autor: Majestrix
LilKatie vás všechny, kdo čtete tuhle hodně pomalu psanou povídku, zdraví, je to prozatím poslední zveřejněný díl. Držte Lil palce, maturita se nezadržitelně blíží, a pokud ji udělá napoprvé, budete mít zase nějaké překlady… takže držte pevně! Ze zcela sobeckých důvodů! 😀 Hodně štěstí, milá LilKatie.
Pomocné ruce
„Tayee,“ zazpívala Zoe šťastně a mávala lžičkou okolo sebe. Rozmačkané hrušky lítaly vzduchem a přistály Tomovi na krku a na triku.Podíval se na své triko za šest set dolarů a hluboce vydechl. „Ano, Zoe?“ zeptal se pln trpělivosti.
„Buu, Tayee,“ řekla a ukázala si na botu.
Tom vydechl a zjistil, že se na svou dceru nedokáže zlobit. Učila se nová slova každým dalším dnem a byla ráda, že se o ně může podělit s kýmkoliv, kdo jí jen bude poslouchat, což byl kdokoliv přítomný.
„Je to tvoje botička?“ zeptal se hlasem, kterým mluvil jen na svou dceru, a někdy na Billa, když byli spolu v posteli a už skoro spali.
„Moje buu, tayee,“ přitakala Zoe a strčila si lžičku s hruškami do pusy, aby se mohla najíst. Bylo to dobrodružství, dát batoleti cokoliv k jídlu. Bill prohlásil, že potřebují nový šatník jen kvůli krmení Zoe, a Melinda, jejíž oblečení také trpělo, s ním jen souhlasila.
„Vidím, že jste zničili další tričko.“
Tom se ani neotáčel a jen pokrčil rameny. „Je to moje neteř, stojí mi za to,“ řekl a Melinda obešla stůl. Zlehka stiskla Zoe kotník, ta vypískla a pokropila Melindě obličej ovocem.
„To jsem si asi zasloužila,“ řekla smutně, vzala utěrku a otřela si tvář. „Už bude hotová? Už budeš hotová, Koláčku Zoe?“ zazpívala a zatleskala. Zoe se začala vrtět a ve svém nadšení dostat se ze židle zahodila svoji lžíci.
„Bože, připomínáš mi tvého otce,“ zamumlal Tom a odklopil z ní stoleček a postavil ji na zem. Jakmile se její boty dotkly mramoru, s křikem utekla.
„Neutřels jí ruce, co?“ zeptala se Melinda s úsměvem a dopila sklenici s pomerančovým džusem. Tom se na ni nechápavě podíval, a pak mu to došlo.
„Kurva,“ zanadával a vyběhl za Zoe s utěrkou.
Po dvaceti minutách utírání gauče a převlíkání, se Tom vrátil zpátky s převlečenou a veselou Zoe. „Tak, jaký je plán na dnešek?“
Melinda vzala Zoe a vesele ji pohoupala. „Půjdeme do parku, co je dole v ulici; moje kamarádka Elle má neteř stejně starou jako je Zoe, a Bill a já jsme mysleli, že by bylo dobré, aby se vídala s dětmi jejího věku, kromě Joela. I když je Joel naprosto rozkošný. Možná se zastavíme u Molly, abychom se zeptaly, jestli nebude chtít jít s námi.“
„To je hezké.“ Tom se zarazil, když si uvědomil, že Bill celý den není doma, dělá bůhvíco, a Melinda si naplánovala být skoro celý den se Zoe…
Takže má celý den jen pro sebe.
„No a co budeš dělat ty se svojí svobodou?“ zeptala se Melinda a dál balila jednou rukou jídlo do krabičky.
Tom se usmál. „Budu pracovat na nějakých nových písničkách, a možná půjdu nakupovat. Taky jsem se chtěl podívat na nějaké filmy, co jsem chtěl vidět a ještě jsem to nestihl… Taky bych mohl posilovat. Sakra, potřebuju si v okolí najít nějakou posilovnu,“ došla mu slova. Najednou se mu jeho volný den nezdál tak volný.
