Zeiten ändern dich 65.

Odpočatě rozvalení na lehátkách si užíváme na terase sluníčka, a zároveň se mimo jiné krmíme snídaní. Je to tak milé, a tak něžné, jako bych měl najednou pocit, že mne Tom už nikdy v životě nemůže zradit. Prostě nemožné! Vložil jsem do něj zcela mou důvěru a doufám, že to tak i zůstane.
„Nee, už nemůžu,“ postěžuje si Tom, když pověsím nad jeho rty kuličku hroznového vína. Jenomže když se po ní natáhne, cuknu rukou a nechám jeho rty, aby místo kuličky vína ochutnaly můj polibek. Obmotá své ruce kolem mého těla, a když se naše rty rozpojí, uvelebím se spokojeně na jeho hrudi a zadívám se do nebe.
„Krásně se opálíme,“ vyhrnu si s úsměvem triko na břiše.
„Jasně, a já mám mít opálenej tvůj stín na sobě?“ usměje se Tom.
Vyjeknu, když mi po břiše přejede kostkou ledu. „Tome!“ se smíchem mu odstrčím ruku, ale on se jen tak nevzdá. Zaposlouchám se, když mi chytí pevněji jednu ruku, abych se nemohl tak bránit, a políbí mne na ni. „To je tvůj telefon?“ Jeho tělo mírně strne, aby se zaposlouchal taky.
„Hmm,“ pronese jen nespokojeně, a já se posadím, aby si pro telefon mohl dojít.

Rozhlédnu se po tom krásném okolí a spokojeně se nadechnu vzduchu kolem. Telefonující Tom se ke mně vrátí a lehce mne políbí na rameno, než usedne zpátky.
„Ne, nevymýšlím si. Nejsem v Magdeburku.“
Stočím k němu pohled s úsměvem, a když mi ho opětuje, uvnitř zajásám radostí. Mezitím mi po rtech přejede jahodou a nechá střetnout naše pohledy. Jemně ji skousnu, a když se jeho výraz mírně zamračí, zamračím se i já.
„Mami, ne. Já prostě… ne,“ uhne pohledem a lehce přivře oči, když se k němu dostane paprsek slunce. Mami? Ona mu telefonuje mamka? Alespoň, že ona se mu ozvala jako první. „Přestaň. Promiň, ale tohle je od tebe sprostý!“ Pohladím ho s výdechem jemně po ruce a nechám ho, aby propletl naše prsty. Doufám, že si Tom nenechá zkazit tímhle náladu. Nevím, zda to jeho mamka hodlá urovnat přes telefon, ale jestli ano, je to skutečně trochu nevhodné. Po telefonu se přece nic takového neřeší. „Protože nechci a protože jsem tady s Billem.“ Jeho tvář ozdobí drobný úsměv. Zdá se mi to, nebo to dělá mamce naschvál? Hm, už možná to je ta naděje, že to bude všechno mezi nimi zase dobré. Prostě ona to bude odmítat, ale alespoň to nechá tak být, aby ho neztratila. Nebo? „Až spolu budeme mluvit. Ne, my spolu teď nemluvíme, protože jsem říkal, že je tady teď Bill a…“ nadechne se, a pak jen pozvedne obočí, „vidíš jaký to je? Tak toho nech, prosím.“ Protočí oči s výdechem a lípne mi na rty drobnou pusu. S úsměvem ho pohladím po tváři a pozvednu jeho koutky, aby vytvořily úsměv též. „Fajn. Zatím,“ zaklapne telefon a odhodí ho vedle sebe.

„Copak?“ zeptám se téměř okamžitě.
„Je trapná.“
„Nemluv tak.“
„Říkala bla bla bla blaaa,“ ušklíbne se a pak si opět přivlastní mé rty. „Ale ne, vážně, ona si myslí, že si všechno vyžehlí po telefonu?“
„Měli byste si to společně všechno vyříkat.“
„To přece nebude fungovat,“ zavrtí Tom hlavou, „a potom, co je mi po tom, když jsem teď tady.“
„Nevzdávej to předčasně,“ pohladím ho po tváři a nechám jeho rty vklouznout na můj krk. Je moc dobře, že je teď takový uvolněný, a netrápí ho ten incident už tolik, když se ona ozvala. Teď bych se měl uvolnit už jen já, a to okamžitě.

„V pondělí a v úterý máš školu?“
„Jo, ale v úterý jen dopoledne.“
„A nemohl bych jít zase s tebou?“
„Mohl, ale nechceš.“
„Huh?“ nechápavě se na něho podívám. Večerní procházka tímhle skvostným městem sladce zakončuje náš včerejší útěk. Je to tady nádherný!
„Bude tam Andreas.“
„Aha.“
„Kvůli klavíru. Vzal bych tě s sebou, ale jeden z vás by to dřív či později vzdal.“
„On hraje na klavír?“
„Hm, mimo jiné. Přeci jen jeho máma už je tam ředitelkou dost let.“
„To mě mrzí, že tam bude Andreas. Teda nechci, aby to znělo tak, jak to zní, jen…“
Tom mi stiskne jemně ruku, aby naznačil, že tu větu nemusím dokončovat. „To je v pohodě. Uvidíme se v úterý, to není tak strašný.“
„Já vím,“ pousměju se.

