Novel of Dreams – My Dream 53.

BILL

„Já… něco jsem ti koupil,“ zopakuju Tomovi naprosto stupidně a zvednu se. Rozejdu se do haly, kde jsem si nechal tašku. Otřu si oči. Já nesmím brečet. Nesmím mu ublížit. Vzal jsem si sáček, kde byla ta krabička a vrátil se k němu.

„Čekal jsem, že s tím budeš dělat tajnosti ještě nějakou dobu,“ podívá se na mě Tom a odloží skleničku. „Tak ukaž…“ Přisednul jsem si k němu. Přejel jsem mu něžně po ruce. Vyndal jsem krabičku a vložil mu ji do dlaně.

„Budu překvapený?“ pousměje se. Aspoň, že se usmívá.

„Já nevím, to nemůžu posoudit,“ brouknu. Jen kývl, prohlédl si krabičku ze všech stran a pak ji otevřel. Olíznul jsem si spodní ret. Jen jsem ho tiše sledoval.

Zaraženě vydechl, vykulil na hodinky oči a jen tiše bez dýchání zíral. „To… Já…“

Sklopil jsem trošku oči a prohrábnul si vlasy. Asi jsem se do jeho vkusu příliš netrefil.

„Kolik tohle proboha stálo?“ vyjde z něj přiškrceně. Přejel po hodinkách prstem tak jemně, jako by se snad bál.

„Tohle není podstatné,“ šeptnu tiše. Sakra, peníze. O ty tady nejde vůbec. Je mi jedno, kolik to stálo, hlavně, jestli se mu to líbí. Krátce se na mě kouknul a poté je vyndal. Pomalu si je celé prohlédnul, až se pohledem zastavil na spodní straně ciferníku, kde byla naše jména. Bezmocně pootevřel rty, nasucho polknul a zamrkal. V očích se mu leskly slzy.

„Já… pokud se ti nelíbí, můžeme je stále vrátit a můžeš si vybrat něco jiného,“ řeknu potichu a začnu si pohrávat se sáčkem.

„Jsou-jsou nádherný a… já děkuju, ale… vrať je,“ pošeptá. Vrátí je zpátky do krabičky. Zavřenou mi ji vrátí. „Nemůžu si to od tebe vzít, vážně ne…“

S vepsanou bolestí v očích k němu upnu pohled. Odmítnul dárek? Nelíbí se mu nebo jsou pro něj špatné? Já to pochopím, ale ať je takhle neodmítá. „Ne-nelíbí se ti? Proč si je nemůžeš vzít?“

„Je to moc drahý a… tohle prostě nemůžu přijmout, ale… děkuju, jsou nádherný. Moc to pro mě znamená,“ zašeptá a sklopí pohled.

„Tomi,“ chytnu ho za ruku. „Pokud se ti nelíbí, tak to pochopím. Pokud se ti líbí, tak je, prosím, přijmi. Já… je to dárek.“

„Moc drahý dárek,“ poznamená.

„Vůbec nevíš, kolik stály a mně je to jedno, tady o peníze nejde. Jen… líbí se ti? Nosil bys je?“

Aniž by odpověděl, s povzdechem si krabičku vzal zpátky a hodinky z ní vyndal. „Tak… děkuju,“ pošeptá. To mi nepřipadalo zrovna věrohodné.

„Neděkuj, o nic nejde. Jen… miluju tě,“ podívám se mu do očí.

„O nic nejde? Já bych řekl, že jde o dost,“ řekne poraženě. Pomalu si je navlékl na ruku a zapnul je. Dlouhou dobu si je jen prohlížel. „Jsou nádherný,“ broukne pak.

„Pokud se ti vážně líbí, pak jsem moc rád,“ přiznám. „Jsou ti dobře?“

„Akorát,“ ujistí mě. „Děkuju.“

Pohladím ho po tváři. „Neděkuj, Tomi. Jen… já ti chtěl udělat radost nebo něco ti prostě koupit,“ šeptnu.

„Ale tohle… je možná trochu přehnaný, nemyslíš?“ vydechne ostýchavě. Eh? Pořád se tak nervózně ošíval.

„Přehnaný? Jak to myslíš?“ zeptám se nechápavě.

„Připadá mi to zkrátka… přehnaný. Nechci, abys za mě tak utrácel. Nevím, co si o mně myslíš, ale nejsem tak blbý. Mám představu, kolik něco takového stojí,“ pošeptá utrápeně.