Melinda zavřela ledničku a líbla Zoe na nos. „No, my jdeme; vrátím se včas, abych udělala oběd, a telefon budu mít zapnutý. Řekni ahoj strejdovi, Zoe,“ řekla batoleti.
„Tayee,“ zapískala Zoe a natáhla se po Tomovi, aby ji objal. Ten si ji vzal a pořádně ji objal, dostal mokrou pusu na tvář, než ji postavil na zem a pomohl jí odejít k Melindině autu.
„Máš její kočárek?“ zeptal se.
„Mám; dala jsem ho do kufru už předtím, aby ho neviděla. Jestli se Zoe unaví, tak ji tam dám a projdeme se po parku. Vypadá, že ráda chodí, tak toho chci využít. Mimoto, měla by se unavit, aby přes odpoledne spala.“ Melinda připoutala Zoe do autosedačky a ujistila se, že je pás pořádně utažený. „Dobře, tak jedeme,“ řekla. „Udělej pá pá!“
Zoe zamávala a Tom jí zamával zpátky, pokračoval v mávání, dokud auto neodjelo z příjezdové cesty a neodjelo dolů ulicí.
Tom se otočil, najednou plný energie. Celý dne byl jeho a mohl si dělat, co chce; o nic se nemusel starat, a těšil se, až si zaposiluje. Jeho břicho začínalo ztrácet pevnost, a to on nemohl snést, ani trošku.
***
Bill se zadíval na dům před sebou a přemýšlel, kdy se stal tak monumentálním. Byly roky, kdy on a Tom vběhli dovnitř, aniž by ťukali, a přepadli ledničku, naprosto vítáni. Povzdychl si a vypnul motor auta. Celou cestu sem se snažil přijít na to, jak říct to, co je potřeba říct, ale nic ho nenapadalo. Viděl, jak se u dveří pohnuly záclony, a povzdychl si.
Byl spatřen.
Znovu zhluboka vydechl, otevřel dveře od auta a vydal se k domu. Dveře se otevřely hned, jak zvedl ruku a na tvář si nasadil svůj nejlepší úsměv.
„Maro,“ řekl přívětivě. „Ahoj.“
„Bille? Co tady děláš? Chci říct, nečekali jsme tě a Andreas je teď ve škole.“ Vypadala trochu nejistě, kdežto před pár lety by ho přivítala u sebe doma bez zaječích úmyslů.
„Jen jsem chtěl vědět, jestli můžu dál a promluvit si s tebou, to je vše,“ řekl lehce a stále se usmíval.
Mara se zamračila a přikývla. „Mohl jsi zavolat,“ řekla a ustoupila stranou.
Bill si sundal brýle a přikývl. „Ano, ale to bych pak určitě nepřijel kvůli nervozitě, a to, o čem musíme mluvit, je důležité.“ Mara za ním zavřela dveře, a když se na ni Bill podíval, opravdu podíval, zdála se starší, než jak si ji pamatoval. Odvrátil pohled, než si mohla všimnout, jak zírá, a najednou stál tváří v tvář skoro zabalenému obýváku. „Co se tady děje?“
Mara, jako by se probudila ze zasnění, se trpce usmála. „Uklidila bych, kdybych věděla, že přijedeš. Stěhujeme se.“
„Stěhujete? Kam?“
Mara si začala hrát s límečkem u trika, pak si uvědomila, co dělá a dala ruce dolů. „Stěhujeme se do apartmá přes město.“
„Ale proč?“
„Věci se mění. Andreas se po škole odstěhuje a já nechci uklízet celý dům sama,“ řekla Mara a slabě se zasmála. Přešla přes pokoj a sundala krabici z gauče, ukázala mu, aby se posadil. Bill poslechl a díval se, jak se zabořila do křesla před ním.
