autor: Diana
Bill:
„A co když to nebude dobré?“ zašeptám do tiché místnosti se zoufalým podtónem, klidně ležící v Tomově náručí. Vlastně, teď už klidně. Ještě před chvílí jsem se vzpamatovával z tisíckrát prožitého snu. Nenávidím ho z celého srdce.
„Bude. Jednou to prostě musí přejít, nemůže to tak být do konce života. Navíc, určitě je nějaký důvod, proč vlastně nedokážeš normálně spát. Co když to má něco znamenat? „
„Co by to mělo znamenat? On mi přece poslal dopis, vím o všem, tak co ještě ode mě chce?“ Těžko si povzdechnu a více se přitulím k Tomovi. Už na tohle fakt nemám náladu. Kdyby mě to aspoň vždycky tak nerozrušilo. Ach, co jsem komu udělal…
*
„Dobré ránko, Bille,“ tichý Tomův hlas plný svěží ranní energie se mi příjemně rozlije v uších. Jemně ho podbarvuje i světlo vycházející z oken, které právě odestírá žaluzie. Dnes to vypadá skutečně na pěkný den. Dokonce i to probouzení není tak složité jako jindy.
„Dobré,“ usměju se, ale hlavu zabořím zpět do peřin. Přece je to světlo ještě dost ostré. Doposud jsem měl oči ve tmě a nejsem ještě tak docela zvyklý.
„Tak co? Jak to potom pokračovalo?“
„V pohodě. Pak se mi už nezdálo nic, tedy alespoň na nic se nepamatuji.“
„Alespoň tak, poslyš… možná,“ přisedne si ke mně na postel, v obličeji má dost vážný výraz. Nevím, co si mám domýšlet, protože ta malá přestávka na dodání odvahy sám sobě mi neříká nic dobrého.
„Možná by ses měl obrátit na větší pomoc.“
Zadíval se do země. Je na něm zjevné, že má starosti. A jak to vůbec myslí?
„Větší pomoc? Co tím myslíš?“
„No… jako… Vím, že se ti to asi nebude líbit, ale… nemyslím si, že psycholog je ten pravý doktor pro tebe.“
Tom s obavami vzhlédne nahoru. Co? Tohle se mi přestává líbit. O co mu jde?
„Co ode mě chceš? Abych navštívil psychiatra?“ nevěřícně zvýším hlas. To nemyslí vážně!
„Bille, on ti pomůže! Psycholog zjevně nestačí a já chci pro tebe prostě jen to nejlepší!“ Tak přece jen to myslí vážně! Oh!
„Chceš říct, že jsem blázen?! Psychicky nemocný?“ Teď můj hlas opravdu dostanu do dost vysoké polohy. Ale rozhořčuje mě to! Co si o mně vlastně myslí? Že žije s psychopatem?
„Ne! Chci tím jen říct, že potřebuješ prostě pomoct. Já ti pomoct nedokážu! Chápeš? Chci jen, aby ses toho zbavil! Nic jiného, Billi, nic jiného!“
„Ne. Nejdu k žádnému cvokaři, na to zapomeň,“ rázně odpovím, tím je to celé zamítnuté. Nedonutí mě tam jít, nejsem přece narušen, abych chodil do ústavu! „Nejraději bys byl, kdybych tam zůstal, že?“
„Pane Bože, ne! To bych nikdy nedovolil! Raději bych umřel, než bych tě tam měl nechat. Ale ne, vždyť… Nechápeš? Jde mi jen o to, aby nás to opustilo, abychom to společně zvládli co nejrychleji! Ten doktor, u kterého jsme oba byli, nám prostě nepomůže! „
„Děkuji za zkažené ráno,“ prohodím tiše po delší odmlce a naštvaně se řítím do koupelny. Nemám více chuť ani náladu bavit se s ním a poslouchat ty řeči, jak mi chce pomoci. Nevím, o co mu jde, ale já to rozhodně nejsem.
„Bille, počkej! Nechovej se jako malý kluk! Víš, že chci jen dobře, proboha! Bože!“
Naštvaně se vyřítí za mnou, přepadává mě násilným klepáním na dveře.
„Kdybys pro mě chtěl dobře, nechtěl bys mě zavřít do ústavu!“
Tom:
„Pane Bože, ne! To bych nikdy nedovolil! Raději bych umřel, než bych tě tam měl nechat. Ale ne, vždyť… Nechápeš? Jde mi jen o to, aby nás to opustilo, abychom to společně zvládli co nejrychleji! Ten doktor, u kterého jsme oba byli, nám prostě nepomůže! „
Snažím se mu to vysvětlit, ale on mě pořád nechápe. Bože! Co je na tom sakra tak nepochopitelného? Ví, že ho miluju, tak jak bych mohl něco takového udělat?!
