Mask of the Phantom 7.

Vítězně jsem vykřikl. Konečně jsem dopsal poslední notu, poslední slova prvního dějství. Někteří si možná rozkládají práci na dvě fáze – prvně píší text, potom až noty nebo naopak -, ale já dělám všechno zároveň. Líp se mi tak uvažuje nad tím vším.

*

Venku už se dávno setmělo a ulici naplňovalo pouze světlo pouličních lamp. Procházel jsem ulicemi, jak nejrychleji jsem uměl. Nejsem sebevrah, abych se v noci nějak zdržoval, a motorka mi jako dopravní prostředek v tomto případě nepřipadá tak úplně vhodná. Ve velké tašce jsem nesl k sobě sepnuté hustě popsané papíry.

Abych byl objektivní – Frirmin na mě čučel jak na magora. Možná jsem měl zpomalit tempo svého výkladu nebo se prvně představit, odmlčet se a pak až spustit, co mám vlastně na srdci. Každopádně začátek mého nového díla přistál u něj na stole a on se probíral stohem popsaných papírů. Nedočkavě jsem sledoval jeho tvář, která se postupně rozjasňovala a nabírala na širokém úsměvu.

„Pane Kaulitzi, jsme rádi, že vás máme zpátky. Myslím, že bychom se rovnou mohli domluvit na pracovních podmínkách, co říkáte?“ zeptal se a zatřásl mi rukou. Mírně překvapeně jsem se na něj zazubil. Až takovou rychlost jsem nečekal. S Dominikem nejspíš není spokojený nikdo. Posadil jsem se do jednoho z naprosto okoukaných křesílek, na která jsem několikrát narazil na úřadě, když jsem si šel měnit místo pobytu.

*

Tom:

Dnešní představení bylo snad ještě horší než všechna ostatní. Nehráli jsme sice premiéru, takže to nevidělo moc lidí, ale nikdo z nás snad neměl dobrý den. Nikoho to pořádně nebavilo, špatně jsme zpívali a celkově se to vůbec nepovedlo. Diváci odcházeli ještě nespokojenější než normálně.

„Přátelé, rád bych vám představil novou posilu do našeho týmu. Dominik to ještě neví, takže bych byl rád, kdybyste se o tom před ním nevyjadřovali, ale konečně máme místo něj náhradu!“ zvolal Firmin. Davem se to rozhučelo, jak jeden přes druhého nahlas přemýšleli, koho asi Firmin našel.

Zpoza Firminových zad vystoupil můj bratr. Na rtech mu pohrával úsměv, takový příjemný a spokojený. Rozhlédl jsem se kolem. Většina lidí vypadala dost překvapeně, někteří si jen tak odfrkli, jiní vypadali možná dokonce až popuzeně. Já si zachovával neutrální postavení, ostatně jako vždycky. Ve skutečnosti mě to však docela vykolejilo. Myslel jsem, že Bill s Operou nechce mít už nic společného, nebo to tak alespoň vypadalo.

Až když Firmin odešel s tím, že se máme s Billem trochu seznámit a přijmout ho do kolektivu, uvědomil jsem si, že pořád ještě držím kalhoty v levé ruce. Okamžitě jsem si je natáhl, což vyvolalo široký úsměv na Billově tváři. Kolegové ho postupně obsypávali a tvořili kolem něj hlouček, ze kterého se ozývaly různorodé otázky. Zakroutil jsem hlavou. Teď musí být Bill na vrcholu blaha. Vždycky, když je středem pozornosti, je šťastný. Já jsem se do davového šílenství nezamíchal. Místo toho jsem zamířil k maskérně. Zoufale jsem toužil po odlíčení. Nechápu, jak to ženské a Bill můžou na obličeji nosit pořád, já bych se za chvíli zbláznil.

Bill:

Když mě zástup lidí, očividně nadšený, že se konečně zbavil Dominika, propustil ze svých spárů, po Tomovi nebylo ani vidu ani slechu. Nechtěl jsem se nikoho ptát, všichni si tu zajisté pamatovali incident, který jsem zde před dvěma lety provedl, a já jim ho nechtěl zbytečně připomínat. Potěšilo mě, když jsem znovu vklouzl mezi známé tváře. Nikoho nového kromě Dominika jsem zde zatím neobjevil.

Nohy mě samy nesly k zapadlejším místnostem, k maskérnám a jiným zašívárnám. Tiše jsem kráčel prázdnou chodbou a poslouchal zvuky vlastních kroků. O něco málo později působivé ticho, které mě vracelo zpět do doby před dvěma lety, prořízla série nadávek. S úsměvem jsem se vydal za zvukem Tomova hlasu. I když se mu hodně změnil nebo mě možná klamala paměť, měl jsem ho za své večery trávené v Opeře dostatečně naposlouchaný. Dveře místnosti byly pootevřené, škvírou prosvítalo slabé světlo. Šťouchl jsem do nich a ony se otevřely. Stanul jsem tváří v tvář Tomovi, i když jen prostřednictvím zrcadla.

autor: Helie