Měla kruhy pod očima a vypadala, že před tím než přijel, brečela; její oči byly celé začervenalé. „Můžu ti něco přinést?“
Bill zavrtěl hlavou a semknul ruce v klíně. „Chtěl jsem vědět, jestli něco nepotřebujete. Od Toma a mě,“ dodal.
Mara se na něj podívala. „Nemyslím si, že chápu, o čem mluvíš.“
Bill si nervózně promnul krk. „Tak nějak jsem slyšel, jak se s Andreasem dohaduješ, když jste přijeli na návštěvu, když měla Zoe narozeniny.“
Zamrkala. „To bylo před měsíci,“ řekla, tón hlasu skoro žalující.
„A já čekal, až za mnou Andreas přijde, protože jsem věděl, že je tvrdohlavý člověk. Kdybych se zeptal, tak by odmítl a oba víme, že to by ničemu nepomohlo. Mluvil jsem s naším finančním poradcem a jsme-„
„Nemohl jsi tohle udělat před měsíci?“ zavřískala Mara, slzy jí zas tekly z očí. „Banka už prodala můj dům přes můj nesouhlas, a ty přijdeš s pomocí teď? Když už je pozdě?“ brečela.
Bill otevřel pusu, ale Mara zavrtěla hlavou a zvedla ruku. „Prosím, neomlouvej se. Cením si tvé nabídky, ale-„
„Maro, budeš už zticha a budeš mě poslouchat?“ rozkřikl se Bill a zvedl se z gauče, aby převyšoval matku svého nejlepšího přítele. „Koupil jsem váš dům od banky. Takže bance bylo zaplaceno a vy stále máte váš dům.“ Natáhl se pro svou tašku a vyndal z ní nějaké papíry. „Naši právníci už dali dohromady všechno papírování a je potřeba, abys to znovu podepsala. Jen se podepiš, a ať se podepíše i Frederick a koncem týdne budete váš dům zase vlastnit.“
Mara se podívala na papíry v Billově ruce, spodní ret se jí třásl a ona se po nich natáhla. „To není vtip?“ zeptala se tiše.
Bill se zamračil a zavrtěl hlavou. „Co si myslíš, že jsem za člověka?“ naléhal.
Mara zavrtěla hlavou a tiše se zasmála. „Omlouvám se, Bille,“ řekla upřímně. „Jsem už na konci svých sil a nevím, co bych měla dělat. Už když jsme dům kupovali, tak jsme si museli půjčit, protože byl Frederick nemocný, to bylo, ještě než se Andreas narodil.
„A jelikož je teď znovu nemocný a ztenčilo to naše měsíční příjmy a se vším tím, co platíme za jeho léky… Ale tentokrát nebylo způsobu, jak náš dům zachránit. Už tak jsme neměli žádné peníze.“
„Podívej,“ řekl Bill, jeho výraz v obličeji měkl, „jsme rodina. Když něco budete potřebovat, nečekejte prosím, až bude moc pozdě.“
„Já vím, že mě nemáš moc rád,“ řekla Mara nervózně.
„O to nejde. Jsme rodina,“ ujistil ji znovu. „Jestli opravdu můžu něco udělat, pak to řekni, ano?“
Mara přikývla.
„Jak jsou na tom Frederickova záda?“
Mara se smutně usmála. „Fyzioterapeut říkal, že možná bude trvat rok nebo dva, než se vrátí zpátky do původního stavu a bude to potřebovat hodně práce. Teď má spoustu bolestí.“ Rozhlédla se kolem. „Pomáhal mi s těmi krabicemi, než ho bolest položila.“
Bill se zvedl a rozhlédl se. „Můžu sem poslat někoho na výpomoc, aby vrátili všechno tam, kde to bylo,“ nabídl.
