Novel of Dreams – My Dream 54.

BILL

Po dvou hodinách jsem měl jeden návrh hotový. Šlo to celkem rychle. Tomi stále spal, ale ne příliš tvrdě, jak jsem usoudil. Došel jsem potichu do kuchyně a nalil si trošku vody. Měl jsem trošku hlad, ale nechtěl jsem vařit jen pro sebe. Musím se do něj pokusit něco nacpat, ale raději počkám, až se probudí.

Vrátil jsem se opět do obýváku, zasedl si k notebooku a otevřel další návrh. Měl jsem jich pár rozdělaných, dodělat je už nebyla tak velká práce. Proto jsem se pustil do dalšího. Po chvilce se od Toma z pohovky ozvalo zakňučení a postřehl jsem nějaký pohyb. Hned jsem k němu zvedl oči. Přetáhl si deku přes hlavu. Byl v ní celý zakuklený, kromě pokrčené nohy, která mu vykukovala. Tiše jsem se zvednul. Došel jsem k němu a přetáhnul mu konec deky přes tu nohu, aby mu nebyla zima. On ale pod dekou zabručel a zas nohu vystrčil. Zaculil jsem se a zakroutil nad ním hlavou. Obával jsem se, že brzo spadne. Také se tak stalo, jelikož se začal otáčet. Sklouznul z pohovky. Ihned jsem ho chytil a šoupnul ho víc do pohovky, aby nespadl. Ježiši, já u něj snad budu muset sedět. On mi snad spadne i pod stůl. To ho ovšem vzbudilo. Vyhrabal se z té deky celý rozcuchaný a zmateně se rozhlédl. Chudáček, jak neví, co se děje.

„Skoro jsi spadl na zem,“ řeknu tiše a usměju se na něj.

„Hm, aha,“ broukne jen. Zívne a protře si oko. Zamžourá na mě. „Já usnul…? Kolik je?“

„Bude za chvilku půl páté,“ usměju se a posadím se zpět do křesla.

„Co? To už? To jsem prochrápal půlku dne?“ zakňučí a zase si položí hlavu na polštář. Stejně tu celé dny sedíme. Aspoň si odpočine, od všeho vypne.

„Aspoň sis trošku odpočinul,“ brouknu.

„Nenávidím tvůj gauč,“ zabručí a posadí se, přičemž se vymotá z deky. „Sice se sem pěkně hodí, ale na spaní je fakt k hovnu.“

„Tak pořídíme novej,“ kouknu se na něj. Zřejmě nějaký navrhnu, speciálně pro něj. „Já na něm nikdy moc nespal.“

„Já dnes už dvakrát a jsem rozlámaný jako nikdy v životě,“ zakroutí pochmurně krkem, načež si promne krční obratle. Celý rozlámaný se postavil.

„Já ti to věřím. Příště tě odnesu do postele,“ usměju se. „Chceš namasírovat?“ nabídnu.

„Mm-mm,“ odmítne zavrcením hlavou a odejde z místnosti. Po chvíli se ozvalo spláchnutí a následně tekoucí voda.

„Tomi?“ řeknu trošku víc nahlas, když zaslechnu, jak za sebou zavřel dveře.

„Jo?“ objeví se mezi dveřmi. Rukama se zachytí futer jako malé dítě.

„Mám udělat něco k tomu jídlu nebo ne? Najíš se se mnou?“ otočím k němu hlavu. Nebudu ho přemlouvat. Už ne.

„Mm-mm, nemám hlad, ale najez se,“ pousměje se a zase odejde. Nejspíš do ložnice.

„Okay,“ brouknu a dál se soustředím na jeden z modelů postele. Po chvíli přišel v teplákách a mikině, v ruce krabičku cigaret včetně zapalovače. Šel na balkon. Usměju se za ním a dál pracuji. Až po chvilce se zvednu a dojdu k němu.