Dojdeme k osvícené fontáně uprostřed rozlehlého náměstí a mně se okamžitě úsměv rozšíří. Jasně, úterý není přece tak daleko. Dětinsky se rozeběhnu přímo k fontáně, která nemá žádné ohraničení, protože má trysky a kanálky zabudované v zemi, takže mohu vběhnout dovnitř a okamžitě běžím zpátky vystříknout hrst vody na Toma. Ten na mě zůstane jen koukat, a pak se rozesměje. Rozuteču se zase pryč, když se Tom vrhne do víru fontány taky a snaží se mne strčit přímo pod jeden proud, abych byl mokrý i tam, kde jsem to doposud nestihl.
„Tomeee!“ vyjeknu a snažím se vymanit z jeho sevření, ten si mne ale se smíchem přitáhne k sobě a ukradne si mé rty.
„Nemáš provokovat,“ usměje se Tom proti mým rtům. V tu chvíli povolí jeho sevření, stejně jako moje snaha dostat se z jeho náruče, a naopak zůstanu dobrovolně na místě, jen když si mohu užívat jeho rty.

Jenomže úterý se neblíží vůbec rychle, pokud je teprve pondělní pozdní odpoledne, a já s Nelly a Gordonem posedávám na zahradě.
„Tak co víkend? Vůbec tě nemám teď šanci vidět,“ pousměje se Gordon, když mu vesele vyskočí Miky na klín.
„Uhm, výbornej. Byli jsme ve Stassfurtu. Je to tam nádherný.“
„Co ve Stassfurtu?“
„Utekli jsme se tam schovat.“
„Schovat?“
„Jo, no… on má Tom teď trochu problémy s mamkou.“
„Jak to?“
„Kvůli mně. Jeho mamka zjistila, že nejsem jenom obyčejnej kamarád Toma, že je v tom trochu něco jinýho.“
„Moment, jsem trochu zmaten. To dosud netušila, nebo…?“
„No,“ zapřemýšlím, jak to Gordonovi říct, „on vlastně Tom dosud nic s klukama neměl.“
„Pokud jsem byl trochu zmaten, tak teď jsem zmaten kompletně.“
„Ne, nerozebíral bych to raději,“ usměju se. „Prostě měl dosud vztahy jen s holkama, takže je pochopitelné, že je jeho mamka trochu překvapená. A potom, zůstalo jim jediný dítě, je logický, že chce, aby vše bylo v pořádku, tak jak má. Aby měl manželku a děti a vnoučata, a tak,“ pokrčím rameny.

„Proč hned vnoučata?“ zasměje se Gordon.
„No víš, jak to je. Prostě to chce od syna každá máma.“
„Každá ne,“ zavrtí hlavou.
„Jenomže moje maminka nebyla jako každá,“ usměju se, když jasně vím, kam tím směřuje.
„Tak v tom máš pravdu. A jeho máma je proti tomu, abyste byli spolu? Říkal jsi, jak na tebe byla milá a tak podobně a teď…“
„Hm, byla, to to ještě netušila. Nevím, že jí to nedošlo. Já teda doufám, že až Tom přijede, že mi řekne, že je všechno v pořádku, ale nevím. Už i tak se budu cítit blbě, ač jsem dosud nemusel, protože jsem myslel, že je to všem jasný.“
„Ale tak já je svým způsobem chápu, že jsou z toho v šoku, pokud tvrdíš, že si přived kluka poprvé. Někteří lidi jsou holt k přijmutí tohohle trochu…“
„Ona je ale až zlá, řekl bych. Ve skutečnosti ho v pátek uhodila. Chápu, že Tom řekl, to co neměl, ale svým způsobem na to měl i právo a v jeho věku nevím, jestli se snaží mu to vymluvit takovýmhle způsobem…? Nevím. Nevím, čeho tím chce docílit.“

„Kluci kluci, vy to nemůžete mít jednoduchý,“ vzdychne Gordon, „holt budeš muset vydržet, až si to vyřeší oni, jestli to Tom myslí vážně.“ Stočím k němu s úsměvem pohled a nadechnu se, ale nestihnu už cokoliv říct.
„Bille, půjdeš mi pomoct?“ přiběhne Nelly zpoza domu.
„Jasně, s čím?“
„To uvidíš. Přijede dneska Tom?“
„Ne, až zítra odpoledne. Doufám.“
„A řekneš mu, ať si potom přiveze brusle? Chtěla bych, abys mě zase šel učit na brusle, a Tom půjde s námi. Řekneš mu to, prosím? Já už bych se to moc chtěla naučit.“
„Jasně, já mu to zavolám,“ odkývu jí to s úsměvem a přijmu její ruku, když ji ke mně natáhne.
„Tati, ty pojď taky,“ natáhne druhou ruku ke Gordonovi s úsměvem.

autor: Mintam