Novel of Dreams – My Dream 52.

BILL

Zajel jsem do práce. Chvilku jsem si povídal s Deb. Ani příliš nevyzvídala, což mě potěšilo. Dal jsem jí několik papírů k vyřízení zakázek. I když jsem byl doma, stejně jsem něco málo dodělal. Potom jsem zašel ještě za šéfem a promluvil si s ním. Řekl mi, že můžu zůstat doma, jak to jen bude třeba, že mám naděláno až až, což mi vůbec nevadilo. Chtěl jsem být teď co nejvíc s Tomem. Sice si sem občas zajedu jen něco odevzdat, ale to nic neznamená.

Z práce jsem se poté rozjel do obchodu. Doma zase pár potravin už chybělo, tak jsem nakoupil. Zastavil jsem se potom ještě ve zlatnictví, které bylo v nákupním centru. Nechci Tomovi něco kupovat jen proto, že je smutný, ale chci mu jednoduše udělat nějakou radost. Chci mu dát něco na památku, jen tak. Pro radost. Hned jsem šel za prodavačkou a požádal ji, aby mi ukázala nějaké luxusní pánské hodinky, do kterých by šlo něco na počkání vyrýt. Zavedla mě do části obchodu, kde byly hodinky. Všechny jsem si je důkladně prohlížel. Chtěl jsem mít jistotu, že budou vypadat pěkně, hlavně aby se mu líbily. Nakonec jsem si jedny opravdu exklusivní vybral. Vypadaly skvěle. Mohl si je vzít kamkoli. Prodavačku jsem požádal, aby do nich tedy vyryla naše jména nějakým ozdobným písmem, ale ne příliš bizarním, jen něco decentního. Netrvalo to ani příliš dlouho, což jsem se divil. Ale po té sumě, kterou jsem zaplatil, jsem se divit přestal. Nechal jsem si je dát do ozdobné krabičky a s úsměvem na rtech odešel. Doufám, že se mu budou aspoň trošku líbit. Vážně bych byl rád, kdyby je někdy nosil. Nejde mi o to, kolik stály, jak vypadají, jaké jsou značky, jen… přál bych si, aby na mě měl památku.

Po dvou hodinách, co jsem zrovna skládal tašky do kufru, se mi rozezvonil mobil. Poslední z tašek jsem do kufru skoro hodil, kufr rychle zavřel, a hned hovor přijal.

„Ahoj,“ ozve se Tom. „Jen se chci zeptat, kde jsi. Už bych jel, tak… jestli mám jet k tobě sám.“

„Ahoj, broučku. Mm, tak za 15 minut jsem u vás, okay?“ usměju se do telefonu. „Prozvoním tě, až budu u domu.“

„Jo, dobře, tak já počkám. Zatím ahoj,“ rozloučil se se mnou a zavěsil. Sotva jsem mu stačil pozdrav oplatit. Hned jsem nasedl do auta a rozjel se směrem k němu domů. Překvapilo mě, že u jejich domu, tam kde vždy já parkuji, stojí auto. Mmm, tohle auto jsem někde už viděl. Vypadá jako to… Brianovo. Ale ne, co by tu dělal. Nijak jsem to neřešil a Toma prozvonil, přičemž jsem vylezl z auta. Opřel jsem se o kapotu a vyhlížel ho. Netrvalo dlouho a dveře se otevřely. Vyšel z nich Tom. Sladce jsem se hned usmál a narovnal se. Sešel schod a otočil se zpět ke dveřím, odkud vyšel Brian. Simone stála u dveří a loučila se s nimi. Můj výraz náhle naprosto zkameněl. Úsměv se vypařil ani nevím kam. Byl jsem v šoku. Co tu, do prdele, dělá?!

Narovnal jsem se snad ještě víc a založil si paže na hrudi. Jakmile se rozloučili, Simone zavřela dveře. Tom se podíval mým směrem a pousmál se. Něco řekl Brianovi a kývnul ke mně hlavou. Ten se na mě také podíval, přikývl a přistoupil k němu. Ještě si něco řekli a objali se. Tom ke mně byl zády, ale zato Brian na mě dobře viděl. Chvíli mě sledoval, až zavřel oči a pohladil Toma po zádech.

