Genesis 51.

Kat nemohl usnout. Neustále se převaloval na posteli a ne a ne zabrat. Když to trvalo už asi půl hodiny, rozhodl se, že zkusí ještě jednou zavolat Paulovi. Když mohl lítat bůhvíkde, už je mu nejspíš dobře, takže by mu mohl jít pomoct. Jedna malá hypnóza a bude po problému.

„Pokoj 35,“ ozvalo se ospale ze sluchátka. Tentokrát to byl jiný hlas, zněl unaveně, ale mladě.

„Mohl bych dostat k telefonu Paula, prosím?“ začal omluvným tónem Kat, nejspíš toho chudáka na druhé straně vytáhl z postele.

„Paul tady už dva dny nespal, takže nemůžu sloužit,“ odpověděl dotyčný a zívl.

„Cože?“

„Povídám, že už tu dvě noci nespal, seš hluchej nebo co? A neotravuj takhle pozdě, jsem po náročný šichtě, musím se na zejtra vyspat.“ A bylo hlucho.

Kat chvíli zíral do zdi před sebou, než se vzpamatoval z toho, že si mu někdo dovolil položit sluchátko. Ale pak jeho myšlenky skočily jinam. K Paulovi. Kde je? Neváhal, típl telefon, a hned na to vytočil číslo primáře místní nemocnice. Po krátkém hovoru zůstal civět do stejné zdi ještě déle. Nemocný Paul u nich neleží ani neležel. Sakra…

„Zdravím, šéfe, máme problém.“

„Co se děje?“

„Ztratil se Paul. Na ubytovně už dvě noci nespal, u mě nebyl, v nemocnici neleží. Říkal mi ve středu, že je nemocný, takže jsem ho poslal do postele a dva dny jsem ho nehledal, ale teď jako by se po něm zem slehla.“

„A nemůže být někde u ženský?“

„Paul? Nikdy to neudělal, není zvyklý porušovat pravidla, šéfe, na to je moc mladý.“

„Všechno je jednou poprvé.“

„Hmm, ale stejně se mi to nezdá. U ženské by nebyl dvě noci, to by si netroufl risknout. Napadlo mě, jestli se mu něco nestalo.“

„Takže navrhuješ vyhlásit po něm pátrání?“

„Asi by to bylo nejlepší. Co když třeba někam spadl? Měli bychom ho rychle najít.“

„Dobře, pověřím ochranku, aby se po něm podívala. Díky za info a zatím.“

Noe položil telefon. Sakra. Zase nějaká komplikace. Zrovna teď, když si chtěl přečíst novinky na internetu.

„Zdravím, Marku,“ oslovil šéfa interní ochranky. „Máme tady jednoho pohřešovaného, mohli byste se po něm podívat? Je to Paul, bývalý kytarista, víš který. Bydlel na pokoji… počkej, mrknu se… jo, na společné ubytovně, pokoj číslo 35. Spolubydlící tvrdí, že už ho dvě noci neviděl, v nemocnici taky není. Je možné, že se mu něco stalo, ale taky může být u nějaké baby. Hledejte všude, a dejte mi vědět, až ho najdete.“

„Jasně, šéfe, provedu, za půl hodinky podám raport.“

Noe si odechl a znovu věnoval svou pozornost obrazovce počítače. Poslední dobou to byla jedna z jeho nejmilejších zábav. Díky internetu měl svět jako na dlani, a nic než zpravodajství ze světa ho nemohlo ujistit o správnosti jeho počínání. Brzy to nahoře praskne, to bylo jasné. Tenhle chaos už dlouho nemůže držet pohromadě. Možná lidi zničí planetu ještě dřív, než to za ně udělají kosmické zákony.

~*~

Tom začal posilovat lýtka. Nemohl si pomoct, ale ať dělal, co dělal, nohy mu nešly tak pěkně vytrénovat jako hrudník. Makal na nich už léta, a pořád vypadaly jako špejličky.

„Neviděls tu Paula?“ vlítl do posilovny chlápek z interní ochranky.

„Ne,“ zalapal po dechu Tom, byl zrovna v pohybu, který mu stlačoval hrudník. Vyhrkl svou odpověď, aniž by si ji měl čas rozmyslet. Sakra. Už ho hledají. Sice jim to trvalo, než zjistili jeho zmizení, ale taky to mohlo ještě chvíli počkat. Asi by se měl pomalu začít modlit, aby si nikdo nespojil jeho mikinu s Paulovým útěkem, jinak mohli být snad klidní. Billův kotník se hojil, uklouznutí ve sprcháči nikdo nezpochybnil, takže snad žádné nebezpečí nehrozí. Chlápek z ochranky pozotvíral všechny skříně, nahlídl do každého koutku, na záchody, do sprchy, a když nikoho nenašel, houkl na Toma pozdrav a vypadl.