„Ne, nejsi blbý, a ani jsem si to nikdy nemyslel,“ zakroutím hlavou. „Ale mně nešlo o to, kolik to stojí. Já jsem ti prostě chtěl koupit něco na památku. Podíváš se na ně a na nás dva… si vzpomeneš, budeš o nás vědět. Já… nemyslel jsem to špatně, promiň mi to,“ chytnu ho za ruku. Nevím, jak to správně vyjádřit. Nechci říct něco špatně.

„Já vím, že jsi to nemyslel špatně. Jen… je mi to blbý,“ broukne.

„Ale nemá být proč,“ kouknu se na něj. „Nebudu tě do ničeho nutit, ale pokud se ti aspoň trošku líbí, tak si je ponechej.“

„Dobře, nechám si je. Jsou nádherný, tak… tak děkuju,“ kývne a znovu si je prohlédne.

Jen se usměju. „Já děkuju.“ Děkuju… Proč mám pořád ten pocit, že se něco změnilo. Jsem už asi vážně paranoidní.

Tom ještě chvíli hodinky obdivoval, až si klekl na kolena a políbil mě na znamení díků. Přivřel jsem oči a chytnul ho za tvářičky.

„Děkuju,“ zašeptám a oplatím mu to. To je tak krásná odměna. Znovu mě políbil a mělce vydechl. V okamžiku jsem ho už objímal. Potřeboval jsem ho mít u sebe. Sedl si mi na stehna. Naklonil hlavu ke straně, čímž se otřel svým nosem o můj a znovu mě hluboce políbil. S radostí jsem mu to oplatil a přitisknul si ho na sebe. Sjel jsem mu rukama po zádech. Jenomže on se ode mě náhle odtrhl. Otevřel jsem oči a hned je upřel k těm jeho. Nadzvedl se a přetáhl si mikinu přes hlavu, kterou následně i s šátkem pustil na zem. Tentokrát si sedl co nejblíže ke mně a ovinul mi ruce kolem krku před tím, než mě znovu začal líbat. A já se bál… Oddechnul jsem mu do úst a plnými doušky mu to oplácel. Pořád jsem ho hladil všude možně po těle, ale zaměřil jsem se teď především na boky a žebra. Začal mě něžně škrabat po šíji. Bez jakéhokoli varování se mi vloupal jazykem do pusy a hned můj jazyk obkroužil, přičemž slastně vydechl. Prsty jsem mu přejížděl po čelisti a přidržoval si ho u sebe. Líbal jsem ho s veškerým citem, jako bych si přál, aby to cítil.

Možná by bylo lepší se teď odtrhnout, ale já nechci. Je mi sice trapně i před sebou samotným, že tu myslím na to, jak mi ho Brian sebere, a teď se tu s ním mazlím, ale… vždyť právě tohle je důkaz lásky. Já si ho nesmím nechat sebrat. Nebudu to řešit drahými dárky, to rozhodně ne. Tohle chce jen čistou lásku a cit.

Byl stále tak opatrný a něžný jako poslední dny pořád, kdykoli jsme se nějak dotýkali. I přesto jeho polibky byly nabyty vášní. Kleknul jsem si a jeho povytáhnul k sobě. Vyjel jsem mu po lopatkách a něžně do jeho kůže přes tričko zatnul prsty. Tiše zafuněl nosem, obkroužil můj jazyk svým a trochu pohnul boky. Vjel mi rukou do vlasů, za které mě začal něžně tahat. Jakmile tohle udělal, začal jsem ho obdarovávat mnohem vášnivějšími polibky, při kterých se kolem nás nesly mlaskavé a vzrušující zvuky našich rtů.

