladil jsem ho po zádech. Byl jsem pomalý a něžný, abych ho nějak nepolekal.
„Promiň,“ vzlykne tiše a pohladí mě po rameně.
„Pššt, neomlouvej se,“ pošeptám a dám mu pusinku na spánek.
„Slib mi, že mě nikdy neopustíš. Kdyby… kdyby se ti něco stalo, já-já bych to nepřežil. Raději bych se zabil,“ vydá ze sebe a popotáhne.
„Nemluv takhle,“ napomenu ho. „Neopustím tě. Jsem tu pro tebe a vždycky budu,“ šeptnu mu a znovu ho líbnu na spánek. Samozřejmě, že ho neopustím. Miluju ho.
„Miluju tě,“ pošeptá a schová se mi do náruče.
„Já tě taky miluju,“ pohladím ho konejšivě po hlavě a přitisknu ho na sebe. „To si pamatuj, navždy,“ vydechnu.
Zakývá hlavou a otře se od slz. „Já-já… půjdu si dát… sprchu.“
„Dobře. Kdybys cokoli potřeboval, budu někde tady, ano?“ kouknu se na něj. „Mám ti připravit něco k jídlu? Aspoň něco maličko.“
„Ne… Díky,“ šeptne. Odtáhne se ode mě, sklopí hlavu a smutně se rozejde ke koupelně.
„Dobře,“ brouknu. Ještě zavzlykal a zavřel za sebou dveře. Jen na okamžik zůstanu stát u zdi a koukat někam do prázdna.
Pořád vidím ten její výraz. To, jak byla bledá a její rty ztrácely ten lehce růžový nádech. Budu to mít před očima do smrti.
Zatřepu trošku hlavou a vydám se raději zpět do ložnice. Připravím nám postel, a poté jdu do kuchyně. Připravím Tomovi prášek na spaní. I když mu je rozmlouvám, dnes je to nutnost. Musí se trošku vyspat, uklidnit. Všechno jsem připravil. Když se vrátil, hned jsem ho zase uložil do postele. Podal jsem mu prášek, který bez jakéhokoli odmlouvání přijal. Potom jsem ho v koupelně vystřídal. Pospíšil jsem si. Chtěl jsem být co nejdříve u něj.
Hned, když jsem přišel, tiše jsem zavřel. Došel jsem k posteli a přilehnul si k němu. Nebylo sice příliš pozdě večer, ale to mi bylo fuk. Opatrně jsem ho objal a jen ho hladil.
„Spinkej, broučku,“ pošeptal jsem mu a políbil ho na rameno. Naštěstí se mi ho vážně podařilo uspat. Ne, že bych byl raději, když spí, ale dnes to vážně potřeboval. Bude muset načerpat ještě spoustu síly. Dnešek byl velmi náročným dnem a následující dny budou také.
TOM
Když jsem se ráno probudil, myslel jsem, a především doufal, že jsem se vzbudil jen z hnusné noční můry. Ale jakmile jsem se rozhlédl a uvědomil si souvislosti, hned mi bylo jasné, že hrozný včerejší den je krutou realitou. Hned mi na mysl vytanul Mollyin pobledlý obličej, její výraz, chrčení v jejím hrudníku, když se nemohla pořádně nadechnout. A především pisklavý zvuk, při kterém mi zalehnou uši pokaždé, když si ho jen vybavím, když ohlašoval, že Molly odešla. Bolestivě se mi sevřel hrudník a nadechnout se mi dělalo obtíže.
Pohlédl jsem na ruku, která mě objímala kolem pasu, a poté i na Billa, spícího vedle mě. Za normálních okolností bych si nejspíše užíval téhle vzácné chvilky, kdy spí déle než já, ale tohle nebyly normální okolnosti. Proto jsem ze sebe jeho ruku lehce sundal a tiše se odebral z ložnice, abych ho neprobudil.
