autor: Helie
Bill:
Těsněji k tělu jsem si přitáhl lehkou koženou bundu. Slunce sotva před pár chvílemi vstávalo, možná kdybych v té době nebyl zavřený v koupelně, zahlédl bych jeho východ. Rána pojala mráz a já měl pocit, že než se dostanu k Opeře, upadnou mi uši. Jednou rukou jsem přidržoval kabelu s dalšími notovými papíry přehuštěnými áriemi pro své nové dílo. Volné dny jsem nemohl využít lépe než skládáním. Teď konečně přišlo pondělí a já po týdnu volna nastupoval do své nové vytoužené práce. Tolik jsem se těšil! Možná bych svojí natěšeností předehnal i dítko čekající na dárky pod stromečkem.
Přidal jsem do kroku, zima se mi zarývala do kůže na rukou. Nespokojeně jsem zamlaskal, když jsem teprve zahýbal k ulici, která je ještě dvě zatáčky od Opery. S takovou zmrznu, než tam vůbec dojdu!
Po dalších několika stech metrech se přede mnou konečně zjevila budova Opery. Přidal jsem na kroku a úlevně vydechl, když jsem konečně otevřel nečekaně těžké prosklené dveře. Okamžitě mě obklopilo dech beroucí teplíčko. Proti venkovní zimě působilo jako ráj.
Prošel jsem kolem baru, míře k Firminově kanceláři. Mám se u něj nahlásit, než začne zkouška.
Tom:
Seděli jsme s Meg vedle sebe, s nohama spuštěnýma z jeviště, když přivedl Firmin
novou posilu do našeho týmu.
„S Billem jste měli šanci vidět se už před týdnem. Dnes přichází jako skutečná pomocná síla, konečně jako náhrada našeho Dominika. Bude vést vaše zkoušky podle sebe, stejně jako tomu bylo i u Dominika. Je jen na něm, jak zkoušky budou probíhat. Budu rád, když s ním budete vycházet dobře, protože Bill přišel v ten nejlepší okamžik, aby naši Operu zachránil z naprostého krachu, tak si ho prosím važte,“ ukončil Firmin svůj namáhavý monolog a poplácal Billa povzbudivě po zádech. Následně opustil sál, aby se vrátil ke svým vlastním povinnostem. Veškeré další dění spadalo na Billovu hlavu.
Bill několikrát zvučně zatleskal, aby na sebe upoutal pozornost. „Vaše jména přibližně znám, takže seznamování si můžeme odpustit a vrhnout se rovnou do práce. Dnes si zkusíme pouze čtenou zkoušku, rozdělíme role a vychytáme drobnější chyby, abych se mohl domluvit s orchestrem na hudbě, ve které určitě také něco ještě vychytáme.“
Bill zalovil rukou ve své zdánlivě bezedné tašce. Vytáhl několik plastových desek s texty. Obešel všechny herce a každému vložil do rukou jedny desky. Celý proces zakončil u mě, ale nevěnoval mi jediný úsměv, dokonce ani pohled. Připadal jsem si najednou strašně divně – jako by mě neviděl nebo jako bych pro něj byl naprosto bezcenný. Zmateně jsem otevřel desky a zadíval se na text, zatímco Bill nám vykládal něco o tom, jak by si ztvárnění které postavy představoval.
*
„Super! Byli jste všichni vážně skvělí! Pokud to takhle skvěle půjde dál, můžeme předem očekávat vyprodaná představení. Můžete jít domů a užijte si víkend. Uvidíme se v pondělí!“ zvolal Bill stojící vedle krajní sedačky v první řadě hlediště. Všichni jsme ze země sbírali své věci – tašky s věcmi, texty nebo láhve s pitím. Únava čpěla z každého, dokonce ani nikdo nevypadal na to, že by se chystal jít pátek někam zapíjet. Bill umí být přísný, a rozhodně nás nešetří… a to jsme se dostali zatím jen ke zpěvu.
