autor: Tina
„Zůstaneš přes noc?“ zeptal se černovlasý muž, když připravoval večeři. Momentálně se nacházel ve stavu, kdy byl zcela a plně šťastný. Měl po boku jednoho ztřeštěného puberťáka, který mu však neskutečně přirostl k srdci. Ještě nebyl zcela schopen říct, že ho skutečně miluje, ale něco ho k němu táhlo a měl ho moc rád.
„Jo, to bych rád,“ ozvalo se z obýváku. Bill byl momentálně hrozně zaneprázdněn čtením módního časopisu Vogue.
„A nebude tvoje máma vyšilovat, že nejsi doma?“ optal se ještě Will, to poslední, co chtěl, je mít problém s jeho rodiči, ale tak Bill už je téměř dospělý, takže to snad problém nebude.
„Můžeš být naprosto v klidu, psal jsem jí zprávu, že spím u kamaráda.“ William se sám pro sebe zazubil a nesl večeři do obýváku. Tam se mu naskytl pohled na Billa, jak je rozvalený na gauči, nohy má hozené na opěradle a listuje časopisem.
„Takže u kamaráda, jo?“ zazubil se lišácky jeho učitel, položil večeři na stůl a naklonil se nad Billa. Ten zvedl pohled od článku a zadíval se na svého prince.
„Měl bych raději napsat, že budu spát u svého profesora matematiky a nejsem si jistý, jak tahle noc dopadne?“ ušklíbl se a časopis zavřel.
„Myslím, že kamarád je vyhovující,“ zasmál se William a políbil toho slaďouše na jeho krásně narůžovělé rty.
„Doufám, že jíš tousty?“ zeptal se profesor po tom, co se od polibku odtáhl.
„Jistěže jo, ty přímo zbožňuju,“ zajásal černovlásek a posadil se.
Oba se pustili do jídla a k tomu si pustili televizi. Na mnoha programech jako obvykle nebylo nic, takže to trochu projeli, než to nakonec nechali na zprávách. Will se na ně každý večer díval a Bill to prostě musel překousnout. Raději se věnoval své večeři a občas se zadíval na televizi, když ho nějaká aktualita zaujala.
Pak tam ale naskočila zpráva o tom, jak nějaký muž oběsil svého psa, a následně do něj začal sekat sekerou. Byly tam jenom fotky toho mrtvého psa, ale stejně tohle nebylo nic pro Billa, dělalo se mu z toho zle. Měl totiž pro zvířata zvláštní cit a doslova by kastroval lidi, kteří jsou něčeho takového schopni.
„Musíme se na to dívat?“ zakňučel a díval se na Willa.
„Jasně, že ne.“ Vzal hned ovladač a přepnul to na něco jiného, upřímně, taky nebyl z těch lidí, co měli silný žaludek.
„Já bych tyhle lidi upaloval. Naprostí idioti! Jak někdo může oběsit psa? Co mu to nebohé zvíře udělalo?“ vztekal se Bill, tohle mu vážně cuchalo nervy a šlo na něm vidět, že ho ta zpráva opravdu rozhořčila.
„Jo, pravda, někteří lidi zkrátka moc inteligence nepobrali,“ pokrčil Will rameny a dojedl svou večeři.
Když už bylo asi kolem deváté hodiny, šel se Bill umýt. Nechal na sebe padat proud příjemně horké vody, která mu zjemňovala a masírovala kůži. Rovnou si umyl i vlasy, ať to má všechno při jednom. Stále musel uvažovat nad tou zprávu, co byla v televizi. Lidé jsou opravdu bezcitní, když si svou zlost vylívají na němých tvářích, které za nic nemohou. Tohle je typický znak ubohosti. Raději už nad tím nepřemýšlel, jinak by vzteky zdevastoval Willovu koupelnu, a ten by mu asi moc nepoděkoval.
Když byl umytý a usušený, hodil na sebe profesorovo volné tričko, které mu půjčil. Bylo mu nad kolena. Potom se vydal za ním, podívat se, co vlastně dělá.
Zastavil se ve dveřích a sledoval Williama, který opravoval písemky. Vypadal tak soustředěně a důležitě. Na nose měl elegantní brýle a trochu byl shrbený. Občas nesouhlasně zakroutil hlavou a něco tam zaškrtal a opravil. Bill si pamatoval, že už ty písemky opravoval, jakmile skončily zprávy, což znamená, že dobrou hodinu už nad tím seděl. Černovlásek se vydal k němu a nakoukl mu přes rameno.
