Someone like you 29. (2/2)

Bill si vesele skousl rty a předtím, než pomalu vešel dovnitř, zaklepal na dveře s velikým barevným nápisem ALWIN.

Jednotlivá písmenka byla na některých místech křivá a roztřesená, a to jej jenom usvědčilo v tom, že si je maloval vlastník pokoje osobně.

„Ahoj,“ zašeptal a věnoval malému chlapci sedícímu na posteli něžný úsměv.

„Jenom jsem vám chtěl popřát dobrou noc,“ schválně promluvil v množném čísle. Na Alwinově klíně se totiž rozvaloval kocourek, který se od něj od doby, co se k nim nastěhovali, ani nepohnul. Popřání dobré noci však nebylo jediným důvodem. Chtěl jej jít zkontrolovat, protože se mu zdál už u večeře zvláštně zamlklý, a to bylo skutečně podezřelé, protože Alwinovi se pusinka jen tak lehce nezavřela. V tomhle si byli vlastně dost podobní.

„Ahoj Bille,“ pípl a zadíval se na něj pohledem, ve kterém z posledních sil zadržoval slzy.

„Nám se ale s kocourkem ještě nechce jít spát. Máme smutnou náladu a dnes spinkat prostě nepůjdeme,“ trucovitě našpulil drobné rty, a vzápětí si hřbetem dlaně setřel zbloudilou slzu, stékající jeho roztomilou tváří.

Bill se zhluboka nadechl a opatrně se posadil vedle něj. On sám neměl nejmenší náladu, také byl smutný a při pohledu na jeho slzy mu bylo ještě hůř. Alwin byl výjimečný malý chlapeček, byly mu pouze tři roky a tak malé dítě by přece nemělo být smutné.

„A prozradíš mi, proč máte smutnou náladu?“ krátce jej pohladil po baculatém líčku a zklamaně vydechl, jakmile byl Alwinovou odpovědí nesouhlas.

S jinou reakcí však v podstatě ani nepočítal. Právě proto sklonil tvář, pousmál se a rozhodl se čekat. Nemělo smysl jej do něčeho nutit. Alwin byl otevřeným človíčkem, potřeboval o sobě dávat vědět, a právě proto si byl jistý tím, že je jenom otázkou času, kdy s ním začne mluvit.

A nemýlil se.

Neuběhla možná ani minuta a Alwin se mu nesměle uvelebil na klíně. Natěsnal se do jeho náruče a hlavou se opřel o Billův klidně se zvedající hrudník.

„Kocourkovi chybí maminka,“ promluvil třesoucím se hláskem a zadíval se do Billových laskavých očí.

„Kocourkovi chybí maminka?“ Bill téměř neslyšně zopakoval Alwinovu odpověď.

„A mně taky chybí maminka,“ dodal šeptem a déle se pláči již neubránil. Sklonil se a vytvořil na Billově klíně drobné brečící klubíčko, které toužilo jenom po lásce své maminky, a tu mu Bill bohužel vynahradit nemohl. Georgova máma totiž musela nečekaně odejít na několikadenní služební cestu a Alwin se s představou, že ji tak dlouhou dobu neuvidí, smiřoval jen těžko.

„Maminka se za pár dní vrátí, Alwine. Ani si to nestihneš uvědomit a bude opět u tebe. A krom toho, je tady přece Geo, který tě má nejraději na celém světě,“ snažil se jej rozveselit, ale bylo to mnohem těžší, než si myslel. Alwin se ještě naléhavěji přitulil k jeho bokům a jeho pláč byl náhle mnohem srdceryvnější.

„Jsem tady i já s Tomem, i kocourek a my všichni tě máme moc rádi. Užijeme si spolu spoustu legrace,“ zlehka jej pohladil po bledých vláscích a opatrně se pohupoval ze strany na stranu. Alwinův pláč však pořád neustával a Billovi to přímo dralo srdce. Nechtěl, aby plakal, aby trpěl jenom proto, že svět dospělých jednoduše nelze ovlivnit a pozměnit pouhým dětským přáním.

„Já jsem svou maminku neviděl už týdny,“ promluvil šeptem a smutným pohledem prolétl krásně vybavený dětský pokoj. „To je hodně dlouhá doba Alwine, a ještě hodně dlouho ji neuvidím.“ Alwin náhle ztichl, narovnal se a uplakaným pohledem sledoval Billovu skloněnou tvář.

„Já bych to dlouho bez maminky nevydržel,“ přiznal, odložil kocourka vedle sebe a přitulil se k Billovu bříšku.

„Můžeš se k nám přidat. Nám chybí maminka i tobě chybí maminka,“ Bill se i přesto, že mu hrdlo svíralo úzkostí, nedokázal neusmát.

To dítě bylo prostě úžasné.

Alwin zřejmě založil jakýsi spolek, ve kterém všichni smutnili za svými rodiči, a přitom jediný, který měl skutečně právo plakat, se snažil ze všech sil bojovat dál a nepodlehnout ztrátě, která jej tolik zasáhla.

I když se Tom považoval za slabocha, za hodně špatnou osobu, která se nezaslouží být milována, jej Bill miloval celým svým srdcem, každou vteřinu pořád víc a víc.