„Děkuji za zkažené ráno,“ naštvaně se sebere a zabouchne se v koupelně.
„Do prdele!“ řeknu si pro sebe a pěstí bouchnu do přikrývky, která tlumí můj náraz. Díkybohu, protože bych tu něco asi rozbil vzteky. Ježíši, jak si něco takového vůbec může myslet?!
Tohle mě umí prostě naštvat nejvíc! Když mám nějaký dobrý úmysl a jednoduše to někdo špatně pochopí, vyjdu z toho za největšího idiota! Do prdele s tím!
„Bille, počkej! Nechovej se jako malý kluk! Víš, že chci jen dobře, proboha! Bože!“ Jdu za ním, fakt mě naštval. Musí mi otevřít, nenechám to jen tak, aby se urážel… Buď mu to teď vysvětlím, nebo ne. A to už bude opravdu zajímavé.
„Kdybys pro mě chtěl dobře, nechtěl bys mě zavřít do ústavu!“ Oh! Tak tohle mi už udělalo docela solidní nervy.
„Kurva! Okamžitě otevři!“ Vší silou kopnu do dveří, udělá to dost hlasitou ránu. Ve vteřině mě to i zamrzí, asi reaguji přehnaně. Ale i tak! Tohle dokáže opravdu vytočit!
„Přestaň kopat do těch dveří a uklidni se!“ odsekne mi, jeho hlas zřetelně klesá. Vím, co to znamená. Jedinou věc, kterou skutečně nechci. Slzy…
„Prosím,“ zhluboka se nadechnu, vydechnu, napočítám do deseti. Musím se nějak uklidnit, a hlavně využít své sebeovládání. „Prosím, já jsem to tak nemyslel, přísahám. Otevři,“ zkusím to potichu. Byla to ode mě obrovská chyba, že jsem se nechal tak vytočit. Neměl jsem…
Za dveřmi koupelny, do které se snažím tak zoufale dostat, se ozývají tichounce vzlyky. To je přesně to, co jsem nechtěl. Jsem fakt hrozný, za tohle bych si zasloužil pořádnou facku. Hned na to tekoucí voda a zvuk čištění zubů.
Jakmile se dostaví znovu ticho, ozvu se já. Teda za krátkou chvilku.
„Billi, no tak. Odpusť mi to, já, ztratil jsem trochu nervy a…“ nedopovím, dveře se otevřou. Stojí v nich Bill, s jemně červeným nádechem v obličeji a sklopeným pohledem.
„Odpustíš? Miluju tě, chci jen to nejlepší. Přísahám. Promiň,“ popojdu k němu a obejmu ho, moje objetí opětuje, což mě těší.
Poslední, co bych chtěl je, aby se se mnou nebavil.
Bill:
„Samozřejmě, že odpustím,“ usměju se a podívám se zpod řas na obličej mého Toma. Celé mě to moc mrzí, byla to naše… Vlastně ano, když tak nad tím přemýšlím, byla to opravdu naše první hádka.
„Takže si nemyslíš, že jsem blázen?“
„Ne.“
„Tak… Fajn. Možná máš pravdu. „
„Ne, nemám.“
„Co tím chceš říct?“
„Jen to, že ty nejsi blázen a mýlil jsem se. Ty jen potřebuješ čas. „
„A tebe.“
„A mě.“
„A potřebuji, abys mě miloval. Alespoň napůl tak, jako já tebe. „
„A šálek kakaa,“ usměje se na mě a vlepí mi něžný polibek na rty. Nutí mě to také se pousmát, nejenže si užívám nádherný polibek, ale vzpomínka na voňavé horké kakao mě opravdu uklidňuje.
Tom:
„A šálek kakaa.“
Mám tak nesmírnou chuť ho políbit, že prostě neodolám. Nikdo by neodolal, nedá se to. Jednoduše udělám, co chci a sáhnu po něžném polibku, který obrátí dnešní ráno k lepšímu. Mnohem lepšímu…
Neprojde ani sekunda od toho, co se od něj odtáhnu, a je to zase tady. Zase mi chybí ten pocit, když se ho rty dotýkám, a nevydržím. Už jsem nalepený na něm a vášnivě ho líbám. Jemu se prostě nedá odolat.