„Tome, můžeš na chvilku?“ Zazněl za mnou bratrův hlas, zrovna když jsem se snažil co nejefektivněji prchnout.
„Jo?“ otočil jsem se zpátky k němu.
„Kazíš jim to.“
„Cože?“ povytáhl jsem obočí. Čekal jsem mnohé, ale tohle rozhodně mezi mými odhady nebylo.
„Všichni tady jsou vystudovaní umělci, mají za sebou konzervatoře nebo soukromé učitele herectví a zpěvu. Ty máš maximálně tak příjemnou barvu hlasu, zbytek je totální fiasko. Neumíš se svým hlasem správně pracovat, neumíš se dokonce ani správně nadechovat!“ rozhodil rukama a přistoupil k mým zádům tak blízko, že mě na zátku lechtal jeho dech.
„Sem“ – přejel mi dlaněmi přes břicho – „natáhni vzduch. Nemůžeš to brát přes plíce, akorát by sis je odrovnal. Navíc tvůj hlas nikdy nebude tak silný, když natáhneš vzduch do plic místo do bránice. Neudržíš potom zpěv tak dlouho. Navíc svůj hlas strašně omezuješ – máš v něm přirozenou sílu, to máme v rodině. Musí to být poznat, ne jak to tvoje kuňkání, co ke konci sálu skoro není slyšet. Kdybys využíval naplno svých možností, okna v hale by se měla třást!“ Máchl rukou k východu ze sálu. „Dokaž i sám sobě, Tome, že máš na to, abys vystupoval na těchto prknech. Všechno to v tobě dřímá, jen to musíme probudit.“
Jeho oslnivý úsměv mi rozklepal kolena. Už dlouho jsem ho neviděl upřímně se usmívat. Jeho ruka, ve které jsem až teprve teď zaznamenal ovladač, vystřelila do vzduchu a zmáčkla na tlačítko, které spustilo cédéčko v přehrávači. Prostorem se nesla původní hudba zatím bez dalších úprav kalená nekvalitními reproduktory. Bill zacouval několik kroků ode mě a věnoval mi povzbudivý úsměv.
„Zpívej,“ zašeptal tak potichu, že jsem ho přes hudbu skoro neslyšel. Váhavě jsem spustil text, který vznikal pod jeho rukou. Sotva se to začínalo rozjíždět, když hudba utichla.
„Ne, to je špatně,“ zavrčel Bill. Bezradně jsem pokrčil rameny.
„Snaha byla,“ zabručel jsem nevrle. Nemusel bych tu být, mohl bych už možná sedět doma a cpát se máminými buchtami. Místo toho stojím na jevišti a dělám tu ze sebe blázna. Na můj zpěv si nikdo nikdy nestěžoval…
Bill vrtěl hlavou. „Nebyla, Tome, nebyla. Vůbec si mě neposlouchal, jako bych mluvil do dubu. Zkus se zaměřit na chyby, co jsem ti řekl, že děláš. A uvolni se ksakru! Vypadáš, jak kdyby sis dal ke svačině pravítko.“
Nezbylo mi nic jiného než povzdech. Bill dokázal být tvrdohlavý, ale bohužel tato vlastnost kořenila v obou z nás. Než jsem cokoliv stihl namítnout, ozvalo se zasvištění, jak Billova ruka vystřelila směrem k mojí tváři. Podvědomě jsem tušil, že něco takového udělá, jinak si totiž onu bleskovou reakci vysvětlit nedokážu. Ještě než stihla jeho dlaň udeřit moji tvář, zachytil jsem jeho ruku a nedovolil jí další pohyb.