„Víš, co teď uděláme?“ vesele na něj mrkl a Alwin přímo poskočil zvědavostí. „Půjdeme spinkat. Kocourek tady u tebe zůstane a až se ráno probudíš, pojedeme všichni někam na výlet, chtěl bys? Ale už žádné slzy.“ Byl víkend, takže si mohli dovolit menší odreagování v přírodě, které by jim jistě všem prospělo. A krom toho, za Alwinův úsměv to všechno skutečně stálo.

„Mám rád výlety,“ odvětil svým pisklavým hláskem, nechal se Billem poslušně uložit a věnoval mu krátké políbení na tvář.

„Já taky,“ něžně se na něj usmál, pečlivě jej přikryl, a poté pomalu došel ke dveřím.

„Dobrou noc, Alwine.“

„Dobrou noc, Bille,“ Alwin mu ještě zamával, poté se položil na měkký polštář, zhasl malou stolní lampičku a zavřel oči. Myšlenky na maminku náhle vystřídaly představy zítřejšího krásného dne, které jej pomalu ukolébaly ke spánku…

Bill za sebou tiše zavřel dveře a pokusil se kolem sebe rozhlédnout v naději, že najde vypínač, kterým bude moct rozsvítit světlo. Chodbou se však nesla neproniknutelná tma a Bill neměl ani tušení, jakým směrem by se měl vydat. Udělal několik nejistých kroků vpřed a poslepu se snažil nahmatat dřevěný povrch dveří. Dřív, než se ke dveřím vůbec dostal, se mu přímo zastavil dech.

Zastavil v půli pohybu, zavřel oči a zhluboka se nadechl vůně, která se zjevila z nicoty, rozléhající se všude kolem něj.

Cítil jeho blízkost.

Co bylo na tom všem však nejkrásnější, byl fakt, že Tom o sobě nedal vědět tak dlouho, dokud Bill nezasténal jeho jméno a nedal mu tím najevo, že o něm ví. Tichounce vyčkával, vzdálený pouhých několik centimetrů od něj, a teprve Billův hlas jej přinutil k pohybu.

Nechtěl jej vyděsit.

Nechtěl mu způsobit další záchvat nebo lapání po dechu, a právě proto byly i jeho doteky jemné.

Tiše jako stín se zezadu přitiskl na Billovo chvějící se tělo, objal jej kolem boků a dravými polibky zaútočil na Billův štíhlý, přímo labutí krk. Netušil, kde se v něm náhle vzalo tak veliké množství touhy, přesto věděl, že už nedokáže déle čekat. Ten kluk jej přiváděl k šílenství už jenom tím, že se třásl v jeho náručí, oddán Tomově vášni chtivě zakláněl hlavu, a i přesto, že se Tom tolik snažil, bezmocně lapal po dechu.

Toužebně se otíral svou tváří o Tomův natažený krk a vnímal, jak jej pomalounku, za stálého líbání jeho bledé kůže, vede vpřed. Po chvilce skutečně narazili na povrch dveří a Billovi bylo v tu chvíli úplně jedno, zdali objevili správný pokoj, rychle otevřel dveře, vtáhl Toma dovnitř a tíhou svého těla je vzápětí zavřel.

„Panebože,“ vydechl, jakmile ucítil Tomovy dlaně, plazící se přes jeho holé boky tak dlouho, dokud z něj nestáhly volné tmavé tepláky. Bill z nich vystoupil a zůstal před Tomem stát pouze ve velikém bílém tílku, které mu klouzalo z ramen.

„Panebože,“ zopakoval Tom bez dechu a zůstal nechápavě viset pohledem na své polonahé lásce. Nechtěl věřit tomu, že něco tak nádherného, v měsíčním svitu přímo zářícího, skutečně patřilo jemu. Srdce mu bilo přímo šílenou rychlostí.

Vzdálenost, již dělila jejich chvějící se těla, byla přímo zničující.

„J-já nevím, co dál,“ promluvil Tom po chvilce a nechápavě zavrtěl hlavou.

„Chci se tě dotýkat, líbat tě, milovat se s tebou, a přesto všechno by mi stačilo, kdybys mi dovolil se na tebe pouze dívat, protože…,“ ztichl a přistoupil k němu blíž.

Chytil jej za tvář a pohlédl mu hluboce do očí.

„Protože už i to mi přijde jako zázrak,“ Bill plaše sklonil pohled a jemně políbil Tomovo zápěstí.

„Můžeš se na mě dívat. Můžeš se mě dotýkat, líbat mě a promilovat se mnou i celou noc,“ jeho rty se zvlnily ve sladkém úsměvu, jak se nakláněl k Tomově tváři a nosem se dotýkal toho jeho.

„Opravdu bys chtěl se mnou promilovat celou noc?“ Tomovi v té chvíli roztomile zrůžověly tváře a Billovi připomněl toho Toma, který mu před několika lety věnoval krásný, kouzelný přívěšek.

„Nic krásnějšího si neumím představit,“ konečky prstů jej pohladil po rtech, kterým vzápětí věnoval dlouhý polibek.

Za stálého líbání se pomalu pokládali na postel, zbavujíc se zbylých kousků oblečení i rozvážnosti.

„Nesmíš mě mít rád. A já nesmím mít rád tebe. Za pár týdnů odjedeš, a pak už se zřejmě nikdy neuvidíme. Opravdu si chceš takhle zkomplikovat život?“ hleděli si upřeně do očí a snažili se jeden druhému vyčíst z pohledů to, co nedokázali říct nahlas.

Ano, chci…

autor: B-kay