A miluji ten pocit, když si mě naplno podmaní a já jsem bezmocný.
Obmotá mi ruce kolem krku a ani nevím jak, dojdeme k posteli, na kterou Billa nechtěně shodím. Ale už když jsme tu, tak proč to aspoň trošku nevyužít? Opatrně se na něj položím, stále ho líbám na krku.
Bill:
Zakloní hlavu, aby se lépe dostal k mému krku. Miluju to, opravdu to miluji, a dokáže mě to přivést k těm nejhorším myšlenkám, jaké dokážu vytvořit ve své mysli.
„Miluju tě,“ zašeptá potichu. Jeho hluboký hlas se mi odrazí od krku, horký vzduch mi zanechá husí kůži po celém těle.
„Miluju tě,“ zopakuji mu a dále se jednoduše nechávám rozmazlovat jeho ústy, rukama, tělem. Jím…
*** *** ***
„Jsi v pořádku?“ zeptá se mě Tom, když ruku v ruce kráčíme k domu, kde jsem žil asi čtyři roky. Ty roky plné… jednoduše mě nenaplňovaly.
„Jasně,“ usměju se, vyndám klíče, které stále od té doby mám, a odemknu, neobtěžujíc se přemýšlet nad tím, zda tam bydlí už někdo jiný nebo jak to tam teď vlastně funguje.
Vejdu dovnitř. Nejdříve sám, Tom je venku. Okamžitě ke mně přiběhne ještě staré služebnictvo. Popravdě, udivuje mě, že jsou stále tady. Pod čím dozorem? Kdo je vůbec vyplácí a všechno ostatní?
„Dobrý den,“ usměju se trochu uměle na služebnictvo, ale to jen ze zdvořilosti. Samozřejmě…
„Dobrý den, pane Kaulitz, vy tu nemáte co dělat! Promiňte, ale paní Joopová nebude nadšená z vaší návštěvy. „
Kdo? Kdo je „paní Joopová?“ Něco mi tu uniklo? Už ničemu nerozumím, ale v podstatě mi to je jedno. Já jen chci splnit poslední Wolfovo přání, to je všechno. Když najdu to, co mám a vůbec zjistím, co to je, nikdy v životě se tu více neukážu.
„Je mi jedno, kdo to je a proč tu je, a je mi úplně jedno, že mě tu nechce. Je to stále ještě můj dům, a mám důvod sem přijít. Tak mě laskavě nechte na pokoji,“ ostře vyběhnu na služebnictvo a vtrhnu dovnitř.
„Ale pane! To nemůžete, to přece-„
„Dejte mi pokoj, neopovažujte se na mě ani podívat!“ okřiknu je, i když si melou, co chtějí. Je mi to jedno.
„Tome?“ Ještě se na něj obrátím, ale tuším, že asi zůstane venku.
„Hmm, zlato…“
„Dobře, chápu,“ pousměju se na něj, ale když se opět otočím ke služebnictvu, nasadím masku toho starého Billa, který zde ještě před pár měsíci vládl. Zvláštní, jak se v sekundě dokážu změnit na nepříjemného namyšleného fracka, jak mě dokáže změnit tohle prostředí.
„Uhněte!“ agresivně mávnu před sebou rukama a jdu nahoru. Schody beru téměř po dvou, jak spěchám. Zastavím až před dveřmi naší bývalé ložnice. V hlavě se mi zjevuje tolik vzpomínek…
*Flashback*
„Ahoj, já jsem Bill, jsem tu nový,“ usměju se na svoje nové kolegy a podám ruku starší ženě. Je na ní vidět, že není moc přívětivá, dokonce bych řekl, že je až mrzutá. Nevadí, počítám s tím, že mě tu rádi mít nebudou. Přece, oni tu dělají už desítky let, a najednou přijde někdo nový… Sám bych se asi choval divně.
Přivítám se i s ostatním služebnictvem a vezmu si hadr, který mi podává ta žena, na jejíž jméno nemůžu přijít.
„Tu máš!“ agresivně mi ho podá, v jejím hlase je jasně cítit nepříjemný podtón.
„Pan Joop se za chvíli vrátí! Mezitím bude utřený prach v celé jeho ložnici. Rozumíš?“
Probodne mě očima. Nemám odvahu čímkoliv jí oponovat, budu si muset prostě zvyknout. Už jen kvůli tak skvělému platu.
„Dobře, hned to udělám.“ Usmívám se, nenechám se odradit její špatnou náladou.