„Dám si s tebou, hm?“ usměju se. To je tak, když chce člověk přestat. Odfoukl kouř a podal mi krabičku i se zapalovačem. Poté se znovu opřel o zábradlí. Díval se kamsi dolů. „Děkuju,“ brouknu a jednu z cigaret vyndám. Vložím si ji mezi rty a zapálím si. Hned vydechnu kouř a odložím krabičku i se zapalovačem na zábradlí.

„Všiml sis, jak skoro nekouříme?“

„Nikdy jsem moc nekouřil… Jen… výjimečně,“ vydechne a odklepne z cigarety dolů. Poté pozoruje, jak se popílek pomalu snáší.

„Dobře, v tom případě přestávám zřejmě já,“ brouknu tiše.

„Všechno se zase časem vrátí do normálu,“ pošeptá, a poté si potáhne. Najednou nevím, co mu na to říct.

„Něco ano, něco ne,“ kouknu se na něj a potáhnu si. Jen nepatrně zakýval hlavou, na chvíli zavřel oči, a poté si znovu dlouze potáhl z cigarety. Jakmile kouř vyfoukl, zadíval se do nějakého prázdného bodu. Přistoupil jsem blíž k němu a opatrně ho pohladil po zádech. Vydechnul jsem kouř mimo něj a oddechl.

„Někam bych se asi šel projít, jestli ti to nebude vadit,“ zašeptal náhle.

„Ne, jen na sebe dej pozor, hm?“ potáhnu si z cigarety znovu. Nemůžu ho tady držet. I když starost mám. Kam… kam jen půjde?

„Nemusíš se o mě bát,“ šeptne. Típne pouze napůl vykouřenou cigaretu, přejede mi rukou při odchodu po zádech a zavřou se za ním zevnitř dveře od balkonu. Tiše povzdechnu.

„…ale musím,“ pošeptám už jen sám pro sebe. Dál už si všímám pouze hořící cigarety. Co když šel za ním? Ah ne, říkal, že se jde jen projít, nic víc. Nebudu z toho dělat horor. Dokouřím klidně cigaretu a potom ji típnu. Vezmu si krabičku i se zapalovačem a zajdu zpět do bytu. Bylo tu už zase prázdno. Jen s tichým povzdechnutím jsem si sednul zase k notebooku a pokračoval v práci.

Jsem na samotu zvyklý. Až s ním jsem poznal, jak je krásné mít společnost, být s někým, koho vážně milujete. Ale teď… cítím se sám. Jsem strachy bez sebe, kam šel, aby se mu něco nestalo, co když půjde za Brianem. Honí se mi v hlavě tolik myšlenek, že se nedokážu pořádně ani soustředit na práci. Snažil jsem se, ale po půlhodině jsem to vzdal. Nešlo to, prostě ne. Uložil jsem si rozdělanou práci a notebook zaklapnul. Svěsil jsem hlavu a obličej si schoval do dlaní. Je toho na mě moc. Připadám si naprosto neschopný. Spíš, jako bych mu přidělával starosti a nervoval ho, než abych mu pomohl. Mám strach cokoli dělat, cokoli říkat, jen abych mu nějak neublížil. Je v těžké situaci. Ach jo, kdybych tak věděl, co mám udělat. Hned bych to udělal. Celou dobu se stresuju tím, že nevím, jak mu pomoci, a najednou se tu objeví Superman Werner. Sakra, proč mu nedá pokoj? Jednou na něj řve, jak ho nesnáší, řekne mi, že byl jen jeho hračka, a teď se mu snaží pomoct? Co si o sobě ten chlap zatraceně už myslí. Rozčíleně se opřu a zamračím se. Založím si ruce na hrudi a koukám se kamsi do prázdna. Já Tomovi věřím, ale taky vím, jaké má Brian schopnosti. Dokáže člověka zmanipulovat a oblbnout. A já se bojím, že mu Tom podlehne, ač mě miluje sebevíc.