„Já někdy žasnu, co vy mi tady dokážete napsat,“ řekl černovlasý muž. Intuitivně vycítil Billovu přítomnost, takže se nemusel ani otáčet.
„Jak my?“ otázal se Bill a hleděl mu přes rameno.
„Myslím vy, jako studenti. Tak si poslechni tohle. Zadal jsem jim tady pár příkladů a teoretických otázek a jeden chytrák mi tady napsal. Ještě před písemkou jsem to věděl, ale teď si jako na potvoru na to nemůžu vzpomenout.“ Jakmile to přečetl, otočil se na Billa, který se jenom od srdce smál.
„No to víš, asi se mu nechtělo učit, nebo prostě stres a všechno mu vypadlo z hlavy.“
„Dávám přednost té první možnosti,“ řekl Will, otočil se k písemce a napsal mu tam velkou pětku, protože ten student tam neměl prakticky nic.
„Máš toho ještě hodně?“ zašeptal mu Bill svou otázku, naklonil se přes gauč a zezadu ho objal. William se jenom usmál a pohladil ho po jeho štíhlých rukou.
„Už jenom poslední dvě. Neboj, pak se ti budu věnovat,“ usmál se, natočil hlavu a políbil ho.
„V pohodě, nejsem až tak závislý, že bych potřeboval tvou pozornost 24 hodin denně sedm dní v týdnu,“ vrátil mu polibek a sedl si do křesla. „Bude ti vadit, když si pustím televizi? Nebude tě to rušit?“ otázal se černovlásek a natáhl se pro měkkou deku, aby si mohl přikrýt holé nohy.
„Klidně si to pusť,“ zakřenil se na něj jeho učitel a vrátil se k opravování. Bill se mezitím natáhl po ovladači a pustil televizi. Na jednom programu našel jeho oblíbený film a blahem se zatetelil. Zrovna dávali, Tančím, abych žil, kde hrál hlavní roli Antonio Banderas. Jeden z Billových oblíbených herců. Nejen, že byl hezký, ale taky i skvěle hrál.
Pohodlně se usadil v křesle a díval se.
„Tohle si poslechni,“ řekl Will a jenom žasnul, „co mi tady jeden student napsal k příkladu. Vím to, ale nechce se mi to počítat…„
„No to víš, asi sis vybral špatný den na písemku,“ zazubil se černovlásek.
„To, co vy mladý jste schopni napsat, nás ani nenapadlo,“ zavrtěl hlavou Will a příklad přeškrtnul a ohodnotil ty zbylé, a pak mu tam napsal své hodnocení. Viděl, že jeho malý puberťák je momentálně zaměstnaný, a tak se pustil do opravování dalších písemek, ať to má všechno za sebou.
Hodiny ubíhaly rychle a za chvíli bylo čtvrt na jedenáct. Williama už z toho opravování bolely oči a viděl, že jeho černovlasý bonbónek právě usnul. Proto vypnul televizi a vzal Billa do náruče. Opatrně ho vynesl až do ložnice. Jediné štěstí bylo, že Bill byl tak lehký. Položil ho do postele a přikryl ho. Sám se potom zašel rychle umýt a lehl si k němu.
Černovlásek se k němu přitulil a poslepu vyhledal jeho rty. Stáhl si svého přítele na sebe a líbal ho s něhou a vášní zároveň. William mu polibky ochotně oplácel a hladil ho pod jeho dlouhým tričkem na stehně a na bocích. Potom sjel polibky na jeho krk, kde začal sát a chutnat jeho kůži. Z Billova hrdla se dostal jeden tichý sten a hladil svého matematického prince ve vlasech a na zádech.
Brzy se však i těmito polibky a doteky oba unavili a jenom se k sobě přitiskli a postupně oba upadli do říše snů. Když Bill cítil Willovu blízkost, cítil se v bezpečí a mohl tak i klidně a nerušeně spát.
Ráno bylo nevýslovně kruté. Protivný zvuk budíku je nemilosrdně vyrval ze snů. Ten, kdo ho vypnul, byl starší z mládenců, a otevřel svá mandlová kukadla. Podíval se na černovláska, jak stále spí.