Tom přestal posilovat. Najednou ho nějak přešla chuť vylepšovat si lýtka. Začínaly se dít věci, a on by měl být co nejinformovanější, což se mu v posilovně nepodaří. Ale kde jo? Nejspíš bude lepší se ztratit ve svém pokoji a předstírat spánek. Nelézt pokud možno nikomu na oči, to je dobrá strategie. Rozhodně už ho přešla chuť mučit své tělo, takže se rychle sbalil a vydal se do svého pokoje.

~*~

„Tak jsme ho nikde nenašli, šéfe, někam zmizel,“ nahlásil šéf ochranky přesně po půlhodině Neoemu.

„Nesmysl, jak mohl zmizet? Prohledali jste opravdu všechno?“

„Strčil jsem osobně nos i do nejzazších koutů, šéfe, prohledali jsme jeho pokoj, ztratila se společná baterka, jinak tam všechno je. Vypadá to, jako když se vydal někam do technických podlaží, ale není jasné proč. Na co jiného by potřeboval baterku, že jo,“ uvažoval nahlas Mark.

„Dobře, vyhlásím pátrání a uvidíme. Díky za zprávu.“ Noe si vzdychl, zapnul mikrofon, který byl napojený na centrální rozhlas, a pustil znělku, která oznamovala celému společenství, že se stalo něco důležitého. Hlášení měl za sebou za půl minutky, a to ještě třikrát zopakoval, jak důležité je nahlásit ochrance poslední místo, na kterém kdokoliv kytaristu potkal. Každý ho díky kapele znal, takže nemusel dlouho popisovat, po kom se pátrá. Doufal, že se Paul najde a on bude moci celou nepříjemnou situaci uzavřít. Poslední dobou se toho dělo nějak podezřele moc.

~*~

Sascha se nemohl dočkat. Byl oblečený v uniformě zásahové jednotky, čekal v prázdné kanceláři, až dostane pokyn nastoupit do společného vozidla. Všechno mělo vypuknout v deset večer. Hlavní zásah byl naplánován na čtvrtou hodinu ranní, trochu mu to připomínalo gestapo, které za války taky zatýkalo za úsvitu, ale chápal, že vytahovat lidi rozespalé z postelí je nejjednodušší. V tu dobu jsou všechny jejich obranné mechanismy mimo provoz, a tudíž by mohl zásah proběhnout bez potíží. Všichni doufali, že celé podzemí bude v klidu spát, oni nenápadně vniknou do větracích šachet, zatknou vůdce té fanatické smečky, a pak už to bude lehká práce. To byl plán. Sascha doufal, že přesně tak proběhne, a on bude mít šanci to všechno popsat. Jen jednou se Karlovi zmínil, že by nebylo špatné být přímo u zásahu, ale ten pohled, co na něj detektiv hodil, nikdy nezapomene. Dostalo se mu poučení, že se snad zbláznil, že taková hovadina mohla napadnout jen jeho, a jestli ještě jednou s něčím takovým přijde, může se s celou akcí rychle a stručně rozloučit. Sascha pochopil, že přestřelil, a radši už hovor nenavazoval. Bůhví, na co by si ještě mohl zadělat.

~*~

Noe byl naštvaný. Ani rozhlasová výzva nebyla k ničemu. Paul prostě a jednoduše zmizel. Seděli s Katem u jednoho stolu, když přišel Mark, aby jim podal informace, které se dozvěděl od obyvatel společenství. Většina z nich viděla Paula naposledy ve čtvrtek večer, dnes byla sobota. Dva dny po něm nikdo nepátral.

„Jako jedna z posledních ho viděla knihovnice. Strávil prý celý čtvrtek v zadním koutě knihovny, listoval si časopisy, prý vypadal, jako by se tam před někým schovával,“ četl ze svého zápisníku Mark. „Odpoledne předtím navštívil kuchyň, hlavní kuchařka říkala, že se prý přišel jen tak mrknout, nic nechtěl, a brzy odešel. Spolubydlící tvrdili, že ve čtvrtek večer s nimi normálně komunikoval a šel celkem brzy spát. Ráno už byl pryč, ale mysleli si, že šel zase na směnu do kuchyně, kde při karanténě pracoval jako roznašeč jídla, nebo ke Katovi. Nikoho nenapadlo ho hledat, ani když nepřišel na noc, mysleli si, že je u vás,“ dokončil šéf interní ochranky, zadíval se přitom na Kata. Ten jen přikývl, občas se stávalo, že u něj Paul zůstal i přes noc.