Jasně, provokuj mě dlouho, ukazuj mi, jak si ho zase omotáváš kolem prstu, ty hajzle. Ne, ne, dobře. Jen ho objímá, je to jen podpora v této situaci. Nic víc. O nic přece nejde. Vůbec mě nepropaluje pohledem a nevysmívá se mi. Oh, jak já bych ho něčím teď ubil. Přešlápnul jsem na místě a trošku se na něj usmál. Přece mu neukážu, jak moc mě to sere. Cynicky se usmívat nechci, nechci se vlastně usmívat vůbec, ale teď mi připadá, že je nevhodné naprosto všechno. Jediné, co by se snad hodilo, je dát mu přes hubu. Možná jde vážně jen… o Molly. Stáli tam spolu docela dlouho, zatímco ho Brian hladil po zádech a něco mu tiše říkal. Přišlo mi, jako by Tom plakal. Sklopil jsem na okamžik zrak, ale i tak jsem je zpod řas stále sledoval. Jsem vážně idiot. Nemůžu teď řešit, že právě tohle je dejme tomu jeho bývalý přítel, který by ho ode mě stále nejspíš rád dostal. Teď jde o to, co se stalo. Nejde o naše vztahy. Měl bych se nad sebou už asi vážně zamyslet.

Nakonec se od sebe odtáhli a Brian ho začal otírat. Tom opravdu brečel. Ještě mu Brian něco řekl, usmál se a dal mu pusu na tvář. Kousnul jsem se zevnitř do rtu a poté se olíznul. Trümpere, ty jsi fakt kokot. Já nejsem asi už normální. Můj přítel, můj Tomi mi tam pláče a já uvažuju nad Brianem. Za tohle bych si nejradši dal přes hubu sám. Ale ne teď, když tak až v soukromí. Vypadám už stejně jako dost velký blázen. Vždyť já sám si tak připadám. Mrzí mě to. Teď bych u něj měl stát já. Ne on… Já bych mu měl utírat slzy, já… sakra. Pak už se rozloučili. Brian šel ke svému autu a Tom ke mně, přičemž se pořádně po cestě otřel od slz. Hned jsem se na něj smutně podíval a natáhnul k němu ruku. Takže zaprvé, nebudeš se ho ptát, co si povídali. Zadruhé, nebudeš na něj nijak naštvaný ani protivný, a zatřetí, na to ihned přestaneš myslet, Bille! Ten kousek ke mně téměř doběhl a vrhl se mi do náruče, načež mi omotal ruce kolem krku. Ano, ke mně do náruče. Hned jsem ho pevně objal a přitisknul si ho k sobě. Přivřel jsem oči a oddechnul mu na krk.

„Neplač, neplač, broučku,“ zašeptám a konejšivě ho pohladím po hlavičce.

„To je dobrý,“ pošeptá. Po chvilce popotáhne nosem a dá mi pusu na krk. Ne… vůbec z něj není cítit jeho kolínská.

„Ššš,“ zašeptám a vinu si ho k sobě. Děkovně jsem ho pohladil po tváři a setřel mu další slzičky.

„Jsem v pohodě,“ odtáhne se jen natolik, aby mi viděl do očí. Něžně mě políbí a pousměje se. Hned jsem mu to oplatil a sjel mu po zádech. Tolik si tohohle gesta vážím, i toho jediného polibku.

„Pojedeme domů, ano?“

„Dobře,“ odsouhlasí. Dá mi ještě malou pusu a odstoupí ode mě. V rychlosti obešel auto, aby nezdržoval, a nasedl si. Jen jsem se na něj trošku usmál a nasedl si také.

„Chceš ještě někam jet, Tomi?“ pohladím ho láskyplně po ruce.

„Já bych raději jel už domů,“ podívá se na mě. „Nevadí ti to?“

„Ne, ne, jen se ptám, jestli nepotřebuješ ještě někam,“ usměju se. Kouknu se, zda je připoutaný. Jasně, že ne. „Připoutej se…“ Nemám to rád.