Vykonal jsem jen krátkou hygienu, při které jsem málem dostal infarkt, když jsem na sebe pohlédl do divadla. Vlastně mě překvapovalo, že ode mě Bill neutekl, když mě tak viděl, jelikož jsem včera večer musel vypadat zaručeně ještě mnohem hůř. Raději jsem se jen opláchl a odešel z koupelny. Potřeboval jsem čerstvý vzduch, který by mi napomohl utřídit si myšlenky. V ložnici jsem se v naprosté tichosti oblékl a pak přistoupil k posteli, načež jsem se sehnul k Billovi.
„Miluju tě,“ zašeptám a dám mu co nejněžnější pusu na tvář. Pohladím ho po vlasech. Je to jediné štěstí, které mi zbylo. Neumím si představit, že bych ho ztratil, obzvlášť po tom všem. Nakonec jsem ho jen trošku přikryl, aby nenastydl, a vydal jsem se pryč. Svůj iPhone jsem úmyslně nechal ležet na stolku. Nechtěl jsem být nikým rušen. Klid, to bylo to jediné, co jsem chtěl. Jediným způsobem dopravy na místo, kam jsem se chtěl dostat, bylo auto, ale autem jsem tu nebyl. Proto jsem po cestě předsíní sebral z věšáku klíčky od Billova auta, které jsem uschoval na bezpečné místo do kapsy. Poté jsem se obul, navlékl se do bundy a vydal se vstříc své bolesti a utrpení.
Dojel jsem na své oblíbené místo v odlehlé části na konci města, kde jsem se po zaparkování auta usadil na lavičku. Vzpomínal jsem na to, jak Molly ještě chodila a poletovala tu kolem mě v barevných hromadách spadaného listí. Musel jsem se nad tou vzpomínkou pousmát, ačkoli mě v očích nepříjemně pálily slzy. Celá záležitost byla ještě tak čerstvá, že mi stále nedocházelo, že se to opravdu stalo. Přišlo mi to jako včera, kdy jsem byl s Molly v nemocnici na testech a Bill mě tam tenkrát tak vytočil. Vybavuji si, jak si spolu pokaždé ti dva hráli, když u nás zůstal na večeři nebo přes noc. Snažil jsem si vzpomenout i na ty nejmenší maličkosti našeho společného života, který jsem dosud s Molly strávil. Nejvíc mě drásala ta myšlenka, že už se nemůžu těšit z dalších okamžiků s ní, protože ona tu už nebyla. Vše už bude navždy pouhými vzpomínkami.
Vždy ji budu nosit v paměti a především v srdci s sebou. Kdykoli se podívám na její jméno vytetované na svém předloktí, nebo snad na ten náramek od Billa, vybaví se mi jen ty nejkrásnější chvilky s nimi. Kromě té poslední z nemocnice, když mě opustila. Stále mě žádala, abych si ho vzal, jako by to bylo to poslední, oč mě žádala. Vlastně to tak i bylo. Nikdy ho nesundám z ruky. Slibuju.
V parku jsem strávil přinejmenším dvě hodiny a ani to nebylo dostačující k tomu, abych si mohl vybavit všechny vzpomínky a krásné okamžiky s mojí sestřičkou. Všechny byly dokonalé. S očima plnými slz jsem se autem vydal zpět domů za Billem, aby o mě neměl zbytečné starosti. Celou cestu v autě jsem přemýšlel, neustále vzpomínal a brečel.
Bylo tak těžké se s tím vyrovnat. Věděl jsem, že to jednoho dne přijde, snažil jsem se na to připravit, ale teď jsem věděl, že všechny přípravy jsou naprosto marné. Na takovýhle okamžik se nedá připravit. Pouze jsem si snažil představit, jaké to jednou nejspíš bude, ačkoli bych nad tím býval nejraději ani neuvažoval. Ale teď už to vím. Vím, že až přijdu domů, už tam na mě nebude čekat. Už si k ní nikdy nelehnu do postele a nebudeme společně koukat na její nejoblíbenější pohádky. Jak mám vůbec žít bez jejích pohledů, úsměvů, vtipných poznámek? Dnem i nocí pro mě byly samozřejmostí, byly součástí mého žití. A náhle je ztratím do jednoho. Nikdy mi nikdo nic z těchto věcí nenahradí. Nikdo mi nenahradí ji.