„Dobře, takže mi zavolejte knihovnici, a tu kuchařku taky, promluvím si s nimi,“ zavelel Noe.

~*~

Bill nemohl znovu usnout, jak byl vystrašený. Probudil ho ochrankář s tím, jestli neviděl Paula, a po záporné odpovědi ještě prohledal jeho pokoj včetně záchoda a koupelny, aby zase rychle a tiše zmizel. Tom tady v tu chvíli už naštěstí nebyl. Dovedl si představit, co by nastalo, kdyby je ten čmuchal nachytal společně v posteli. To, že přišli na Paulovo zmizení, už samo o sobě stačilo, a on tu byl teď sám, bez možnosti sdílet obavy se svým nejbližším člověkem. Doufal, že Tom přijde za ním, až se dozví, co se děje. Ležel ve tmě a zíral do stropu, když se ozvalo lehké zaklepání, a hned poté vešel Tom.

„Ahoj, už jsem myslel, že mě tu necháš samotného,“ oddechl si Bill a rozsvítil lampičku u postele. „Byl tady ochrankář, hledal Paula,“ zamžoural na Toma.

„Jo, hledají ho všude, v posilovně byl taky. Už je to tady, dalo se to čekat, celkem jim trvalo, než si všimli, že jim někdo zmizel,“ odpověděl Tom, posadil se na postel, a když Bill odhrnul peřinu a nabídl mu tak azyl u sebe v teple, nepohrdl a vlezl si k němu. Po čerstvé sprše bylo v místnosti celkem chladno a on měl na sobě jen boxerky a své dlouhé triko. „To ale znamená co?“ líbnul Billa na tvář a šťastně se usmál, „že ho nechytili,“ odpověděl si sám, když na něj Bill jen nechápavě čučel. „Povedlo se mu utéct, takže by měla co nevidět přijít pomoc.“ Radoval se Tom.

„Doufejme,“ přidal se Bill, když konečně pochopil, a vrátil Tomovi polibek, tentokrát přímo na rty. Když se jeho hubená ruka obtočila kolem Tomova pasu, aby si ho přitáhla k sobě blíž, Tom se nenechal.

„Neblázni, nezamkl jsem, musím zase vypadnout, nebo nás tu někdo nachytá. Teď je potřeba se tvářit nevinně a snažit se chovat normálně. Já nic, já muzikant, jasný?“ zazubil se na Billa.

„Ale slíbils přece doktorovi, že se o mě budeš starat, co kdyby se mi chtělo v noci na záchod nebo mi bylo špatně?“ oponoval mu Bill a nenechal se odradit, znovu si Toma přitáhl k sobě.

„Jo, to jsem sice slíbil, ale co když přijde ochrankář znova a najde nás tady takhle? Nebo šéf? Co víš, možná na nás hrajou jen divadlo, aby nás pak nachytali, pořád mají moji mikinu a ten nůž. Třeba z toho Lara v laborce něco poznala, musíme být opatrní.“

„Hmmm,“ zakňoural ublíženě Bill a Toma pustil. „Bojím se,“ dodal s grimasou, jako by mu bylo právě pět.

„Ale no tak, prcku,“ zasmál se mu Tom. „Seš chlap, tak se tak chovej, musím padat,“ zvedl se z postele, naposledy Billa políbil a zamířil ke dveřím.

„Miluju tě,“ poslal mu Bill ještě pusu z dlaně, když pochopil, že ho neukecá.

„Já tebe taky, a dobrou noc, snaž se usnout, nic se nám nemůže stát,“ dodal ještě Tom, aby své dvojče, a vlastně i tak trochu sám sebe uklidnil. „Na ten záchod se ti doufám nechce…“ ještě se zeptal, než vzal za kliku.

„Ne,“ ujistil ho Bill a zhasnul lampičku. „Tak dobrou,“ dodal ještě, než se přikryl až po bradu.

„Sladké sny, ty můj invalido,“ mávnul Tom, „ráno přijdu a dám tě vyčůrat,“ zašklebil se do tmy, po paměti nahmatal kliku a vykradl se na chodbu.