„Mhhh,“ oddechne mi blaženě do úst, přičemž se ke mně přitiskne tak zvaně tělo na tělo. Stále se mnou spolupracoval, ačkoli jiné dny už by nejspíš couvnul. Tentokrát se naopak zdálo, že chce a vyloženě touží po tom, aby to zašlo dál. Překvapovalo mě to, ale zřejmě to bylo už hodně silné. Nebudu se tajit tím, že u mě také. Toužebně jsem oddechnul a přivinul se k němu také. Zajel jsem mu rukama pod tričko a pohladil ho. Miloval jsem tu jeho sametovou pokožku. Tak krásně hřál, za to já ho studil. Cítil jsem, jak mu nabíhá husí kůže. Zachvěl se a trošku se nadzvedl, čímž se ocitl výš než já. Zaklonil mi hlavu tak, že mě opřel o opěradlo gauče a poté se položil na mě. Stále mě něžně tiskl u kořínků vlasů a líbal mě. Nevím, co z tohohle bude, ale já nikam nespěchám. Nerad bych udělal něco, co nechce nebo na co se necítí. Spokojeně jsem oddechnul a sjel mu rukama po zádech. Něžně jsem mu zatínal prsty do pokožky. Dosedl mi do klína a s tichým vzdychnutím mě dlouze políbil. Naklonil hlavu ke druhé straně, obkroužil mi jazyk svým a zafuněl nosem. Začal jsem si s jeho jazykem hrát ihned mimo ústa. Rád jsem si s ním jen takhle něžně hrál. Pohladil jsem ho po zádech a nakonec mu vyjel až k hlavě. Stisknul jsem mu copánky.

Netrvalo dlouho, než se zase zvedl. Uvěznil mě svým tělem přitisknutého k opěrce. Jeho polibky byly každý okamžik stále naléhavější a vášnivější. Nakláněl jsem hlavu ze strany na stranu a pokaždé se mazlivě nosem otřel o jeho. Chtěl jsem mu dát vše, co si žádal. Jenže já nevím, co přesně si žádá. S každým hlubším polibkem a odtrhnutím našich rtů se ozvaly vzrušující mlaskavé zvuky. Pokaždé se ke mně přitiskl zpátky, jako by mě měl stále málo. Byl oproti jindy tak dominantní. A to se mi líbilo. Většinou jsem to byl já, kdo byl nad ním, ale tahle změna byla příjemná. Obkroužil jsem mu rty jazykem a hned ho políbil. Přichytil mě něžně za tvář, načež mi oddechl do úst. Nanovo mě začal líbat. Sjel jsem mu po paži, a nakonec ho pohladil po žebrech. Zajel jsem mu pod tričko a přejížděl mu po těle. Tak rád jsem se ho dotýkal. Vzrušeně vydechl a pohnul na mně boky.

„Ohmm,“ oddechnul jsem trošku. Ne, nesmím se vzrušit. Já ho nechci nutit k něčemu, co nechce. To pro něj bylo jako signál, který ho probral ze snění. Zvolnil v našem líbání a postupně ubíral na intenzitě, až přestal úplně. Odtrhl se od mých rtů, své trošku olízl a následně po mých přejel lehce prstem. Usmál jsem se na něj a jen ho objal. Vím, oč jde a nezlobím se na něj. Alespoň vím, jak to je. Věřím tomu, že by možná chtěl víc, ale stále má myšlenky jinde, jeho svědomí mu to zřejmě nedovolí, a já to chápu. Nebyla třeba slov, jen jsem ho pohladil po šíji. Stulil se mi do náruče, a poté mě políbil na krk. Začal mě prsty hladit po klíční kosti.

„Miluju tě, Tomi,“ pošeptám mu naprosto vážně.

„Já tebe taky. Nejvíc na světě. Jsi to nejdůležitější, co mám,“ vydechne mi na krk.

„Ty moc dobře víš, že z mé strany je to stejné,“ šeptnu a víc ho k sobě přitisknu.

„Nedovolím, aby nás něco rozdělilo. Protože já si na ten prstýnek počkám,“ broukne náhle nesměle. Trošku se od něj poodtáhnu, abych mu viděl do očí. Sladce se usměju a dám mu drobnou pusinku.

„Dočkáš se, slibuju,“ pošeptám tiše. Jak se zdá, taky o tom přemýšlí. Možná by si to i přál.

„Takové věci neslibuj,“ hlesne a schová si obličej do mého trika.

„Jsem si tímhle naprosto jistý,“ pohladím ho po hlavě.

„Tak nebuď. Tohle… nejsou věci, které by se měly slibovat jako to, že z práce přijdeš rovnou domů. Je to… něco jiného.“

„To já vím, moc dobře to vím. Tohle je pro mě velká věc, něco opravdu důležitého. Já nikdy neslibuju, ale jsem si tím jistý, jsem si jistý tebou,“ dám mu pár vlásků, které mu trčí z copánku, za ouško. „Vezmu si tě.“

„Nikdy nevíš, co se může stát…“ zavrtí trošku hlavou, takže mu zase vypadnou.