Nevím, jak bych se s tímhle srovnal. Vkládám do něj všechno. Všechny svoje city, naděje, sny a touhy. On je moje všechno. Nepřenesl bych přes srdce, kdyby mi ho sebral. Kdyby se něco stalo, vím, že bych to neustál. Zřejmě vypadám jako idiot, který příšerně žárlí, i když nemá žádný důkaz, ale… já za to nemůžu. Je uvnitř mě tak velký strach. Kdyby ode mě chtěl odejít, prosil bych ho snad i na kolenou, aby to nedělal, ale nemohl bych mu bránit, bylo by to pouze jeho rozhodnutí. Ale kdybych věděl, že v tom má prsty Brian, useknul bych mu je i s rukou. Ten chlap ve mně vyvolává hrozné patologické myšlenky. Má nějaký divný vliv, jako kdyby vysílal negativní vlny. Hajzl, myslí si, že když to má naučený, že mě oblafne. Ne, nedovolím, aby mi ho sebral. On je to, co jsem celá léta hledal. Potřeboval jsem se usadit a teď mám možnost. A chci ji využít, chci být s ním.

Po dlouhém přemýšlení jsem se zvednul a šel do kuchyně. Podíval jsem se na ledničku, ale hned jsem stočil pohled ke skleničce. Natočil jsem si vodu. Přešla mě totálně chuť k jídlu. Jen jsem se pořádně napil. Opřel jsem se o linku a po malých doušcích dopil zbytek vody. Nechtělo se mi nic. Byl jsem otrávený, bez nálady a plný chmurných myšlenek. Super, že?

Celý zbytek večera jsem proseděl v křesle. Sem tam jsem si zašel zakouřit. Je proč. Vždycky, když jsem měl nějaké nervy, dost jsem kouřil. Jako bych se tím snažil uklidnit, ale snaha byla marná. Pořád jsem čekal, až přijde. Neustále jsem se díval na mobil, zda se mi neozval. Nechtěl jsem mu psát ani volat, abych ho nerušil. Odešel, protože chtěl být sám. Ano, přesně tohle jsem si říkal pořád dokola. Nešel za ním, šel se projít, nešel za ním, šel se projít, nešel za ním!

Až kolem půl osmé jsem zaslechnul, jak odemknul. Ihned jsem zpozorněl. Zůstal jsem sedět v křesle. Měl jsem rozsvícenou jen malou lampičku. Dveře bouchly a on za sebou zamknul. Chvíli v předsíni šustil, jak se svlékal, a poté zašel na záchod. Během chvilky jsem rozpoznal v chodbě světlo z koupelny. Jakmile zhasl, objevil se ve dveřích. Nejdřív jen nahlédl, ale když viděl, že tu jsem, vešel.

„Ahoj,“ pozdravil mě s malým úsměvem, přičemž si začal sundávat mikinu.

„Ahoj,“ otočím se k němu a trošku se usměju. „Jak ses měl?“ Nechci, aby na mně hned poznal, že je mi na nic.

„Ušlo to. Jak ty? Co jsi dělal?“ zeptá se se zájmem.

„Mmm, chvilku jsem dělal něco do práce,“ brouknu a narovnám se. Byl jsem v tom křesle schoulený. „A ty? Kde jsi byl?“ usměju se.

„Prošel jsem se ve městě po nějakých krámech, a pak se jen tak loudal. Čerstvý vzduch mi prospěl,“ pousměje se. „Jdu se svléknout, a pak si vzít něco k jídlu.“ Jakmile to řekl, odešel.

„Dobře,“ brouknu. Skousnu si spodní ret a zamračím se. Já kretén. Já nic neuvařil. Ale tak, co já můžu vědět, že bude jíst? Měl bych mu něco připravit. Akorát jsem viděl stín, jak procházel z ložnice do kuchyně, kde rozsvítil. Slyšel jsem otevření ledničky.