~*~

Sascha si připadal mezi těmi hromotluky jako trpaslík. Vychrtlý trpaslík, přesněji řečeno. Jeden svalovec vedle druhého seděli na dvou řadách sedadel specielně upravené opancéřované dodávky, která je vezla směr Hamburk. Každý z těch těžkooděnců byl minimálně dvakrát takový jak on, chlapi jako hora, samý sval, samá šlacha, a vypadali nebezpečně. Jako oukropeček mezi nimi seděl, obdivně k nim vzhlížel, nasával testosteron vznášející se vzduchem, a snažil se trochu z toho nadýchat, aby se jim aspoň malinko mohl podobat. Nemělo to ale význam, to pochopil hned. Jeho síla nebyla ve svalnatém a vycvičeném těle, ale v mozku, to byla jeho deviza. On to, co tihle maskovaní černí hromotlukové vykonají, perfektně popíše, a dá tak zprávu světu o těžké a nebezpečné práci zásahové jednotky. Jeho sebevědomí poskočilo o prťavý schůdeček výš, a díky tomu se narovnal v zádech. Ještě pár hodin a bude slavný, tomu věřil. Jen musí všechna tahle svalová hmota kolem něho vykonat práci, o které bude moci psát. Adrenalin v jeho krvi si držel standardní hladinku a zajišťoval tak jeho neutuchající pozornost, napětí ve svalech a zvýšenou vnímavost ke všemu, co se kolem něj dělo. Těšil se, až vyskočí z auta a bude součástí dění, které se podle Karla nazývá „Svoboda“.

Netrpělivě se už asi po desáté podíval na hodinky, aby opět zjistil, že uběhlo jen ubohých pět minut. Ven neviděli, opancéřovaná dodávka v zadní části neměla okýnka, kterými by šlo pozorovat noční krajinu, střídání měst a vesnic, okolo kterých projížděli, a on nechápal, jak je možné, že chlapi jen poslušně sedí a čekají, až dostanou rozkaz se hnout. Moc dobře věděl, proč se vyhýbal vojně, ačkoliv pro to nemusel nic moc dělat. V sedmnácti letech u odvodu se na něj doktor jen krátce podíval a rovnou ho té čestné povinnosti v Bundeswehru zprostil. Nebyl ochoten nechat si vymýt mozek jen proto, že jeho vlast potřebovala ochranu, stejně by jí nebyl nic platný, na to měla tyhle mlčící černé kreatury. Rozhodl se, že zkusí usnout. Sice nevěřil, že se mu to povede, ale vzhledem k tomu, že krom pár krátkých zdřímnutí už byl na nohou víc jak dvacet čtyři hodin, by to mohlo při troše dobré vůle vyjít. Opřel si hlavu o tvrdou stěnu za sebou a zavřel oči. Doufal, že se mu podaří tu dlouhou cestu alespoň částečně prospat.

~*~

„Zaráží mě, že Paula naposledy viděli ve čtvrtek večer. Tu samou noc k ránu se nahoře něco dělo, museli jsme vyslat hlídku, někdo se coural kolem plotu,“ přemýšlel nahlas Noe, když propustil knihovnici a kuchařku, ani jedna jim nic nového neřekla.

„Co se dělo?“ zeptal se se zájmem Kat. Ve své noře nic neslyšel, ani se o to upřímně nezajímal.

„Jak říkám, někdo se potloukal kolem plotu, psi byli neklidní, takže jsem nařídil, aby se chlapi mrkli po okolí, ale nikoho nechytili. Ujel jim prý autem, ale nechal po sobě tohle,“ kývl hlavou k noži, který ležel na kraji stolu, a mikině, jež byla přehozena přes židli, jako by ji tam jen někdo náhodou zapomněl. Kat se zvedl, aby se na věci podíval, a když si všiml rozměrů mikiny, hned si vzpomněl na Toma. Ten nosil takhle obrovské oblečení, byl prý příznivcem nějakého hudebního hnutí na povrchu, mělo to něco společného s hopsáním nebo tak něco… aspoň tak to Katovi vysvětlil, když se ho tehdy na důvod jeho velkého oblečení ptal.

„Viděla to Lara?“ napadlo Kata, stejně tak jako předtím šéfa.