Bill:
Zíral jsem na zápěstí zaklesnuté v Tomově dlani. Už v dětství bylo jen pár okamžiků, kdy jsem ho dokázal něčím zaskočit, ale zachycení tak prudké rány jsem nečekal. Občas se stává, že se ve mně bezdůvodně vzduje vztek a já potřebuji někde ventilovat. Teď však zmizel spolu s dotykem Tomovy rozehřáté dlaně. Připadal jsem si lapený v síti pavouka, když jsem se snažil nevnímat jeho blízkost, jeho dech odrážející se od tváří, a jeho dlaň, jejíž stisk nepovoloval, ale pomalu přesouval moji ruku níž. Nikdy jsem nepochyboval o slabosti svého sebeovládání, ale tahle chvíle pro mě byla velkým zklamáním. Cítil jsem vlastní dech, který odmítal vyjít z těla ven, protože se mu úspěšně povedlo zadrhnout v plicích. Cítil jsem divoce bušící srdce, které se snažilo probourat přes žebra. Celý svět se se mnou točil a smrskl se pouze na čokoládově hnědé oči naproti mně, ve kterých se odráželo takové štěstí a něha, jaké jsem už dlouho neviděl.
V tu chvíli jsem se neskutečně nenáviděl. Nenáviděl jsem se kvůli svojí slabé vůli držet se od Toma dál, nenáviděl jsem se kvůli tomu, že jsem od něj utekl, a nenáviděl jsem se kvůli tomu, že v mém žaludku bláznivě poletovali motýlci jenom kvůli letmým dotekům na mém zápěstí. Připadal jsem si jako zamilovaná puberťačka – všechno se najednou zdálo být možné, protože tu byl Tom, jeho oči, jeho doteky. A nic v tu chvíli neznamenalo víc než to, že tu je. Úplně jsem zapomněl na svůj prvotní vztek, stejně jako na přísliby, že už do toho nikdy nepadnu znovu. Teď už bylo stejně pozdě.
Intenzivně jsem vnímal krouživé pohyby Tomova palce na hřbetu svojí ruky. Skláněl jsem k ní oči, abych se nemusel dívat do těch jeho. Jasně se na mně projevovaly rozpaky a nervozita.
„Jsem rád, že jsi zpátky,“ zašeptal najednou Tom a já k němu vzhlédl. To, co jsem zahlédl v jeho očích, jsem nikdy předtím neviděl…
autor: Helie
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
To bylo skvělý !;)…Tak úžasně popsané ty pocity Billa na konci♥…:)
Tak tohle bylo skvělý, naprosto dokonalý. Vážně mě štveš s tím, jak ty to vždycky tak usekneš, tohle se teda rozhodně nedělá! Ať je tady co nejdříve další díl, protože je to skutečně boží!
[1]: Děkuji =))
[2]: Hah, děkuji :D:D S tím usekáváním za to nemůžu… sekám to tak, jak se mi to hodí, a zároveň tak, abych navnadila čtenáře k dalšímu čtení 😀 Uznej, že to je prostě potřeba 😀
Helie, ty pokračuješ 🙂 já teď na blogu dlouho nebyla a ted když jsem ho konečně zase otevřela (a po jaké době!), tak mi tohle pokračování udělalo ohromnou radost!!! sice asi bude trvat, než resty doženu, ale jenom chci, abys věděla, že se na pokračování mého oblíbeného Fantoma opravdu těším!!! jakmile to dojedu, dostaneš komentíky, které si zajisté více než zasloužíš 🙂
[4]: Já jsem si říkala, že jsi tu asi nějakou dobu nebyla, když nebyly ani tvoje komentáře a upřímně mi vážně chyběly 😀 Takže se na ně rozhodně těším =))
[5]: měla jsem teď docela dost věcí na řešení a taky i bohužel jsem si potřebovala od povídek odpočinout… ale nějak mě chytla druhá míza, tak se na to postupně vrhnu na všechno 🙂
no konečně!!! ano ano ANO!!! konečně to mezi nimi začíná být tak, jak to má být, jen tak dál!!! supeeer, tleskám!!!!