„Mám ti něco připravit? Já jsem nic neuvařil, promiň,“ brouknu provinile a zvednu se. Dojdu k němu a zezadu se k němu přitulím. Sakra, čím to… Tohle není jeho ani moje kolínská, to je nějakej smrad. On byl… s ním? Když pátrám v paměti, takhle voní… no, spíš smrdí Brian. Vůně já si pamatuju.

„Hmm, to je dobrý. Dám si jen nějaké ovoce. Nebudu na večer jíst nic tučnýho. Víš, jak na tom jsem s váhou,“ řekne pobaveně a začne si vyndávat nějaké ovoce. Při tom mě políbí na tvář.

„Jo, dobře,“ vydechnu bez připomínek a poodtáhnu se potom. Teď to ke mně zavanulo ještě víc. To je Brianův smrad. Zavřel lednici, vyndal si mísu a začal si dělat nějaký salát.

„Dáš si se mnou?“ pootočí ke mně hlavu.

„Ne, ne, děkuju,“ usměju se trošku.

„Dobře,“ kývne hlavou a dál si krájí banán na kolečka. Skousnu si piercing mezi zuby. Nejradši bych tu ocelovou kuličku rozkousal na milimetrové částečky. Jen ta představa, že by tou kuličkou byl Werner… uhm, udělal bych to okamžitě. Těkám očima po podlaze, jako bych se snažil najít nějaký záchytný bod.

„Byl jsi u Briana?“ zeptám se narovinu. Na chvíli se v práci zadrhl, ale poté začal krájet jahody.

„Řekl jsem, že jsem se byl jen projít,“ řekne.

„Jo, dobře. Já jen, že je z tebe fakt… silně cítit jeho kolínská,“ vydechnu. Nechci se s ním hádat, nechci. Není důvod, jen chci znát pravdu. Na to nic neřekl. To si ze mě dělá prdel? On mi bude lhát? Nejsem takovej blbeček, abych nepoznal jeho kolínskou. Navíc, tohle tričko neměl, když se objímali, to vím jistě. Jsem nějakou dobu tiše. Zarývám si nehty do dlaně.

„…je to přímo smrad. Tak proč mi lžeš?“ řeknu naprosto vážně a trošku rázněji. Nadále mlčel zády ke mně otočený, ale už nic nedělal.

„Víš, co mě bolí? Ne to, že jsi u něj možná byl, ale to, že mi lžeš… To kurevsky bolí,“ syknu.

„…promiň,“ šeptne sotva slyšitelně, aniž by se otočil. Výborně. Takže mi lhal. Byl u něj. Sakra! A ještě mi to nemůže říct ani do očí. Všechno, kurva, naprosto všechno bych mu odpustil, ale lži nesnáším!

„Nejsi schopný mi to říct do očí?!“ vzlyknu už trošku. Cítím, jak mi přeskakuje hlas. Váhavě odložil nůž a pomalu se ke mně otočil. V jeho očích bylo něco zvláštního. Tiše mě pozoroval.

„Ne… neomlouvej se, jen mi teď řekni pravdu,“ řeknu tišeji. Nechci mu křivdit. Nedokážu na něj být zlý, ani nechci. Ale vysvětlení si zasloužím.

„Byl jsem u něj,“ semkne rty k sobě s pohledem zabořeným do země. Cítím, jak mě pálí v očích slzy. Hrudník se mi bolestně sevře a já ze sebe vydám tichý vzlyk.

„…zasloužil jsem si, abys mi lhal? Jsem tak špatný? Jsem takovej hajzl, že mi musíš lhát?!“ Kurva, kurva, kurva! Tohle ne. Já se snažím jako naprostej idiot. Tomi sem, Tomi tam, jen abych mu neublížil, abych ho podpořil, a on se ke mně zachová takhle?

„…ne,“ hlesne.

„Tak za co, kurva, za co?“ vytrysknou mi slzy.

„Promiň mi to,“ šeptne provinile, aniž by odpověděl. Viděl jsem, jak si rychle otřel oči a dál se díval do země.