Vezmu hadr z jejích rukou a namířím si to do Joopva pokoje. Jen co vejdu, zavřu se tam a jen se němě prohlížím po okolních věcech. Wow, všechno je to takové… Přepychové! Takové… Drahé. Na toto zařízení musel utratit celý majetek!
Z ničeho nic se rozletí dveře, téměř dostanu infarkt, jako moc se leknu.
„Oh, Bože, vylekali jste mě. Dobrý den, pane,“ zahanbeně se zadívám dolů, nemám odvahu podívat se mu do očí. Jsem tu první den, a už se mi stane taková trapná věc.
„Ou, ahoj, Bille. Jsem rád, že už si tady. Promiň, že jsem tě polekal, klidně si dělej svoji práci, mě si nevšímej,“ přívětivě se na mě usměje. No, vypadá docela mile na to, co jsem slyšel. Ale možná je to jen první dojem, a už brzy ukáže svou pravou tvář.
„A-ano, pane, promiňte,“ jemně přikývnu hlavou a pustím se do práce. Dovedu si představit, jak mě sjedou, až se dozvědí, že Joop je už doma a já ještě ani nezačal! No mám se na co těšit. Pustím se tedy do práce. Důkladně přetírám mokrým hadrem každou část nábytku v tomto pokoji. Wolfgang leží na posteli, cítím, že mě pozoruje, i když se tváří, že čte knihu. Až příliš cítím jeho bodavý pohled na zádech, aby to nebyla pravda. Mám z něho husí kůži, je mi to nepříjemné. Ale nemám na výběr, musím si udělat svou práci.
Neboj se, Bille, za chvíli to máš hotové.
„Bille?“
„Hmm?“ zleknu se, když jeho hlas prorazí to ticho v pokoji.
„Kolik máš vlastně let?“
„Sedmnáct, pane.“
„Hmm, to je pěkný věk. Jak to, že ještě nestuduješ? „
„No, víte, potřebuji peníze. Musím se postarat sám o sebe, moji rodiče odešli, takže… Tak. „
„Peníze?“ udiveně se zeptá. Co je na tom tak zvláštního? Samozřejmě, každý člověk potřebuje peníze. A já jsem vždy bez halíře, potřebuji je. Potřebuji žít a bez toho to nejde. Dosud jsem jen přežíval z měsíce na měsíc, sotva jsem vystačil na jídlo. I to mi někdy chybělo, natož na nájem. Takže jsem skutečně docela rád, že jsem našel práci, ve které prakticky bydlím, a ještě vydělávám pěknou sumu. Tedy na mé dosavadní poměry je to luxus.
„Ano,“ přikývnu.
„A… možná… Nebo takhle, nechtěl by sis přivydělat pěkný balík? Jsi atraktivní mladý muž, myslím, že bychom se určitě dohodli,“ usměje se na mě dost chlípným pohledem. Úplně mě zmrazí po celém těle. Jak to proboha myslí? Doufám, že ne…
„Jakým způsobem?“
„Možná bys mi mohl prokázat malou službičku.“
Jeho pohled přesně ukazuje to, co ode mě chce. Zarazím se, něco takového bych nikdy nečekal! Ale… Joop je skutečně velmi bohatý, možná by mi za to zaplatil slušnou cenu. Otázka je: Umím se prodat? Kvůli penězům? Možná je ten pravý čas změnit svůj život. I když takovým způsobem.
„Tak… Tak… Dobře.“
*** konec flashbacku***
Na okamžik zavřu oči. Ty obrazy Wolfganga a mě mi prolítávají hlavou neuvěřitelnou rychlostí. Přesně se mi vybavuje chvíle, když jsem byl opřený právě o tyto dveře a… Ne, nemůžu to domyslet do konce. Nemůžu.
Otevřu dveře, za kterými se skrývá tolik vzpomínek, a vejdu dovnitř. Na posteli leží jakási starší, však dobře zachovalá žena. Na posteli. Fu, kdyby věděla, co všechno ta postel zažila, určitě by tu jen tak klidně neležela.
Snažím se nevšímat si toho. Vezmu si, co je moje, a odcházím. Už tu s tím víc nechci mít nic společného.
„Hej! Kdo jsi?! Co tu chceš? A-a-jak si to tady dovoluješ?“
Žena okamžitě hystericky vyskočí z postele, kde pravděpodobně jen tak odpočívala. Až teď mě napadne, že je to nejspíše Wolfgangova bývalá žena.