„Jo, ale nic moc mi k tomu neřekla. Jen prohlásila, že to byl nějakej tlusťoch,“ zašklebil se. „Chtěla tím nejspíš naznačit, jak neschopnou máme ochranku, když nechytila takhle tlustýho chlápka a nechala si ho pláchnout. Asi nějaký pytlák.“

„Hmmm,“ odpověděl jen Kat, neměl k tomu co říct. Tlustý člověk ho ve spojení s mikinou nenapadl. Asi to tak bylo, znělo to logicky. „A ten nůž?“

„Prej se z něj nedá nic poznat, je zničený od řezání něčeho kovového, ale otisky už z něj sejmout nejdou, to by se s ním od začátku muselo zacházet trochu jinak. Je to k ničemu.“

Chvilku oba jen seděli a přemýšleli. „Jo, byl to rušnej den,“ povzdychl si šéf. „Tu samou noc si ještě Bill zranil nohu, asi byla zrovna nějaká špatná konstelace,“ uvažoval.

„Hmm,“ přikývl Kat. „Co se mu vlastně stalo?“

„Uklouzl ve sprše,“ odvětil zamyšleně Noe. „Takových let se tam sprchuje, v životě se mu nic nestalo, a najednou je z něj invalida. Bůhví, co tam prováděl.“

„Asi si ho honil moc rychle,“ zazubil se pobaveně Kat, to bylo první, co ho napadlo.

„Je to možný,“ zareagoval pobaveně šéf. „Dostal smyk,“ zachechtali se už oba najednou.

Když se dosmáli, Noe zase zvážněl. „Co teď? Jsme tam, kde na začátku. Paul zmizel, a my nemáme páru, kde je.“

„Ty seš šéf, tak rozhodni,“ hodil to na něj Kat, „třeba to byl on, kdo v tom lese ztratil tohle,“ kývl hlavou k mikině. Ani nevěděl, jak ho to tak najednou napadlo.

„Prosím tě…“ reagoval s despektem Noe. „Jak by se mu to mohlo povést, a jak by se tam dostal?“

„Klimatizací,“ odvětil stručně Kat. „Už jsem tě na tuhle možnost jednou upozorňoval, vzpomínáš si?“

„Jo, kdysi, ale slíbil jsi mi, že tvoje hypnóza bude působit tak, že to nikoho ani nenapadne.“

„No, tak to asi holt někoho napadlo. Nemůže to působit na všechny stejně.“

„Takže ty mi chceš tady tvrdit, že ten tlusťoch, co ho chlapi honili po lese, byl Paul?“ div si nezaťukal na čelo šéf.

„Možnost to je,“ pokrčil rameny Kat. „Kde by jinde byl? Nikde ho nenašli, takže logicky, nejspíš utekl.“

„Proč by to dělal? Vždyť to nahoře ani nezná,“ udiveně přemýšlel šéf. „To by pro něj byl takovej šok…“

„Možná, ale když si vezmeš, že byl celý dětství vychovávanej k tomu, že z něj bude chlap, co celý dny jen šuká a oplodňuje ženský, a ty ho pak místo toho hodíš ke mně do díry jako méněcennýho neplodnýho zmetka, ani bych se mu nedivil. Prostě nejspíš vzal roha.“

„A co ta mikina?“ kývl šéf ke kusu černé látky. „Kde by ji vzal? A takhle velkou,“ dodal, přece v jejich společenství nikdo tak tlustý není.

„Tom takový nosí,“ odvětil Kat.

„S Tomem se nemají rádi, sám jsi to říkal.“

„To ale neznamená, že mu ji nemohl půjčit, nezapomeň, že s Billem jsou velký kamarádi. Nebo ji mohl Tomovi prostě čmajznout, kdo ví.“

„A co ten nůž?“

„Kuchyně?“

„Doprdele…“ vydechl Noe. „Takže to znamená, že je možná už dva dny někde na povrchu a my si tady kliďánko sedíme a nemáme tucha, že o nás může někde kecat.“

„Počkej, ale co to auto?“ napadlo v tu chvíli Kata.

„Aha! No jo! Vždyť Paul auto v životě neviděl, a řídit taky neumí. Takže to nebyl on…“ oddychl si, div že za ten nápad nepoplácal Kata po zádech. Chvilku přemýšlel. „No jo, ale to jsme zase tam, kde jsme byli…“ vzdychl nešťastně.

„Dobře… tak nech udělat v kuchyni inventuru nožů. Třeba jim bude tenhle chybět,“ kývl hlavou Kat ke zničenému a nepoužitelnému důkazu.

„Dobrý nápad,“ vzhlédl k němu šéf. „Aspoň budeme mít jistotu.“

autor: Janule