Wish you were here 5.

autor: Kiki

Vážně jste mě mile překvapily s komentáři. Mockrát vám děkuju za vaši podporu!:)) K.

Kluci se ještě nějakou dobu scházeli, přibližně měsíc, dokud nenadešel den D. Znova si měli vyrazit ven, bylo krásné slunečné počasí, avšak nebylo zase tak teplo jako v létě. Blížil se konec října a s ním i chladnější dny. To však nezměnilo nic na tom, aby se nesešli. Oba se jak jinak než těšili. Sraz měli na stejném místě jako při první schůzce. Takže vlastně žádná změna.

Bill musel celou tu dobu, co od sebe byli odloučení, myslet na tu pusu. Byla možná obyčejná, ale pro něj měla veliký význam. Nevěděl, ani v nejmenším netušil, jak to bral Tom. Avšak moc ho to zajímalo, jen měl strach se zeptat. Třeba jej od sebe vyžene úplně, už by nebyli ani kamarádi… a to on nechtěl. Bylo pro něj těžké chodit ven s někým, koho miloval nejvíc na světě, a dělat, že to vůbec není pravda, všechno hned zakecávat a zatloukat. Ale zvládal to, zatím.

Na sebe si oblíknul své oblíbené tmavě modré jeany, tmavě šedé tričko a černou mikinu. Líčení bylo jako obvykle a vlasy si jen lehce natupíroval, nechtělo se mu moc přehánět a získávat si tak pozornost všech lidí na ulici. To se mu ale dařilo, i když nechtěl.
Koukl na sebe do zrcadla a zhodnotil svůj vzhled. Jo, tohle by mohlo jít. Zhluboka se nadechl a vydal se vstříc novému odpoledni a osudu, který mu tento den přinese…

Na místo dorazil s pětiminutovým zpožděním. Tom tam už čekal.

„Ahoj!“ pozdravil s úsměvem. „Omlouvám se.“ Okamžitě se omluvil za svůj pozdní příchod.
„V pohodě,“ mávnul nad tím Tom rukou. „Kam zajdem?“ Nenapadalo ho vůbec nic.
„Co takhle do obchodu, hm?“ Koukl Bill před sebe. Měl na něco sladkého chuť a dobrůtky byly pár kroků od něj. To se jen tak neodmítá, no ne?
„Fajn, taky bych si něco dal,“ rozešel se směrem ke vchodu Tom a černovlásek téměř okamžitě za ním.

Chlapci si vybrali, jak jinak, než čokoládové cookies a energy drink. Poté se šli trochu projít, až kolem čtvrté hodiny skončili na houpačkách. Opět si povídali, co se za celý ten týden stalo, pokecali si i o lidech, které znají oba dva… a taky narazili nějakým způsobem na ně.

Tom najednou vypadal docela nervózně. Nevěděl, jestli to má udělat, ale nakonec se rozhodl pro možnost – Udělej to!
„Víš, Bille… Já jsem přemýšlel… a lituju toho, co jsem udělal… Nechtěl bys to zkusit znova… prosím?“ Srdce cítil až v krku, docela měl i strach z odpovědi. Kdo by taky ne.

Billa tahle otázka zaskočila. Jistěže věděl odpověď hned, ale chtěl Toma trošku potrápit. A taky, kdyby odpověděl okamžitě, bylo by to až moc nápadné, že jej chtěl pořád. Upřímně, někde v malém kousku srdíčka tajně doufal, tušil, alespoň malinko, že Tom patřil a bude patřit jen jemu. Sledoval Tomův výraz, a když už se zdálo, že už ho víc napínat nemůže, odpověděl přikývnutím hlavy. Šťastně se usmál. Tak nakonec to dopadlo dobře, a teď se může starat jen o to, kdy spolu můžou být. Už se nemusí trápit po nocích, psát si do statusů smutné texty písniček, které zrovna poslouchá. Teď to bude úplně jinak. Takhle se snad nikdy v životě necítil. Srdce mu neskutečně rychle bilo, nevěděl, co má dělat. Chtěl skákat až do nebe, ale to nemohl, tak vysoko by se nedostal. I přes to, cítil se, jako kdyby v sedmém nebi byl. Tom přešel k Billovi a věnoval mu tentokrát opravdový polibek, žádnou kamarádskou pusu.

Oba věděli, že byl opět čas se rozloučit. Tentokrát Tom musel jet autobusem zpátky do vedlejšího města, a tak nezbývalo nic jiného, než se opravdu rozejít na zastávku. Oba vedle sebe v tichosti kráčeli, oba měli hlavy vlastních myšlenek.
Dred udělal první krok. Pomalu se natáhnul po černovláskově dlani, kterou hned chytil. Bill se usmál, ostatně, pořád se usmíval a Tomovu ruku pevně stiskl. Mohl ho kdykoliv políbit, obejmout, chytit za ruku… Teď už nebylo nic zakázané. Mohl udělat cokoliv a věděl, že Toma jako kamaráda neztratí.

Došli na místo, kde cestující nastupují na autobusy, aby se dostali do svých domovů, zaměstnání či za přáteli. Posadili se na jednu ze tří laviček a koukali před sebe.

Tom celou dobu mlčel a Bill absolutně netušil proč. Je něco špatně? Lituje toho, že se zeptal? Začínal ho popadat strach.
„Děje se něco?“ optal se jednoduše.
„Nic,“ odpověděl Tom, aniž by otočil hlavu směrem k Billovi. „Jen přemýšlím.“
„Nad čím?“
„Kolik stálo to kakao,“ zíral na velkou tabuli, která visela jako velký plakát sloužící k reklamě na obchodním domě. Ukazovala třiceti procentní slevu.

Bill se začal tiše smát a objal ho kolem ramen. Viděl, jak se třese, byla přeci jen zima takhle v podvečer a oba na sobě měli jen mikiny. První objetí. Pořád tomu nemohl uvěřit… Vážně jsou spolu!

Za přibližně deset minut byl na cestě spatřen autobus, který si jel vyzvednout právě Toma a další jeho spolucestující. Chlapci se postavili a nastalo opravdové objetí a opravdový velký polibek. Zatím to vypadalo jen jako dětská pusa. Dlouhá dětská pusa. Tom byl Billův první přítel, ani přítelkyni neměl, takže zastával názoru, že se líbat prostě neumí. Tímto způsobem se rozloučili a Bill potom jen sledoval, jak se autobus vzdaluje, až se mu nakonec ztratí z dohledu úplně. Sám se rozešel směrem domů.

Ve svém pokoji, po dlouhé sprše a skvělé večeři, si zalezl do postele a opravdu po dlouhé době spokojeně usnul. Konečně měl to, co chtěl ze všech nejvíc. Měl jeho…

autor: Kiki