Mara se začervenala a zavrtěla hlavou. „Chci ten nábytek vrátit sama, dá mi to alespoň šanci rozhodnout se, kde co chci mít. A navíc, Andreas se vrátí za dva týdny ze školy. Může mi tu pomoct.“
Bill si vzpomněl na to, jak moc Andreas nenáviděl stěhování nábytku pro svou matku, a usmál se. „Jsem si jistý, že rád pomůže.“ Podíval se na telefon a přikývl. „Ještě něco potřebujete?“
„No, kdy si myslíš, že bychom mohli přijet na návštěvu za Zoe?“
Bill se usmál. „Brzy budeme mít doma další slezinu. Zavoláme ještě a dohodneme se na detailech, ano? Ale už musím jít; musím být ještě někde jinde,“ řekl a posunul se ke dveřím.
Mara přikývla a doprovodila ho ke dveřím. „Děkuji ti, za tohle,“ řekla a zvedl papíry, co měla v ruce.
„Jo, to my rádi. Pamatuj, jsme teď rodina,“ řekl Bill, bez normálního pocitu nevolnosti z této velké lži. Když nad tím přemýšlel, ani to tak moc nebyla lež. Ne úplně. Nandal si sluneční brýle a odešel, nahlas vydechl, když stál na sluníčku. Díkybohu, že to měl za sebou.
Bill měl pocit, že odsud nedokázal odjet tak rychle, jak chtěl.
***
Melinda vešla do obývacího pokoje a usmála se. Tom byl rozvalený na gauči, tiše chrápal s ovladačem v ruce. Vypadal, že tady je od té doby, co odešli. „Pojď,“ řekla ženě, co tu byla s ní. „Půjdeme rovnou do kuchyně.“
„Co?“ posadil se Tom a promnul si obličej, vypadal chvíli až trochu podivně jako Zoe. „Melindo, jste už zpátky?“
„Už?“ zasmála se a jemně zahopsala se Zoe. „Byla jsem pryč skoro tři hodiny. Vrátily jsme se, protože Zoe začala být trochu červená v obličeji; myslím, že už má sluníčka dost. Není to tak, Zoe?“
Zoe se opřela Melindě o hrudník a unaveně se natáhla po Tomovi.
„Oh, tady je moje holčička.“ Protáhl se Tom, zvedl se z gauče, a pak si uvědomil, že je v pokoji ještě někdo. „Oh, ahoj,“ řekl nejistě. „Já jsem Tom Kaulitz.“
Elle si povzdychla a protočila oči. „Myslím, že jsem k nepoznání, když nejsem v pracovním, ale ráda si budu myslet, že ses mi alespoň podíval do obličeje,“ zareptala hravě a narovnala si dítě na ruce, než mu podala ruku. „Jmenuji se Elle.“
„No jasně!“ Tom si najednou vzpomněl na brunetu, která se vždycky tak mile usmívala zpoza pultu pro catering, když byli na turné. „Jak se vy dvě znáte?“
„Potkala jsem Elle, když jste byli na turné; její neteř Amanda je stejně stará jako Zoe, a tak jsem se jí zeptala, jestli by si s námi nechtěli jít pohrát.“ Usmála se Melinda a vzala batole za nohu v ponožce. Zoe jí trochu kopla a dál si žužlala ruku. „Nevadí, když si s námi dá oběd?“
„Budete na to dvě, Zoe půjde se mnou.“ Vzal si Zoe a usmál se, když nasál vůni dítěte. „Měl bych ji vykoupat?“
„Uspíš ji, jestli ji dáš do vany. Ještě může být hodinku vzhůru. Nejdřív ji nakrmíme, když bude chtít, a pak ji vykoupeme a dáme spát.“ Melinda se podívala na Zoe. „Jak to zní, Koláčku Zoe?“
Zoe se přitulila k Tomovu tričku a vydechla.