„Nepotřebuju,“ hned se připoutal.

„A… kde jsi byl? Co jsi zatím dělal?“ zajímá se.

Připoutám se taky a poté už se rozjedu. „Zastavil jsem se v práci, promluvil si se šéfem, a pak jsem jel ještě nakoupit.“

„Aha, a koupil sis něco pěknýho?“ pousměje se.

„Ne, ne, já jsem byl jen pro nějaké potraviny a tak,“ položím si ruku na jeho stehno.

„Myslel jsem, že sis udělal nějakou radost,“ broukne. Ucítím jeho ruku na své. Začal mě bříšky prstů něžně hladit po dlani.

„Udělal,“ pousměju se. Nechával jsem ho, aby mě hladil, přičemž jsem mu sám přejížděl zlehka po stehně.

„Tak co sis koupil?“ poposedne si čelem ke mně. Zády se opřel o dveře.

„Mm, udělal jsi mi radost ty tím, že už tě mám zase u sebe a něco jsem koupil. No… něco jsem ti koupil,“ usměju se sladce. Možná jsem mu to měl dát jindy, ale… já mu to prostě už chci dát.

„Co?“ opře si hlavu o opěradlo, přičemž mě stále pozoruje. Propletl si se mnou prsty.

„No, to ti nepovím,“ usměju se a kouknu se na něj.

„Tak… proč mi to kupuješ, když mi teď nechceš říct, co to je?“ zasměje se tiše.

„Protože ti to rovnou dám,“ usměju se a stisknu mu trošku tu ruku.

„Hah, požádáš mě snad o ruku?“ zeptá se pobaveně. Přitáhne si moji ruku ke rtům a políbí mi ji. Zrovna jsme chytli na křižovatce červenou. Podívám se na něj a usměju se. Udělal bych pro něj vážně nejspíš cokoli, jen aby byl šťastný.

„…o tom ti neřeknu ani slovo, tím tě překvapím,“ usměju se, „ale udělám to.“

„Dneska?“ udiví se.

„Kdo se moc ptá, moc se dozví,“ uculím se. Potom se už rozjedu, jelikož máme zelenou. Možná bude zklamaný. Ach jo… Mlčel a zkoumavě si mě prohlížel.

„Jednou to udělám,“ řeknu najednou a dál sleduji cestu.

„Jednou…“ zopakuje po mně tiše. Pohladí mě po ruce, vydechne a zavře oči.

„A myslím to vážně,“ stisknu mu dlaň znovu. „Jsem si tímhle jistý.“ Řekl bych, že jsem si v životě nebyl ničím tak jistý jako tímhle. Nechci ho k sobě připoutat, ale nechci ho ani nikdy ztratit. Na to mi nic neřekl. Jen mě se zavřenýma očima hladil prstem po dlani.

Po chvíli jsem už zaparkoval před domem. Společně jsme vzali pár tašek z kufru a vydali se nahoru, do našeho bytu. Jen jsem se rychle zul a odnesl tašky hned do kuchyně. Tom se za mnou pronesl bytem jako duch. Zůstal ale v obýváku. Vyndal jsem nákup a hned ho začal uklízet. Bylo toho celkem dost, ale netrvalo mi to příliš dlouho. Jakmile jsem vše poklidil, rozešel jsem se za ním. Seděl na gauči v tureckém sedu. Ačkoli byla televize už puštěná, on v rukou mnul náramek, který jsem dal Molly a ona ho následně dala, spíše odkázala jemu. Sklopil jsem oči a v tichosti se posadil k němu. Nechci ho nějak vyrušovat. Možná chce být sám. Hned náramek schoval, poposedl si a podíval se na mě. Opatrně jsem ten náramek vzal a zase mu ho vtiskl do dlaně. Smutně jsem se pousmál, ale hned jsem ho vlídně pohladil po tváři.

„Tak ven s tím, ať je to cokoli,“ pošeptá.