Nebudu tvrdit, že nejsem v šoku, nezacloumalo to mojí psychikou a ani nevím, zda se z tohoto traumatu někdy dostanu, ale vím, že by si přála, abych šel dál.
Ačkoli mě to uvnitř rvalo na kousky sebevíc, snažil jsem se zvednout a pokračovat. Mysl se svědomím uvnitř mě zápasily. Přál jsem si jít dál, alespoň kvůli ní, kvůli mně, především kvůli Billovi. Přál jsem si být silný. Ale nevěděl jsem, zda to zvládnu. Připadal jsem si alespoň stokrát menší, než ve skutečnosti jsem. Měl jsem pocit, jako bych byl drobný brouček zalezlý někde v zemi a každý mě mohl jediným krokem lehce zašlápnout a zabít. Nedalo se popsat, co jsem uvnitř sebe cítil, jak mě každá vteřina života navíc rvala na kusy. Bylo to jako žít na zeměkouli, která se stala čirým peklem. Představte si ten nejhorší okamžik ve vašem životě. Já se cítím ještě desetkrát tak hůř.
Vytáhl jsem klíč z kapsy a odemkl si byt. Tiše jsem zavřel dveře pro případ, že by Bill ještě spal, načež jsem se svlékl a zul. Šouravým krokem jsem se rozešel předsíní. Byl jsem bláhový, že mě vůbec napadlo, že by snad mohl ještě spát. V okamžiku div nevyběhl z obýváku. Byl celý ubrečený, oči měl zarudlé.
„Pane bože, děkuju,“ vydechnul a rozešel se ke mně.
„Ahm… ahoj,“ brouknu jen, aniž bych se snažil jakkoli omlouvat. Omluva zkrátka nebyla na místě, bylo by to netaktní. Hlavně jsem ani neměl pořádný důvod pro to, že jsem mu nenapsal ani vzkaz. Nechtěl jsem ho vylekat, ale mohlo mě napadnout, že bude vyvádět. Má mě rád.
„Ahoj,“ šeptne a prohlédne si mě. Sjede mi rukou opatrně po paži a zhluboka se nadechne, jako by se snažil uklidnit. „Jsi v pořádku? Měl jsem o tebe strach, Tome.“
„Jsem v pohodě,“ vydám ze sebe něco, co podle mě mělo alespoň zdánlivě připomínat úsměv, ale podle jeho výrazu to očividně vypadalo naprosto jinak. Můj věčný optimismus se nejspíš vytratil. Neměl jsem sílu, natož chuť, abych se dokázal přetvařovat natolik přesvědčivě, že by mi to někdo uvěřil jako obvykle. Jen jsem nechtěl, aby se trápil s tím, jak mi je.
„Já tě nechci kontrolovat, ale… kde jsi byl? Já jsem tě všude možně sháněl,“ řekne vlídným tónem hlasu. Otře si trošku tváře a oči.
Vážně jsem mu měl dát vědět, kam jedu. Obyčejný vzkaz na posteli by úplně postačil.
„Byl jsem se odreagovat. Jsem v pořádku, nemusíš si už dělat starosti,“ povzdechnu. Sklopím pohled k zemi, pohladím ho po rameni a projdu kolem něj.
„Promiň mi to, ale já si starosti dělám. Mobil sis tu nechal, auto sis vzal… Bál jsem se, tak se na mě nezlob,“ rozejde se za mnou. „Chápu, že jsi chtěl být třeba sám a odreagovat se,“ pohladí mě po zádech.
„Promiň,“ povím jen hloupě. Nevím, jak lépe se ospravedlnit. Vejdu do kuchyně, ale nakonec se zastavím. Ani nemám hlad. Je to jen hloupý zvyk, že když přijdu, vezmu si něco k jídlu, alespoň nějakou malou sladkost. Na to nemám ale ani nejmenší chuť.
„Můžu pro tebe něco udělat? Já… udělám ti něco k jídlu, chceš?“ nabídne mi. Postával tam tak za mnou, jako by se ke mně bál přiblížit. Já se mu po včerejšku vlastně ani nedivím. Náhodou by mě opět mohl popadnout amok a vysloužil by si monokl, pokud bych se včas neuklidnil.