„Kdybych mohl, vzal bych si tě teď hned,“ usměju se. „Nemysli na to teď, neuvažuj. Jen chci, abys věděl, že tě o tu ruku požádám, protože si přeju být s tebou, doopravdy.“

„…tohle vypadá jako nátlak,“ broukne po chvíli pobaveně. „Fajn, zapomeň na to. Na celý tenhle rozhovor. Vypadá to teď divně.“ Nátlak? Eh? Nepřijde mi to jako žádný nátlak, ale dost o tom, když to tak cítí.

„Žádný nátlak,“ usměju se. „Jo, dost o tom. Uvidíme, co bude,“ usměju se a přivinu ho zase k sobě. Jen kývl hlavou a mlčel. Pohladím ho prstem po celé linii páteře.

„Měli bychom se najíst, hm?“

„Mm-mm,“ zabručí na protest.

„Ale ano,“ brouknu. „Udělám jen něco lehkého, hm? Nebo na co bys měl aspoň maličkou chuť?“

„Na nic…“

„Ale musíš něco sníst. Já tě budu krmit,“ navrhnu.

„Mm-mm,“ zakroutí hlavou. Začne mi dvěma prsty lézt po krku, jako by to byly nohy.

„Broučínku, prosím,“ upnu k němu pohled.

„E-e.“ Občas mi připadá, že mám doma díťátko, ale nevadí mi to.

„Ale no tak, najíme se společně, hm?“

„Klidně se najez, však já ti nijak nebráním…“ začne se ze mě zvedat.

„Já nechci jíst bez tebe,“ přichytím ho za boky.

„Ale já vážně nemám hlad,“ zakňourá a povzdechne.

„Tak později,“ pohladím ho po tom boku a pomalu ho pustím.

„Možná,“ připustí. Sleze ze mě a sedne si do rohu pohovky. Nohy si přitáhl k tělu, objal je.

„Takže jdeš jíst?“ sleduje mě.

„Ne, ne, ještě ne, ještě je na mě čas,“ usměju se. Vždycky jsem jedl o něco později, když jsem byl doma.

„Tak proč mně nutíš jídlo, když sám nejdeš jíst?“ zamračí se na mě nechápavě.

„Najedl bych se s tebou, ale najím se o něco později. Víš, že jím později.“

„…nevím,“ broukne s úsměvem. O mně ještě asi neví tolik jako o Brianovi. Ah, je to tu zase. Ten chlap mě zničí.

„Ale ano, už víš,“ zasměju se.

„Budu dělat, že ne,“ uculí se a položí si bradu na kolena.

„Mm, zlobidlo moje,“ polechtám ho na prstech u nohy.

„Mmmm, Trümpere,“ zasměje se. Lehce mi ruku nohou odstrčí.

„Ano, Kaulitzi?“ zaculím se a polechtám ho znovu.

„Né, přestaň. Kšá,“ ožene se po mně se smíchem rukou. Kšá? To si dělá srandu, ne?

„Já ti dám kšá, jsem slepice, nebo co?“ zasměju se a začnu ho lechtat na chodidle.

„No tak, nech mě,“ šťouchne mě nohou do stehna, a pak se zase uvelebí do stejné pozice.

„A co když tě nenechám?“

„Mmmm…“ zamyslí se. „Pak tě nejspíš kopnu.“

„Joo? To bys udělal?“ zasměju se.

„No, proč ne, když si o to koleduješ,“ připustí s úsměvem.

„Já si nekoleduju,“ udělám posmutnělý výraz malého dítěte, které má pocit, že je mu křivděno.

„S tímhle na mě nechoď,“ zasměje se. „Neznamená, že když mám rád děti a tohle jim žeru, že to sežeru i tobě.“ No teda, já tady na něj koukám jako to nejsmutnější děcko a on tohle…

„Pche, styď se,“ zasměju se.

„Nemám důvod,“ řekne s úsměvem a lehne si. Poškrábu ho na bříšku a usměju se.

„No ták, musíš mi furt něco dělat?“ zasměje se. Přetočí se tak, že na mě vystrčí zadek.

„Jo, oždibovat tě,“ usměju se, a hned ho začnu něžně štípat do zadku.

„Mmmmmm, no ták,“ zamručí nespokojeně, načež mě plácne přes ruku. Zase se uvelebí. Po chvilce jsem si na něj opatrně nalehnul. Hned jsem ho do zadku kousnul, ale ne moc.

