autor: Janča
Mojí milí 🙂
Je tady další příspěvek do malé úterní chvilky poezie xD Tentokrát mě inspirovalo neobyčejné horko, které venku panuje a taky vzpomínka na jednu úžasnou povídku, Raspberry Season. Takže vám přeju příjemné počtení a snad se mi podaří vyvolat ve vás tu správnou a nefalšovanou letní atmosféru 🙂
Básničku chci věnovat všem svým věrným čtenářům a komentátorům ♥
Ležím jen tak v trávě, je horký letní den,
oči se mi klíží
a chce se mi spát,
kolem bzučí včely
a všechno medem voní,
vzpomínka na tebe je jako krásný sen.
Pozoruji nebe, jak mraky po něm plynou,
ten světle modrý blankyt
je jak malířské plátno,
a oblaka jak štětec,
co na tom plátně kreslí,
já rozeznávám obraz a na něm tvář tvou.
Tvůj obličej něžný z něj na mě usmívá se,
v bílých křivkách mraků
je jemně rozmazán,
vím, že mé oči vidí,
to po čem srdce touží,
ten nahodilý obraz být Monou Lisou zdá se.
Ospale zavřu oči, slunce vystřídám tmou,
ucítím tvůj dotek
na své rozpálené tváři,
je téměř neznatelný,
jak pohyb včelích křídel,
jak na kytaře tvé struna rozechvívá duši mou.
Nejsi tady se mnou, přesto přítomnost tvou cítím,
jsi uvnitř mého srdce,
jsi uvnitř mého já,
klečíš tady u mě
a něžně usmíváš se
a moji horkou kůži chladíš natrhaným kvítím.
Už nevím, co je sen a co je skutečnost,
nevím, jestli usnul jsem,
anebo ještě bdím,
však náhle pocítím,
jak kolem ochladil se vzduch,
a nade mnou sklonil se nepozvaný host.
Tvoji jemnou vůni já rozpoznal bych všude,
tvá nedočkavá ústa
jsou plná chuti malin,
já vychutnávám polibek
a k tobě přitisknu se,
ten můj krásný sen teď skutečností bude.
Jsem šťastný jako nikdy, s tebou vedle sebe,
jen tak líně ležíme
a užíváme dne,
slunce žhne až pálí,
ve větru tráva šustí,
já vím už, co to znamená, když na zemi mám nebe.
betaread: J. :o)
Tohle je úžasné. Jančo, tvoje básničky jsou neskutečně překrásné a procítěné. Sluníčko už sice asi nesvítí tak, jako když jsi tento skvost psala, ale to vůbec nevadí. Moc děkuji za malé zlepšení dne a už teď se těším na nějaký tvůj další výtvor. ♥
Překrásné ^^ Všechny tvé básničky jsou neuvěřitelně úžasné 🙂
Když to rozhodování je tak těžké. Téměř až hodno Shakespeara, o kterém zde též už byla řeč. 😉
Dělat mrtvého brouka, když se představa radostného letního dne nedostavuje? Mlčet, když rozhodně nepatřím mezi nadšené čtenáře? Napsat "dech beroucí", když si to nemyslím? Být zticha, když nejsem schopna konstruktivní kritiky a tak může být má poznámka zcela logicky chápána jako kapka jedu, jako černý mrak uprostřed jasně modrého nebe, zkrátka jako zlomyslnost? Neplést se do toho, po čem mi nic není, jak už mi bylo několikrát při různých příležitostech naznačeno? Anebo říci na plná ústa, že se mi úterní básnické pokusy nepozdávají, a tím se nutně dotknout autora, i když to ani trochu nemám v úmyslu?
Komentovat, či nekomentovat? Toť otázka! 😉
Zdravím Jani,
cítím z každé tvé básně, že do ní dáváš své srdce. Každé tvé slovo je jako jeho vzácný úder. Mně se to moc líbí. A jak píšeš: "… jak na kytaře tvé struna rozechvívá duši mou." Výjimečné spojení, na které já tedy slyším. x)
Moc se ti to povedlo. Nedokázala bych popsat city tak krásně jako TY a ještě je dát do veršů.
Krásné, působivé, přitom moc jemné.
Krásný den!
To je nádherné….♥!
Janičko, to je tak krásné♥
Nejvíc mě tentokrát dostal konec, to je krásné a úžasné a každému bych to přála – "já vím už, co to znamená, když na zemi mám nebe" – to je prostě nepřekonatelné**
A letní den, ležet jen tak v trávě – na to se neskonale těším 🙂
Kattys x)))
[3]: Teda Kattys, ty mi ale dáváš, hned je svět zase o něco hezčí xDDD
To víš, sonet to není, ty já psát neumím a ani si na to nehraju 🙂
Každopádně aspoň něco se mi povedlo na jedničku a to přinutit tě ke komentáři a to se jen tak někomu nepodaří. No vidíš, i to se mi rýmuje, i když úplně nechtěně xD
Jinak všem děkuju za krásné komentáře, holky, jste úžasné =) ♥
Tak pro tentokrát skutečně nevím, co mám říct, protože se bojím, že tentokrát bych kritizovala. Všechny ostatní básničky se mi neskutečně líbily, ale tahle nějak… nevím, nedokázala jsem se do ní vžít jako do těch předchozích. Možná kvůli tomu, že tentokrát byla taková… spokojenost vyzařující, kdežto ty předchozí byly vesměs smutné. Nechci kritizovat, protože jsou to roky zpátky, co jsem taky skládala, a teď bych toho ani z poloviny nedala tolik co ty a navíc tak libozvučného. Rozhodně tě obdivuji za to, že každý týden v úterý se tu objeví nějaká básnička zpod tvého pera, ale tahle mě vážně nijak extra neoslovila, takže se moc omlouvám… I přesto se ale těším na další =))
[6]: Já vím, já vím. Ale bylo to silnější než já. 🙂
[7]: Ale když ono je to opravdu strašně těžké. 🙂
Ovšem když se nad tím tak zamyslím… i Shakespeare nějak začínal. 😉