„Ne, já…“ odmítnu, „nemám hlad. Díky,“ povzdechnu a zase se obrátím k odchodu z místnosti. Jen krátce na něj pohlédnu, načež skloním pohled a obejdu ho.
„Tomi,“ řekne ještě tišeji než doteď. Přivřu oči a zastavím. Zůstanu k němu stát zády.
Ani nevím, proč se mu tak straním. Člověk by řekl, že potřebuje podporu někoho, kdo ho miluje, ale naopak já chci být sám. Cítím se tak zranitelný, že by do mě stačilo fouknout a rozpadl bych se na milion kousků. Byl to nejspíš nějaký můj pitomý systém sebeobrany.
Trošku si odkašle.
„Provedl jsem ti něco?“ pomalu ke mně přejde, aby mi viděl do obličeje. „Já vím, že… že nemůžeš mít na nic náladu a tak. Jen… mám strach, že jsem ti něco udělal.“
„Neudělal,“ řeknu jen a opět se dám do kroku. Nejlepší by bylo, kdybych od něj odešel a byl raději s mámou. Potřebuje teď moji podporu víc než Bill. Jen si nejsem jistý, že já jsem té podpory schopný. Mám strach, že bych naopak byl netaktní a ublížil bych jí nějak ještě víc. Nechci ztratit posledního člena své rodiny.
„Dobře, promiň,“ svěsí Bill hlavu a zůstane tam postávat. Dojdu do obýváku, sednu si na gauč a schoulím se do klubíčka tak, že si obejmu rukama nohy. Začnu přetáčet náramek na zápěstí. Bezmyšlenkovitě jsem se poddal svým pocitům a vzpomínkám, že mi během chvilky už tekly slzy po tvářích. Byl jsem tak zabraný do vlastních emocí, že jsem ztratil pojem o čase.
Postřehnul jsem, jak se vedle mě Bill posadil. Opravdu něžně mě objal kolem ramen a začal mě hladit. Byl tiše. I přes počáteční rozporuplné pocity, že bych byl nejraději sám, jsem se k němu bezděky přivinul a položil si hlavu na jeho rameno.
„Šššš,“ zašeptal po chvilce. Co nejjemněji mě dál hladil a vinul si mě k sobě. Zaplavil mě pocit vděčnosti a lásky. Byl jsem šťastný, že je u mě. Neměl jsem se ho od sebe snažit odstrkovat, když teď jasně vidím, že s ním je mi nejlépe. Nejen, že chci jeho přítomnost cítit a vyžaduji ji, já ji potřebuju. Potřebuju vědět, že je tu pro mě a já se o něj můžu opřít za každé situace. Pozvedl jsem hlavu a pohlédl na něj. Druhou rukou mě chytl za tu mou a propletl si se mnou prsty. Protnul pohled s tím mým. Byl do mých očí tak zahleděný, jako by si v nich četl. Nevím, zda v nich něco dokázal vyčíst za ten krátký okamžik, než jsem je zavřel a vyhledal si jeho rty. Nahnul hlavu trošku ke straně a políbil mě. Byl to znovu ten silný a procítěný polibek, plný lásky a něhy. Přesně to, co jsem právě vyžadoval a vyhledával. On byl jediné mé rozptýlení. Polibky, dotyky, všechno bych přijal i v tak prekérní situaci.