„No,“ Melinda se zamračila a povzdychla si. „Nechci jí nutit jídlo. Měla kousky jablka v parku, možná jí to stačí.“
„Snědla ty, které se nepokusila schovat v trávě,“ řekla Elle tiše. Podívala se na svou neteř a povzdychla si. „Stejně bych ji měla vrátit; večer mám schůzku.“
„Oh, zítra mi povíš, jaké to bylo, ano?“ stiskla jí Melinda rameno a vyprovodila ji ke dveřím.
„To ano. Měj se, Tome, uvidíme se, Melindo.“
„Měj se, Elle,“ mávl Tom lehce.
Melinda zavřela dveře a on se zamračil.
„Víš, Bill a já obvykle chceme upozornění, když má k nám přijít někdo cizí,“ řekl jemně. „Nezlobím se, ale příště mi to řekni předem.“
Melinda vypadala překvapeně.
„Omlouvám se; nemyslela jsem si, že s ní bude problém, když pro vás pracuje. Opravdu se omlouvám, tohle není můj dům.“
„Chceme, aby ses tu cítila pohodlně. Vím, že starat se o Zoe a nás je spousta práce,“ dodal Tom. „Potřebuješ nějakou dospěláckou společnost. Jestli ji tady chceš mít, mně to nevadí. Jen žádní noví lidé bez varování.“
„To zní fér. Znovu se moc omlouvám“ řekla Melinda nervózně. „Chceš udělat oběd nebo vykoupat Zoe?“
Tom si přitulil Zoe a vydal se nahoru po schodech. „Postarám se o ni,“ řekl jasně.
Zoe se držela jeho trika a vydechla; rychle usnula.
autor: Majestrix
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
Tom je skvělý otec… aaaaaaaaaaawwwwww rozplývám se.. JInak držím palečky k maturite
aaa ani nevím jak dlouho jsem už čekám na tento díl mojí nejoblíbenější povídky…! *úžasný* – jako vždycky! taky se přidávám a držím palce :)))
Úplně bych na tuhle povídku zapomněla! O.o Škoda, že to jde tak pomalu, to psaní povídky, protože tohle bych mohla číst pořád 🙁 Ale dokonalá, jako vždy, miluju toma v pozici zodpovědného otce 😀 A Zoe je zlatíčko. .:-)
Díky za překlad a samozřejmě držim palce! 🙂
konečne moja obľúbená poviedka,až teraz som si uvedomila ako dlho už je odvtedy čo som ju čítala naposledy,takže môžem začať odzačiatku:)
LilKatie vďaka za tvoju perfektnú prácičku,verím že maturitu zvládneš o tom nepochybujem:)
Sice tuhle povídku nečtu, ale nějakej překlad od Lil sem četla – tak bych jím tímhle chtěla popřád hodně štěstí a budu jí držet palce.
No tohlee, konecne dalsi dil, zrovnas nedavno jsem nad povidkou premyslela a docela jsem si posteskla, protoze uz krute dlouho nic noveho nepribylo..a hle! Najednou je tu konecne dalsi uzasny dil :3 dekuju za preklad Katie, jsem rada, ze jsi tu povidku jen tak nenechala:)))
Tak jsem si celou povídku pročetla od začátku abych věděla co se tam děje…. Tom je perfektní tatínek, jen je mi líto jak musí pořád poslouchat, že je "pouze" strejda. Musí to mít hodně těžký… ale jinak super a preju hodně štěstí při matuře 🙂
AAAAA!!!…Ďalší dielik!!…nádherný ako vždy…A LilKatie, moc ďakujem za preklad a veľa šťastia pri mature 🙂
Jednou za čas vlezu na obhlídku blogu a co tu nevidím? ♥ Ach, konečně jsem si početla <33 Doufám, že Lil udělá maturitu napoprvé, samozřejmě jak sobecky, tak i v zájmu jejím. A už teď se těším na další překlady 😉
tohle je úžasná povídka, Zoe je zlatíčko 🙂 máš to úžasně přeložený, už se moc těším na další dílek a hodně štěstí 🙂