„Jen si beru, co je moje,“ pokud to samozřejmě vůbec najdu. Nezaujatě odseknu, pronikavě se jí podívám do očí, snad až spalujícím pohledem.
Cítím se tu tak jinak. Jako bych se vrátil zpět a byl stále jeho děvka, chránící si své teritorium před cizími lakomci.
„Kdo vlastně jsi? Okamžitě odsud vypadni! V tomto domě ti nic nepatří! Jak se opovažuješ?!“ stále na mě huláká, ale já neposlouchám. Popojdu ke spodní skříňce a otevřu ji. Dáma si tam zjevně nastěhovala své věci, i když vím, že nedávno tam byly ještě ty moje.
„Počkej, ty jsi ten Wolfův parchant! Že jo?! Viď? Jsi to ty? „
Trochu do mě strčila, ale já se nedám odradit. Nemám čas zabývat se jejími, pro mě nepodstatnými, řečmi.
„Mluv se-„
„Nerozuměla jste?!“ zvýším hlas, chci, aby mi už konečně dala pokoj. Postavím se, ostře přejdu k ní a ukážu na ni prstem. Vím, že je to nepříjemné, a právě proto to dělám. Jak říkám, úplně se ve mně probudil starý dominantní Bill.
„Dejte mi pokoj! Ještě stále je to i můj dům a právě naopak! To VY tu nemáte co dělat! Tak mě laskavě nechte na pokoji!“
Teď pro změnu opravdu do ní trochu strčím, ale jen velmi jemně do ramene, abych jí neublížil. Hned první místo, které by mě mohlo napadnout, je malá zásuvka, do které jsem nikdy v životě neměl přístup. Byla na klíček a Wolfgang mi skoro pořád zdůrazňoval, že se o ni nemusím starat, že jsou tam jen nepotřebné papíry. Bylo mi jasné, že to nebude jen tak, jinak by ji neměl pod zámkem, ne?
Kleknu si před skříňku, vytáhnu svazek klíčů, téměř všechny jsou od různých pokojů v tomto domě. Teď mě ale napadne… Vždyť já jsem nikdy ten klíček neměl, nikdy mi tam ani nedovolil jít… Ale vím, kde je! Tedy alespoň… kde byl.
Velmi rychle vstanu a dojdu k nočnímu stolku na pravé straně, kde kdysi spával on. Vyházím ho. Nemám v plánu se tím zatěžovat, je tam přece dost služebnictva na to, aby si to uklidili. I tak se vždy jen poflakovali a pomlouvali mě.
„Co to děláš?“ vyjekne na mě Wolfova manželka, ale samozřejmě, že si jí nevšímám. Nemám na to čas. Když jí neodpovídám, rozčílí se ještě více.
„Kdo si myslíš, že jsi?!“… a just ji budu ignorovat! Už mi dost leze na nervy.
Zpod několika papírů se zaleskne malý mosazný klíček.
„To je ono,“ řeknu si pro sebe, vytáhnu ho zpod kopy papírů a jdu s ním zpět k zásuvce. Musí to fungovat.
Přiznám se, že každým kouskem kroku ke zjištění, co skrývá ta tajemná zásuvka, jsem nejistější. Mám tak trochu… obavy, ale je to i jakýsi druh vzrušení.
Cvaknutí zámku mi oznámí, že jsem v cíli. Samozřejmě pokud to vůbec někdo nevyraboval, čemu bych se ani nedivil.
„Co tam hledáš?! Pokud vím, byla to Wolfová soukromá zásuvka, kam nikdo nesměl! „
„Vím.“
Hned na vrchu je položena velká obálka, na ní napsané moje jméno. Opatrně ji vyndám, jeho bývalá žena se na mě jen se zájmem dívá. Je stejně zvědavá jako já. Zajímavé, že akorát do tohoto místa jsem se trefil.
Bez špetky smyslu pro estetiku obálku roztrhám, jako malé dítě při rozbalování dárků. Uvnitř je nějaký dokument. Co to má znamenat?
autor: Diana
betaread: J. :o)
Nakoniec Wolf Billa miloval, len mu to nedokázal dať najavo 🙂 Bill ako potvora sa mi páči. Ale aj tak ho mám radšej keď je s Tomom a je tak krásne milučký. Páči sa mi ako sa po ich prvej hádke okamžite zmierili 🙂
Ďakujem za kapitolu…
super
dokument? wau..tak na to jsem zvědavá.
Jinak ta jejich hádka nic moc…Tom to myslel dobře..Ale jsem ráda,že se skoro okamžitě usmířili! 🙂