„Nemusíš se omlouvat,“ semknu rty k sobě a otřu si slzy taky. „Brian je prostě… skvělej,“ syknu a rozhodím rukama.

Nechtěl jsem na něj být hnusný, ale tolik mě to sere. Brian je pan profesor, je chytrej, on každýmu pomůže, on je skvělej a šlechetnej. Hajzl jeden zkurvenej. Na to mi nic neřekl. Pozoroval mě se strachem v očích. Rozešel jsem se do obýváku, ale v mžiku jsem se k němu vrátil. Podíval jsem se mu hluboko do očí.

„Dělej si, co chceš, běž za ním, kdy chceš, ale už mi nelži.“ Raději bych se s ním hádal, ale lhát mi neměl. Lží už jsem si prožil dost. V očích se mu začaly lesknout slzy. Objal si rukama hrudník a sklopil hlavu. Viděl jsem, jak mu jemně cukala brada. On moc dobře věděl, že tenhle pohled na něj nepřenesu přes srdce.

„A… nebreč,“ vydechnu tišeji. Trhalo mi to srdce ho takhle vidět. Naplakal se teď dost, ale tohle… to byla podpásovka. Aniž by něco řekl nebo se na mě podíval, prošel kolem mě a zavřel se v ložnici. Zavřel jsem bolestně oči. Skvěle, teď se mnou nebude ani komunikovat. Zůstal jsem tam stát. Na místě jsem se rozbrečel jako malý kluk. Jako by ze mě náhle všechen vztek vyprchal. Cítil jsem jen bolest a žal. Mrzelo mě to, mrzelo mě, že jsem na něj tak vyjel, že mi lhal. Ale já… měl bych se mu omluvit. Proto jsem se sebral, utřel si rychle slzy a šel za ním. V tichosti jsem otevřel dveře od ložnice.

„Já… tě nechci rušit, jen promiň. Já jsem na tebe nechtěl tak vyjet. Omlouvám se,“ vydechnu. Oblíkal se. Polil mě ledový pot.

„Kam… kam jdeš?“ řeknu rozechvěle. „Neodcházej.“ Ne, nemůže odejít. Ne, to ne…

„Pro dnešek bude lepší, když budeme zvlášť,“ řekl tiše. Zapnul si mikinu, vzal si ze stolku prášky na spaní společně s iPhonem a odešel do chodby, kde se obul. Šel jsem za ním. Nevydržel jsem to a naplno se rozbrečel.

„Neodcházej,“ vzlyknul jsem zoufale. Kdybych já idiot držel hubu, nevyletěl na něj, tak by ode mě teď neodcházel. Je to moje vina.

„Dneska tu nechci být,“ podívá se na mě krátce s bolestí v očích. Vzal si bundu z věšáku a otevřel dveře.

„Já… já nechtěl, promiň mi to.“ I přes všechnu tu bolest jsem se mu stále omlouval. Setřel si slzy z tváří, ještě jednou se na mě podíval a dveře se zabouchly. S tímhle nepříjemným zvukem jsem se sesunul po zdi a nahlas se rozbrečel. Schoulil jsem se do klubíčka a téměř vzlykal. Takový záchvat breku jsem neměl několik let. Kdybych na něj nevyjel, nemusel odejít. Mohl mi to vysvětlit, ale… Kurva, proč mi lhal? To bylo to, co mě tak naštvalo. Byl u něj, dobře, štve mě to, ale přenesl bych to přes srdce oproti té lži. Ale… šlo jen o jednu pouhou lež. Neudělal toho tolik. Ale… s jednou lží může přijít další, a to já nechci. Teď jsem tu sám, opět bez něj. Co když půjde znovu k němu. Tolik nechci, aby mi ho sebral, ale dávám tomu všechny podněty, aby se tak stalo.

Ani nevím, jak dlouho jsem tam seděl, ale když jsem si otřel za celou tu dobu oči, byla už tma a v chodbě nebylo pomalu vidět na krok.

autor: *Mischa* :o* & Turmawenne