„Bille, zlato, vstávej, musíme do školy,“ řekl polohlasem a políbil ho na čelo. Prohraboval se mu ve vlasech a povídal taková slova, aby se jeho malý puberťák probudil.
„Nikam nejdu, je to ústav, já nejsem duševně chorý,“ zamumlal Bill a odmítal otevřít oči. William se jenom zasmál.
„No tak to pěkně děkuju, já jsem teda duševně chorý?“ zeptal se a stále ho hladil v jeho jemných černých vlasech.
„Jo, když mě budíš v takovouto nekřesťanskou hodinu,“ řekl Billa a neochotně otevřel oči.
„Ale, nepřeháněj, je půl sedmé. Takhle kdybych tě budil už ve čtyři, to si nadávej.“
„Jo, ty máš půl sedmé, já mám půlnoc,“ uculil se černovlásek a políbil svého otravného profesora. „Dobré ráno, můj matematický princi.“
autor: Tina
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 6
Tak teď už jsem si jista že je to Tom.To pujčené triko něco napovída.Hezky napsané,salší díl prosímmmmmmmmm.
Táto kapitola bola taká pekná pokojná. Krásny obyčajný večer s priateľom 🙂 Opravovanie písomiek ma pobavilo 🙂 Willovi nezávidím tých výrastkov sršiacich humorom. Prebudenie mi pripadalo ako u nás doma keď sa snažím zobudiť syna do školy. Ale ja to chápem, tiež ráno nenávidím celý svet.
To je milé =) Mám ráda díly, kde se nic moc neděje, nemusím nad tím nijak hluboce přemýšlet, a akorát z toho proutí do těla ta pěkná pozitivní energie. Přesně to jsem ve svém momentálním rozpoložení potřebovala, takže díky za to =))
Jen tak nějak pořád očekávám, kdy se objeví mráčky, a doufám, že to nebude nijak zvlášť brzo. Kdyby se celá povídka nesla v takhle příjemném duchu, vůbec bych se nezlobila =))
Jen mě docela štvalo to, jak si Will Billovi stěžoval stylem "Vy…", já být na Billově místě, tak mu do xichtu vyřvu, že já jsem mu to tam nenapsala, tak ať nedržkuje :D:D:D
[3]: pardon, ne proutí, proudí 😀
No nevím, nevím, ale ten mladší Bill je mi čím dál tím víc sympatičtější 😀
S tím týráním zvířat s ním naprosto souhlasím! Vraždila bych za to! Ale pak je tady ten jeho film 😀 sice není můj nejoblíbenější, ale mám ho taky strašně moc ráda 😀 Dál ty úžasný písemky 😀 Mám takový nepříjemný tušení, že se Willovi pod ruku dostala jsedna z mých prací 😀 😀 😀 upřímně ho kvůli tomu lituju… 😀 A na konec ta nekřesťanská hodina!! 😀 No Wille, styď se!! Přesně jak řekl Bill: Půl sedmé je u mě ještě půlnoc. To kdybych byla Bille, tak se jen mírně pootočím a se zavřenýma očima mu jednu vrazím 😀 😀 Ale když nad tím tak přemýšlím, tak to asi bude ten důvod, proč mě už celá rodina odmítá budit xD
No už aby tu byl další díl 🙂
Sem zvedava, kdy se tam objevi Tom, nebo sem fakt takovy debil, ze to nechapu? 😀 a Will je Tom, ci co? 😀
Ale jinak krasny dil 🙂
krása .)
Děkuju všem moc za komentáře, děláte mi radost 🙂
[6]: Nemusíš se bát, Will není Tom. Tom se tam objeví až později.
Roztomilé 🙂 Kord to ráno , přesně to vystihuje mě 🙂 No komu se chce do školy ,že? 😀 ., Jinak díl krásný tak honem další 🙂
Hehe. Jo, budíky po ránu nenávidím a chudáček můj mobil už málem kolikrát letěl oknem… Aspoň že to není jejich případ ^-^
Je to fajn, takový oddechový. Souhlasím s Helie, že z toho proutí pozitivní energie. Já jsem po přečtení navýsos spokojená a vůbec se mi nechce jít psát ty moje citové zabijáky xD
Ale už teď se nemůžu dočkat dalšího dílu.