„Dobře, už budu hodný,“ zaculím se.

„Seš otravnější než dítě. Víš to?“ ucukne a oklepe se, jako by mě ze sebe chtěl shodit.

„Tak to si budu pamatovat,“ posadím se a nechám ho už klidně ležet. Celkem se sám sebe ptám, jak se mi to jen povedlo ztratit myšlenku na Briana. Ale je to dobře… Však ono to zase přijde.

„Teď se urazíš a nedáš mi najíst? No, díkybohu, že nemám hlad,“ pronese pobaveně. Dá si pod hlavu polštář a dál ke mně leží zády.

„Najíst bych ti dal, i kdybys mě nemístně nasral,“ povzdechnu s úsměvem.

„Tak to tě asi naseru, ale já fakt jíst nebudu,“ zasměje se. Drzounek.

„No tak, neříkám, abys jedl hned, ale netrap mě tím, že nebudeš jíst,“ šeptnu.

„Není to trápení. Prostě je to nejedení. Vypadám snad jako anorektik, aby to bylo trápení?“ povzdechne.

„Ne,“ zakroutím hlavou. „Dobře,“ povzdechnu nakonec taky, ale trošku se usměju.

„Dobře co?“ dotáže se.

„No, prostě přijímám tvou… mm, tvůj názor.“

„To není můj názor, to je fakt,“ zasměje se.

„Ah, dobře,“ zasměju se s ním.

„Stejně se mi dělají špeky. Pár dnů nejíst mi vůbec neuškodí,“ zkonstatuje. Posune se po gauči dál, stáhne na sebe deku z opěrky a zachumlá se do ní.

„Jo a kde? Že jsem si nevšiml…“ zakroutím hlavou. To se hned posadil, zase ze sebe shrnul deku a vyhrnul si triko.

„Tady, vidíš ten špek?“ začal si tahat za kůži na břiše.

„To je kůže… Žádnej špek, máš svaly, ne špeky,“ řeknu vážně. On je horší než já nebo nějaká ženská. Má tak hezkou postavu. Každý by mu ji mohl závidět.

„Ne, špeky,“ zavrtí hlavou. „Od tý doby, co jsem s tebou, jsem ztloustnul,“ našpulí rty. Podívá se na mě, jako by to snad byla moje vina a zase si lehne, načež se zahrabe do deky.

„Ale houby, tak to není,“ zakroutím znovu hlavou.

„Ale ano, je. Dřív jsem chodil do posilovny. Teď s tebou se pořád jen válím a žeru a kynu,“ pokývá hlavou. Ještě mi to snad vyčte.

„Tak choď do posilky, já ti to nezakazuju,“ zaculím se. „Ale mně se líbíš takový, jaký jsi.“

„Za chvíli se mi prdel nevejde na gauč,“ pošoupne se dál.

„Bože, ty jsi blázen. Máš tak perfektní postavu,“ sleduju ho.

„Hm…“ brouknul jen. „Já si myslím svoje.“

„To já taky,“ usměju se.

„Však ty se jednou budeš divit, až tě zalehnu a rozlámu ti všechny kosti v těle svými špeky,“ zabrblá si pro sebe a nespokojeně se přetočí čelem ke mně. Měl však zavřené oči.

„Mě jen tak nezlomíš,“ usměju se a pohladím ho po koleně.

„To si řekneme za nějakou dobu.“

„Nemám obavy,“ semknu rty k sobě. „Chceš odpočívat?“

„Už odpočívám,“ zívne.

„Klidně spi,“ usměju se a pomalu se zvednu.

Rozejdu se do ložnice. Nechci tu jen tak posedávat. Udělám aspoň jeden návrh do práce. Vzal jsem si notebook, nějaké papíry a šel pomalu zpět do obýváku. Když jsem ale přišel, ten sladký andílek už spinkal. Musel být pěkně vyčerpaný, když takhle usnul. Ale teď se není čemu divit. Posadil jsem se tedy do křesla, abych ho nebudil tím, jak si budu sedat k němu. Navíc, má takhle větší pohodlí – celou pohovku pro sebe. Začal jsem tiše pracovat. Jen jsem ho po očku občas sledoval. Byl tak sladký, jak občas zatřepotal řasami.

autor: *Mischa* :o* & Turmawenne