Odtrhl jsem se a otevřel oči, abych se mu mohl podívat do očí. Zboural jsem zdi a nechal vyplout na povrch všechny emoce, včetně těch, co mě soužily. Doufal jsem, že vidí alespoň polovinu toho, co jsem právě cítil. Posunul jsem se, přitáhl si ho zpátky k sobě a něžně se vpil do jeho rtů. Tlumeně oddechnul a začal mi polibky oplácet. Stále byl tak jemný, vnímavý. Nikam nespěchal, do každého polibku se snažil vložit kousek citu, kousek lásky, která mezi námi panovala. Polibky jsem mu oplácel se stejným přístupem. Nestál jsem teď o nic vášnivého, ani nic na hranici mezi orálním sexem a vzrušeným vzdycháním. Zkrátka jsem jen toužil po jeho přítomnosti, kterou jsem si vyžádal. Nepřišlo mi to ani v téhle situaci špatné. Byl můj přítel a já ho potřeboval, ať už se uvnitř mě právě odehrávalo cokoli. Ovinul jsem mu paže kolem krku, usadil se na něm a sklouzl mu do klína, načež jsem se k němu přitisknul. Jeho paže mě objaly kolem pasu. Něžně mi vyjížděl po zádech a tulil se ke mně, jako by chtěl, abych věděl, že je u mě.
„Moc tě miluju,“ pošeptal náhle a políbil mě znovu. Ačkoli jsem mu důvěřoval sebevíc, uvědomil jsem si, že tohle by malou nehodou mohlo zajít dál, než bych v tento okamžik chtěl. Proto jsem mu polibek oplatil a odtrhl se.
„Taky tě miluju. Děkuju za všechno, co pro mě děláš,“ šeptnu. Pohladím ho po tváři, ještě jednou ho políbím, a poté se posunu o kousek níž. Schoval jsem se mu do náruče, přičemž jsem měl hlavu položenou na jeho rameně. Proplétal jsem si prsty s jeho prsty, což mi sloužilo jako dobré odreagování. Nebylo třeba něco říkat. Vnímal jsem jeho blízkost, vůni a všechnu podporu, kterou mi dodával. Měl jsem pocit, že v ten okamžik by pro mě udělal cokoli jen proto, abych byl zase šťastný. Ale mně k zotavení stačila jen spousta času a především on a jeho láska.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 6
Oooo! Jsem tak šťastná, že ho Tomí neodstrkuje a že ho i nadále miluje a potřebuje!
Přiznám se, že jste mě s Moly dohnali k slzám 🙁 Jen doufám, že se za čas bude i nadále usmívat, jako dříív =(
Jo jo ,když někdo v rodině umře tak je to těžké :/ Jsem ráda ,že se s tím Tom jaksi vyrovnává :))) A jsem ráda ,že Bill se o něj tak hezky stará 🙂 Tak honem další dílek 🙂
Doufam, ze TOm neudela nejakou blbost a nedoplati na to Bill 🙁 je mi to opravdu lito, ta situace ale verim tomu, ze se to zlepsi 🙂
Krásný dílek..
Doufám, že Tomí neudělá nějakou hloupost a nedoplatí na to Billy, protože on by si to nezasloužil, i když chápu Tomího, že je nešťastnej, ale neměl by dělat blbosti…
Ale je opravdu chudáček… V dílku, kde Molly umřela jsem uronila pár slziček, nedokážu si představit, že by se to stalo mě…
:// …
Moc smutný díl to byl, plný emocí. Je mi Toma líto a v tomto případě je jeho chování na místě. Je jasné, že v takové situaci se člověk nebude chovat rozumně. Ale je fajn, že od sebe Billa neodstrkuje, protože on je teď jediný, kdo mu může pomoct a podpořit ho.
Nádherný a smutný díl.
Nádhernej díl!
Celej jsem ho probrečela! DOufám že to zvládnout
Nádhernej díl !!!!!! Pořád říkám chudinka Tom…a pořád je to pravada!!! ;( …brrečim a brečim a brečim :((
Nádhera… :)) Jsem moc ráda, že Tom přijímá Billovu podporu. 🙂 Teď už ani trochu nepochybuju o jejich vztahu. :)) <3
To bude ještě asi hodně těžké :(…je mi to tak líto,ale muselo se to stát. 🙁 Věřím,že to spolu zvládnou nějak překonat..a posunou se dál…,že prostě půjdou dál….doufám. Ale bude to chtít čas.
To byl krásný díl, sice hodně smutný, ale moc procítěný =) Úplně jsem cítila, jak je Tom zoufalý a nešťastný a bylo mi z toho do pláče :'( Bill je úžasný =) moc se těším na další díl.