„Ahm?“ vydechnu tázavě.

„Poznám, když mi chceš něco říct,“ povzdechne. Je pravda, že bych se ho chtěl zeptat na Briana, ale na to není vážně vhodná chvíle. Ještě by to nějak špatně pochopil…

„Někdy jsou i slova zbytečná,“ přitáhnu si ho k sobě a obejmu ho.

„Jsem v pohodě,“ vyvlékne se mi. „Molly holt umřela, fajn, musím se s tím smířit. Není první ani poslední člověk, co umřel.“ Byl podivně podrážděný.

„Tohle… nejsou tvoje slova ani dosavadní úvahy,“ šeptnu a pohlédnu na něj. Jsem jím šokovaný. Takhle nikdy nemluvil. Takhle vážně ne.

„A čí by měly být?“ zakroutí hlavou. „Nemůžu se tím utápět věčně. Už odmala jsem věděl, že jednou umře. Neměl bych… se chovat pořád takhle a trápit se tím.“

„To máš pravdu, jen mě překvapilo, jak jsi zareagoval, promiň,“ semknu rty k sobě. „Musíš… žít dál.“

„To bych nejdřív musel být schopný se zvednout a jít dál. Měl bych zase chodit do školy, zase do domova a všechno kolem,“ řekne neurčitým tónem. Proč mám pocit, že do něj tohle nahustil Brian? Jestli mu jen slovo řekl, já ho asi vážně zabiju.

„Ale já vím, že ty to zvládneš. Chce to jen čas,“ brouknu.

„Jasně, čas spraví všechno, to už znám,“ uchechtne se ironicky. Tak s tímhle jsem nepočítal. Tohle jsem… nečekal. Od něj ne.

„Ale nikdy to nepřestane bolet úplně,“ odvrátím od něj pohled. Na to nic neřekl, jen zakroutil hlavou a opět si začal hrát s náramkem. Sklopil jsem oči a zhluboka se nadechnul. Nejradši bych se zeptal, ale nejde to. Tenhle okamžik jsem už posral dost. Mlčky vedle mě seděl.

„Co mamka?“ zeptám se po chvíli ticha.

„Jo, jde to. Zdá se… smířená i přes to všechno,“ pokývá hlavou.

„Prořešili jste to všechno?“ vzhlédnu k němu.

„Hm…“ kývne na souhlas.

„A… co Brian?“ zeptám se naprosto klidným tónem hlasu. Ah, jsem stejně idiot. Kdybych mlčel, udělal bych líp.

„Když jsem přišel, už tam byl,“ pokrčí rameny a přesedne si.

„Aha,“ kývnu hlavou trošku. Pan profesor učinil ctěnou návštěvu? Hm, zřejmě ho shání kvůli škole.

„Přišel kvůli Molly. Nebyl jsem ve škole, tak mi volal. Řekl jsem mu, co se stalo. Prostě… tam byl. Bavili se s mámou, řekl jí, že jsme spolu chodili. Choval se… mile. Zdálo se, že se mamce líbí,“ řekne s pohledem zapíchnutým do sedačky. Nasucho jsem polknul. On jí řekl, že spolu chodili? On se jí líbil? Skvěle. Jen tak dál… On se umí chovat velmi dobře, je vzdělaný, charismatický, a navíc je starší, což by mohlo Simone imponovat.

„Ahm, aha. Tak… to je dobře,“ vydechnu překvapeně.

„Nabídnul se, že nám pomůže se zařizováním pohřbu a… tak. Je to od něj hezký, že prostě… přišel, za všechno se mi omluvil a… podpořil mě,“ zašeptá, přičemž prstem jezdí dokolečka po látce gauče.

Pomůže jim zařídit pohřeb. Já jsem… já jsem jim vůbec asi nemohl nijak pomoci. Podpořil ho… Já ho zřejmě podporuju málo a špatně. Semknul jsem rty k sobě. Kousnul jsem se zevnitř do rtu, aniž bych se pozastavil nad tím, že jsem usyknul, když jsem si ret prokousnul. Mě to neštve, mě to jen strašně mrzí. Připadám si tu najednou tak hrozně zbytečný. Jako bych… byl stranou, někde daleko a nepotřebný. Sice chápu, že se jim snaží pomoct, ale udivuje mě najednou ta jeho péče. Ale sakra…

„To je… fajn.“

„Choval se ke mně i k mamce hezky. On… ví, co člověku v takových okamžicích říct, co ti rozsvítí v hlavě, a uvědomíš si, že má pravdu,“ pokývá hlavou. „Nejvíc… ho asi obdivuju za to, jak se zachoval, když máma volala tátovi. Ona… mu totiž ještě nedala vědět, že Molly už… umřela. Chtěla, aby přišel alespoň na pohřeb, když je to jeho dcera, ale on odmítl. Řekl, že má už svojí rodinu a my už s ním nejsme nijak spojení. Mamka… se tam zhroutila. A Brian… Vážně se zachoval v ten okamžik… úžasně. Musím mu znovu poděkovat,“ povzdechne. Jo, Brian je prostě skvělej. Brian má vystudovanou psychologii a všechno perfektně zná, hlavně umí dokonale působit na lidi. Brian umí každého ukonejšit a pomoct mu. Brian, Brian, Brian! Pokýval jsem hlavou.

„To je mi moc líto,“ vydechnu upřímně. Je mi to líto, opravdu líto, mrzí mě to. Ale teď se bohužel nedokážu soustředit na to, co se tam ještě všechno dělo. Pořád mi zní v uších to jeho jméno. Proč jsem tam jen nešel. Teď… Tom ho vidí zase jako toho skvělého a… já… Chce se mi brečet. Najednou cítím ten nával uvnitř mě.

„Už je to dobrý, pomohl jí,“ poví tiše. „Říkal, že taky přijde na pohřeb. Viděl Molly, myslím, jednou a i tak se obtěžuje a přijde. Připadá mi to od něj šlechetný. Asi… asi se vážně změnil,“ sklopí hlavu.

„Asi ano,“ pokývám hlavou a rozechvěle si začnu křupat prsty. Rád bych mu řekl něco víc. Rád bych mu na to normálně odpověděl, ale copak můžu? Já neříkám, že Briana vidím jako nějaké monstrum nebo člověka, kterého nenávidím, ne, tak to není. Ale bohužel mi zatím nepřipravil nic milého v životě.

„Ah, přestaň,“ ucpe si uši a podívá se na mě. „Tohle nesnáším. Je to tak hrozný zvuk.“

„Promiň,“ ihned přestanu a skoro sebou až cuknu. Nedokážu najednou souvisle přemýšlet. Kdyby to aspoň neříkal tak… užasle. Vždyť on o něm mluví jako o nějakém božském stvoření. Vydechl, spustil ruce a začal se zvedat.

„Kam… jdeš?“ vydechnu opatrně. Proč mi najednou připadá, že mě nepotřebuje? Co když bude mít nějaký problém a půjde raději za ním? Říkal, že musí začít chodit zase do školy a… já… já o něj nechci přijít!

„Na záchod. Proč?“ udiví se.

„Jo, promiň. Ahm, co by sis dal k obědu?“ Musím nějak odvést řeč.

„Já nevím. Nemám hlad,“ zakroutí hlavou a odejde.

„Dobře,“ pošeptám jenom. Přitáhnu si kolena pod bradu a zavřu oči. Najednou snad jako bych potřeboval být sám. Potřebuju se s tím ‚ničím‘ poprat. Vlastně, řeším blbost. Možná vážnou věc, kdo ví. Ale ubíjí mě to. Mám pocit, že o něj přijdu. Já vím, že mě miluje… ale co když on něco udělá a… Bože. Když byl hotový, umyl si v koupelně ruce a pak odešel do kuchyně. Po chvíli byl zpátky s colou v ruce. Jen jsem potichu vydechnul. Necítil jsem se na to, abych vedl nějakou řeč. Vím, že bych určitě řekl něco špatného.

autor: *Mischa* :o* & Turmawenne